28 Cdo 586/2003
Datum rozhodnutí: 03.09.2003
Dotčené předpisy: § 243b odst. 4 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 1 písm. a) předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 586/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobců A/ M. P. a B/ O. V. proti žalovaným 1/ O. B., 2/ M. B., 3/ J. B., 4/ M. B., 5/ A. N., 6/ J. B., 7/ L. P., 8/ M. M., 9/ M. L., 10/ nezl. I. B. a 11/ nezl. M. B., všech jako právních nástupců původní žalované E. B., zemřelé dne 1.4.1996, o zrušení části smlouvy, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp.zn. 7 C 276/93, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6.3.2002, čj. 10 Co 213/96-88, (ve znění opravného usnesení ze dne 10.12.2002, čj. 10 Co 213/96-141), takto:

I. Dovolání se odmítají.

II.Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Dovoláním je napadán výrok shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 8.12.1995, čj. 7 C 276/93-41 v části, v níž soud vyhověl návrhu žalobců na zrušení části smlouvy uzavřené 22.6.1966 mezi prodávajícími V. a A. P. a kupujícími O. a E. B., podle § 8 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o půdě"). Odvolací soud shledal správným závěry soudu prvního stupně, podle nichž prodávající ( rodiče žalobců ) převedli na kupující (rodiče, případně prarodiče žalovaných) za kupní cenu 4.000 Kč nemovitosti, tj. dům, stavební parcelu a další pozemky,tvořící původní zemědělskou usedlost. Přitom zemědělské pozemky byly oceněny částkou 19.471,52 Kč, zbývající část usedlosti včetně domu a stavebního pozemku částkou 17.305, 65 Kč. Z toho soud dovodil, že zemědělské pozemky byly převedeny bezúplatně v souvislosti s kupní smlouvou na budovu k níž patřily.

Rozsudek odvolacího soudu, který nabyl právní moci dne 14.5.2002, napadl nejprve dovoláním ze dne 26.6.2002, jež došlo soudu dne 27.6.2002, žalovaný O. B., který v té době zastupoval též ostatní žalované s výjimkou M. a J. B. Po poučení soudu, že v dovolacím řízení musí být dovolatel, který sám nemá právnické vzdělání, zastoupen advokátem, došlo soudu dne 21.8.2002 dovolání sepsané Mgr. L. M., advokátem, a to jménem všech žalovaných, jejichž plná moc z 15.8.2002 byla současně připojena. Dovolatelé uvedli, že lhůta k podání dovolání je zachována s ohledem na § 240 odst. 3 OSŘ, protože rozsudek odvolacího soudu neobsahoval poučení o dovolání. Přípustnost dovolání dovozovali z § 237 odst. 1 písm. c/ OSŘ. Oba odkazy se zřejmě s ohledem na svůj obsah vztahují k občanskému soudnímu řádu ve znění platném od 1.1.2001. Po věcné stránce dovolatelé soudu vytýkají nesprávné právní posouzení věci, protože podle nich nedošlo k naplnění ustanovení § 8 odst. 4 zákona o půdě. Podle nich předmětnou smlouvou získali kupující od prodávajících všechny nemovitosti zemědělské usedlosti za kupní cenu 4.000,- Kč, nešlo tedy o bezúplatný převod zemědělských pozemků, smlouva byla platná a nebyla uzavřena v tísni. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobci (kteří uvedli, že neprodloužili plnou moc své právní zástupkyně JUDr. W. pro dovolací řízení), se k dovolání vyjádřili tak, že není rozhodující, zda smlouva byla uzavřena v tísni. Zdůraznili, že cena usedlosti, kterou jejich rodiče zaplatili, činila celkem 36.777,17 Kč, z toho jen 19.471,- Kč činila cena zemědělských pozemků. Na závěr vyjádřili souhlas s rozsudky soudů obou stupňů.



Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedením podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001 (dále jen OSŘ"). Rozhodoval-li odvolací soud (v souladu s ustanovením části dvanácté, hlavy první, bodu 15 zákona č. 30/2000 Sb.) podle dosavadních předpisů, musel i Nejvyšší soud projednat dovolání a rozhodnout o něm podle OSŘ ve znění účinném do 31.12.2000. Projednáním a rozhodnutím dovolání podle dosavadních předpisů se přitom rozumí i posouzení včasnosti dovolání, včetně omezení běhu lhůty k jeho podání.

Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 240 OSŘ může účastník podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu. Zmeškání lhůty k podání dovolání nelze podle výslovného ustanovení § 240 OSŘ prominout.

V dané věci se shora uvedenými procesními případy řídí i dovolací řízení, protože rozsudek soudu prvního stupně byl vydán 8.12.1995, po řízení vedeném podle OSŘ ve znění do 31.12.2000. Lhůta k podání dovolání tedy činí jeden měsíc od právní moci rozsudku odvolacího soudu, tedy od 14.5. 2002. Protože dovolání O. B. došlo soudu 27.6.2002, stalo se tak až po uplynutí dovolací lhůty, tedy opožděně. Názor dovolatelů, obsažený v dovolání všech žalovaných, sepsaném jejich právním zástupcem a podaném u soudu 21.8.2002, a dovozujícím, že dovolací lhůta je v daném případě s ohledem na § 240 odst. 3 OSŘ tříměsíční, je nesprávný, protože ustanovení odpovídající § 240 odst. 3 OSŘ nebylo před 1.1.2001 v této normě obsaženo a povinnost odvolacího soudu poučit účastníky o možnosti dovolání nebyla tedy dána. Rovněž tak nemá na posouzení opožděnosti dovolání vliv okolnost, že na návrh žalobců bylo po podání dovolání žalovaných vydáno opravné usnesení odvolacího soudu. Oprava, provedená tímto usnesením, se totiž netýkala výroku rozsudku, ale jeho záhlaví, v němž bylo opraveno datum narození původní žalované, jež v té době již ani nebyla účastníkem řízení. Tato oprava tedy neměla žádnou souvislost s právním vztahem, založeným výrokem rozsudku odvolacího soudu.Další dvě drobné opravy se týkaly odůvodnění rozsudku. Opravy proto nevyžadovaly vydání opravného usnesení (§ 164 věta druhá OSŘ) a mohly být vyznačeny přímo ve stejnopisech rozsudku, doručených účastníkům.

Dovolací soud proto nemohl dovolání věcně projednat a pro opožděnost musel rozhodnout o jeho odmítnutí (§ 243b odst. 4, § 218 odst. 1 písm. a/ OSŘ).

Mimo tento závěr lze uvést, že dovolání by nebylo ani přípustné, protože napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, odvolací soud přípustnost dovolání nevyslovil, a žalovaní v průběhu odvolacího řízení nenavrhli, aby odvolací soud připustil proti svému rozhodnutí dovolání (§ 238 odst. 1, § 239 odst. 2). Navíc rozhodnutí odvolacího soudu ani nemá zásadní právní význam, protože je v souladu s běžnou judikaturou, včetně judikatury Nejvyššího soudu.

Výrok o nákladech řízení vychází z toho, že žalobcům, kteří měli v dovolacím řízení úspěch, prokazatelné náklady tohoto řízení nevznikly (§ 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 OSŘ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 3. září 2003



JUDr. Josef Rakovský, v. r.

předseda senátu