28 Cdo 579/2005
Datum rozhodnutí: 10.05.2007
Dotčené předpisy:




28 Cdo 579/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatele J. U., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 9. 11. 2004, sp. zn. 17 Co 600, 601/2003, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 14 C 95/92 (žalobce J. U., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1. G. h. m. P., zastoupené advokátem, a 2. H. m. P., zastoupenému advokátkou, o uzavření dohody o vydání nemovitostí), takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

O žalobě žalobce, podané u soudu 25. 3. 1992, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7, čj. 14 C 95/92 a 14 C 155/99-409. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo uloženo žalované G. h. m. P. uzavřít se žalobcem J. U. dohodu o vydání tří ideálních čtvrtin domu čp. 6 a pozemků - parc. č. 12, parc. č. 13, parc. č. 14 a parc. č. 15 v katastrálním území P. T. Žaloba žalobce byla však zamítnuta, pokud se jí žalobce domáhal vůči G. h. m. P. uzavření dohody o vydání další jedné čtvrtiny pozemku parc. č. 15 v katastrálním území T. Žalované G. h. m. P. bylo uloženo zaplatit žalobci na úhradu nákladů řízení 9.060,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalované g. bylo dále uloženo zaplatit do pokladny Obvodního soudu pro Praha 7 na úhradu soudního poplatku 500,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku; této g. bylo ještě uloženo zaplatit do pokladny Obvodního soudu pro Prahu 7 na úhradu zálohovaných nákladů řízení 104.236,20 Kč (jak to bylo vyčísleno v usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze 4. 9. 2003. čj. 14 C 95/92 a 14 C 155/99-415) do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Žaloba žalobce J. U. proti žalovanému H. m. P. o uzavření dohody o vydání týchž nemovitostí byla zamítnuta. Žalovanému H. m. P. nebyla přiznána náhrada nákladů řízení.

O odvolání žalované G. h. m. P. proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 z 25. 7. 2003, čj. 14 C 95/92 a 14 C 155/99-409 (ve spojení s unesením téhož soudu ze 14. 3. 2002, čj. 14 C 95/92-415, a ve znění opravného usnesení ze 17. 10. 2003, čj. 14 C 95/92 a 14 C 155/99-429) bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 9. 11. 2004, sp. zn. 17 Co 600, 601/2003. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl uvedený rozsudek soudu prvního stupně zrušen v zamítavém výroku ve věci (označeném I.) ohledně 1/4 pozemku parc. č. 15 v katastrálním území T. a řízení v tomto rozsahu bylo zastaveno. Rozsudkem odvolacího soudu byl dále změněn výrok žalobě vyhovující (označený II.) tak, že byla zamítnuta žaloba žalobce ohledně ideálních 3/4 domu čp. 6 a pozemků parc. č. 13 a parc. č. 14, jakož i ohledně poloviny pozemku parc. č. 15 v katastrálním území T. Ve výrocích rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení byl změněn výrok o úhradě soudního poplatku ze strany žalované G. h. m. P., a to tak, že se jí úhrada soudního poplatku neukládá; žalované g. nebyla přiznána náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně; také státu nebyla přiznána náhrada zálohovaných nákladů řízení (vyplacených Obvodním soudem pro Prahu 7). V odvoláním napadených zamítavých výrocích ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení ve vztahu žalobce a žalovaného H. m. P. zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen. Posléze bylo rozhodnuto, že se žalované G. h. m. P. nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvoláním napadený žalobě vyhovující výrok ve věci samé nelze potvrdit .

Odvolací soud především konstatoval, že není správné stanovisko žalovaného H. m. P., že žalobcem uváděné nemovitosti ztratily charakter samostatných věcí a jsou součástí areálu T. z. , když takový závěr z důkazů, provedených v tomto řízení, nevyplývá a tyto nemovitosti v katastrálním území T. jsou samostatně vedeny v katastru nemovitostí .

Pokud soud prvního stupně rozhodl o povinnosti G. h. m. P. k uzavření dohody ohledně 1/4 pozemku parc. č. 15 v katastrálním území T., odvolací soud uváděl, že musel tento výrok rozsudku soudu prvního stupně zrušit a v tomto rozsahu řízení zastavit pro překážku věci rozhodnuté, protože o tomto ideálním dílu pozemku parc. č. 15 bylo totiž již meritorně rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 z 30. 11. 1999, sp. zn. 14 C 95/92, a to zamítavým výrokem, který již nabyl právní moci. Dále odvolací soud uváděl, že o další ideální čtvrtině pozemku parc. č. 15 v katastrálním území T. bylo rozhodnuto odvoláním nenapadeným zamítavým výrokem přezkoumávaného rozsudku soudu prvního stupně z 25. 7. 2003 a současně odvoláním napadeným vyhovujícím výrokem rozsudku bylo rozhodnuto o 3/4 tohoto pozemku; předmětem odvolacího řízení tu proto nemůže a nemohlo být více než 1/2 pozemku parc. č. 15 v katastrálním území T. .

V odvolacím řízení žalobce nově uvedl, že budova čp. 6 v P. T. je umístěna na více pozemcích, protože součástí této budovy je tzv. oranžerie, takže v dohodě o vydání věcí by mělo být uvedeno namísto dosavadního údaje, že tato budova není jen na pozemku parc. č. 12.

Odvolací soud byl dále toho názoru, že podle rozhodnutí Ministerstva kultury z 8. 1. 1993, čj. 14.888/92, přešly pozemky parc. č. 14 a parc. č. 15 v katastrálním území T. do vlastnictví obce H. m. P., včetně povinnosti uspokojit oprávněné restituční nároky, a že G. h. m. P. k nim má právo hospodaření v rozsahu určeném zřizovací listinou. V odvolacím řízení pak odvolací soud z tohoto rozhodnutí Ministerstva kultury vycházel s tím, že toto rozhodnutí, ani jiné rozhodnutí Ministerstva kultury se kromě pozemku parc. č. 14 a parc. č. 15 jiných pozemků netýká.

Odvolací soud byl tedy toho názoru, že ve vlastnictví státu zůstal dům čp. 6 a pozemky parc. č. 12 a parc. č. 13 v katastrálním území T. a až do 1. 1. 2001 měla k tomuto majetku ve vlastnictví státu právo hospodaření G. h. m. P. Toto právo hospodaření dnem účinnosti zákona č. 219/2000 Sb. (tj. ke dni 1. 1. 2001) zaniklo podle ustanovení § 57 odst. 5 zákona č. 219/2001 Sb. Věci, k nimž právo hospodaření takto zaniklo, jsou majetkem státu podle § 10 písm. b) zákona č. 219/2000 Sb. Pokud s těmito věcmi souvisejí závazky, pak takové závazky přešly na stát. Za stát ve věcech takových závazků jedná Ú. p. z. s. v. v. m. Žalovaná G. h. m. P. tedy není vlastníkem domu čp. 6 a pozemků parc. č. 12 a parc. č. 13 v katastrálním území T., ale hospodaří s nimi fakticky, protože souvisejí s areálem T. z. Protože závazky související s těmito nemovitostmi přešly dnem 1. 1. 2001 na stát, pak podle názoru odvolacího soudu v takovém případě nezbývá než dovodit, že G. h. m. P. není v daném případě pasívně legitimována k uzavření dohody o vydání domu čp. 6 a pozemků parc. č. 12 a 13 v T. . Žalobě žalobce nemohlo být proto v tomto směru vyhověno. G. h. m. P. nemá podle své zakládací listiny právo činit právní úkony spojené se změnou vlastnictví; toto právo vykonává obec H. m. P.

Pozemky parc. č. 14 a parc. č. 15 v katastrálním území T. byly rozhodnutím Ministerstva kultury ČR převedeny do vlastnictví H. m. P., přičemž toto rozhodnutí bylo vydáno podle § 6 zákona č. 172/1991 Sb. G. h. m. P. by proto mohla být ohledně těchto dvou pozemků pasívně legitimovány v tomto sporu, když spolu s vlastnictvím přešla na obec i povinnost vydat věc, pokud byl důvodně uplatněn restituční nárok. Odvolací soud byl však toho názoru, že protože i proti obci H. m. P. byla žaloba v této právní věci uplatněna, stejný nárok nemůže obstát vůči G. h. m. P. Žaloba proti H. m. P. byla tu však rozsudkem soudu prvního stupně zamítnuta a žalobce se proti tomuto výroku neodvolal; zamítavý výrok pak už nabyl právní moci.

Odvolací soud proto konstatoval, že pokud šlo o dům čp. 6 a o pozemky parc. č. 12 a 13 v katastrálním území T., zůstaly tyto nemovitosti ve vlastnictví státu a právo hospodaření, které k nim žalovaná g. měla, v průběhu řízení zaniklo a přešlo na stát ze zákona č. 219/2000 Sb. spolu se závazky týkajícími se těchto věcí. Pokud šlo o pozemky parc. č. 14 a 15 v katastrálním území T. přešly do vlastnictví obce (včetně povinnosti vydat je v případě oprávněného restitučního nároku) a právo žalované g. hospodařit s nimi a spravovat je, je zakládací listinou omezené a neobsahuje právo ani povinnost vydat věci nebo uzavřít dohodu o vydání věci pro případ oprávněnosti restitučního nároku. Proto musel být odvoláním napadený žalobě vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně (v rozsahu, v němž nebyl zrušen a v němž řízení o něm bylo zastaveno pro překážku věci rozhodnuté) změněn tak, že žaloba žalobce byla zamítnuta.

Při rozhodování o nákladech řízení odvolací soud aplikoval především ustanovení § 150 občanského soudního řádu a vzal v úvahu i to, že žalobce je ze zákona osvobozen od placení soudního poplatku.

Odvolací soud ještě dodával, že výroky rozsudku soudu prvního stupně odvoláním nenapadené zůstaly nedotčeny a jsou stranou přezkumné pravomoci odvolacího soudu .

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalobci dne 6. 12. 2004 a dovolání ze strany žalobce (zastoupeného advokátem) bylo podáno dne 4. 2. 2005 u Městského soudu v Praze, tedy způsobem a ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil v celém rozsahu rozsudek odvolacího soudu z 9. 11. 2004 (sp. zn. 17 Co 600, 601/2003 Městského soudu v Praze) a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení odvolacímu soudu. Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné, neboť směřuje proti měnícímu rozhodnutí odvolacího soudu. Jako dovolací důvody žalobce uváděl, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít a měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Dovolatel připomínal, že svým žalobním návrhem v této právní věci se domáhal, aby žalované G. h. m. P. byla uložena povinnost uzavřít se žalobcem dohodu o vydání 3/4 domu čp. 6, stavební parcely č. 12, 3/4 pozemku parc. č. 13, celého pozemku parc. č. 14 a celého pozemku parc. č. 15 v katastrálním území T., které přešly na stát, a to v rozsahu jedné ideální poloviny jako odúmrť po matce J. S. a v rozsahu jedné ideální čtvrtiny na základě rozhodnutí (podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb.) finančního odboru bývalého O. n. v. v. P. 7 z 3. 5. 1961, čj. Fin. 3 Ncp 6, 10 Tr (vlastníkem v tomto rozhodnutí uvedených nemovitostí byla ke dni přechodu na stát M. M., sestra matky žalobce). O vydání těchto nemovitostí požádal právní předchůdce žalobce Q. S. žalovanou G. h. m. P. dne 30. 4. 1991 (a to ohledně 3/4 domu čp. 6, 3/4 pozemků parc. č. 12 a parc. č. 13 v T.). Žalobce sám pak vyzval tutéž žalovanou o vydání pozemku parc. č. 14 a parc. č. 15 v katastrálním území T. písemně výzvou, která došla žalované g. 30. 9. 1991.

Dovolatel dále připomínal, že v řízení před soudem prvního stupně bylo v této právní věci prokázáno, že ideální polovina domu čp. 6 a pozemků parc. č. 12, 13, 14 a 15 v katastrálním území T. přešla na stát poté, co dědici po J. S. odmítli dědictví v tísni (srov. § 6 odst. 1 písm. h/ zákona č. 87/1991 Sb.) a že žalobce je oprávněnou osobou podle ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb., a to ohledně 1/4 domu čp. 6 a pozemků parc. č. 12 a 13 a ohledně 1/2 pozemků parc. č. 14 a parc. č. 15, a to po M. M. Žalobce J. U. k tomu dodával, že je dědicem Q. S., který v průběhu tohoto soudního řízení zemřel.

Pokud jde o dovolatelem tvrzenou vadu v řízení v této právní věci, uváděl dovolatel, že tato vada spočívá v tom, že odvolací soud nerozhodl řádně o celém předmětu řízení (tedy o celé parcele č. 15 v katastrálním území Troja), když sice zamítl zmatečný duplicitní výrok rozsudku soudu prvního stupně (o opětovném zamítnutí žaloby co do 1/4 této parcely), následně však mylně rozhodl pouze ohledně 1/2 této parcely a část předmětu řízení (ohledně zbývající 1/4 parcely č. 15) pominul.

Dovolatel dále vytýkal odvolacímu soudu, že v odvolacím řízení nebyly žalobcem uplatněné nároky řešeny po hmotněprávní stránce, ale odvolací soud se zaměřil pouze na otázku pasívní legitimace žalovaných.

Z hmotněprávní problematiky v této právní věci dovolatel zdůrazňoval, že podle jeho názoru je ze soudního spisu zcela zřejmé a nesporné, že v důsledku uplatnění restitučních nároků žalobce k pozemkům parc. č. 14 a parc. č. 15 (potažmo i parc. č. 13) v katastrálním území T. nemohlo dojít v daném případě k přechodu těchto nemovitostí ze státu na obec podle zákona č. 172/1991 Sb. . Dovolatel v této souvislosti poukazoval na to, že odvolacím soudem zdůrazňované rozhodnutí Ministerstva kultury z 8. 1. 1993, čj. 14.888/92, mělo pouze deklaratorní charakter a pro tuto právní věc nemělo valný smysl analyzovat srozumitelnost výroků tohoto rozhodnutí, jak to činil odvolací soud. Dovolatel je přesvědčen, že k zápisu vlastnictví pozemku parc. č. 13 v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. 885 pro katastrální území T. ve prospěch obce podle zákona č. 172/1991 Sb. došlo nezákonně. Právní předchůdce žalobce vyzval totiž G. h. m. P. k vydání 3/4 domu čp. 6 a pozemků parc. č. 12 a parc. č. 13 v katastrálním území T. výzvou z 29. 4. 1991 (doručenou žalované g. 30. 4. 1991), uskutečněnou ve lhůtě stanovené v § 19 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb., takže k přechodu uvedených spoluvlastnických podílů nemohlo podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. dojít. Zákon č. 172/1991 Sb. stanoví, že pokud k věci uplatní oprávněná osoba nárok na vydání věci, nemůže v režimu tohoto zákona dojít k přechodu tohoto majetku na obec. Pokud tu došlo k vydání rozhodnutí Ministerstva kultury o přechodu pozemků na obec až po uplatnění nároku žalobcem, jsou tato rozhodnutí neplatná a nemohla být podkladem pro změnu zápisu v katastru nemovitostí.

Podle názoru dovolatele vlastníkem domu čp. 6 a pozemků parc. č. 12 a 13 v katastrálním území T. je Česká republika (jak vyplývá z údajů v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. 779 pro katastrální území T.) a právo hospodaření s tímto nemovitým majetkem náleží G. h. m. P. na základě hospodářské smlouvy z roku 1985, takže není dán důvod pro hospodaření s těmito nemovitostmi ze strany Ú. p. z. s. v. v. m. podle zákona č. 219/2000 Sb.

Dovolatel poukazoval i na to, že nemovitosti sousedící s nemovitostmi, o které jde v tomto řízení, vydával žalobci na základě dohody o vydání věcí ředitel G. h. m. P. J. F., a to dne 17. 1. 2002, když i Městský soud v Praze ve svém rozhodnutí sp. zn. 17 Co 508/2001, potvrdil pasívní legitimaci G. h. m. P. v řízeních týkajících se těchto sousedících pozemků, tedy v identické právní věci mezi stejnými účastníky řízení. Dovolatel je proto přesvědčen, že žalovaná G. h. m. P. je věcně pasívně legitimovaná k právnímu úkonu vydání věci podle ustanovení zákona č. 403/1990 Sb. a zákona č. 87/1991 Sb. G. h. m. P. není organizační složkou státu, vyjmenovanou v § 3 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb. a nemající právní subjektivitu ve smyslu ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 219/1990 Sb.

Dovolatel také namítal nesprávnost názoru odvolacího soudu, že na pozemku parc. č. 12 v katastrálním území T. byla nově postavena budova veřejného WC a na pozemku parc. č. 13 v T. budova skladu mechanizačních prostředků; ve skutečnosti tu jde o příslušenství ke stavbě hlavní, k budově čp. 6; jde tu o rekonstrukci a drobné přístavby provedené v rámci stavební akce R. T. z. . Nejde o stavby nové, bránící vydání pozemku (ve smyslu ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.).

Dovolatel posléze zdůrazňoval, že řádně a včas ve lhůtě stanovené zákonem č. 403/1900 Sb. uplatnil své nároky na vydání majetku, který byl právním předchůdcům žalobce státem zabaven, a soud nedůvodně odepírá žalobci jeho právo poukazem na změnu právních předpisů, ke které došlo v průběhu soudního řízení.

Dovolání dovolatele bylo podáno proti rozsudku odvolacího soudu z 9. 11. 2004 (sp. zn. 17 Co 600, 601/2003 Městského soudu v Praze) v celém rozsahu .

Protože dovolání dovolatele směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu z 9. 11. 2004, bylo třeba mít na zřeteli přechodná a závěrečná ustanovení zákona č. 30/2000 Sb., jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád. Dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb., se totiž projednávají a rozhoduje se o nich podle dosavadních předpisů (viz bod 17. hlavy I. přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb.).

Pokud dovolání dovolatele směřovalo proti výroku rozsudku odvolacího soudu o zrušení žalobě vyhovujícího výroku rozsudku soudu prvního stupně ohledně ideální 1/4 pozemku parc. č. 15 v katastrálním území T. a o zastavení řízení v tomto rozsahu, bylo nutno přípustnost dovolání dovolatele posoudit podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), připouštějícího přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno.

Nebylo možné v daném případě spatřovat pochybení odvolacího soudu ve vydání výroku o zrušení části rozhodnutí soudu prvního stupně a o zastavení řízení v tomto rozsahu, když odpovídalo obsahu soudního spisu (sp. zn. 14 C 95/92 a 14 C 155/99 Obvodního soudu pro Prahu 7) zdůvodnění tohoto rozhodnutí odvolacího soudu, že totiž už rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 z 30. 11. 1999, čj. 14 C 95/92-191 až 193 bylo rozhodnuto takto: Pokud se žalobce J. U. domáhal uzavření dohody o vydání další 1/4 parcely č. 15 v katastrálním území T., žaloba se zamítá . Nebylo tedy vyvráceno tvrzení odvolacího soudu, že tento výrok rozsudku soudu prvního stupně nebyl napaden odvoláním a nabyl právní moci, takže je překážkou dalšího řízení o uvedeném nároku.

Pokud dovolání dovolatele směřovalo proti výroku rozsudku odvolacího soudu, měnícímu výrok rozsudku soudu prvního stupně tak, že byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované G. h. m. P. uzavřít se žalobcem dohodu o vydání nemovitostí (3/4 domu čp. 6 a pozemků parc. č. 12, 13 a 14, jakož i 1/2 pozemku parc. č. 15 v katastrálním území T.) bylo nutno přípustnost dovolání dovolatele posoudit podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), připouštějícího přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.

Výrok rozsudku odvolacího soudu měnícího výrok rozsudku soudu prvního stupně tak, že se zamítá žaloba, jíž se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované Galerii hlavního města Prahy uzavřít se žalobcem dohodu o vydání 3/4 domu čp. 6 a pozemků parc. č. 12, 13, 14, jakož i 1/2 pozemku parc. č. 15 v katastrálním území T., byl ve výsledném závěru odvolacího soudu odůvodněn takto: Lze tedy shrnout, že G. h. m. P. není v tomto sporu pasívně legitimována. Dům čp. 6 a pozemky parc. č. 12 a parc. č. 13 v katastrálním území T. zůstaly ve vlastnictví státu a právo hospodaření, které k nim G. h. m. P. měla, v průběhu řízení zaniklo a přešlo ze zákona č. 219/2000 Sb. spolu se závazky týkajícími se těchto věcí, na stát. Pozemky parc. č. 14 a parc. č. 15 v katastrálním území T. přešly do vlastnictví státu včetně povinnosti vydat je v případě oprávněného restitučního nároku a právo G. h. m. P. hospodařit s nimi a spravovat je, je zakládací listinou této galerie omezené a neobsahuje právo a povinnost vydat věci nebo uzavřít dohodu o vydání věcí pro případ oprávněnosti restitučního nároku .

Pokud tu odvolací soud aplikoval a vykládal ustanovení zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku státu do vlastnictví obcí, vycházel z toho, co bylo vyloženo v rozhodnutí uveřejněném pod č. 17/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem: Ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. vylučuje z předání majetku státu do vlastnictví obcí pouze ty věci, ohledně nichž byl uplatněn nárok na jejich vydání podle zákona č. 403/1990 Sb. a podle zákona č. 87/1991 Sb. Ostatní věci přešly do vlastnictví obcí (s výjimkami plynoucími z ustanovení § 4 odst. 1 citovaného zákona) se všemi právy a povinnostmi, které se k tomuto majetku vztahují, včetně povinnosti věc vydat ; v odůvodnění tohoto uveřejněného rozhodnutí bylo ještě jmenovitě zdůrazněno: Ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. ve svých důsledcích vylučuje z přechodu do vlastnictví obcí pouze ty věci, ohledně kterých byl nárok na jejich vydání uplatněn před účinností zákona č. 172/1991 Sb., tedy před 24. květnem 1991 .

Pokud odvolací soud posuzoval povahu případného právního vztahu Ú. p. z. s. v. v. m. v tomto sporu restituční povahy, nebyla jeho právní úvaha v rozporu např. s ustanovením § 20 odst. 2 zákona č. 120/2004 Sb. ze dne 20. 4. 2004 (jímž byl změněn a doplněn i zákon č. 201/2000 Sb., o Ú. p. z. s. v. v. m.), v němž je uvedeno: Věcí týkající se majetku vlastnického práva státu, závazku státu, závazku státní organizace nebo majetku obce se rozumí i případy, kdy někdo tvrdí nebo popírá, že se jedná o majetek, vlastnické právo státu, závazek státu, závazek státní organizace nebo majetek obce .

Pokud odvolací soud posuzoval rozhodnutí Ministerstva kultury, souvisící s touto právní věcí (zejména rozhodnutí uvedeného ministerstva z 8. 1. 1993, čj. 14.888/92), a měl za to, že tato rozhodnutí jsou správními rozhodnutími sui generis, byť nejsou vydána podle správního řádu, ale jsou vydána na základě zákonného zmocnění (§ 6 zákona č. 172/1991 Sb.) a dále měl za to, že soud z nich musí vycházet (§ 135 občanského soudního řádu), protože jsou to individuální akty aplikace práva , nebyla tato právní úvaha v rozporu se závěry z uveřejněné judikatury soudů. Např. v rozhodnutí uveřejněném pod č. 11/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byl zaujat právní názor: Mimo rámec správního soudnictví není soud v občanském soudním řízení oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu; vždy jen zkoumá, zda jde o správní akt (zda nejde o tzv. paakt), zda je správní akt vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda je pravomocný a vykonatelný. Nicotný je správní akt, vydaný tzv. absolutně věcně nepříslušným správním orgánem .

Pokud dovolatel ve svém dovolání uplatňoval právní názor, že rozhodnutí Ministerstva kultury z 8. 1. 1993 a ze 16. 2. 1993, čj. 14.888/92, jsou neplatná pro rozpor se zákonem a že ze žádného ustanovení zakládací listiny G. h. m. P. nelze dovodit (jak měl odvolací soud za to) oprávnění této g. činit úkony spojené se změnou vlastnictví, tedy oprávnění splnit povinnost vydat ve smyslu restitučních předpisů majetek státu, s nímž galerie hospodaří , šlo o námitky proti hodnocení důkazů ze strany odvolacího soudu (a to důkazů, jimiž byl v řízení proveden důkaz a které odvolací soud ve svém rozhodnutí rozebral, posoudil a hodnotil), jež nemají povahu dovolacích důvodů, jak je upravuje občanský soudní řád v ustanovení § 241a odst. 3 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb. dovolání lze podat jen z těchto důvodů ). K této právní otázce bylo vyloženo v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem: Dovolacím důvodem nemohou být vady a omyly při hodnocení důkazů (§ 132 občanského soudního řádu). Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jen jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není . Takové okolnosti nebyly v daném případě dány v rozhodnutí odvolacího soudu, napadeném dovoláním dovolatele.

Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku v souvislosti a jeho závěrem, že G. h. m. P. není tu pasívně legitimována k uzavření dohody o vydání věcí , konstatoval, že žalobce byl v průběhu řízení poučen (a to v usnesení Městského soudu v Praze ze 14. 7. 2004, sp. zn. 17 Co 600, 601/2003) o možnosti navrhnout, aby nabyvatel práv a povinností v daném případě vstoupil do řízení na místě dosavadního účastníka .

Pokud dovolatel ve svém dovolání z 3. 2. 2005 uváděl, že v této právní věci došlo k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (na str. 5, v odstavci 2 a 3, a na str. 10, v odstavci 5, tohoto dovolání) je nutno poukázat na to, že v ustanovení § 241 odst. 3 písm. a) občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2005 Sb. (podle něhož je toto dovolání dovolatele posuzováno vzhledem k přechodným ustanovením zákona č. 30/2005 Sb.) byl dovolací důvod upraven tak, že dovolání lze podat, došlo-li k vadám řízení uvedeným v § 237 občanského soudního řádu, přičemž ohledně nesprávného postupu soudu v průběhu řízení (§ 237 odst. 1 písm. f/ občanského soudního řádu) bylo v rozhodnutí uveřejněném pod č. 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek vyloženo, že nesprávným postupem soudu v řízení je tu míněn takový postup, který se projevil už v průběhu řízení a nikoli až při rozhodování soudu a měl-li tento postup za následek odnětí možnosti účastníku řízení jednat před soudem. O takto chápaný vadný postup soudu v řízení neuváděl nic konkrétního ani dovolatel ve svém dovolání.

Po uvážení těchto uvedených okolností nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že bytu došlo ze strany odvolacího soudu v rozsudku z 9. 11. 2004 (sp. zn. 17 Co 600, 601/2003 Městského soudu v Praze) k nesprávnému rozhodnutí pro nepochybné konkrétní porušení hmotněprávních předpisů (zejména ustanovení zákona č. 172/1991 Sb. a zákona č. 87/1991 Sb. či zákona č. 409/1990 Sb.) nebo procesněprávních předpisů. Neshledal proto odvolací soud rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním dovolatele, jako rozhodnutí nesprávné, jež by bylo nutné zrušit podle ustanovení § 243b odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).

Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit k zamítnutí dovolání dovolatele jako dovolání nedůvodného.

Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalovaným v řízení o dovolání náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 10. května 2007

JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.

předseda senátu