28 Cdo 578/2009
Datum rozhodnutí: 15.04.2009
Dotčené předpisy:




28 Cdo 578/2009

28 Cdo 579/2009

28 Cdo 580/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce MUDr. Z. I.,,dosud zastoupen ustanovenou advokátkou, proti žalovanému E., spol. s r. o., zastoupenému advokátem, o vydání nemovitostí, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 11 C 17/93, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 2. 2003, č. j. 54 Co 138/2001-151, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 2. 2003, č. j. 54 Co 98/2003-154, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 12. 2005, č. j. 16 Co 144/2004-233, takto:

Řízení o dovoláních žalobce se zastavují.

Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 13. 2. 2003, č.j. 54 Co 138/2001-151, potvrdil v napadeném výroku II. rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 11. 10. 2000, č.j. 11 C 17/93-117, kterým byla zamítnuta žaloba na vydání nemovitostí zapsaných na LV č. 2750 pro obec a k.ú. I., a to pozemku p.č. 160 o výměře 811 m2. Ve výrocích I. a III. byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

Krajský soud v Brně svým usnesením ze dne 13. 2. 2003, č.j. 54 Co 98/2003-154, potvrdil usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 6. 3. 2001, č.j. 11 C 17/93-125, kterým byl zamítnut návrh žalobce na opravu zřejmých nesprávností ve výroku II. rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 11. 10. 2000, č.j. 11 C 17/93-117, ve smyslu ustanovení § 164 o. s. ř., tak že žalobce je povinen vydat navrhovateli nemovitosti zapsané na LV č. 2750 pro obec a k.ú. I.

Poté, co soud prvního stupně po zrušení a vrácení věci (viz. první odstavec) znovu rozhodl, Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 14. 12. 2005, č.j. 16 Co 144/2004-233, potvrdil ve výroku I. rozsudek Okresního soudu Brno venkov ze dne 16. 6. 2003, č.j. 11 C 17/93-166, kterým byla zamítnuta žaloba na vydání nemovitostí, včetně jejich příslušenství, blíže specifikovaných ve shora uvedeném rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud změnil výrok II. ohledně nákladů řízení tak, že žalobce byl povinen nahradit žalovanému náklady řízení v částce 10.945,- Kč.

Proti rozhodnutím odvolacího soudu sp. zn. 54 Co 138/2001 a sp. zn. 54 Co 98/2003 podal žalobce ve lhůtě, dne 16. 6. 2003, společné dovolání.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu sp. zn. 16 Co 144/2004 podal žalobce ve lhůtě, dne 22. 3. 2006, ručně psané dovolání.

Podle § 240 odst. 1 věty první o. s. ř. účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů se toto rozhodnutí napadá, popřípadě které důkazy by měly být provedeny k prokázání důvodů dovolání, a čeho se dovolatel domáhá.

Podle § 241 odst. 1 věty první o. s. ř. platí, že dovolatel musí být zastoupen advokátem nebo notářem; to neplatí, má-li dovolatel právnické vzdělání, popřípadě jedná-li za něj osoba uvedená v § 21 nebo § 21a nebo v § 21b, která má právnické vzdělání.

Podle § 241 odst. 2 o. s. ř. nemá-li dovolatel právnické vzdělání, musí být dovolání sepsáno advokátem, notářem nebo osobou uvedenou v § 21 nebo v § 21a anebo v § 21b, která má právnické vzdělání.

Z uvedených zákonných ustanovení vcelku srozumitelně a přehledně vyplývá jednak povaha dovolání jako dispozitivního úkonu, k němuž je legitimován pouze účastník řízení, jednak požadavek povinného právního zastoupení jak pro podání dovolání, tak pro zastupování účastníka v dovolacím řízení. Jde o jednu z podmínek řízení, jejíž absence nevede sama o sobě k neúčinnosti podaného dovolání, případně zastavení dovolacího řízení bez dalšího, nýbrž jde o vadu odstranitelnou, která může být napravena, byť i dodatečně, úkonem účastníka. V tomto směru je povinností soudu prvního stupně ve smyslu ustanovení § 209 o. s. ř. (jež dopadá i na případy dovolání vzhledem k ustanovení § 243c o. s. ř.), aby účastníka o nutnosti odstranit tuto vadu dovolání odstranil a aby jej rovněž poučil o možných následcích (v daném případě o možnosti zastavení dovolacího řízení) - to vše postupem podle § 43 odst. 1 o. s. ř. Tím se vyčerpává poučovací povinnost soudu obecně založená ustanovením § 5 o. s. ř., konkretizovaná ve zmíněném ustanovení § 43 odst. 1 o. s. ř.

Soud prvního stupně řádně doručeným přípisem dne 12. 12. 2008 poučil účastníka o tom, že podkladem pro dovolací přezkum nemohou být rukou psaná a nečitelná podání a též o povinnosti doplnit dovolání o zákonné náležitosti. Žalobce byl též poučen, že v případě přetrvávání nedostatku povinného zastoupení a neodstranění vad dovolání bude dovolací řízení zastaveno.



Žalobce v soudem stanovené lhůtě 15-ti dnů ani později nereagoval.

Dovolací soud proto všechna řízení o dovolání zastavil (§ 241 odst. 1, § 241b odst. 2, § 104 odst. 2 o. s. ř.).

Nad rámec tohoto odůvodnění považuje Nejvyšší soud za vhodné dodat ještě následující:

Žalobce vede řízení od roku 1993. Po celou dobu zejména soud odvolací viz jeho velmi přesně formulované usnesení o zrušení a vrácení věci ze dne 1. 8. 2000 (č.l. 99) vyvíjel snahu vést žalobce k tomu, aby své nároky formuloval přesně, tj. tak, aby byly projednatelné. Řízení o restitučním nároku navíc klade na účastníka zvýšené požadavky co do povinnosti tvrzení, povinnosti důkazní i formulace žalobního návrhu. Těmto požadavkům nebyl žalobce schopen v plné míře dostát a proto mu byl následně ustanoven k ochraně jeho práv a zájmů advokát.

Nelze vůbec vyloučit, že žalobcův restituční požadavek by mohl být oprávněný. K vyvlastnění jeho právního předchůdce sice došlo v 50. letech minulého století podle všeho s vyplacením náhrady, není však zřejmý další děj ve vztahu k dotčeným nemovitostem stran jejich využití. Žalobce může být oprávněnou osobou; v tomto ohledu dovolací soud nesouhlasí s tezí odvolací instance, podle níž v relaci k § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. stačí pouhá existence oprávněné osoby předchozí v době účinnosti zákona, aby další potenciální oprávněné osoby byly ze zákonné restituční posloupnosti vyloučeny. Tak tomu nepochybně není: oprávněné osoby mají své určené pořadí, jestliže osoba z jedné skupiny nárok neuplatní či vezme žalobu zpět, následuje osoba ze skupiny další.

Jinou věcí je, že předmětný pozemek byl za dřívějšího režimu podle všeho částečně zastavěn jinými stavbami, takže by pro žalobce, s nynějším časovým odstupem, zřejmě připadala v úvahu již jen finanční náhrada.

To vše jsou však jen hypotézy, nemající důkazní podklad. Pro Nejvyšší soud je situace o to obtížnější, že a to žalobci zjevně není známo nemůže provádět důkazy k věci samé a je povinen vycházet ze skutkového stavu zjištěného nižšími instancemi. Nejvyšší soud není soudem nalézacím, ale soudem právního přezkumu již předtím daného skutkového stavu. Nemá tedy ani prostředky, jak za zjištěného stavu dokazování cokoli změnit.

Žalobce je zjevně přesvědčen o oprávněnosti svého nároku, hodlá jej však prosazovat sám, a to dokonce (proti zákonu) v dovolacím řízení, v němž musí být povinně zastoupen. Ustanovená advokátka JUDr. L. P. sdělila dne 10. 8. 2007 soudu prvního stupně, že žalobce nereagoval na její výzvy dostavit se k ní do kanceláře a jeho dopisy nejsou dostatečně obsahově jasné (č.l. 276). Dovolací důvody žalobce, nehledě na další náležitosti obsahu dovolání, proto nejsou jasně formulovány.

Za takového procesního stavu nemá Nejvyšší soud jakoukoli reálnou možnost nápravy zjištěného stavu věci a neshledává důvody, které by měly vést k vytknutí podstatných procesních (či hmotněprávních) vad jejich postupu nižším instancím - zejména soudu prvního stupně, který byl zcela zjevně v nejvíce konfliktních situacích ve vztahu k žalobci.

Žalovanému nevznikly v řízení o dovolání žádné náklady.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 15. dubna 2009

JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.

předseda senátu