28 Cdo 5661/2016
Datum rozhodnutí: 15.03.2017
Dotčené předpisy: § 243f odst. 3 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014, § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014, § 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014



28 Cdo 5661/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně M. Ch. , zastoupené Mgr. Janem Švárou, advokátem se sídlem v Praze 5, Duškova 164/45, proti žalovanému M. K. , zastoupenému JUDr. Ondřejem Hladkým, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1082, o zaplacení částky 784.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 6 C 252/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. května 2016, č. j. 22 Co 80/2016-523, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11.480,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Ondřeje Hladkého, advokáta se sídlem v Praze 1, Revoluční 1082.


Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 26. 11. 2015, č. j. 6 C 252/2014-494, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 73.500,- Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 73.500,- Kč za období od 20. 6. 2014 do zaplacení (výrok I.), žalobu o zaplacení další částky 710.500,- Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 710.500,- Kč za období od 20. 6. 2014 do zaplacení zamítl (výrok II.) a dále rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 77.042,50 Kč k rukám žalovaného (výrok III.), že žalobkyně je povinna zaplatit náklady hrazené státem, jejichž výše bude určena samostatným usnesením, a to ve výši 90,6 % k celku na účet Okresního soudu v Mělníku (výrok IV.), a že žalovaný je povinen zaplatit náklady hrazené státem, jejichž výše bude určena samostatným usnesením, a to ve výši 9,6 % k celku na účet Okresního soudu v Mělníku (výrok V.). Soud prvního stupně tak rozhodl o uplatněném nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení, které mělo žalovanému vzniknout tím, že v období od 1. 7. 2012 do 31. 10. 2013 užíval bez právního důvodu specifikované nemovitosti (dále jen nemovitosti ) v jejím vlastnictví (oplocený areál), aniž za to cokoliv zaplatil. Z provedených důkazů vzal soud za prokázané, že účastníci uzavřeli dne 7. 9. 2010 smlouvu o budoucí kupní smlouvě o převodu nemovitostí ve vlastnictví žalobkyně na žalovaného, v jejímž čl. IV. odst. 2 ujednali, že dnem účinnosti této smlouvy bude žalovaný oprávněn veškeré nemovitosti užívat jak k soukromým, tak k podnikatelským účelům (účinnosti tato smlouva nabyla dnem úhrady zálohy na dohodnutou kupní cenu, což mezi účastníky bylo nesporné). Dne 1. 6. 2011 uzavřel žalovaný se společností AMK Trans, s. r. o. (jejímž byl v té době jediným jednatelem a společníkem) dohodu o převodu veškerých práv a povinností vyplývajících ze smlouvy o smlouvě budoucí kupní, s níž žalobkyně jako budoucí prodávající vyslovila písemný souhlas. Téhož dne, tedy 1. 6. 2011, uzavřela žalobkyně se společností AMK Trans, s. r. o. (dále jen společnost ) kupní smlouvu o převodu nemovitostí, v níž bylo mimo jiné sjednáno, že návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí podle této smlouvy bude podán až po doplacení celé kupní ceny, která měla být uhrazena nejpozději do 30. 9. 2011, a pro případ prodlení s jejím zaplacením bylo dohodnuto právo od smlouvy odstoupit, což žalobkyně učinila dopisem ze dne 12. 3. 2014, neboť společnost celou kupní cenu nedoplatila. Dále soud zjistil, že nemovitosti v době od 1. 7. 2012 do 31. 10. 2013 (dále jen rozhodná doba ) užívala společnost, žalobkyně, její manžel a další subjekty a že žalovaný užíval jen byt v 1. patře domu a garážové stání. Kupní smlouvou ze dne 17. 1. 2014 s právními účinky vkladu do katastru nemovitostí ke dni 20. 1. 2014 pak žalobkyně prodala nemovitosti společnosti GEOSTAVBY s. r. o. Vzhledem k tomu, že v řízení bylo prokázáno pouze to, že žalovaný užíval v rozhodné době byt v 1. patře domu a garážové stání, přičemž za toto období žalobkyni zaplatil částku 22.500,- Kč, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení ve výši 73.500,- Kč, neboť podle vyžádaného znaleckého posudku činilo nájemné v daném místě a čase částku 6.000,- Kč měsíčně; ve zbytku proto žalobu zamítl.

K odvolání žalobkyně proti výrokům II., III., IV. a V. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 5. 2016, č. j. 22 Co 80/2016-523, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích III., IV. a V. zrušil a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení; v zamítavém výroku II. o věci samé jej potvrdil. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a přisvědčil jeho závěru, že nesjednali-li účastníci ve smlouvě o budoucí kupní smlouvě žádnou úhradu za užívání nemovitostí žalovaným, byl žalovaný na jejím základě oprávněn nemovitosti (do 31. 5. 2011) užívat bezplatně. Na rozdíl od něj však s poukazem na právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. 33 Cdo 969/2013, posoudil dohodu uzavřenou mezi žalovaným a společností dne 1. 6. 2011 jako platný právní úkon (§ 51 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník; § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) s tím, že smluvním partnerem žalobkyně se stala společnost, která vstoupila do veškerých práv a povinností žalovaného vyplývajících ze smlouvy o smlouvě budoucí kupní, včetně jeho práva předmětné nemovitosti užívat; na základě smlouvy o smlouvě budoucí kupní a dohody ze dne 1. 6. 2011 pak téhož dne byla uzavřena kupní smlouva mezi žalobkyní a společností. Odvolací soud dospěl k závěru, že v době od 1. 7. 2012 do 31. 10. 2013 nedošlo k bezdůvodnému obohacení žalovaného na úkor žalobkyně, neboť subjektem, který od ní v této době přijímal plnění v podobě užívacího práva k nemovitostem, byla společnost na základě dohody o převodu práv a povinností ze smlouvy o smlouvě budoucí kupní a na základě samotné kupní smlouvy. Námitce žalobkyně, že dohodou o převodu práv a povinností ze smlouvy o smlouvě budoucí kupní byly převedeny jen ty povinnosti a práva vztahující se k závazku uzavřít kupní smlouvu, odvolací soud nepřisvědčil s ohledem na obsah této dohody, podle níž byly převáděny veškeré povinnosti a práva vyplývající ze smlouvy o smlouvě budoucí kupní.

Žalobkyně v dovolání proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž potvrdil ve výroku II. zamítavý rozsudek soudu prvního stupně o věci samé, jeho přípustnost podle ustanovení § 237 o. s. ř. spatřuje v řešení otázky hmotného práva, zda právo užívat nemovitost obsažené ve smlouvě o smlouvě budoucí kupní či kupní smlouvě (ovšem s přihlédnutím ke specifiku tohoto případu) nijak konkrétně nespecifikované, může obstát při neexistenci nájemní smlouvy a současné absence podstatných jejích náležitostí (doba trvání nájmu, práva a povinnosti smluvních stran, absence ujednání o nájemném, apod.), resp. zda toto právo může nájemní smlouvu nahradit , nejen co do vzniku (nájemního) práva nemovitost užívat ale i jeho obsahu, při současné absenci minimálně jedné ze stran nájemní smlouvu uzavřít , která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, resp. se v případě rozsudku odvolacího soudu jedná o vyřešenou právní otázku, která má být dovolacím soudem posouzena jinak . Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení .

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen o. s. ř. ).

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Současně platí, že přípustnost dovolání (§ 237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.).

Dovolací soud dospěl k závěru, že otázka formulovaná žalobkyní přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť rozhodnutí odvolacího soudu v napadené části výroku o věci samé na jejím řešení nezávisí, jelikož ji odvolací soud neřešil. Tato otázka tedy přípustnost dovolání založit nemůže, neboť nesplňuje kritéria stanovená v ustanovení § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud vysvětlil již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013, že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí.

Nad rámec již uvedeného je možno dodat, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, která dovodila, že jakkoli platí, že smlouvou o postoupení pohledávky nelze vstoupit do práv a povinností ze synallagmatických smluv, neboť jí lze toliko postoupit právo na plnění, nikoli již smluvní povinnosti (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 33 Cdo 2390/2000, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2004, sp. zn. 33 Odo 268/2004), nelze vyloučit, že se smluvní strany dohodnou na změně v subjektech smlouvy, a proto - i přes absenci výslovné právní úpravy - nelze popřít možnost převést veškerá práva a povinnosti ze synallagmatické smlouvy na třetí osobu tak, že nabyvatel vstoupí do práv a povinností dřívější smluvní strany (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. 33 Cdo 969/2013). Právě tento závěr odvolací soud aplikoval na dohodu ze dne 1. 6. 2011 uzavřenou mezi žalovaným a společností o převodu veškerých práv a povinností ze smlouvy o smlouvě budoucí kupní (s níž žalobkyně vyslovila písemný souhlas), na základě níž měla společnost právo nemovitosti tehdy ve vlastnictví žalobkyně užívat. Bylo-li ovšem v posuzované věci již v řízení před soudem prvního stupně prokázáno, že žalovaný jako fyzická osoba v rozhodné době užíval v nemovitostech pouze byt v 1. patře domu a garážové stání, pak v rozsahu, v němž je v tomto období částečně užívala společnost AMK Trans, s. r. o. jako osoba právnická na základě uvedené dohody ze dne 1. 6. 2011, není žalovaný (jako fyzická osoba) v tomto sporu pasivně věcně legitimován, jak jinými slovy vyjádřil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud (platnost dohody ze dne 1. 6. 2011 žalobkyně v dovolání nezpochybnila).

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. března 2017


JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu