28 Cdo 578/2002
Datum rozhodnutí: 21.05.2002
Dotčené předpisy: § 239 předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 578/2002

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Blanky Moudré o dovolání V. P, zastoupeného advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích z 21.12.2001, sp.zn. 6 Co 2352/2001, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp.zn. 23 C 155/2001 (žalobce V. P., zastoupeného advokátem, proti žalovanému L. Š., zastoupenému advokátem, o vyklizení nemovitostí), takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal žalobou, podanou u soudu 17.7.2001, aby žalovanému bylo uloženo vyklidit a žalobci vyklizený předat byt v přízemí zadní části domu čp. 36 v Č. B. (o kuchyni, třech pokojích, o předsíni a ostatním příslušenstvím) do 7 dnů od právní moci rozsudku. V žalobě bylo poukazováno na to, že v řízení u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp.zn. 17 C 155/2000 byl pravomocně zamítnut žalobní návrh L. Š. na určení, že je nájemcem bytu v přízemí zadní části domu čp. 36 v Č. B. Po té žalobce vícekráte vyzval žalovaného k vyklizení uvedeného bytu, užívaného po skončení uvedeného soudního řízení nadále bez právního důvodu, ale bezvýsledně.

Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s tím, že není v této právní věci pasívně legitimován; uváděl, že nájemní právo k bytu uváděnému žalobcem náleží jeho rodičům V. a J. Š. Právo k tomuto bytu nepřešlo sice z jeho rodičů na něj, ale jeho rodičům toto nájemní právo nezaniklo a nadále trvá.

O žalobě žalobce rozhodl Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze 6.9.2001, čj. 23 C 155/2001-49. Žaloba žalobce byla tímto rozsudkem zamítnuta a žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení 6.619,30 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že v tomto řízení bylo prokázáno, že rodiče žalovaného byt v přízemí zadní části domu čp. 36 v Č. B. opustili, protože si postavili rodinný dům a žalovaný se odstěhoval s nimi, když nebyl určen v soudním řízení nájemcem uvedeného bytu po svých rodičích. Soud prvního stupně měl za to, že tu v daném případě došlo k faktickému opuštění bytu všemi členy domácnosti. Právo nájmu k uvedenému bytu u rodičů žalovaného nadále trvá a podle podané výpovědi skončil nájem bytu uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty dne 30.9.2001. Soud prvního stupně dospěl proto k závěru, že žalovaný není v tomto sporu o vyklizení bytu pasívně legitimován, když není v žádném právním vztahu k žalobci, jako k pronajimateli bytu. Soud prvního stupně proto žalobu žalobce zamítl. Výrok o nákladech řízení byl soudem prvního stupně odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 občanského soudního řádu a ustanoveními vyhlášky č. 484/2000 Sb.

O odvolání žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením z 21.12.2001, sp.zn. 6 Co 2352/2001. Rozsudek soudu prvního stupně byl tímto usnesením odvolacího soudu zrušen a řízení o tomto předmětu řízení bylo zastaveno. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení 10.569,30 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění usnesení odvolacího soudu bylo poukázáno na to, že během odvolacího řízení vzal žalobce svou žalobu zpět. Procesní úkon, jehož obsahem bylo zpětvzetí žaloby, učinil žalobce v průběhu odvolacího řízení. Odvolací soud si vyžádal stanovisko žalovaného ke zpětvzetí žaloby; žalovaný se zpětvzetím žaloby vyslovil svůj nesouhlas. Poukazoval na to, že žalobce nebere žalobu zpět z důvodů na straně žalovaného, ale výlučně z toho důvodu, že splnění žalobou vymáhané povinnosti se nelze úspěšně domoci, protože tato povinnost byla uspokojena skutečnými nájemci bytu. Žalovaný však také uváděl, že shledá-li odvolací soud tyto argumenty žalovaného důvodnými a přizná-li žalovanému náhradu nákladů řízení, pak žalovaný nebude trvat na dalším řízení.

Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaným uváděné důvody nejsou těmi vážnými důvody, které má na zřeteli ustanovení § 222a odst. 2 občanského soudního řádu. Proto odvolací soud v rozsahu zpětvzetí žaloby zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení zastavil. Ve smyslu ustanovení § 214 odst. 1 občanského soudního řádu nebylo v odvolacím řízení nařizováno jednání. Výrok o nákladech řízení byl odvolacím soudem odůvodněn ustanoveními § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2, věta první, občanského soudního řádu a ustanoveními vyhlášky č. 484/2000 Sb.

Usnesení odvolacího soudu bylo doručeno advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 24.1.2002 a dovolání žalobce proti tomuto usnesení bylo podáno u Okresního soudu v Českých Budějovicích dne 8.3.2002, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.

Ve svém dovolání žalobce navrhoval, aby dovolací soud zrušil usnesení soudu prvního stupně a aby věc vrátil k dalšímu řízení. Dovolatel vyslovoval své přesvědčení, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatel upřesňoval pak své dovolání tak, že toto dovolání podává proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení. Odvolatel zdůrazňoval, že žaloba jím byla podána důvodně; odvolací soud nemohl opírat své rozhodnutí o nepravomocné usnesení soudu prvního stupně. Podle názoru dovolatele odvolací soud pochybil, že v řízení postupoval tak, že nenařídil odvolací jednání, avšak prováděl v odvolacím řízení dokazování (přičemž umožnil účastníkům řízení vyjádřit se k důkazu jím provedenému); tímto postupem odvolací soud porušil, podle názoru dovolatele, zásadu přímosti jednání a žalobci byla takto odňata možnost jednat před soudem. Při rozhodování o nákladech řízení odvolací soud nepřihlédl k námitkám žalobce uvedeným v odvolání žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně; z obsahu tohoto odvolání bylo totiž možné dovozovat podklady pro posouzení toho, zda žaloba v této právní věci byla podána důvodně.

Dovolatel se vyjadřoval i k posouzení předávacího protokolu ohledně sporného bytu, který byl odvolacím soudem posouzen jako listina osvědčující, že byt byl předán otcem žalovaného jako nájemcem; toto posouzení uvedené listiny dovolatel pokládal za nesprávné, když dovolatel sdílel se svými rodiči společnou domácnost a u soudu se také domáhal (byť neúspěšně) přechodu nájemního práva k bytu na sebe po svých rodičích.

Přípustnost dovolání bylo tu nutno posuzovat s uvážením toho, že tu bylo vydáno usnesení odvolacího soudu o zrušení rozsudku soudu prvního stupně a o zastavení řízení, ale také s uvážením toho, že dovolatel ve svém dovolání výslovně uvedl: Proti výroku o nákladech řízení usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích podává žalobce dovolání .

Podle ustanovení § 242 odst. 1 občanského soudního řádu přezkoumá dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden.

Vycházeje z obsahu dovolání dovolatele bylo tedy nutno posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení § 239 občanského soudního řádu, upravujícího přípustnost dovolání proti nemeritornímu usnesení, protože tu nebyly dány (při dovolání dovolatele proti výroku usnesení odvolacího soudu týkajícímu se nákladů řízení) zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237, § 238, ani § 238a občanského soudního řádu. Avšak ani z ustanovení § 239 občanského soudního řádu nebylo možné dovodit přípustnost dovolání dovolatele směřujícího jen proti výroku o nákladech řízení, obsaženému ve výroku usnesení odvolacího soudu o zrušení rozsudku soudu prvního stupně a o zastavení řízení.

Nemohl proto dovolací soud posoudit dovolání dovolatele jako přípustné podle žádného z ustanovení občanského soudního řádu, obsažených v § 236 až § 239 (pod marginálním označením Přípustnost dovolání ).

Přikročil tedy dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení § 243b odst. 4 a 5 a § 218 písm. c/ občanského soudního řádu jako dovolání nepřípustného.

Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 21. května 2002

JUDr. Milan P o k o r n ý , CSc., v.r.

předseda senátu