28 Cdo 575/2004
Datum rozhodnutí: 19.05.2005
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 575/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., rozhodl v právní věci žalobce G. G., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) J. U., 2) B. U., 3) Ing. J. U. a 4) Ing. I. N., všem zastoupeným advokátem, o uzavření dohody o vydání věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 13 C 89/92, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17.10.2002, č.j. 64 Co 132/2002-277, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 5 dne 26.2.1992 domáhal se žalobce uložení povinnosti žalovanému uzavřít se žalobcem dohodu o vydání domu blíže popsanému v petitu, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

Obvodní soud pro Prahu 5 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17.12.2001, č.j. 13 C 89/92-248, žalobu zamítl. Vyšel ze zjištění, že žalobce se svoji manželkou byli původními vlastníky předmětného domu, přičemž k pozemkům jim svědčilo právo osobního užívání pozemku manžely podle § 214 a násl. tehdy účinného o.z. Vzal za prokázané, že žalobce a jeho manželka byli odsouzeni rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 27.8.1981, č.j. 1 T 128/81-31 a ze dne 29.4.1982, sp. zn. 1 T 37/82 pro trestný čin opuštění republiky podle § 109 odst. 2 trestního zákona k trestu odnětí svobody a k trestu propadnutí majetku, v důsledku čehož nabyl předmětný majetek stát. Dále vzal za prokázané, že na základě kupní smlouvy ze dne 5.10.1982, registrované Státním notářstvím dne 10.2.1983 pod č.reg. 5 RI 14/83, prodal stát předmětný dům první žalované a jejímu manželovi za kupní cenu 291.300,- Kč a na základě dohody o zřízení práva osobního užívání ze dne 7.1.1983, č.j. Výs.Hlub.p. 673/8,673/3-7731/82-SY, registrované Státním notářstvím pro Prahu 5 dne 10.2.1983, č. reg. 5 RII 3/83, ONV v P. odbor výstavby v jejich prospěch zřídil právo osobního užívání pozemků za úplatu 18.030,- Kč. Dále zjistil, že na základě usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 26.9.1990, sp.zn. Rt 363/90, které nabylo právní moci dne 6.11.1990, byl žalobce rehabilitován. Rovněž vzal za prokázáno, že dopisem ze dne 4.9.1991 žalobce vyzval k vydání předmětného domu, dalšími dopisy ze dne 16.9.1991, 24.9.1991, 19.11.1991 urgoval vyřízení uplatněného nároku, avšak k uzavření dohody nedošlo. Dovodil, že žalobce uplatnil svůj nárok na vydání věci podle § 5 odst. 2 a 4 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích ( dále jen zákona č. 87/1991 Sb.) ve spojení s § 23 odst. 2 zákona č. 119/1991 Sb. Věc posoudil podle § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. ve spojení s § 20 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. s tím, že k porušení právních předpisů ani k protiprávnímu zvýhodnění žalovaných při nabytí domu nedošlo. Dospěl k závěru, že žalovaní nejsou věcně pasivně legitimováni a nejsou osobami povinnými k vydání předmětného domu.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17.10.2002, č.j. 64 Co 132/2002-277, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením s tím, že žalovaní nejsou povinnými osobami ve smyslu § 20 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., neboť první žalovaná a její manžel nenabyli předmětný dům v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění. Shodně se soudem prvního stupně zaujal názor, že cenou podle platných cenových předpisů ( § 15 odst. 7 vyhl.č.156/75 Sb. ) byla v době uzavření kupní smlouvy cena nejvyšší stanovená podle § 2 až 9 vyhlášky č. 43/69 ve spojení s přílohami 1-5. Poukazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 2461/98, 28 Cdo 1202/99 a 28 Cdo 1509/98 s odůvodněním, že za podstatné podhodnocení nemovitosti lze považovat podcenění o více než 20 %. Podle odvolacího soudu původní žalovaní předmětný dům nenabyli v rozporu s tehdy platnou vyhláškou č. 43/1969 Sb. ani č. 156/75 Sb. a při výběru z uchazečů o koupi domu nedošlo k jejich protiprávnímu zvýhodnění.



Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 23.1.2003 dovolání, které doplnil dne 6.8.2003, jehož přípustnost blíže nezdůvodnil. Tvrdil existenci dovolacích důvodů podle § 241a odst. 2 písm. a), b) o.s.ř. Namítal, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Prvně uvedený dovolací důvod spatřoval v tom, že soud prvního stupně neprovedl důkazy navržené žalobcem, a to zejména důkaz výslechem svědka O. J. Dále podle dovolatele žalovaní, respektive jejich právní předchůdci nabyli nemovitost v rozporu s právními předpisy, neboť znalecký posudek, kterým byla stanovena cena nemovitosti chybně uvedl výměru vodovodní a kanalizační přípojky, což mělo za následek snížení ceny nemovitosti. Rovněž tvrdil, že manželé U. byli protiprávně zvýhodněni, protože záměr prodat předmětný dům nebyl veřejnosti sdělen. Tvrdil, že pro protiprávní zvýhodnění svědčí i řádné neodůvodnění žádosti o odprodej domu i zpráva Výboru lidové kontroly Národního výboru města P. ze dne 10.7.1990 a přeložené materiály M. s. č. 35 z roku 1990. Navrhl proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaní navrhli odmítnutí dovolání.

Rozsudek soudu prvního stupně byl vydán dne 17.12.2001, tedy za účinnosti o.s.ř. ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. Odvolací soud proto důsledně postupoval rovněž podle ustanovení tohoto předpisu. Tomu odpovídá, že i Nejvyšší soud jako soud dovolací posuzoval přípustnost dovolání podle těchto předpisů.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

O takový případ v posuzované věci nejde.

S povahou přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení souvisí předpoklady uvedené v § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Předmětem dovolacího přezkumu takto nemohou být otázky skutkového zjištění, nýbrž pouze otázky právního posouzení.

Jak je patrno z obsahu odůvodnění odvolacího soudu, posouzení důvodnosti žaloby bylo závislé na zjištění, zda první žalovaná a její manžel nabyli předmětný dům v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele. Z nesporných skutkových zjištění učiněných již soudem prvního stupně, z nichž odvolací soud vycházel, vyplývá přitom dostatečně srozumitelný právní závěr odvolacího soudu, podle něhož žalovaní nejsou povinnými osobami ve smyslu § 20 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. ve spojení s § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.

K tomu se sluší připomenout závěry ustálené judikatury, na které správně odkazoval odvolací soud. V projednávané věci odvolací soud z této ustálené judikatury vycházel. Posouzení věci odvolacím soudem odpovídá závěrům dnes již konstantní soudní judikatury.

Z uvedeného vyplývá závěr, že přípustnost dovolání v této věci nelze dovodit z žádného ustanovení o.s.ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 o.s.ř. za použití ustanovení § 218 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl, aniž mohl přikročit k meritornímu hodnocení dovolacích námitek v něm uplatněných.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 1 o.s.ř. za použití § 224 odst. 1 o.s.ř., § 151 ost. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř. Dovolatel sice neměl se svým dovoláním úspěch, vyjádření žalovaných k podanému dovolání však nebylo možno zohlednit jako úkon právní služby ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 až 3 vyhl.č. 177/1996 Sb.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. května 2005

JUDr. Josef R a k o v s k ý předseda senátu