28 Cdo 5503/2015
Datum rozhodnutí: 01.02.2017
Dotčené předpisy: § 451 odst. 2 obč. zák., § 22 obč. zák., § 33 odst. 2 obč. zák.




28 Cdo 5503/2015 ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně Komerční banky, a.s. , IČ 453 17 054, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 969/33, proti žalovanému P. D. , T., zastoupenému JUDr. Milošem Sobotkou, advokátem se sídlem v Tišnově, Jungmannova 68, o zaplacení 264.949,30 Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 29 C 47/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. června 2015, č. j. 44 Co 9/2014-111, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 24. června 2015, č. j. 44 Co 9/2014-111, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud Brno-venkov rozsudkem ze dne 26. 9. 2013, č. j. 29 C 47/2012-65, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení 264.949,30 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Žalovaný byl osobou s dispozičním oprávněním k účtu Společenství vlastníků, Květnická 1722-24, Tišnov (dále jen společenství vlastníků ), vedeného u žalobkyně. V roce 2003 třetí subjekt, jenž zneužil certifikát žalovaného, prostřednictvím internetového bankovnictví z daného účtu odčerpal peněžní prostředky ve výši 251.460 Kč, souběžně byla z osobního účtu P. D. protiprávně vyvedena suma 28.650 Kč. Žalovaný se jakožto fyzická osoba obrátil na finančního arbitra, který svým nálezem ze dne 31. 1. 2005 žalobkyni uložil vyplatit mu obě zmíněné částky s úrokem z prodlení (první z nich měla být dle výroku daného rozhodnutí žalovanému zaplacena na účet společenství vlastníků). Proti uvedenému nálezu brojila žalobkyně nejprve námitkami (jež byly zamítnuty) a poté žalobou k Obvodnímu soudu pro Prahu 1. Ten rozsudkem ze dne 15. 2. 2007, jejž Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně potvrdil, žalobu zamítl, Nejvyšší soud však následně rozsudkem ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 29 Cdo 1180/2008, obě rozhodnutí soudů nižších stupňů v rozsahu týkajícím se povinnosti žalobkyně zaplatit žalovanému 251.460 Kč s příslušenstvím zrušil a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud konstatoval, že v dané kauze nebyla dostatečně vyšetřena otázka, co žalovaného opravňovalo k tomu, aby vlastním jménem vznesl nárok na náhradu škody způsobené údajně společenství vlastníků. Dne 27. 1. 2011 pak Obvodní soud pro Prahu 1 částečně nahradil předmětný nález finančního arbitra svým rozsudkem, ve kterém žalobkyni povinnost uhradit žalovanému (jenž nebyl nadán právem danou pohledávku uplatnit svým jménem) sumu 251.460 Kč s úrokem z prodlení na účet společenství vlastníků neuložil. Žalovaný ovšem již v roce 2006 z pozice oprávněného podal návrh na nařízení exekuce proti žalobkyni a ta posléze k rukám soudního exekutora sporný obnos uhradila. Nyní Komerční banka, a.s., požaduje vrácení částky 264.949,30 Kč (tvořené původní jistinou 251.460 Kč a příslušenstvím ve výši 13.489,30 Kč, jež žalovanému rovněž zaplatila) coby bezdůvodného obohacení plněním z právního důvodu, který odpadl, ve smyslu § 451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák. ). Soud konstatoval, že žaloba není důvodná, neboť žalovaný s exekučně vymoženou částkou nedisponoval, neužil ji pro svoji potřebu a nikterak se o ni neobohatil; fakticky totiž byla vyplacena přímo předsedovi výboru společenství vlastníků, který ji bezodkladně vložil na účet této korporace. Vzhledem k tomu, že nárok vzpomínaného společenství na náhradu škody proti žalobkyni byl skutečně opodstatněný, bylo by navíc přiznání práva na vrácení uhrazené částky žalobkyni v rozporu s dobrými mravy.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 24. 6. 2015, č. j. 44 Co 9/2014-111, rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalobkyně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud uvedl, že vztah žalovaného a společenství vlastníků by bylo možné připodobnit postavení stran komisionářské smlouvy, jíž se jeden subjekt zavazuje vlastním jménem obstarat určitou záležitost na účet druhého kontrahenta. Žalovaný podal k finančnímu arbitrovi návrh svým jménem s tím, že získané plnění, představující náhradu vzniklé škody, mělo obdržet společenství vlastníků. Jelikož nicméně nebylo prokázáno, že by žalovaného k jednání na účet poškozeného opravňovala jakákoli smlouva či jiný právní důvod, lze dovodit, že si počínal jakožto nezmocněný jednatel, jehož úkony byly zastoupeným dodatečně schváleny ve smyslu § 33 odst. 2 obč. zák. Všem zúčastněným subjektům přitom muselo být zřejmé, že se v řízení před finančním arbitrem žalovaný částky 251.460 Kč s příslušenstvím nedomáhal pro sebe. Je tudíž třeba uzavřít, že sporný majetkový prospěch získalo společenství vlastníků, nikoli žalovaný, jenž tak není pasivně věcně legitimován k jeho vydání.
Proti tomuto rozsudku brojí žalobkyně dovoláním, v němž namítá, že nahrazením nálezu finančního arbitra došlo k odpadnutí právního důvodu pro plnění, které na jeho základě poskytla, přičemž pro uhrazení zmíněné sumy neexistoval titul ani v rovině hmotného práva. Je nutné vzít na zřetel, že žalovaný se vydání peněžních prostředků odčerpaných z účtu společenství vlastníků dožadoval svým jménem, k čemuž však nebyl oprávněn, neboť dané právo mohla s úspěchem uplatnit jen zmíněná právnická osoba, tj. majitelka účtu, z něhož byly dotčené prostředky převedeny. Za scestnou dovolatelka považuje rovněž tezi, že je úkony žalovaného namístě kvalifikovat coby dodatečně schválené nezmocněné jednatelství ve smyslu § 33 odst. 2 obč. zák., jelikož se citované ustanovení neuplatní, pokud osoba, se kterou bylo jednáno, o nedostatku zmocnění věděla, což platilo i v řešeném případě, nemluvě již o tom, že žalovaný předmětný nárok jednoznačně vznesl vlastním jménem, nikoli jako zástupce jiného subjektu. Pod vlivem výše nastíněných pochybení odvolací soud nesprávně vyhodnotil též otázku, zda žalovaný na úkor žalobkyně získal bezdůvodného obohacení. Dle názoru dovolatelky byl právě P. D. adresátem majetkových hodnot, jež (prostřednictvím soudního exekutora) plnila v souladu s nálezem finančního arbitra, přičemž je zcela irelevantní, že následně prostředky od jejich příjemce převzalo společenství vlastníků.
Z naznačených důvodů žalobkyně žádá, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě vyhoví, případně aby jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřil žalovaný, jenž zdůraznil, že na částku 251.460 Kč s příslušenstvím vždy pohlížel jako na plnění určené pro společenství vlastníků, které má vůči žalobkyni právo na náhradu škody způsobené nezákonným odčerpáním prostředků z jeho bankovního účtu. Jelikož dovolatelkou předestřenou argumentaci pokládá za nepřiléhavou, potažmo irelevantní, navrhuje žalovaný dovolacímu soudu předmětné dovolání odmítnout, eventuálně zamítnout.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a jednající podle § 241 odst. 2 o. s. ř., zabýval přípustností dovolání.
Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobkyně bylo shledáno přípustným, neboť se odvolací soud při řešení otázky pasivní věcné legitimace k vydání bezdůvodného obohacení odchýlil od rozhodovací praxe soudu dovolacího.
Vady řízení, k nimž u přípustného dovolání přihlíží dovolací soud z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto v hranicích otázek vymezených dovoláním zabýval tím, zda je naplněn dovolatelkou uplatněný dovolací důvod, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem.
Napadené rozhodnutí se zakládá na úvaze, dle níž si žalovaný při vymáhání tvrzené pohledávky z náhrady škody proti žalobkyni počínal jako nezmocněný jednatel, jehož úkony byly dodatečně schváleny, a právní účinky z nich vzešlé se tudíž projevují ve sféře zastoupeného společenství vlastníků (§ 33 odst. 2 obč. zák.). Tato myšlenková linie však není přesvědčivou, jelikož pomíjí, že možnost ratihabice aktů učiněných bez náležitého zmocnění se pojí s institutem zastoupení přímého (upraveného v § 22 a násl. obč. zák.), při němž zástupce vystupuje nikoli jménem svým, nýbrž jménem zastoupeného (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2002, sp. zn. 33 Cdo 2212/2000, ze dne 29. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 411/2007, či ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 33 Cdo 5273/2009). Krajský soud přitom korektně vycítil, že právní poměry dotčených subjektů odpovídají svou povahou zastoupení nepřímému, tzv. náhradnictví (občanským zákoníkem výslovně neregulovanému, ale ani nevyloučenému, srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3418/2009), v jehož rámci zástupce provádí úkony vlastním jménem, pročež práv i povinností bezprostředně nabývá sám a teprve dodatečně je povinen vzniklé účinky převést na toho, v jehož prospěch jednal (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo 330/2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 32 Odo 635/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 32 Odo 1378/2004, popřípadě rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 28 Cdo 785/2009).
Judikatura dovolacího soudu se kloní k názoru, že se výše nastíněná koncepce, v souladu s níž náhradník sám nese právní následky jeho jednáním vyvolané, prosadí i ve vztahu k právům a povinnostem z bezdůvodného obohacení. Obdrží-li proto nepřímý zástupce vystupující jako účastník řízení určité plnění na základě pravomocného rozhodnutí soudu či jiného orgánu veřejné moci, jež posléze coby právní důvod pro daný majetkový přesun odpadne, není v zásadě k vydání získaného prospěchu pasivně věcně legitimován zastoupený, na něhož měla být (případně již byla) uvedená aktiva převedena, nýbrž sám zástupce, jenž při vymáhání sporného prospěchu jednal vlastním jménem (přiměřeně srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3722/2015). Předeslaný výklad v kontextu řešené věci nasvědčuje závěru, že by za nabyvatele plnění, jež žalobkyně poskytovala na základě dotčeného nálezu finančního arbitra, měl být pokládán žalovaný, nota bene plnila-li žalobkyně k rukám soudního exekutora v rámci exekučního řízení, které jakožto oprávněný inicioval právě P. D. Odlišný náhled by nebylo namístě zaujmout ani v případě, že by vzpomínané prostředky byly následně převedeny do sféry společenství vlastníků (neboť pozdější dispozice s předmětem bezdůvodného obohacení nepůsobí přechod závazku k jeho vydání na další nabyvatele, viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo 221/2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1856/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2998/2014), ba dokonce ani pokud by byly z vůle nepřímého zástupce vyplaceny rovnou na bankovní účet zastoupeného jakožto na platební místo (jelikož určení splniště je z hlediska pasivní věcné legitimace k vrácení hodnot získaných na základě dodatečně odpadlého právního důvodu otázkou podružného významu, viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2360/2012, či ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1889/2015). Rovněž žalovaným akcentovaný fakt, že se sporného plnění nedomáhal sám pro sebe, nýbrž s cílem dosáhnout jeho navrácení do majetku společenství vlastníků, nemůže shora osvětlené závěry zvrátit, jelikož i při nepřímém zastoupení jedná zástupce v zájmu jiné osoby (srovnej Eliáš, K. a kol. Občanský zákoník. Velký akademický komentář. 1. svazek. § 1 487 . Praha: Linde, 2008. s. 204), to však samo o sobě bezprostřední průmět účinků jeho úkonů do právní sféry zastoupeného neimplikuje. Pro úplnost se sluší podotknout, že už v rozsudku soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 29 Cdo 1180/2008, Nejvyšší soud jednoznačně konstatoval, že v řízení před finančním arbitrem i při následném soudním projednávání daného sporu se žalobkyní vystupoval žalovaný vlastním jménem; žádné důvody, s ohledem na něž by tento úsudek měl být revidován, zde přitom předestřeny nebyly.
Právní posouzení věci odvolacím soudem, který nepřiléhavě vyloučil, že by žalovaného mohla tížit povinnost k vydání bezdůvodného obohacení v podobě předmětné peněžní částky, tedy neobstálo jako korektní. Otázce (k níž dovolatelka upíná část své argumentace), zda žalovanému pro přijetí uvedeného obnosu nesvědčil hmotněprávní titul, a zdali tedy mezi účastníky řízení skutečně byly dány veškeré předpoklady skutkové podstaty plnění z právního důvodu, který odpadl, se krajský soud nevěnoval, pročež by bylo předčasné a nemístné, aby se jí blíže zabýval soud dovolací.
V souladu s § 243e odst. 1 a odst. 2, větou první, o. s. ř. Nejvyšší soud přikročil ke kasaci napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu. Rozhodnutí prvoinstanční zrušeno nebylo (byť by úvahy v něm obsažené bylo do značné míry možné podrobit stejné kritice), poněvadž okresní soud artikuloval též druhý, nezávislý důvod zamítnutí žaloby, a sice rozpor požadavku žalobkyně s dobrými mravy (jelikož tento úsudek odvolací soud nepřevzal do svého odůvodnění, nebylo jej možno podrobit dovolacímu přezkumu, k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2015, sp. zn. 32 Cdo 4827/2014).
Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu vyslovenými v tomto rozhodnutí.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. 2. 2017
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu