28 Cdo 551/2012
Datum rozhodnutí: 10.10.2012
Dotčené předpisy: § 40 odst. 5 obč. zák.




28 Cdo 551/2012
ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobců a) P. M. , a b) E. M. , oběma bytem v P., zastoupených JUDr. Tomášem Chňoupkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 16, proti žalované LEASING - STAR spol. s r.o. Teplice , IČ 413 24 536, se sídlem v Praze 1, Novém Městě, Krakovská 1346/15, zastoupené JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 12, o zaplacení částky 196.080,- Kč, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 18 C 151/2006, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. ledna 2011, č. j. 17 Co 227/2009-542, takto:

I. Dovolání se zamítá v rozsahu, v jakém směřovalo proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 1. 2011, č. j. 17 Co 227/2009-542, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 6. 2. 2009, č. j. 18 C 151/2006-449, ve věci samé a byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 196.080,- Kč; jinak se dovolání odmítá .
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 24.744,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta JUDr. PhDr. Oldřicha Choděry. O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud v Teplicích rozsudkem ze dne 6. 2. 2009, č. j. 18 C 151/2006-449, uložil žalované zaplatit žalobcům částku 196.080,- Kč i nahradit jim náklady řízení (výrok I.) a rozhodl o povinnosti žalované nahradit náklady řízení státu (výrok II.). Žalované částky se žalobci domáhali z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého na straně žalované tím, že jí tuto částku zaplatili na základě smlouvy o úvěru neplatné pro nedodržení podmínek vyžadovaných zákonem pro právní úkony osob, jež neumějí číst a psát. Soud vzal za zjištěné, že oba žalobci trpí zrakovým postižením značného rozsahu, pro něž nejsou schopni ani číst ani psát. Uvedl dále, že v souladu s ustanoveními § 497 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.), upravujícími úvěrovou smlouvu, není pro uzavření úvěrové smlouvy vyžadována specifická forma, v daném případě je však zřejmé, že účastníci si zvolili formu písemnou. Jelikož obchodní zákoník neupravuje předpoklady pro dodržení písemné formy právního úkonu osoby, jež neumí číst a psát, je třeba v souladu s § 1 odst. 2 obch. zák. použít úpravu obsaženou v § 40 odst. 5 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák.), dle nějž k písemným právním úkonům těch, kteří nemohou číst a psát, je třeba úředního zápisu; úřední zápis se nevyžaduje, má-li ten, kdo nemůže číst nebo psát, schopnost seznámit se s obsahem právního úkonu pomocí přístrojů nebo speciálních pomůcek nebo prostřednictvím jiné osoby, kterou si zvolí, a je schopný vlastnoručně listinu podepsat. V daném případě je přitom zjevné, že smlouva formou úředního zápisu uzavřena nebyla, neboť právní úprava účinná v době uzavření úvěrové smlouvy znala jen jednu formu úředního zápisu, a to zápis notářský, jehož prostřednictvím smlouva sepsána nebyla. Soud dále na základě provedeného dokazování dovodil, že žalobci nebyli s obsahem smlouvy jimi podepsané obeznámeni před jejím podpisem, pročež je úvěrovou smlouvu nutné považovat za absolutně neplatný právní úkon. Strany této smlouvy tedy stíhá vzájemná restituční povinnost dle § 457 obč. zák. Soud přitom neshledal opodstatněnou obranu žalované, dle níž ač od žalobců obdržela částku 196.080,- Kč, dostala se částka 485.000,- Kč, tedy finanční prostředky poskytnuté jako úvěr, do dispozice žalobců, neboť byly vyplaceny na účet jimi označený, odkud byly následně předány třetí osobě jako půjčka. Jelikož provedené důkazy nepřesvědčily soud o tom, že by se peníze z neplatného úvěru vskutku dostaly do dispozice některého z žalobců, k uvedenému tvrzení blíže nepřihlížel. Soud odmítl i žalovanou vznesenou námitku započtení vycházející z tvrzení, že žalobci svým jednáním způsobili žalované škodu, neboť dle soudu se žalobci nedopustili porušení jakékoliv zákonné či smluvní povinnosti, neupozornili-li žalovanou na své zrakové postižení, a je naopak na žalované jako podnikatelce v oboru poskytování úvěrů, aby postupovala s maximální odbornou péčí, a předešla tak uzavření neplatné úvěrové smlouvy. Soud tedy uzavřel, že poskytli-li žalobci žalované plnění na základě neplatné smlouvy a žalovaná jim nikoliv, aniž by přitom žalovaná měla vůči žalobcům pohledávku z titulu náhrady škody, byla žaloba podána důvodně, a je na místě jí vyhovět.
K odvolání žalované přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Ústí nad Labem, jenž je rozsudkem ze dne 27. 1. 2011, č. j. 17 Co 227/2009-542, změnil ve výroku I. tak, že žalobu o zaplacení 196.080,- Kč zamítl (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky (výrok II.) i vůči (výrok III.). Odvolací soud ke změně prvostupňového rozhodnutí vedl odlišný výklad ustanovení § 40 odst. 5 obč. zák. vycházející z právního názoru zaujatého Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 4. 5. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1142/2009. Při posouzení, zda byly splněny podmínky pro to, aby osoba, jež je schopna listinu podepsat, ale neumí číst a psát, mohla učinit platně písemný právní úkon v jiné formě než ve formě úředního zápisu, je důležité, zda tato osoba měla objektivně možnost poznat obsah právního úkonu, a to buď prostřednictvím přístrojů nebo speciálních pomůcek, nebo prostřednictvím jiné osoby, kterou si zvolí. Ten, kdo nemůže číst a psát, je ve smyslu § 40 odst. 5 obč. zák. schopen seznámit se s obsahem právního úkonu vždy, jsou-li přístroje nebo speciální pomůcky nebo jiná osoba pro něho způsobilým prostředkem poznání obsahu právního úkonu a měl-li současně reálnou možnost využití těchto prostředků k poznání obsahu právního úkonu. Nevyužije-li této možnosti, ačkoliv mu v tom nic nebránilo, nemůže pak důvodně namítat, že právní úkon nebyl učiněn ve formě vyžadované § 40 odst. 5 obč. zák. V projednávané věci měli oba žalobci možnost poznat obsah jimi vlastnoručně podepsané smlouvy o úvěru, nic jim nebránilo v tom, aby k seznámení s obsahem smlouvy využili jinou osobu. Jelikož podpisu úvěrové smlouvy předcházelo jednání mezi účastníky a žalobci měli možnost seznámit se s jejím obsahem, nelze ani učinit závěr o tom, že na jejich straně nebyl dostatek vážné vůle. Odvolací soud dále podotknul, že nebyly-li finanční prostředky poskytnuté žalovanou na smlouvou sjednaný účet použity k účelu uvedenému v úvěrové smlouvě, nečiní tato okolnost smlouvu neplatnou. V daném případě přitom není důvodu považovat smlouvu za relativně neplatnou. Smlouva o úvěru tedy není stižena neplatností pro nedostatek formy či z jiného důvodu, žalované bylo plněno z platné smlouvy, a žalobě na vydání bezdůvodného obohacení tak není možno vyhovět. Veden tímto právním názorem odvolací soud přistoupil ke změně prvostupňového rozhodnutí a k zamítnutí žaloby.
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně oběma jeho výrokům, podali žalobci dovolání, jehož přípustnost považují za danou v souladu s ustanovením § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. měnící povahou rozhodnutí a důvodnost dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nesprávným právním posouzením věci. Připomněli, že platnost úvěrové smlouvy nebyla v daném případě zajištěna jejím sepsáním ve formě notářského zápisu. Zdůraznili, že z vyjádření lékařů je zřejmé, že dovolatelé se nemohli seznámit s obsahem smlouvy ani prostřednictvím přístrojů či speciálních pomůcek. Neopomněli dále upozornit na to, že v souladu s § 65 zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti, vyžaduje-li právní úkon činěný osobou, jež nemůže číst a psát, formu notářského zápisu, může notář sepsat notářský zápis jen za účasti dvou svědků. V projednávané věci pak smlouva nejen neměla formu notářského zápisu, ale v případě žalobce nebyli u podpisu smlouvy přítomni ani žádní svědci, v případě žalobkyně byl u podpisu smlouvy přítomen nevidomý žalobce a svědek A. Ž., který obsah listin žalobkyni nepředčítal (což potvrdil ve své výpovědi). Při výkladu ustanovení § 40 odst. 5 obč. zák. je dle dovolatelů třeba přihlédnout k tomu, že jedná-li se o komplikovaný, provázaný právní text, jímž bezpochyby smlouva o úvěru a navazující smlouva o vzniku zástavního práva k nemovitostem je, není možno obsah listiny vjemově pojmout samotným poslechem. Dovolatelé se domnívají, že úmyslem zákonodárce bylo klást důraz zejména na prevenci a ochranu účastníků právního úkonu, nikoliv přenášet riziko z právního úkonu výhradně na účastníky. V případě předmětných listin se tedy nelze spokojit s takovým výkladem ustanovení § 40 odst. 5 obč. zák., dle nějž nevidomá osoba nemusí být chráněna přítomností právního zástupce či notáře a nemusí ani podepisovat písemné úkony za přítomnosti dvou způsobilých svědků. Jedině jejich povinná intervence by v podobných případech zajistila řádnou ochranu účastníků právních úkonů. Nelze totiž důvodně očekávat, že každá nevidomá osoba má k dispozici takovou osobu, které by v obdobných záležitostech plně důvěřovala a ponechala seznámení se s právním úkonem plně na její schopnosti text přednést v souvislostech tak, aby mu zcela porozuměla. Dle dovolatelů je tedy při písemných úkonech nevidomých osob forma notářského zápisu nezbytná. Tyto úvahy vedly dovolatele k návrhu, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání označila za správné závěry soudu odvolacího, zpochybnila argumenty dovolatelů a navrhla, aby bylo dovolání zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání, které je přípustné dle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., bylo podáno řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a řádně zastoupenými podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval jeho důvodností.
Zaměřili-li dovolatelé svou polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu na závěry týkající se dodržení zákonné formy právního úkonu činěného osobami, jimž jejich zrakové postižení brání číst a psát, pak jejich námitky nelze shledat opodstatněnými. Nejvyšší soud se touto otázkou zabýval ve svém rozsudku (řešícím skutkově provázaný spor týchž účastníků) ze dne 4. 5. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1142/2009, a na závěry v tomto rozsudku vyslovené (převzaté i soudem odvolacím) lze pro stručnost odkázat. Dovolatelé nijak nezpochybňují, že měli možnost se s obsahem smlouvy seznámit před jejím podpisem prostřednictvím jiné osoby, okolnost, že tak neučinili, nelze bez dalšího klást k tíži druhé smluvní strany. Lze podotknout, že již dle dikce ustanovení § 40 odst. 5 obč. zák. je platnost právního úkonu osoby, jež nemůže číst a psát, jež však listinu vlastnoručně podepsala, dána i tehdy, měla-li tato osoba schopnost seznámit se s obsahem právního úkonu prostřednictvím přístrojů, pomůcek či jiné osoby, nikoliv tedy pouze tehdy, když se takto s obsahem právního úkonu vskutku seznámila. Je možno souhlasit s tím, že při uzavírání smlouvy o úvěru provázené se smlouvou o zástavním právu může být pro problematiky neznalé osoby vhodnější, obeznámí-li se s obsahem smlouvy, již hodlají uzavřít, a významem v ní obsažených ujednání prostřednictvím osoby, která je schopna lépe porozumět smlouvě i dopadům v ní obsažených ujednání do právní sféry smluvních stran. Je ovšem především na smluvních stranách, aby si uvědomovaly rizika spojená s tím, že se rozhodnou učinit určitý právní úkon, aniž by se předem dostatečně zajímaly o jeho dopady na jejich práva a povinnosti. Okolnost, že na jedné straně smlouvy vystupují nevidomé osoby, přitom uvedenou úvahu nijak nepopírá. Stanoví-li zákon specifickou formu pro právní úkony činěné nevidomými osobami, pak tím neslevuje z požadavku na právní bdělost těchto osob natolik, aby dopředu nebyly nuceny zvažovat důsledky jimi činěných úkonů a případná rizika s nimi spjatá a činit tomu odpovídající kroky. Důraz kladený ustanovením § 40 odst. 5 obč. zák. na specifickou formu právního úkonu činěného osobami, jež nemohou číst a psát, pak odráží spíše potřebu v těchto případech náležitě doložit, že tyto osoby daný právní úkon vskutku platně učinily. Argumenty dovolatelů zpochybňující správnost závěru odvolacího soudu o zachování zákonné formy coby předpokladu platnosti smlouvy o úvěru tedy nelze pokládat za opodstatněné.
Dovoláním tedy nebyla úspěšně zpochybněna správnost rozsudku odvolacího soudu, pročež je Nejvyšší soud jako nedůvodné v tomto rozsahu dle § 243b odst. 2, části věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.
Napadli-li dovolatelé rozsudek odvolacího soudu rovněž v části, v jaké jím bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, pak je třeba připomenout, že ač je výrok o náhradě nákladů řízení z důvodu procesní ekonomie součástí rozsudku, jde o samostatné rozhodnutí nemeritorní povahy (viz též § 151 odst. 1 o. s. ř.), proti němuž, jak ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil Nejvyšší soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4, sešit 1/2003, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 231/2000, publikované v časopise Soudní rozhledy pod SR 1/2002, str. 10), není dovolání přípustné, jelikož zákon připouští dovolací přezkum nemeritorních rozhodnutí pouze v případech vyjmenovaných v 239 o. s. ř., mezi něž však rozhodnutí o nákladech řízení zařazeno není. V tomto rozsahu tedy dovolání nebylo možno považovat za přípustné, pročež Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. přistoupil k jeho odmítnutí.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 142 odst. 1 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 20.320,- Kč podle ustanovení § 3 odst. 1 bodu 4, § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 29. 2. 2012 (srov. čl. II. vyhlášky č. 64/2012 Sb.), a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby (podání vyjádření k dovolání, které sice bylo zasláno formou dvou samostatných listin, nicméně dle jejich obsahu jde o jeden procesní úkon v materiálním smyslu) ve výši 300,- Kč podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., obojí navýšené o 20 % DPH podle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř., celkem tedy 24.744,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 10. října 2012
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D.
předseda senátu