28 Cdo 556/2006
Datum rozhodnutí: 20.02.2007
Dotčené předpisy:





28 Cdo 556/2006


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce České republiky Ministerstva financí, zastoupeného advokátem, proti žalovanému Ing. M. S., zastoupenému advokátem, o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 6 C 44/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 12. 2005, č.j. 20 Co 515/2005-248, takto:


I. Dovolání se zamítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové výše označeným byl v zamítavém výroku o žalobě na vyklizení pozemku parc.č. 1193/1 v katastrálním území N. M. nad M. potvrzen rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 22. 12. 2003, č.j. 6 C 44/2003-162; jinak byl však ve prospěch žalobce jako odvolatele prvostupňový rozsudek změněn tak, že žalovaný je povinen vyklidit budovu č.p. 1132 na pozemku parc.č. 180/1, budovu č.p. 1133 na pozemku parc.č. 180/2, stavbu zastřešenou verandu na pozemku parc.č. 181 a pozemek parc.č. 180/1, vše zapsáno na listě vlastnictví č. 1203 pro k.ú. N. M. nad M. Odvolací soud zavázal žalovaného k náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně v částce 14.371,- Kč a před soudem odvolacím v částce 18.158,- Kč.


Odvolací soud v řízení vycházel z právního názoru, vysloveného Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 31. 8. 2005, č.j. 28 Cdo 72/2004-190, že nájem předmětných nemovitostí byl sjednán na dobu určitou. Jinak ale odvolací soud dovodil, že nájemní vztah mezi právním předchůdcem žalobce jako pronajímatelem a žalovaným jako nájemcem je nutno posuzovat podle ustanovení § 663 a násl. občanského zákoníku (dále o. z. ). I nájem sjednaný na dobu určitou je možné vypovědět, jestliže se účastníci smlouvy o nájmu na takovém způsobu skončení nájmu dohodli. Odvolací soud dospěl k závěru, že právě takové ustanovení o výpovědi z nájmu obsahoval čl. III bod 1 smlouvy o nájmu, uzavřené dne 1. 12. 1994; jím se řídila výpověď pronajímatele ze dne 25. 2. 1997. Z těchto důvodů bylo vyhověno žalobě na ochranu vlastnického práva žalující strany, opřené o § 126 odst. 1 o. z. (s výjimkou žaloby na vyklizení pozemku parc.č. 1193/1, u něhož žalobce neprokázal své vlastnické právo).


Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Vytýkal odvolacímu soudu, že řízení bylo postiženo vadou s následkem nesprávného rozhodnutí, a navíc došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci. Nastolil právní otázky, jež považoval za zásadní: nájemní vztah mezi stranami se neměl řídit obecnými ustanoveními o. z., ale zákonem č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, s jiným právním režimem skončení nájmu na dobu určitou (vymezené výpovědní důvody v § 9 odst. 2 citovaného zákona, z nichž žádný nebyl naplněn); nájemní smlouva nebyla posouzena v souladu s tou interpretací, která vychází z § 35 odst. 2 o. z., byl k ní neprávem doplněn pozemek a tím ovlivněna její právní kvalifikace; mělo být vzato v úvahu postavení nájemce jako potencionálního restituenta v řízení, dosud vedeném podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, s nímž je vyklizení nemovitostí v rozporu. Po procesní stránce porušil odvolací soud podle dovolatele ustanovení § 132 o. s. ř., neboť nesprávně zhodnotil obsah výpovědi svědka J. B. Dovolatel žádal, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.


Žalobce se k dovolání nevyjádřil.


Nejvyšší soud zjistil, že žalovaný, zastoupený advokátem, podal své dovolání včas (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání byla dána diformitou rozsudků nižších instancí (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) a uplatněné dovolací důvody odpovídaly ustanovením § 241a odst. 2 písm. a/, b/ o. s. ř.


Dovolání není důvodné.


Předmětem nájmu byly nebytové prostory v objektu turistické základny R., a to hlavní budova s kotelnou, skladem, vinárnou, dílnou a plechovou trojgaráží, obytná budova se dvěma byty a dvěma garsoniérami a dále dvě dřevěné rekreační chaty na sezónní užívání. Zákon č. 116/1990 Sb. definuje v § 1 nebytové prostory jako místnosti nebo soubory místností , určené podle rozhodnutí stavebního úřadu k jinému účelu než bydlení. To však neznamená, že jsou věcí ve smyslu právním; výklad citovaného ustanovení se ustálil na názoru, že představují určitý prostor uvnitř stavby. Na tom nic nemění ani to, že se v důsledku prohlášení vlastníka budovy mohou stát jednotkou v intencích zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů.


Z toho plyne, že přenechá-li pronajímatel nájemci k užívání stavbu jako celek, nebude se nájemní smlouva řídit ustanoveními zákona o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ale obecnými předpisy občanského zákoníku o nájmu (§ 663 a násl.). Přitom nic nebrání smluvním partnerům, aby si v rámci prostoru daného těmito ustanoveními (§ 676 odst. 1, § 677 odst. 1 o. z.) smluvili dobu trvání nájemního vztahu i podmínky jeho skončení obdobně jako u nájmu nebytových prostor podle zákona č. 116/1990 Sb., ale i jinak.


Mezi smluvními stranami se stal relevantním ujednáním článek III. smlouvy se sjednanou dobou nájmu a možností výpovědi, dané případně i během trvání nájmu bez udání důvodu.


Popsaná výkladová praxe se u dovolacího soudu ustálila zejména na základě rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod Rc č. 73/2000.


Odvolací soud tedy při své aplikaci obecných ustanovení občanského zákoníku na zjištěný skutkový stav nepochybil. Od tohoto právního posouzení se odvíjí také další správné závěry téhož soudu o důsledcích relevantních právních úkonů stran, takže dovolací soud považuje za nadbytečné zabývat se, ve světle těchto závěrů, dalšími hmotněprávními námitkami vznesenými v dovolání žalovaného.


Neobstojí ani dovolací důvod, uplatněný podle § 241a odst. 2 písm. a/ (eventuálně odst. 3) o. s. ř. Nebylo shledáno, že by odůvodnění rozsudku odvolacího soudu obsahovalo z hlediska hodnocení důkazů jiné skutečnosti, než které vyplynuly z protokolace výslechu svědka B., eventuálně že by takové skutečnosti absentovaly. Pokud jde o samotné hodnocení obsahu výpovědi tohoto svědka zvlášť i v návaznosti na obsah provedených důkazů ostatních, pak je nutné připomenout, že dovolací soud je při svém přezkumu vázán skutkovým základem věci, jak byl zjištěn nižšími instancemi (srov. § 243a o. s. ř. a výklad k němu, viz zejména Bureš, Drápal, Krčmář a kolektiv, Občanský soudní řád, Komentář, II. díl, 7. vydání, C. H. Beck 2006, str. 1288). Hodnocení svědecké výpovědi, napadané v dovolání, mu tedy nepřísluší.


Dovolací soud neshledal naplnění ani jednoho z obou žalovaným uplatněných dovolacích důvodů, nezjistil ani, že by v řízení před soudy obou nižších stupňů došlo k vadám vedoucím ke zmatečnosti nebo i k jiným vadám, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), a dovolání žalovaného zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).


Žalobci, ač v řízení o dovolání úspěšnému, nevznikly žádné náklady.


Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.


V Brně dne 20. února 2007


JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.


předseda senátu