28 Cdo 566/2004
Datum rozhodnutí: 27.07.2005
Dotčené předpisy: § 10 odst. 3 předpisu č. 403/1990Sb., § 19a odst. 3 předpisu č. 403/1990Sb., § 563 odst. 3 předpisu č. 40/1964Sb., § 101 odst. 3 předpisu č. 40/1964Sb.




28 Cdo 566/2004

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobkyně České republiky Ministerstva financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, proti žalovaným 1) J. M., a 2) M. M., oběma zastoupeným advokátem, o zaplacení 51.434,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 10 C 149/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 30.10.2003, č. j. 18 Co 140/2003-77, takto :

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným na nákladech dovolacího řízení Kč 5.091,- Kč na účet advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou, podanou dne 21.5.2002 u Okresního soudu v Pardubicích, domáhala se žalobkyně uložení povinnosti žalovaným zaplatit žalobkyni částku 25.717,10 s 10 % úrokem z prodlení ode dne 1.3.2000 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku. Tvrdila, že na základě dohody o vydání věci ze dne 15.8.1991 bylo podle zákona č. 403/1990 Sb. M. V. vydáno zahradnictví na č.k. 112 v k.ú. Ch. M. V. zemřela dne 17.3.1994 a usnesením Okresního soudu v Pardubicích č.j. V 1125/94 veškerý její majetek nabyli žalovaní. Podle žalobkyně předmětná nemovitost byla zhodnocena ve smyslu § 10 odst. 3 citovaného zákona, vyzvala tedy dopisem ze dne 23.11.1999 žalované ve smyslu § 563 o.z. k zaplacení stanovené výše podstatného zhodnocení stavby částkou 57.349,- Kč, a to ve lhůtě do 29.2.2000.

Okresní soud v Pardubicích jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 6.2.2003, č.j. 10 C 149/2002-61, žalobu zamítl. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že na základě dohody o vydání věci ze dne 15.8.1991 (článek IV), registrované Státním notářstvím v Ch. dne 19.8.1991 pod č.j. Rg E-383/91, bylo mezi stranami ujednáno, že konečná částka zhodnocení nemovitostí bude stanovena podle § 10 odst. 3 zákona č. 403/1990 Sb. Ministerstvem pro správu národního majetku a jeho privatizaci s tím, že M. V. vznikne povinnost uhradit částku zhodnocení na účet ministerstva ve lhůtě jím stanovené. Vzal za prokázáno, že znalecký posudek znalce Ing. E. o výši náhrady za zhodnocení stavby byl doručen Ministerstvu pro správu národního majetku a jeho privatizaci odesílatelkou M. V. dne 22.9.1993. Dále na základě dopisu ze dne 23.11.1999, adresovaným oběma žalovaným jako dědicům M. V. a doručeným jim dne 29.11.1999 vzal za prokázáno, že Ministerstvem financí byla oznámena výše podstatného zhodnocení v částce 57.349,- Kč a současně byli žalovaní vyzváni k úhradě v termínu do 29.2.2000. Vyslovil závěr, že jelikož zákon č. 403/1990 Sb. blíže splatnost částky podstatného zhodnocení neupravuje, je nutno na daný případ aplikovat ustanovení občanského zákoníku, jako obecného právního předpisu ve vztahu ke speciálnímu zákonu. Věc posoudil podle § 563 o.z. s tím, že není-li doba splatnosti dohodnuta, stanovena žádným právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, je dlužník povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán. Dospěl k závěru, že doba plnění nebyla mezi účastníky, respektive jejich předchůdci Ministerstvem pro správu národního majetku a jeho privatizaci a M. V. dohodnuta, nebyla stanovena žádným právním předpisem či rozhodnutím, proto bylo na vůli ministerstva, aby splatnost dluhu vyvolalo. Dovodil, že pokud takovou výzvu adresovalo Ministerstvo financí žalovaným až dopisem ze dne 23.11.1999, doručeným jim dne 29.11.1999, učinilo tak po uplynutí tříleté promlčecí doby podle § 101 o.z., podle něhož se právo promlčí ve lhůtě tří let ode dne, kdy mohlo být vykonáno poprvé. Zaujal názor, že první objektivní možnost vykonání práva je dána okamžikem, kdy věřitel mohl nejdříve o splnění požádat, tj. dnem, který následuje po vzniku právního vztahu a nikoli až den, kdy došlo ke splatnosti dluhu. V této souvislosti odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek R 28/84. Uzavřel, že pro počátek běhu promlčecí doby je rozhodný den, kdy byl znalecký posudek žalobci či jeho předchůdci doručen, neboť právě od této doby také mohl kdykoli své právo vykonat, tedy den následující po 22.9.1993. Změnu v osobě věřitele Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci, jakož i v osobě dlužníka nepovažoval soud prvního stupně za okolnost mající vliv na běh promlčecí doby s odkazem na § 111 o.z. Uzavřel, že ode dne 23.9.1993 počala běžet žalobkyni tříletá obecná promlčecí doba k uplatnění práva a vyvolání splatnosti dluhu, k čemuž došlo až po jejím uplynutí dne 29.11.1999 ( žalobu podala žalobkyně u soudu až dne 29.11.1999 ).

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30.10.2003, č.j. 18 Co 140/2003-77, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Podle odvolacího soudu právo žalobkyně stanovit výši zhodnocení a vyzvat oprávněné osoby k zaplacení její výše je právem majetkovým, a proto se také promlčuje. Shodně se soudem prvního stupně věc posoudil ve smyslu § 10 odst. 3, 19a odst. 3 zákona č. 403/1990 Sb, § 563 o.z. a § 101 o.z. Konstatoval, že žalobkyně mohla své právo v dané věci vykonat den následující po registraci dohody o vydání nemovitosti státním notářstvím, tedy po 19.8.1991. Pokud žalobkyně požádala o zaplacení zhodnocení vydané nemovitosti až dopisem ze dne 23.11.1999, který byl doručen žalovaným jako právním nástupcům oprávněné osoby M. V. dne 29.11.1999, učinila tak až po uplynutí tříleté promlčecí lhůty, tedy opožděně.

Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včas dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Tvrdila, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Nesouhlasila se závěry soudů obou stupňů, že pohledávka podstatného zhodnocení stavby je promlčena a odkazovala na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 3 Cz 99/81, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 28/84 s tím, že se vztahuje na případy, kdy výše dluhu je známa, určena není pouze doba jeho splatnosti. Namítala, že výše podstatného zhodnocení nebyla v době uzavření dohody o vydání věci známa. Poukazovala na skutečnost, že žalobkyně stanovila výši podstatného zhodnocení a vyzvala žalované dopisem ze dne 23.11.1999 k jejímu zaplacení. Podle dovolatelky běh promlčecí lhůty počal dnem následujícím po doručení první výzvy k zaplacení podstatného zhodnocení vydaného objektu. Konstatovala, že doba splnění nebyla dohodnuta ani stanovena právním předpisem, proto ve smyslu § 563 o.z. byli žalovaní povinni dluh splnit prvního dne poté, co byli o plnění ministerstvem požádáni. Zdůvodňovala, že oznámení o stanovení výše podstatného zhodnocení bylo žalovaným doručeno dne 29.11.1999, promlčecí doba tedy začala běžet dnem 30.11.1999 a do dne podání žaloby u soudu (tj. dne 21.5.2002), neuběhla. Dále tvrdila, že rozhodnutí soudů obou stupňů je v rozporu s právními závěry, které byly vysloveny ohledně posouzení otázky počátku běhu promlčecí lhůty Nejvyšším soudem v rozsudku sp. zn. 2 Cdon 250/97 i Ústavním soudem v usnesení sp. zn. III. ÚS 600/99. Navrhla proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu, vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení a odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu.

Žalovaní navrhli zamítnutí dovolání. Poukazovali na závěry komentářové literatury, podle níž nebyla-li splatnost dluhu určena dohodou, ani jinak stanovena, lze o splnění požádat dlužníky kdykoliv. Dlužník je povinen podle § 563 o.z. splnit dluh prvého dne poté, kdy byl o jeho splnění věřitelem požádán. Může-li však věřitel vyvolat splatnost dluhu sám, pak objektivně posuzováno může své právo i vykonat. Z toho důvodu soudní praxe (R 28/84) usuzuje, že první objektivní možnost vykonání práva je okamžikem, kdy věřitel mohl nejdříve o splnění požádat, tj. dnem, který následuje po vzniku právního vztahu u dluhu sjednaného na neurčitou dobu. Pro počátek promlčecí doby je tedy rozhodný den následující po dni, kdy došlo ke vzniku tohoto právního vztahu, a nikoliv až den, kdy došlo ke splatnosti dluhu. Poukazovali na skutková zjištění v této věci, podle nichž možnost uplatnění náhrady vznikla po registraci restituční dohody v roce 1991, přinejmenším však poté, co žalobkyně obdržela znalecký posudek o výši zhodnocení vydávané věci. Pokud pak žalobkyně jako věřitel byla nečinná a přistoupila opožděně k uplatnění svého nároku, musí nést důsledky plynoucí z vznesené námitky promlčení. Odmítali interpretaci žalobkyně, podle níž institut promlčení je konstruován jako trendové posilování věřitele, neboť podobný výklad by se ocitli v rozporu se základní zásadou rovného postavení subjektů občanskoprávních vztahů.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen o.s.ř. ).

Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení řádně zastoupenou advokátem ( § 240 odst. 1 o.s.ř., § 241 odst. 1 o.s.ř. ). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání je přípustné, avšak není opodstatněné.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Vzhledem k tomu, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spojena se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, kterým je možno dovolání odůvodnit, je tedy důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost takového dovolání nezakládají). Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy). Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívalo, jinými slovy bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. O takový případ jde v posuzované věci.

Podle § 242 odst. 3 o.s.ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.

S přihlédnutím k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci jde v dovolacím řízení především o posouzení, zda odvolací soud aplikoval správně v úvahu přicházející ustanovení § 10 odst. 3, § 19a odst. 3 zákona č. 403/1990 Sb. a § 101 o.z. a zda tato ustanovení rovněž správně vyložil.

Podle § 10 odst. 3 zákona č. 403/1990 Sb. jde-li o stavbu, která byla podstatně zhodnocena tak, že její kupní cena určená ke dni uzavření dohody a stanovena postupem uvedeným v § 19a převyšuje náhradu podle § 14 odst. 1, je na vůli oprávněné osoby, zda se rozhodne pro tuto náhradu, nebo zda vyzve povinnou osobu k vydání nemovitosti a uhradí příslušnému ministerstvu pro správu národního majetku a jeho privatizaci rozdíl mezi takto stanovenou cenou a náhradou podle § 14 odst. 1. Povinná osoba je povinna vydat věc do 30 dnů po oznámení výše jejího zhodnocení příslušným ministerstvem pro správu národního majetku a jeho privatizaci v případě, že se oprávněná osoba rozhodne pro její vydání.

Podle § 19a odst. 3 zákona č. 403/1990 Sb. ve lhůtě uvedené v odstavci 1 může oprávněná osoba vyzvat příslušné ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci k poskytnutí náhrady podle § 14 nebo vydání kupní ceny podle § 15, popřípadě k doplacení rozdílu podle § 16.

Restituční zákon je svou povahou předpisem občanskoprávním a poměr mezi ním a občanským zákoníkem je poměrem zákona zvláštního k zákonu obecnému. Protože restituční zákon nemá vlastní ustanovení obecně pojednávající o promlčecích dobách (o započetí jejich běhu či jejich ukončení), je třeba řešit otázku započetí běhu promlčecí doby a její délky výkladem příslušných ustanovení o.z. s přihlédnutím k právní teorii.

Podle § 100 odst. 1 o.z. se právo promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§ 101 až § 110 o.z.). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat. Podle § 101 o.z., pokud není v dalších ustanovení uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.

Pro správné posouzení otázky promlčení práva nelze vystačit pouze se stanovením délky promlčecí doby, nýbrž je nutné správně stanovit i počátek jejího běhu. Ten upravuje občanský zákoník zvlášť pro jednotlivá práva (a to pro každé z nich rozdílně) výslovně vyjmenovaná v ustanovení § 102 a násl. a obecně pro všechny další případy v ustanovení § 101. Jelikož v daném případě nejde o některé z výslovně vyjmenovaných práv upravených v ustanovení § 102 a násl. o.z. (jde o úhradu zhodnocení domu vydaného podle restitučního zákona § 10 odst. 3 restitučního zákona), je promlčecí doba tříletá a běh této obecné promlčecí doby podle § 101 o.z. započal dnem, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.

Podle skutkových zjištění soudů obou stupňů, jejichž úplnost a správnost není dovolací soud oprávněn přezkoumávat, nebyla v této věci doba splnění nebyla dohodnuta v dohodě o vydání věci, nebyla ani stanovena právním předpisem či určena v rozhodnutí. Obsah dohody o vydání vyzníval tak, že M. V. vznikne povinnost uhradit částku zhodnocení na účet ministerstva ve lhůtě jím stanovené. Výše zhodnocení nebyla totiž v době uzavírání dohody známa. Stejně tak ze skutkových zjištění soudů obou stupňů plyne, že původní oprávněná osoba M. V., zaslala právnímu předchůdci žalobkyně Ministerstvu pro správu národního majetku a jeho privatizaci, byl dne 22.9.1993 doručen znalecký posudek znalce Ing. E. o výši náhrady za zhodnocení stavby. Podle něj toto zhodnocení činí 57.349,- Kč. Žalobkyně s odkazem na tento posudek pak dopisem z 23.11.1999 vyzvala žalobce, aby uhradili každý polovinu této částky, tedy 25.717,10 Kč, nejpozději do 29.2.2000. Po marném uplynutí této lhůty uplatnila žalobkyně svůj nárok žalobou, která byla u soudu prvního stupně podána dne 21.5.2002.

Vzhledem k shora uvedenému skutkovému stavu nelze předně přisvědčit správnosti závěrů odvolacího soudu, podle něhož počátek běhu promlčecí doby ohledně nároků žalobkyně za zhodnocení nemovitostí se vázal ku dni následujícím po registraci dohody o vydání nemovitosti státním notářstvím, tedy k 20.8.1991. Je sice správné, že teprve registrací takové dohody byl dovršen proces vydání nemovitostí podle zákona č. 403/1990 Sb., tento aspekt však ve sledovaných souvislostech není právně významný. V době registrace dohody nebyla totiž výše dluhu oprávněné osoby ještě známa.

K tomu došlo teprve dne 22.9.1993, kdy byl právnímu předchůdci žalobkyně doručen znalecký posudek o výši zhodnocení. Mimochodem lze v této souvislosti připomenout, že závěry znaleckého posudku žalobkyně bez dalšího akceptovala, neboť z něj vycházela při formulaci výzvy k zaplacení částky zhodnocení, zaslané právním nástupcům M. V.

Dnem následujícím po převzetí znaleckého posudku o výši zhodnocení (jejíž výši věřitel akceptoval) tak objektivně vznikla věřiteli možnost realizovat své právo k stanovení výše náhrady a určení lhůty její splatnosti, jak to odpovídalo smluvnímu ujednání v dohodě ze dne 15.8.1991. Takové ujednání se nepříčí principu rovnosti účastníků v občanskoprávních vztazích, jak to v jiných souvislostech tvrdili žalovaní ve vyjádření k dovolání, když šlo o smluvní ujednání o modalitách, za jakých jeden z účastníků bude oprávněn stanovit výši a termín splatnosti svého nároku. Limitace tohoto oprávnění pak tkví v tom, že tento nárok věřitele je nárokem majetkovým, jak správně konstatoval odvolací soud (i soud prvního stupně). Pak ovšem podléhal režimu promlčení v obecné tříleté lhůtě. Přikročil-li však věřitel k výzvě se lhůtou stanovení splatnosti až dopisem ze dne 23.11.1999, doručeným jim dne 29.11.1999, stalo se tak nadevší pochybnost po uplynutí zmíněné tříleté promlčecí lhůty. Pakliže dlužníci vznesli námitku promlčení proti uplatněnému nároku, nebylo možno věřiteli tento nárok soudním rozhodnutím přiznat.

Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s výše uvedeným výkladem zákonných ustanovení, která odvolací soud použil. Jeho rozhodnutí je proto třeba považovat za správné. Dovolací soud proto dovolání jako neopodstatněné zamítl podle ustanovení § 243b odst. 2 o.s.ř.

O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 osdt. 1 o.s.ř. za použití § 243c odst. 1 o.s.ř. Žalobkyně nebyla v dovolacím řízení úspěšná, žalovaným proto přísluší právo na náhradu nákladů právního zastoupení za úkon spočívající v sepisu vyjádření k dovolání ve výši 5.091,- Kč. Předmět sporu byl představován částkou 25.717,- Kč ve vztahu ke každému žalovanému, tomu odpovídá sazba odměny podle § 3 odst. 1 pol. 5. vyhl. č. 484/200 Sb. ve výši 8.357,55 Kč, po zaokrouhlení podle § 16 odst. 2 téhož předpisu jde o částku 8.360,- Kč. Oba žalovaní byli zastoupeni stejným advokátem, přísluší mu proto zvýšení sazby odměny o 20%. Advokát v řízení dovolacím provedl pouze jeden úkon, náleží mu proto polovina výše uvedené částky,, tedy 5.016,- Kč, spolu s připočtením režijního paušálu ve výši 75,- Kč jde tak o konečnou částku 5.091,- Kč.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. července 2005

JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.

předseda senátu