28 Cdo 5478/2016
Datum rozhodnutí: 11.04.2017
Dotčené předpisy: § 142 odst. 3 o. s. ř.



28 Cdo 5478/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně HE & LP s.r.o. , IČO: 25126091, se sídlem v Praze 8 Libeň, Prosecká 49, zastoupené JUDr. Veronikou Faltysovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, V Jámě 699/1, proti žalovanému hlavnímu městu Praha , IČO: 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 287/18, o zaplacení 683 969 Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 291/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. května 2016, č. j. 69 Co 109/2016, 69 Co 163/2016-277, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5 263,50 Kč k rukám advokáty JUDr. Veroniky Faltysové do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
O d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Žalovaný dovoláním napadl v záhlaví označený rozsudek Městského soudu v Praze ve výroku pod bodem III, jímž (při částečné změně rozhodnutí o věci samé rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne ze dne 30. června 2015, č. j. 18 C 291/2009-232) odvolací soud znovu rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně, kdy žalovanému uložil povinnost k jejich náhradě žalobkyni v částce 174 120,90 Kč.

Podané dovolání Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (o. s. ř.), neboť není přípustné (dovoláním napadené rozhodnutí nepatří do okruhu usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a přípustnost dovolání proti němu oproti mínění dovolatele nezakládá ani ustanovení § 237 o. s. ř., neboť dovoláním označenou otázku procesního práva odvolací soud napadeným rozhodnutím vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a Nejvyšší soud neshledal důvody pro jiné posouzení této, v rozhodovací praxi dovolacího soudu již vyřešené, právní otázky).

K otázce výkladu a aplikace ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř., s jejímž řešením je zde spojeno dovoláním napadené nákladové rozhodnutí, lze z judikatury odkázat již na rozhodnutí býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 4. 1975, sp. zn. 5 Cz 11/75, uveřejněné pod č. 15/1977 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1969/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2170/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1280/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5138/2014, nebo usnesení ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 3306/2015, shodně se hlásící k závěru, že plnou náhradu nákladů řízení lze přiznat jen tam, kde měl účastník co do základu věci plný úspěch a neúspěch se projevil jen ve výši plnění, a to právě proto, že výši plnění na počátku sporu přesně neznal a že z tohoto důvodu musela být stanovena pomocí znaleckého posudku. [K problematice výkladu ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř. v rovině ústavněprávní pak srovnej též závěry vyslovené Ústavním soudem v nálezu ze dne 10. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 793/12, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 10, svazek 68, ročník 2013].

Právě tyto závěry ustálené rozhodovací praxe sleduje i napadené nákladové rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř. aplikováno v procesní situaci, kdy řešení všech otázek podstatných pro posouzení základu nároku bylo soustředěno k již dříve vydanému mezitímnímu rozsudku (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2011, č. j. 69 Co 409/2011-123, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. dubna 2011, č. j. 18 C 291/2009-96) a kdy na něj navazující rozhodnutí o výši plnění (o kvantifikaci bezdůvodného obohacení), v němž bylo rozhodováno i o náhradě nákladů řízení, opírá soud právě o znalecký posudek, jenž za tímto účelem opatřil v dalším řízení.

V situaci, kdy se ani soud při určení výše nároku neobešel bez odborného posouzení (dle dovolatele jinak objektivně daných) skutečností až v řízení ustanoveným znalcem (za postačující tak neměl ani listiny o ocenění nemovitostí pro jiné účely z doby před zahájením řízení), je lichá argumentace dovolatele o tom, že přesná výše nároku byla (měla být) bez jakýchkoliv pochybností známa právě žalobkyni již na počátku sporu. I se zřetelem na převažující míru úspěchu žalobkyně ve věci nelze výši jí původně nárokovaného plnění považovat za zjevně nepřiměřenou a z nadsazení nároku (jenž ovšem dříve žalovaný dobrovolně neuspokojil ani částečně) žalobkyně neměla (nemohla mít) při rozhodování o náhradě nákladů řízení žádný prospěch (uvažoval-li odvolací soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení jako se základem pro určení výše odměny advokáta za zastupování v souladu s ustálenou judikaturou až s částkou přisouzenou, nikoliv žalobkyní původně požadovanou; k tomu srov. rozhodnutí býv. Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 24. 6. 1969, sp. zn. 3 Cz 13/69, uveřejněné pod č. 28/1970 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3974/2015).

Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení (výrok II) se pak opírá o ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalovaného bylo odmítnuto jako nepřípustné a kdy k náhradě oprávněné žalobkyni (jež se prostřednictvím zástupkyně vyjádřila k dovolání) vznikly v dovolacím řízení náklady sestávající z odměny za zastoupení advokátkou v částce 4 050 Kč [§ 7 bod 5, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 2 písm. c/, odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], náhrady hotových výdajů advokátky stanovených paušální částkou 300 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a částky 913,50 Kč představující náhradu za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. dubna 2017

Mgr. Petr Kraus
předseda senátu