28 Cdo 5712/2015
Datum rozhodnutí: 24.04.2017
Dotčené předpisy: § 11a předpisu č. 229/1991Sb.



28 Cdo 5712/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce JUDr. M. F. , zastoupeného JUDr. Tomášem Homolou, advokátem se sídlem v Praze 5, U Nikolajky 833/5, proti žalované České republice Státnímu pozemkovému úřadu se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČO: 01312774, zastoupené JUDr. Martinem Páskem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1284/37, o nahrazení projevu vůle uzavřít smlouvu o převodu náhradních pozemků , vedené u Okresního soudu Praha západ pod sp. zn. 8 C 144/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. října 2015, č. j. 24 Co 319/2015-348, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.388 Kč k rukám advokáta JUDr. Tomáše Homoly do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :
Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu Praha západ ze dne 27. března 2015, č. j. 8 C 144/2014-229, ve výroku pod bodem I, jímž byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít s žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. 549 v kat. území V. n. V. jako náhradního zemědělského pozemku za pozemky, jež nelze žalobci, dědici původní oprávněné osoby, vydat (§ 11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů dále jen zákon o půdě ).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání.

Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první, odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších přepisů (dále jen o. s. ř. ), neboť není přípustné.

Dovoláním napadené rozhodnutí nepatří do okruhu rozhodnutí (usnesení) uvedených v § 238a o. s. ř. a přípustnost dovolání proti němu nezakládá ani ustanovení § 237 o. s. ř. (rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak).

V dovoláním vymezených otázkách hmotného práva (zda se oprávněná osoba může výjimečně za stanovených podmínek domoci uspokojení nároku převodem pozemku mimo veřejnou nabídku žalované a zda jde o postup diskriminující jiné oprávněné osoby, jejichž řešení napadeným rozsudkem považuje dovolatelka za rozporné s jí odkazovanou judikaturou dovolacího soudu), se odvolací soud v rovině prověřovaného právního posouzení věci závěrům ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu srov. zejm. nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, uveřejněný pod č. 531/2005 Sb.) nikterak nezpronevěřil, vycházel-li z teze, že v případě liknavého postupu žalované (a jejího předchůdce
Pozemkového fondu ČR) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, kdy důvodnost takové žaloby (o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu pozemku) není třeba vázat na podmínku předchozího zahrnutí vybraného pozemku do veřejné nabídky žalované, že takový postup (jímž oprávněná osoba střeží svá práva) nelze považovat za diskriminující ostatní oprávněné osoby a že za uvedených podmínek je tato žaloba oprávněné osobě k dispozici i za účinnosti nového ustanovení § 11a zákona o půdě (k řešení těchto otázek srov. především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Těžiště dovolací argumentace ve vztahu k uvedeným závěrům nespočívá ani tak v polemice se shora popsanými tezemi, ale v rozporování závěru, že si žalovaná v poměrech projednávané věci vůči žalobci (či jeho předchůdkyni) počínala liknavě. Zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu žalované (jejího předchůdce Pozemkového fondu ČR) je ovšem především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů (kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole nepřiměřené (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015). Vady skutkových zjištění dovolacímu přezkumu podrobit nelze a otázky skutkové nemohou založit přípustnost dovolání (na níž lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř.). Samotné právní úvahy odvolacího soudu přitom žádným deficitem netrpí (spojuje-li je odvolací soud se zjištěním, že uspokojení nároku, jenž svědčil již jeho právní předchůdkyni, se žalobce navzdory svému aktivnímu přístupu, kontrastujícímu s postojem žalované a jejího předchůdce, Pozemkového fondu ČR, v přiměřené době domoci nemohl). Závěr o liknavosti žalované (ohledně uspokojení zbylé části nároku) nevylučuje pak ani zjištění, že v minulosti byl již nárok oprávněné osoby částečně uspokojen (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1324/2014).

Právní posouzení, s nímž se spojuje odvolacím soudem v dané věci vydané rozhodnutí, nekoliduje pak ani s další žalovanou v dovolání odkazovanou judikaturou (s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3453/2007, ze dne 9. 6. 2010, sp. zn. 28 Cdo 171/2009, ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3893/2008). Konkrétní odkaz žalované na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3042/2006 (jde-li ve věci nyní posuzované o převod náhradního pozemku oprávněné osobě, jejíž nárok nebyl dlouhodobě uspokojen, nikoliv o posouzení platnosti převodní smlouvy, jíž uzavřel Pozemkový fond ČR s jinou osobou postupitelem pohledávky na převod náhradního pozemku v rozporu se zákonem, ustanovením § 7 odst. 2 zákona č. 95/1999 Sb.) nelze mít za případný. Přiléhavá není ani argumentace závěry z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014 (bylo-li toto žalovanou označené usnesení dovolacího soudu vydáno rovněž v situaci, kdy liknavost, svévole či diskriminace žadatele oprávněné osoby o převod náhradních pozemků v řízení prokázány nebyly).

Sluší se připomenout, že k obdobným závěrům dovolací soud již dříve dospěl i v jiných skutkově a právně podobných věcech týchž účastníků (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1825/2016, a usnesení ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1675/2016, včetně další judikatury tam odkazované), a ani z tohoto pohledu proto rozhodnutí odvolacího soudu nevybočilo z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, od které Nejvyšší soud nemá důvod se odchýlit ani ve věci nyní posuzované.

V případě dalších dovoláním vznášených otázek neobsahuje dovolání ničeho ve vztahu k vymezení předpokladů přípustnosti dovolání [jež představuje jednu z obligatorních náležitostí dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), jejichž neuvedení v zákonem stanovené lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) má za následek neprojednatelnost dovolání srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněný tamtéž pod číslem 15/2015]. Obava žalované z toho, zda nehrozí přečerpání žalobcova nároku , ostatně nepředstavuje ani uvedení kvalifikované otázky hmotného či procesního práva, pro jejíž řešení by bylo lze zvažovat přípustnost dovolání (kdy i v tomto bodě jde víceméně o záležitost skutkového zjištění). Relevantní pro rozhodnutí dané věci pak není ani řešení současně položené otázky, lze-li poskytnutím náhradního pozemku uspokojit též nároky oprávněné osoby vůči státu na náhradu živého mrtvého inventáře podle § 18a zákona o půdě, uzavírá-li zde současně odvolací soud, že i bez tohoto dalšího nároku (plynoucího z dohody o jeho vyčíslení) disponuje žalobce takovými nároky na převod náhradních pozemků, jež bezpečně převyšují hodnotu nyní převáděného pozemku (a kdy pak jde toliko o otázku zúčtování plnění převodem pozemku na jednotlivé nároky oprávněné osoby). K žalovanou položené otázce sluší se snad dodat, že podle rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1308/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 483/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2468/2013) byl pro poskytování náhrad podle § 18a odst. 2 zákona o půdě, spočívajících v poskytnutí nemovitostí, již před účinností zákona č. 131/2006 Sb. uplatnitelný postup podle § 11 odst. 2 zákona o půdě (kdy s účinností od 14. 4. 2006 byl pak převod náhradních pozemků oprávněným osobám podrobněji upraven právě ustanovením § 11a zákona o půdě).

Přestože pak žalovaná v dovolání výslovně uvádí, že je podává proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu, tedy i proti těm o náhradě nákladů řízení před soudy nižších stupňů, tak ve vztahu k nim již žádnou argumentaci natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání nevznáší. Ostatně, proti těmto výrokům, jimiž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, byla by přípustnost dovolání tak či onak vyloučena, a to již podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a kdy k nákladům (k náhradě oprávněného) žalobce patří odměna advokáta za zastupování v tomto řízení ve výši 2 500 Kč [§ 6 odst. 1, 7 bod 5., § 9 odst. 3 písm. b) a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s paušální náhradou hotových výdajů advokáta stanovených částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrad (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 588 Kč.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 1. ledna 2014) se pak podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaná po 1. lednu 2001 jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. dubna 2017
Mgr. Petr Kraus předseda senátu