28 Cdo 5511/2016
Datum rozhodnutí: 15.02.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013, § 242 odst. 3 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013, § 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013, § 243f odst. 3 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013, § 229 odst. 1,3 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013, § 229 odst. 2 písm. a,b) o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013



28 Cdo 5511/2016 U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, PhD., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně J. Š. , P., zastoupené JUDr. Josefem Augustinem, advokátem se sídlem v Prostějově, Žižkovo náměstí 133/20, proti žalovanému NAXOS Ostrava, a. s. , se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Nádražní 1258/22, IČ 277 79 831, zastoupené JUDr. Vítem Rybářem, advokátem se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, 28. října 1610/95, o zaplacení částky 100.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 118 C 42/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. září 2015, č. j. 71 Co 93/2015-91, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 15. 9. 2015, č. j. 71 Co 93/2015-91, rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. 10. 2014, č. j. 118 C 42/2013-59, v odstavci I. výroku, pokud jím byla žaloba na zaplacení úroku z prodlení ve výši 7,75% z částky 100.000,- Kč za dobu od 22. 6. 2011 do 5. 9. 2012 a na zaplacení úroku z prodlení ve výši 0,25% z této částky za dobu od 6. 9. 2012 do zaplacení zamítnuta, potvrdil, a pokud jím byla žaloba na zaplacení částky 100.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,5% ročně od 6. 9. 2012 do zaplacení zamítnuta, změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 100.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,5% ročně od 6. 9. 2012 do zaplacení do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 24.398,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 16.390,- Kč, vše k rukám zástupce žalobkyně.
Odvolací soud - na rozdíl od soudu prvního stupně - dospěl k závěru, že předmětem Smlouvy o rezervaci uzavřené dle § 269 odst. 2 zák. č. 513/1991 Sb. v platném znění mezi žalobkyní jako zájemcem a žalovaným jako zprostředkovatelem dne 22. 6. 2011, na základě níž žalobkyně zaplatila žalované rezervační poplatek ve výši 100.000,- Kč a jíž se zavázala uzavřít s obchodní společností Eiffage Construction Česká republika,s. r. o. jako prodávajícím (dále jen prodávající ) do 31. 8. 2011, resp. podle dodatku č. 1 ke smlouvě o rezervaci do 30. 10. 2011, kupní smlouvu o převodu specifikované bytové jednotky, včetně spoluvlastnického podílu na společných částech domu a pozemcích, případně smlouvu o uzavření budoucí kupní smlouvy a uhradit kupní cenu ve výši 3.240.000,- Kč, je závazek právně nevymožitelný, neboť žalobkyně se v ní zavázala k uzavření kupní smlouvy s osobou odlišnou od žalovaného, která účastníkem smlouvy o rezervaci nebyla. Poukázal na to, že skutkově obdobnou problematikou se zabýval Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 32 Cdo 3337/2011, v němž dovodil, že zavázat se k uzavření budoucí kupní smlouvy mohou pouze účastníci smlouvy, která má být jimi v budoucnu uzavřena; jiný subjekt se sám může zavázat, že do dohodnuté doby uzavře smlouvu pouze, je-li nepřímým zástupcem účastníka budoucí smlouvy. Pokud se totiž subjekt zaváže k uzavření kupní smlouvy jako dvoustranného právního úkonu, lze tuto jeho povinnost vymáhat pouze žalobou na nahrazení projevu vůle. Taková žaloba však logicky nepřichází v úvahu tam, kde má budoucí smlouvu uzavřít osoba odlišná od účastníků rezervační smlouvy. Podle odvolacího soudu jsou tyto závěry aplikovatelné i na závazek uzavřít kupní smlouvu, jelikož i v tomto případě lze povinnost uzavřít kupní smlouvu vymáhat pouze žalobou na nahrazení projevu vůle, přičemž okruh účastníků je vymezen právě touto kupní smlouvou. Žalobkyni tedy nevznikla povinnost k uzavření kupní smlouvy, a proto jí nemohla vzniknout ani povinnost složit rezervační poplatek. Jakékoli plnění přijaté žalovaným je plněním bez právního důvodu podle § 451 obč. zák. a zakládá povinnost žalovaného vrátit toto plnění. Správnost tohoto závěru podporuje i argumentace, že žalobkyně v postavení zájemce se při skutkově totožné situaci nemůže ocitnout v horším postavení jen proto, že tzv. rezervační smlouvu uzavřela v režimu obchodního zákoníku, než kdyby tutéž smlouvu uzavřela podle tehdy účinného občanského zákoníku. V souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu (např. sp. zn. 33 Odo 330/2002) by tato rezervační smlouva jako smlouva nepojmenovaná (§ 51 obč. zák.) byla posouzena jako neplatný právní úkon podle § 39 obč. zák. právě proto, že obsahuje závazek, který nelze z uvedených důvodů vymoci. I v tomto případě by plnění poskytnuté na základě takto uzavřené smlouvy bylo plněním majícím povahu bezdůvodného obohacení podle § 451 obč. zák. na straně toho subjektu, který rezervační smlouvu uzavřel a rezervační poplatek přijal. Okolnost, zda žalobkyni bylo zřejmé, že žalovaný vystupuje jako zástupce prodávajícího (v daném případě jako přímý zástupce) a že má pouze roli zprostředkovatele, je zcela irelevantní. Zprostředkovatelskou smlouvou uzavřenou žalovaným a prodávajícím žalobkyně vázána nebyla, neboť nebyla její účastnicí, a jiná smlouva mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena nebyla a neplyne ani z obsahu rezervační smlouvy. Žalovaný tudíž nebyl jen platebním místem pro plnění části kupní ceny, jak dovodil soud prvního stupně, a jeho pasivní legitimace k vrácení požadovaného plnění je proto dána.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, zejména od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3790/2008, a rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud nebyla v rozhodovací praxi řešena, a to: Budoucí kupující a budoucí prodávající uzavřou smlouvu o smlouvě budoucí kupní. Budoucí kupující má v okamžiku uzavření smlouvy právo na vydání bezdůvodného obohacení od třetí osoby ve výši 100.000,- Kč, které plnil bez právního důvodu. Strany ve smlouvě prohlásí, že částka 100.000,- Kč, jejíž vrácení by budoucí kupující mohl žádat po třetí osobě, nadále představuje úhradu části kupní ceny. Otázkou je, zda bude díky výše uvedenému ujednání v budoucí smlouvě částka 100.000,- Kč od uzavření smlouvy o smlouvě budoucí kupní představovat zálohu na kupní cenu uhrazenou ve prospěch budoucího prodávajícího. Zda tímto okamžikem zaniká právo budoucího kupujícího domáhat se zaplacení částky 100.000,- Kč po třetí osobě z titulu bezdůvodného obohacení. To vše za situace, kdy všichni účastníci jednají od počátku ve shodě, tj. zejména třetí osoba s uvedeným postupem souhlasí . Dovolatel poukazuje na to, že dne 9. 5. 2011 uzavřel s prodávajícím zprostředkovatelskou smlouvu, podle níž měl žalovaný zajistit pro prodávajícího prodej bytové jednotky a byl si oprávněn ponechat jako odměnu za zprostředkování složený rezervační poplatek, přičemž o tuto částku se snižovala kupní cena pro kupujícího, a že dne 11. 11. 2011 byla mezi prodávajícím a žalobkyní uzavřena smlouva o smlouvě budoucí kupní o převodu bytové jednotky, v níž se uvádí, že část kupní ceny ve výši 100.000,- Kč žalobkyně uhradila již před podpisem smlouvy o rezervaci dne 28. 6. 2011 jako rezervační poplatek žalovanému. Po zahájení insolvenčního řízení na prodávajícího se proto žalobkyně měla domáhat případného vrácení částky 100.000,- Kč v tomto insolvenčním řízení, když prodávající výslovně prohlásil, že považuje tuto částku za platbu kupní ceny; pokud tak žalobkyně neučinila, nemůže to jít k tíži žalovaného. Odvolací soud proto pochybil, když nevzal v úvahu uzavření smlouvy o smlouvě budoucí, v níž se žalobkyně a prodávající dohodli, že částka 100.000,- Kč je platbou kupní ceny, s čímž žalovaný souhlasil, neboť na plnění ve výši 100.000,- Kč měl od prodávajícího nárok podle smlouvy o zprostředkování. Aplikace ustanovení § 451 obč. zák. odvolacím soudem na danou věc je tudíž nesprávná, byť jeho závěr o neplatnosti rezervační smlouvy je možná správný, neboť na straně žalované nedošlo k bezdůvodnému obohacení. Pakliže tedy odvolací soud neřešil otázku týkající se uzavření dohody o naložení s poskytnutým plněním, věc nesprávně právně posoudil a řízení zatížil vadou, která znamená nesprávné právní posouzení věci (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2102/2014). Navrhl, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř) o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz článek II., bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů - dále jen o. s. ř. ) a po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem, dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Závěr odvolacího soudu, že smlouva o rezervaci ze dne 22. 6. 2011 uzavřená mezi žalobkyní jako zájemcem a žalovaným jako zprostředkovatelem, je neplatná, dovolatel nezpochybnil, přičemž z obsahu dovolání je zřejmé, že nesouhlasí s tím, že na jeho straně je dána pasivní věcná legitimace ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení. Otázka formulovaná dovolatelem přípustnost dovolání nezakládá, neboť ji odvolací soud neřešil. Nejvyšší soud zdůraznil již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).
Jen pro úplnost dovolací soud poukazuje na svoji ustálenou rozhodovací praxi, podle níž jsou k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení získaného plněním poskytnutým na základě neplatné smlouvy věcně legitimováni pouze účastníci této smlouvy, a to bez ohledu na skutečnost, zda se v souvislosti s plněním z neplatné smlouvy obohatil i někdo jiný nebo zda v souvislosti s plněním z této smlouvy došlo k bezdůvodnému obohacení i na úkor někoho jiného. Věcná legitimace (ať už aktivní či pasivní) je tedy dána pouze na straně účastníků smlouvy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1232/2011, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2021/2012). Citovaný závěr dovolacího soudu obstál i v rovině ústavněprávní (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 383/05).
Od právního názoru uvedeného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3790/2008 [v němž se uvádí, že podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu (§ 657 obč. zák.) , že smlouva o půjčce má reálnou (nikoliv jen konsensuální) povahu , že vznik půjčky předpokládá nejen dohodu stran, ale i skutečné odevzdání předmětu půjčky , že při peněžité půjčce může dojít k předání půjčené částky i bezhotovostním převodem na účet dlužníka (srov. např. rozsudek NS ze dne 29. 5. 2008, sp. zn. 33 Odo 454/2006) a že nelze ani vyloučit, aby se smluvní strany dohodly, ( ) že peníze, které již byly dlužníkovi předány z jiného důvodu a které je povinen věřiteli vrátit, budou nadále (od uzavření smlouvy o půjčce) tvořit předmět půjčky (srov. rozsudek NS ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo 209/2005) ] se odvolací soud v dané věci neodchýlil a ani odchýlit nemohl, neboť se jednalo o skutkově i právně odlišnou věc.
K vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druha o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. února 2017
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu