28 Cdo 5486/2007
Datum rozhodnutí: 21.01.2009
Dotčené předpisy: § 4 odst. 2 předpisu č. 87/1991Sb.




28 Cdo 5486/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobkyně Dr. M. P. F., zastoupené advokátem, proti žalované J. H., zastoupené advokátkou, v řízení před nižšími instancemi za účasti vedlejších účastníků na straně žalované 1) M. D., 2) L. D., 3) RNDr. S. J., všichni zastoupeni advokátem, o vydání nemovitostí, vedené

u Městského soudu v Brně pod sp.zn. 32 C 64/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26.6.2007, č.j. 20 Co 527/2006-231, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna nahradit na nákladech řízení o dovolání žalované k rukám její právní zástupkyně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku 4.300,- Kč.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Brně výše označeným byl změněn rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 7.6.2006, č.j. 32 C 64/97-154. Ke změně došlo výrokem I. rozsudku odvolacího soudu tak, že se zamítá žaloba, aby byla žalovaná povinna uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání nemovitostí v B. v katastrálním území Č., zapsaných na LV č. 1184 u Katastrálního úřadu B.-m.. Těmito nemovitostmi byl domek objekt bydlení č. p. 755 a pozemek parc. č. 819. Aktivní věcná legitimace žalobkyně byla dovozována z ustanovení § 3 a § 19 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Žalovaná byla potencionální povinnou osobou k vydání nemovitostí ve smyslu § 4 odst. 2 téhož zákona. Odvolací soud však dospěl k závěru, že podmínky citovaného ustanovení zákona o mimosoudních rehabilitacích nejsou naplněny. Právním předchůdcům žalované totiž nebyly nemovitosti převedeny v rozporu s tehdy platným cenovým předpisem. Odvolací soud doplnil dokazování, a to vzhledem k rozporu stran ceny nemovitostí mezi znaleckými posudky Ing. L. a Ing. W. Toto doplnění, které spočívalo v důkazu znaleckým posudkem Ing. B., odstranilo vzniklé cenové rozpory a z něho odvolací soud vycházel. Jestliže byly v roce 1974 nemovitosti převedeny za částku 44.995,- Kč, pak znalec Ing. B. stanovil správnou cenu nemovitostí v tehdejší době na částku 50.567,- Kč. Nemovitosti tedy byly převedeny asi o 12% levněji, což nezakládá rozpor s cenovým předpisem.

Proti rozsudku odvolacího soudu, resp. jeho měnícímu výroku I. a výrokům návazným (ve výrocích II. a IV. rozsudku odvolacího soudu šlo o náklady řízení) podala žalobkyně dovolání. Dovolací důvod není v tomto podání výslovně označen, z textu však vyplývá, že žalobkyně brojí proti obsahu pro ni nepříznivých znaleckých posudků a vytýká odvolací instanci nesprávný procesní postup při jejich hodnocení. Je zřejmé, že se žalobkyně nejspíše ztotožňuje s relevantními částmi znaleckého posudku Ing. W., které pro ni vyznívají nejpříznivěji. Žalobkyně závěrem dovolání žádá, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná se písemně vyjádřila k dovolání prostřednictvím své advokátky. Byla toho názoru, že hodnocení důkazů i právní závěry, jak je učinil odvolací soud, byly správné. Žalovaná navrhovala, aby dovolací soud dovolání žalobkyně jako nedůvodné zamítl.

Nejvyšší soud zjistil, že žalobkyně, zastoupená advokátem, podala dovolání včas (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o.s.ř.). Přípustnost dovolání byla vzhledem k diformitě rozsudků nižších instancí založena ustanovením § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Dovolací důvod či důvody, jak je lze z textu dovolání interpretací dovodit, byly uplatněny s poukazem na procesní pochybení odvolací instance, tedy podle § 241a o.s.ř; buď mohlo jít o odstavec 2 písm. a), nebo o odstavec 3 téhož ustanovení. Tedy o procesní pochybení s následkem nesprávného rozhodnutí nebo nesoulad důkazních závěrů nižších instancí s obsahem provedených důkazů.

Dovolání není důvodné.



Dovolatelka ve svých námitkách ve skutečnosti napadá zejména postup odvolací instance, kterým bylo dokazování doplněno. Tento postup napadá takřka v celém podstatném rozsahu, pokud jde o hodnocení posudků všech jmenovaných znalců

a procesní úkony s tím spojené.

Takový důvod (či snad důvody) dovolání však nemůže uspět. Podle konstantního výkladu ustanovení § 243a o.s.ř. (zejména odstavec 2) je dovolací soud vázán skutkovým stavem věci, jak byl zjištěn nižšími instancemi. Tento skutkový základ musí pro účely dovolacího řízení zůstat neměnný a Nejvyšší soud není oprávněn do něj zasahovat. Případný nesoulad hodnocení důkazů ze strany odvolacího soudu ve srovnání s provedenými důkazy nelze z obsahu spisu a odůvodnění rozsudku odvolací instance dovodit. Pokud jde o eventuální procesní vadu s následkem nesprávného rozhodnutí, pak dovolání setrvává v rovině hodnocení důkazů a nelze z něj dovodit takovou specifickou procesní vadu, která by snad měla být oprávněně přičtena odvolacímu soudu k tíži.

Ke hmotněprávní stránce věci dodává na okraj Nejvyšší soud, že při zjištěném přibližně 12% odchýlení se správné ceny od ceny tehdejšího převodu skutečně nelze dovodit rozpor s tehdejšími právními předpisy ve smyslu § 4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Judikatura Nejvyššího soudu k citovanému ustanovení je naprosto konstantní a v souladu s ustanovením § 399 odst. 2 obč. zák. v dřívějším znění jednoznačně stojí na stanovisku, že případný rozpor s cenovými předpisy by byl dán při odchylce od ceny na hranici 20% či výše. Lze tu jen odkázat na podrobnější aspekty rozsudků NS sp.zn. 28 Cdo 1936/2003, 28 Cdo 1693/2003, 23 Cdo 1036/2000

a celou řadu dalších.

Protože nedošlo k naplnění implicitně uplatněných odvolacích důvodů

a rozsudek odvolacího soudu je správný, dovolací soud podle § 243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. dovolání žalobkyně zamítl.

Úspěšné žalované vzniklo podle § 243b odst. 5 a návazných ustanovení o.s.ř. právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Tyto náklady vznikly žalované v podobě odměny za písemné vyjádření k dovolání. Při výpočtu odměny postupoval dovolací soud podle přechodného článku II vyhlášky č. 277/2006 Sb., tedy již podle vyhlášky 484/2000 Sb. ve znění účinném po 1.9.2006. Podle § 7 písm. e) posledně citované vyhlášky, který přicházel v úvahu, neboť jde o nahrazení projevu vůle, představovala odměna za úkon 8.000,- Kč. Vzhledem k jedinému úkonu v dovolacím řízení (§ 18 odst. 1 cit. vyhl.) však bylo nutné zkrátit cenu na polovinu, tedy na 4.000,- Kč. K této částce bylo přičteno 300,- Kč režijního paušálu.



Písemné vyjádření vedlejších účastníků dovolací soud do nákladů řízení nezahrnul, neboť tito nejsou účastníky dovolacího řízení jako řízení o mimořádném opravném prostředku ( R3/2004).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 21. ledna 2009

JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.

předseda senátu