28 Cdo 559/2003
Datum rozhodnutí: 09.12.2003
Dotčené předpisy: § 218 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 559/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobců A) J. M., B) O. M., C) S. S., D) P. R., E) J. S. M., F) Dr. L. J., G) Prof. Dr. N. M., H) M. M., CH) E. L., všech zastoupených advokátem, proti žalovanému B. p. P., státnímu podniku v likvidaci, zastoupenému advokátem, o vydání věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 15 C 190/95, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze dne 27.3.2002, č. j. 13 Co 91/2002-100, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou podanou dne 30.10.1995 a doplněnou dne 23.11.1998 u Obvodního soudu pro Prahu 1 domáhali se žalobci nahrazení vůle žalovaného k uzavření dohody o vydání věci, blíže popsané v petitu, a to podle zákona č. 87/1991 Sb. ve znění nálezu Ústavního soudu 164/1994 Sb. Tvrdili, že jsou českými státními občany s trvalým pobytem v Kanadě a výzvami ze dne 7.11.1994, 28.12.1994 a 18.4.1995 uplatnili u žalovaného nárok na vydání předmětných nemovitostí. Podle žalobců na daný případ je nutno aplikovat § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 87/19991 Sb., v platném znění a protiprávnost znárodnění je třeba spatřovat v tom, že nemovitost byla znárodněna s podnikem W. R.

Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 13.3.2001, č.j. 15 C 190/95-85, žalobu zamítl. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že předmětné nemovitosti náležely původně vlastnicky sourozencům F. (B.) M., A. G., J. (J.) S. a R. G. Vzal za prokázané, že tento majetek byl jako židovský zabaven v průběhu druhé světové války a po jejím skončení vrácen na základě poválečných restitucí ve smyslu zákona č. 128/1946 Sb. Dále vzal za prokázáno, že na základě rozhodnutí Ministerstva lehkého průmyslu ze dne 25.2.1953 byly předmětné nemovitosti ve smyslu § 4 odst. 7 dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 znárodněny jako budovy sloužící provozu německé firmy W. R., která byla znárodněna podle zákona č. 114/1948 Sb. dnem 1.1.1948. Soud prvního stupně rovněž zjistil, že původní žalobci řádně a včas ve lhůtách stanovených zákonem č. 87/1991 Sb. vyzvali žalovaného k vydání věci. Dovodil, že dohoda mezi ČSSR a Kanadou ze dne 18.4.1973 a mezi vládou ČSSR a vládou Spojeného království Velké Británie a Severního Irska ze dne 29.1.1982, která nabyla účinnosti dne 2.2.1982, mají charakter mezinárodních smluv upravujících občanskoprávní vztahy s mezinárodním prvkem a jejich platnost a účinnost je nutno posuzovat podle předpisů platných v době jejich sjednávání. V tomto směru poukazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.11.2000, sp.zn. 28 Cdo 2705/2000. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.8.2000, sp.zn. 28 Cdo 1458/2000 dále vyslovil názor, že podle tehdejších předpisů nebyla publikace mezinárodní smlouvy nebo dohody, popřípadě vyhlášky o jejím sjednávání nezbytnou podmínkou jejího vstupu v platnost. Vyslovil závěr, že předmětné dohody nebyly mezinárodními politickými ani mezinárodními hospodářskými smlouvami obecné povahy ani mezinárodními smlouvami, proto k jejich účinnosti nebyl nutný souhlas ratifikací Federálního shromáždění (čl. 36 odst. 3 Ústavního zákona č. 143/1968 Sb.). Předmětné dohody tedy nabyly účinnosti v souladu s údaji v nich uvedenými. Dospěl k závěru, že pokud byly na základě předmětných dohod žalobcům vyplaceny náhrady za majetek ponechaný na území bývalé ĆSSR, došlo k zániku nároku v důsledku splnění, což představuje jeden z obecných důvodů zániku závazku v občanském právu vůbec. V této souvislosti odkazoval na rozhodnutí uveřejněné pod č. 331/1989 Sb. Soudních rozhodnutí a stanovisek, které formulovalo důsledky plynoucí z vypořádání podle dohody mezi vládou ČSSR a vládou Spojených států amerických o vypořádání určitých otevřených nároků a finančních otázek ze dne 29.1.1982 tak, že okolnost, že došlo k vypořádání nároku státních příslušníků USA, znamenala zánik příslušných nároků a závazků, k čemuž byly soudy povinny z úřední povinnosti přihlédnout. Z výše uvedeného důvodu je možnost restituce majetku ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb., v platném znění, vyloučena. Soud prvního stupně proto považoval za nadbytečné zkoumat, zda byly splněny další zákonem stanovené podmínky pro restituci majetku podle zákona č. 87/1991 Sb.

K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27.3.2002, č.j. 13 Co 91/2002-100, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením s tím, že se jednalo o splnění závazku na základě mezivládních tzv. náhradových dohod mezi vládami tehdejší ČSSR a vládou Kanady, případně vládou Spojeného království Velké Británie a Severního Irska. Podle odvolacího soudu nelze přezkoumávat v současné době skutečnost, zda náhrada byla adekvátní či nikoliv. Námitku žalobců, že důkaz zprávou Majetkového úřadu neměl být proveden a jako k nezákonnému k němu nemělo být přihlédnuto, nepovažoval za důvodnou.

Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podali žalobci včas dovolání, jehož přípustnost dovozovali z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Uplatnili dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., neboť zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, nebrání restituovat majetek dotčený mezivládní náhradovou dohodou, a to mimo jiné i z důvodu ustanovení § 10 odst. 4 výše uvedeného zákona. Tvrdili, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, když je v něm řešena otázka platnosti a účinnosti tzv. náhradové dohody. Namítali, že splnili veškeré obligatorní hmotněprávní podmínky pro uplatnění restitučního nároku. Vytýkali odvolacímu soudu, že se nezabýval námitkou ohledně právního nástupnictví po R. G. Nesouhlasili s právním názorem odvolacího soudu pokud jde o posouzení platnosti, resp. účinnosti mezinárodní dohody uzavřené mezi vládou ČSSR a vládou Kanady o vypořádání finančních otázek. Podle dovolatelů i podle tehdejších předpisů bylo nutné mezinárodní dohodu týkající se občanských práv nejen publikovat ve Sbírce zákonů, nýbrž i před ratifikací odsouhlasit Federálním shromážděním ČSSR. Poukazovali na skutečnost, že napadené rozhodnutí je třeba považovat za diskriminační, a to z hlediska práv a povinností občanů a tímto rozhodnutím došlo i k porušení norem práva ústavního. Dále namítali, že pokud odvolací soud z vyplacení náhrady dovozoval zánik restitučního nároku v důsledku splnění, nelze tento jeho názor považovat za správný. Navrhli proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Dovolání není přípustné.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15.,17.,hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto usnesení jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen ,,o.s.ř.).

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

O takový případ v posuzované věci nejde.

S povahou přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení souvisí předpoklady uvedené v § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Předmětem dovolacího přezkumu takto nemohou být otázky skutkového zjištění, nýbrž pouze otázky právního posouzení.

Dovolací soud nemá důvodů se odchýlit od svých dosavadních závěrů, vyjádřených již v rozsudku soudu prvního stupně, a to od rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.11.2000, sp.zn. 28 Cdo 2705/2000 a ze dne 30.8.2000, sp. zn. 28 Cdo 1458/2000.

Soudy obou stupňů dospěly shodně ke správnému závěru, že dohoda mezi vládami ČSSR a Kanady ze dne 18. dubna 1973 má charakter mezinárodní smlouvy upravující občanskoprávní vztahy s mezinárodním prvkem. Její platnost a účinnost je nutno posuzovat podle předpisů platných v době jejího sjednání. Podle ustanovení § 2 písm. e) zákonného opatření předsednictva Národního shromáždění (ve znění zákona č. 164/1968 Sb.) se ve Sbírce zákonů vyhlašovaly vyhlášky o sjednání mezinárodních smluv a dohod, o jejich ratifikaci nebo výpovědi nebo o jiných otázkách jich se týkajících, bylo-li jejich vyhlášení ve Sbírce zákonů nutné nebo účelné. Spolu s vyhláškou bylo možno za téže podmínky vyhlásit i znění mezinárodní smlouvy nebo dohody. Nejvyšší soud již v několika svých rozhodnutích (např. rozsudek sp. zn. 28 Cdo 1458/2000) vyjádřil názor, podle něhož nebyla dle tehdejších předpisů publikace mezinárodní smlouvy nebo dohody, popřípadě vyhlášky o jejím sjednání, nezbytnou podmínkou jejího vstupu v platnost. Co se týče otázky účinnosti výše uvedené dohody, je třeba uvést, že tato dohoda nebyla mezinárodní politickou ani mezinárodní hospodářskou smlouvou obecné povahy ani mezinárodní smlouvou, k provedení které by bylo zapotřebí zákona Federálního shromáždění, takže nevyžadovala před ratifikací souhlas Federálního shromáždění (srov. článek 36 odst. 3 úst. zák. č. 143/1968 Sb.). Je tedy možno konstatovat ve shodě se závěry soudu prvního stupně i soudu odvolacího, že předmětná dohoda skutečně nabyla účinnosti v souladu s jejím článkem VII. dne 22. června 1973 poté, co došlo mezi oběma smluvními stranami k výměně dopisů oznamujících její schválení podle příslušných ústavních předpisů obou kontrahentů.

Pak ovšem nelze pominout důsledky plynoucí z procesu realizace tohoto smluvního dokumentu spočívající jmenovitě v dohodě o výši náhrad za majetek ponechaný na území bývalé ČSSR a jejich výplatě vlastníkům těchto věcí. Obsahově jde o případ zániku nároku v důsledku splnění, což je jeden z obecných důvodů zániku závazků v občanském právu vůbec. Tyto důsledky byly respektovány v oblasti občanského práva podle obecných předpisů (srov. v tomto směru rozsudek uveřejněný pod 31/1989 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).Uvedené rozhodnutí formulovalo důsledky plynoucí z vypořádání podle Dohody mezi vládou ČSSR a vládou Spojených států amerických o vypořádání určitých otevřených nároků a finančních otázek z 29. ledna 1982, která nabyla účinnosti dne 2. února 1982. Okolnost, že došlo k vypořádání nároků státních příslušníků Spojených států amerických, znamenala pak zánik příslušných nároků vlastnických či závazkových, k čemuž byly soudy povinny z úřední povinnosti přihlédnout.

Dovolací soud nemohl ani přehlédnout právní závěry vyjádřené v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 11.3.2003, sp. zn. II.ÚS 575/2000. Ústavní soud zde vyslovil názor, že předmětná dohoda o vypořádání není a ani nebyla součástí českého (československého) právního řádu; důsledkem toho je právní situace, za které subjekty českého práva nejsou přímými adresáty práv a povinností z ní a nemohou se jí přímo ani dovolat před národními soudy. Jedná se totiž o dohodu čerpající své opodstatnění z výkonu diplomatické ochrany Kanady vůči československému státu, na niž nemá občan smluvní strany nárok. Předmětem dohody je globální částka určená k odškodnění, nikoli poskytování individualizovaných plnění ve vztahu k jednotlivým odškodňovaným fyzickým či právnickým osobám. Jedná se o dohodu mezivládní, jež přímo zavazuje pouze vlády obou států, avšak některá ustanovení se týkají i orgánů moci soudní. Pokud soudní orgány postupují podle této dohody, nemůže být jejich postup považován druhou smluvní stranou za porušení mezinárodního práva. Dohoda o vypořádání nemohla být ani právním důvodem přechodu vlastnického práva k předmětné nemovitosti na československý stát - neřešila totiž otázky přechodu vlastnického práva. Důsledkem této dohody však byla ztráta možnosti vznášet své nároky přímo u českých orgánů (podle vnitrostátního práva), tak nepřímo, prostřednictvím své vlády.

Za této situace tedy nelze přisvědčit tvrzením dovolatelů, že došlo k porušení jejich ústavněprávně zaručených práv. Dovolací soud nemá důvodu se odchýlit od právního závěru odvolacího soudu, že v projednávané věci došlo ke splnění závazku na základě mezivládních dohod mezi vládami tehdejší ČSSR a vládou Kanady, případně vládou Spojeného království Velké Británie a Severního Irska.

Posouzení věci odvolacím soudem odpovídá závěrům dnes již konstantní soudní judikatury. Rozhodnutí odvolacího soudu tak neřeší otázku, která by z pohledu dovolacího soudu činila jeho rozhodnutí, které by mělo po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 o.s.ř. za použití ustanovení § 218 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 1 o.s.ř. za použití § 224 odst. 1 o.s.ř., § 151 ost. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalobci neměli v dovolacím řízení úspěch a žalovanému v souvislosti s podaným dovoláním žádné náklady zřejmě nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 9. prosince 2003

JUDr. Josef Rakovský, v. r.

předseda senátu