28 Cdo 593/2017
Datum rozhodnutí: 30.03.2017
Dotčené předpisy: § 243f odst. 3 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013, § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 01.12.2013, § 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013



28 Cdo 593/2017


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce XAVEROV trade, a. s. , se sídlem v Praze 4-Podolí, Lopatecká 223/13, IČ 272 42 731, proti žalovanému Hlavnímu městu Praze se sídlem Magistrátu hl. m. Prahy v Praze 1 - Starém Městě, Mariánské náměstí č. 2/2, IČ 000 64 581, zastoupenému prof. JUDr. Janem Křížem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 13, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 15 C 120/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. září 2016, č. j. 69 Co 108/2014-368, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 10. 10. 2013, č. j. 15 C 120/2010-177, určil, že žalobce je vlastníkem pozemků parc. č. 1430/1, orná půda, o výměře 273.036 m 2 , parc. č. 1430/6, orná půda, o výměře 48.590 m 2 , parc. č. 1430/16, orná půda, o výměře 110.953 m 2 a parc. č. 1430/17, orná půda, o výměře 33.702 m 2 nacházejících se v obci P. a katastrálním území B., a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 3.000,- Kč.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. 6. 2014, č. j. 69 Co 108/2014-283, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť dospěl k závěru, že ve třech dílčích závěrech týkajících se právního nástupnictví žalobce, jež žalovaný v odvolání zpochybnil, je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.

Na základě dovolání podaného žalobcem Nejvyšší soud usnesením ze dne 13. 1. 2016, č. j. 28 Cdo 4187/2014-324, usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že o nepřezkoumatelnost rozsudku soudu prvního stupně nejde.

Městský soud v Praze poté rozsudkem ze dne 21. 9. 2016, č. j. 69 Co 108/2014-368, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu, kterou se žalobce domáhal určení vlastnictví pozemků parc. č. 1430/1, parc. č. 1430/6 , parc. č. 1430/16 a parc. č. 1430/17 v obci P. a katastrálním území B., zamítl (výrok I.), a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 73.970,- Kč k rukám prof. JUDr. Jana Kříže, CSc., advokáta (výrok II).

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen o. s. ř. ).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Současně platí, že přípustnost dovolání (§ 237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.).

Podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3).

Dovolací soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., či jeho části. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je tedy (podle § 241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání [srov. usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. usnesení ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročníku 2014, pod číslem 116, usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 (ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), a usnesení ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014]. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva podle mínění dovolatele jde. Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka má být posouzena jinak , musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013).

Dovolání, které neobsahuje vylíčení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je vadným podáním, které může dovolatel doplnit o chybějící náležitosti jen do uplynutí dovolací lhůty (§ 241b odst. 3 věta první o. s. ř.), aniž by soud byl povinen o tom dovolatele poučit a k doplnění dovolání jej vyzvat (§ 243b o. s. ř.). Žalobce však předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. v dovolání neuvedl a ani o ně dovolání v dovolací lhůtě nedoplnil, a to ani v doplnění dovolání ze dne 8. 12. 2016 [k otázce přípustnosti dovolání uvedl dovolatel (v dovolání čítajícím 37 stran textu) jen tolik, že napadený rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního a hmotného práva, při jejímž řešení se Městský soud v Praze odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena , a dále, že Městský soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při řešení otázky procesního práva v otázce postupu odvolacího soudu v odvolacím řízení, zásady předvídatelnosti soudního rozhodnutí, poučovací povinnosti odvolacího soudu k účastníkům řízení, vyjádření účastníků řízení k předloženým důkazům, zopakování dosud provedených důkazů, přihlédnutí k novým skutečnostem a důkazům ] a v dovolacím řízení nelze pro tyto nedostatky pokračovat.

Pokud dovolatel spatřuje přípustnost dovolání v tom, že napadený rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1176/2001, 22 Cdo 2475/2003, 22 Cdo 2174/2004), a odvolacímu soudu vytýká, že nepřihlížel k chování účastníků po uzavření žalovaným tvrzené a soudem zhodnocené smlouvy , pak žádnou otázku hmotného práva, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí, neoznačil. Kromě toho dovolatel pomíjí, že odvolací soud svůj závěr o tom, že správa národního majetku (právo hospodaření) k předmětným pozemkům nesvědčila právnímu předchůdci žalobci Drůbežnictví, n. p. již od roku 1965 [jelikož v rámci hospodářství (střediska, farmy) B. byly delimitovány na Státní statek Dolní Počernice, n. p. a posléze na Státní statek hl. m. Prahy, n. p.], učinil na základě dvou listin, které hodnotil ve vzájemné souvislosti, a to zřizovací listiny ministra zemědělství, lesního a vodního hospodářství ze dne 28. 12. 1964, č. j. 24.314/64 sekr., jíž byl zřízen Státní statek Dolní Počernice, n. p., do nějž bylo týmž dnem začleněno (mimo jiné) i hospodářství B., vydelimitované z Drůběžnictví, n. p., a seznamu přičleňovaných středisek ke Státnímu statku hl. m. Prahy, n. p. k 1. 1. 1975, když se samotné delimitační protokoly či hospodářské smlouvy nedochovaly. Současně odvolací soud poukázal na to, že Drůbežnictví, n. p. se již tehdy zaměřoval na produkci drůbeže (jak to vyplývá i ze záznamu z jednání na Výrobní zemědělské správě Praha-východ ze dne 12. 1. 1965), a nikoliv na obdělávání orné půdy, a že Státní statek hl. m. Prahy, n. p. (posléze s. p.) měl pozemky v interní evidenci a hospodařil na nich. Je tedy zřejmé, že odvolací soud při svém rozhodnutí nevycházel z žádné konkrétní smlouvy, kterou by měl jako důkaz k dispozici, nýbrž z uvedených listin jako důkazů nepřímých, přičemž zohlednil i chování právních předchůdců účastníků, jakož i to, že právo hospodaření vykonávala ta organizace, která byla pověřena úkoly, k jejichž plnění majetek zcela nebo převážně sloužil (§ 65 odst. 1 hospodářského zákoníku, § 2 odst. 2 vyhl. č. 117/1964 Sb., o správě národního majetku, v tehdy platném znění).

Výhrady dovolatele ke správnosti a úplnosti skutkových zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodnutí vycházel [konkrétně námitka, že z privatizačního projektu je zřejmé, že nedošlo k delimitaci celého hospodářství B., když v tomto projektu jsou výslovně uvedeny pozemky nacházející se v k. ú. B., a že z chování právních předchůdců žalobce, Státního statku v Dolních Počernicích, n. p., Státního statku hl. m. Prahy, n. p. a Státního statku hl. m. Prahy je zřejmé, že žádné žalovaným tvrzené a soudem hodnocené právní úkony o převodu práva hospodaření k předmětným pozemkům z právního předchůdce žalobce Drůběžnictví, n. p. na Státní statek v Dolních Počernicích, n. p. učiněny (uzavřeny) nebyly ], jsou bezpředmětné, neboť dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Namítá-li dovolatel, že zřizovací listina ministra zemědělství, lesního a vodního hospodářství ze dne 28. 12. 1964, č. j. 24.314/64, ani ve spojení se seznamem přičleňovaných středisek ke Státnímu statku hl. m. Prahy, n. p. k 1. 1. 1975 ze dne 16. 9. 1974 neprokazuje převod práva hospodaření k žalovaným pozemkům k 1. 1. 1965 z právního předchůdce žalobce Drůbežnictví, n. p. na Státní statek v Dolních Počernicích , že tuto listinu nelze hodnotit ani jako nepřímý důkaz, který by prokazoval převod správy k žalovaným pozemkům, tj. existenci platných (majících náležitosti dle tehdy platných právních předpisů - hospodářský zákoník) hospodářských smluv či opatření nadřízených orgánů , že uvedené listiny odvolací soud zhodnotil rozdílně než v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod č. j. 70 Co 260/2015 a že z žádných provedených důkazů nevyplývá závěr odvolacího soudu, že bylo-li středisko B. k 1. 1. 1975 vyčleněno ze Státního statku Dolní Počernice, n. p., muselo být před tím do něj začleněno , z čehož dovozuje nesprávný právní názor o prokázání žalovaným tvrzeného převodu práva hospodaření k pozemkům k 1. 1. 1965 (delimitace celého hospodářství B.) z Drůběžářství, n. p. na Státní statek v Dolních Počernicích, n. p. a následně k 1. 1. 1975 na Státní statek hl. m. Prahy, n. p. , zpochybňuje skutková zjištění, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, a napadá hodnocení důkazů odvolacím soudem. Dovolací soud k uvedeným námitkám jen dodává, že i kdyby je bylo možno (částečně) posoudit jako argumenty proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, dovolatel ve vztahu k nim žádnou otázku hmotného (či procesního) práva, na jejímž řešení podle jeho názoru rozhodnutí odvolacího soudu závisí, v dovolání neoznačil, jak již bylo shora uvedeno. Jestliže taková právní otázka není v dovolání s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby zcela přezkoumával všechny závěry odvolacího soudu (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, či usnesení téhož soudu ze dne 14. 9. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3215/2008), natož závěry skutkové.

Rovněž výtky dovolatele, že je nesprávný a nelogický závěr odvolacího soudu, pokud dovodil, že právo hospodaření k pozemku parc. č. 1430 v k. ú. B. bylo od roku 1965 do roku 2000 vedeno v evidenci nemovitostí pro právní předchůdce žalobce neoprávněně a že Státní statek v Dolních Počernicích, n. p., Státní statek hl. m. Prahy, n. p., a Státní statek hl. m. Prahy neměly zájem o zápis práva hospodaření, přičemž pomíjí ustanovení zákona č. 22/1964 Sb. o evidenci nemovitostí, a vyhlášky č. 23/1964 Sb., a tím hodnotí, že tyto státní organizace, právní předchůdce žalobce a Středisko geodézie v Praze porušovaly po více než dvě desetiletí povinnosti tímto zákonem stanovené , přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nezakládají, neboť jednak dovolatel v souvislosti s těmito námitkami žádnou otázku hmotného ani procesního práva, kterou má za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, (popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje) a která by splňovala kritéria uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř., neformuloval, a kromě toho takový závěr odvolací soud neučinil, jelikož jen odkázal na právní názor Ústavního soudu uvedený v usnesení sp. zn. II. ÚS 2635/11. Stejně tak je tomu, i pokud dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že právní předchůdce žalobce se k pozemkům nehlásil ani v rámci narovnání majetkoprávních vztahů mezi účastníky, které se týkalo i pozemků v B., jak to vyplývá z notářského zápisu notářky JUDr. Marie Malé z 25. 2. 2004, sp. zn. NZ 128/2004, N 143/2004 , a že již Drůbežnictví, n. p. se zaměřovalo na produkci drůbeže, a lze tak soudit, že předmětné pozemky jako orná půda se pro něho staly nepotřebným majetkem, přičemž podle § 65 odst. 1 hospodářského zákoníku vykonávala právo hospodaření ta organizace, která byla pověřena úkoly, k jejichž plnění majetek zcela nebo převážně sloužil, a proto byly delimitovány , a s těmito názory odvolacího soudu polemizuje.

Bez významu z hlediska přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. jsou rovněž námitky žalobce (učiněné s poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu), že odvolací soud zatížil řízení vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a jejichž existenci spatřuje v tom, že jej odvolací soud nepoučil v souladu s ustanovením § 215 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 118a odst. 4 o. s. ř. , že jej v rozporu s ustanovením § 215 odst. 2 o. s. ř. nevyzval, aby shrnul své závěry a vyjádřil se k dokazování a ke skutkové a právní stránce věci , že rozhodnutí odvolacího soudu je nepředvídatelné a překvapivé, když jeho zástupci neposkytl poučení podle § 118a o. s. ř. o tom, že ve věci prokázání žalovaným tvrzeného převodu práva hospodaření k pozemkům z Drůbežnictví n. p. na Státní statek v Dolních Počernicích, n. p. má jiný právní názor než Obvodní soud pro Prahu 9, a nevyzval žalobce podle § 118a odst. 1, 2, a 3 o. s. ř. k doplnění tvrzení a důkazů, tj. nedal mu možnost reagovat, dopustil se porušení ustanovení § 213b odst. 1 o. s. ř. , že žalobci nebylo umožněno vyjádřit se k provedenému důkazu
- seznamu přičleňovaných středisek ke Státnímu statku hl. m. Prahy k 1. 1. 1975 , že odvolací soud měl v souladu s ustanovením § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakovat čtení zřizovací listiny ministra zemědělství, lesního a vodního hospodářství ze dne 28. 12. 1964, č. j. 24.314/64 , že za stavu, kdy žalovaný neuplatnil odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. f) o. s. ř., nemohl odvolací soud postupovat podle § 205a písm. d) o. s. ř. [správně § 205a odst. 1 písm. d) o. s. ř.] a provést jím navržené dokazování, a že měl-li odvolací soud na věc odlišný právní názor, než soud prvního stupně, který ve vztahu k žalovanému porušil ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., bylo toto porušení vadou řízení, pro kterou měl být rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc mu měla být vrácena k novému řízení . K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, totiž dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.). O tzv. spor o právo ve smyslu sporného výkladu či aplikace procesních předpisů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročníku 2004, pod číslem 132, a ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 29 Cdo 962/2006, a dále nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, či usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07, ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10, a ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročníku 2006, pod číslem 130) v dané věci nejde a jít ani nemůže, neboť odvolací soud žádnou otázku procesního práva, na jejímž řešení jeho rozhodnutí závisí, neřešil (nehledě již na to, že dovolatel ani žádnou otázku, která by splňovala kritéria uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. v dovolání neformuloval).

K argumentaci dovolatele v rovině ústavněprávní a z hlediska jeho legitimního očekávání je možno poukázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. III. ÚS 4036/12, jímž byla odmítnuta dovolatelem podaná ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 354/2012.

Námitka dovolatele, že odvolací soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti jeho zástupce (zaměstnance s právnickým vzděláním), ačkoli z důvodu dopravní kolony své zdržení k nařízenému jednání telefonicky omluvil, je z obsahového hlediska uplatněním zmatečnostní vady ve smyslu ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř., která není způsobilým dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. a k jejíž případné existenci dovolací soud taktéž přihlédne, jen je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.). Pro založení přípustnosti dovolání prostřednictvím ustanovení § 237 o. s. ř. je tudíž tato dovolací argumentace právně bezcenná (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Nejvyšší soud proto dovolání směřující proti výroku rozsudku odvolacího soudu o věci samé podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Ani v části směřující proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu, jímž rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (a před soudem dovolacím, jak z odůvodnění rozhodnutí vyplývá), není dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné. Ústavní soud, jakož i Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích, na něž dovolatel poukázal, sice opakovaně konstatovaly, že u statutárních měst a jejich městských částí lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů, uvedené však platí jen tehdy, není-li v řízení prokázán opak (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4175/2013, ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1151/2015, nebo nález Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 376/12). Právě z tohoto úhlu pohledu také na věc zjevně nahlížel odvolací soud, když poměřoval účelnost nákladů vynaložených na zastupování žalovaného advokátem tím, že v projednávané věci, týkající se ochrany vlastnického práva k rozsáhlému majetku, jde o věc skutkově i právně složitou vyžadující obsáhlé dokazování, přičemž se nejedná o spor, který by tvořil obvyklou agendu žalovaného, byť mezi účastníky probíhaly či probíhají i další spory o určení vlastnického práva k pozemkům. Odvolací soud se proto při posouzení účelnosti žalovaným vynaložených nákladů na právní zastoupení advokátem neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (ani soudu Ústavního). Nejvyšší soud proto dovolání i ve zbývajícím rozsahu podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. března 2017

JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu