28 Cdo 547/2011
Datum rozhodnutí: 06.04.2011
Dotčené předpisy: § 239 odst. 1 písm. a) op.s.ř. předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 547/2011


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatele Ing. M. S. , zastoupeného JUDr. Tomášem Noskem, advokátem, 547 01 Náchod, Palachova 1742, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové z 22. 11. 2010, sp. zn. 20 Co 447/2010, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 5 C 81/2010 (žalobce Ing. M. S., zastoupeného JUDr. Tomášem Noskem, advokátem, proti žalovaným Lesům České republiky, státnímu podniku , 500 00 Hradec Králové, Přemyslova 1106, o uzavření dohody o vydání nemovitostí), takto:

Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové z 22. 11. 2010, sp. zn. 20 Co 447/2010-167, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :
O žalobě žalobce, podané u soudu 25. 2. 1992, bylo rozhodnuto posléze rozsudkem Okresního soudu v Náchodě z 29. 6. 2010, č. j. 5 C 81/2010-141. Výrokem (označeným I.) tohoto rozsudku soudu prvního stupně bylo zastaveno řízení o části žaloby, jíž se žalobce domáhal, aby bylo žalovaným Lesům České republiky uloženo uzavřít dohodu se žalobcem Ing. M. S. o vydání pozemků parc. č. 1164/1 les, parc. č. 1164/2 ostatní plocha, parc. č. 1169 les a parc. č. 1169/10 les v katastrálním území N., jakož i o vydání pozemků parc. č. 1162/2 ostatní plocha, parc. č. 2116/1 ostatní plocha, parc. č. 1162/1 ostatní plocha v katastrálním území N. (podle geometrického plánu č. 18/2009) a také o vydání pozemku parc. č. 1134/12 ostatní plocha v katastrálním území N. (podle geometrického plánu č. 1376-95/2003). Dalším výrokem (označeným II.) uvedeného rozsudku soudu prvního stupně z 29. 6. 2010 byla zamítnuta žaloba žalobce, kterou se domáhal uzavření dohody se žalovanými Lesy ČR o vydání pozemků parc. č. 1164 les, parc. č. 1164/2 ostatní plocha, parc. č. 1169/9 les a parc. č. 1169/10 les v katastrálním území N., také o vydání pozemků parc. č. 1162/2 ostatní plocha, parc. č. 2116/1 ostatní plocha, parc. č. 1162/1 ostatní plocha v katastrálním území N. (podle geometrického plánu č. 1392-18/2004) a rovněž o vydání pozemku parc. č. 1134/12 ostatní plocha v katastrálním území N. (podle geometrického plánu č. 1376-95/2003). Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovaným Lesům České republiky na náhradu nákladů řízení 24.171,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.


O odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Náchodě z 29. 6. 2010, č. j. 5 C 81/2010-141 (ve znění opravného usnesení z 29. 7. 2010, č. j. 5 C 81/2010-148) bylo rozhodnuto usnesením Krajského soudu v Hradci Králové z 22. 11. 2010, sp. zn. 20 Co 447/2010. Tímto usnesením odvolacího soudu byl uvedený rozsudek soudu prvního stupně zrušen a řízení bylo zastaveno. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a před odvolacím soudem.
V odůvodnění usnesení odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud především zjišťoval, zda tu jsou v tomto sporu splněny všechny podmínky řízení.
Odvolací soud poukazoval na to, že žalobce se již dříve domáhal vydání týchž nemovitostí v soudním řízení; byl však neúspěšný a jeho žaloba byla zamítnuta rozsudky Okresního soudu v Náchodě z 22. 5. 2003, č. j. 5 C 55/2000-683, i Krajského soudu v Hradci Králové z 14. 6. 2004, 17 Co 382/2003, a neuspěl ani v dovolacím řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 15. 12. 2004, 28 Cdo 2354/2004). Ve smyslu ustanovení § 159a odst. 5 a § 104 odst. 1, věta první, občanského soudního řádu, bylo podle názoru odvolacího soudu neodpovídající ustanovením občanského soudního řádu, aby tato právní věc byla projednávána znovu, když tomu brání překážka věci rozhodnuté. Měl tedy odvolací soud za to, že tu nebyly splněny podmínky občanského soudního řízení.
Pokud žalobce v předchozím soudním řízení uplatňoval žalobu o určení, že je oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení § 4a zákona č. 229/1991 Sb., pak měl odvolací soud za to, že v zamítnutí této žaloby bylo zahrnuto též zamítnutí žaloby o vydání nemovitostí, neboť nemovitosti tu mohly být vydány jen oprávněným osobám . Je též nerozhodné, dovozoval odvolací soud, zda se žalobce domáhal vydání nemovitostí podle zákona č. 229/1991 Sb. nebo podle zákona č. 87/1991 Sb.; totožnost právní věci (ve smyslu předmětu soudního řízení) je dána totožností účastníků, skutkového základu a procesního nároku, zatím co otázka podle kterého zákona má žalobce nárok na vydání nemovitostí byla věcí právního posouzení ze strany soudu . Podle názoru odvolacího soudu tedy soud prvního stupně v daném případě pochybil, pokud považoval řízení v této právní věci za možné jen proto, že se žalobce začal dovolávat jiného restitučního předpisu, což neznamená, že by uplatnil jiný nárok. Odvolací soud ještě dodával, že toto nesprávné právní hodnocení soudu prvního stupně se poté projevilo i v tom, že tento soud považoval za možné řízení zastavit a zároveň o návrhu rozhodnout věcně, ačkoliv šlo o vydání týchž pozemků.
Konečně odvolací soud zmínil, že žalobce by nemohl být úspěšný, ani kdyby projednání věci nebránila překážka věci rozhodnuté. O tom, že žalobce není ve vztahu k daným nemovitostem osobou oprávněnou, bylo již dříve pravomocně rozhodnuto. Na osobu oprávněnou kladou oba výše jmenované restituční předpisy stejná kritéria potud, že vždy musí jít o osobu, jejíž majetek přešel (blíže definovaným způsobem) na stát. Pokud však bylo rozhodnuto, že žalobce oprávněnou osobou ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb. není, neboť v době přechodu vlastnického práva na stát nebyl vlastníkem nemovitostí, pak z téhož důvodu nemohl být oprávněnou osobou ani podle zákona č. 87/1991 Sb.
Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil (§ 219a odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu).
O nákladech řízení rozhodl odvolací soud podle ustanovení § 224 odst. 1 a 2 a § 146 odst. 2, věta druhá, občanského soudního řádu s přihlížením zejména k tomu, že žalovanému v průběhu řízení žádné náklady nevznikly.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalobci 3. 12. 2010 a dovolání ze strany tohoto dovolatele (zastoupeného advokátem) bylo podáno u soudu 31. 1. 2011, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatel poukazoval na to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení § 239 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel upozorňoval v úvodu svého dovolání na chyby v psaní, k nimž došlo v usnesení odvolacího soudu z 22. 11. 2010 (sp. zn. 20 Co 447/2010 Krajského soudu v Hradci Králové), když ve výroku tohoto usnesení se uvádí nesprávně zrušení usnesení okresního soudu , třebaže v záhlaví usnesení odvolacího soudu se správně uvádí, že rozhodováno bylo odvolacím soudem o odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Náchodě z 29. 6. 2010, č. j. 5 C 81/2010-141 (ovšem s nesprávně datovaným opravným usnesením ze dne 29. 6. 2010 namísto správného data 29. 7. 2010).


Dovolatel pak zejména namítal, že odvolací soud nesprávně posoudil řešenou právní věc, když nebral v úvahu podstatné rozdíly mezi skutkovými tvrzeními žalobce v tomto soudním řízení (sp. zn. 5 C 81/2010 Okresního soudu v Náchodě) a v předchozím soudním řízení (sp. zn. 5 C2000 Okresního soudu v Náchodě), jakož i v uplatněných procesních nárocích rozsudečných návrzích v obou těchto řízeních. Zatím co řízení vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 5 C 55/2000 mělo svůj základ v tom, že žalobce byl se svým nárokem podle zákona č. 229/1991 Sb. odkázán (ve smyslu § 4a odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb.) na soudní řízení, tedy šlo o zvláštní řízení týkající se domnělé oprávněné osoby, naproti tomu řízení u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 5 C 81/2010 takovým řízením zvláštním nebylo (když zákon č. 87/1991 Sb. žádné takové řízení neupravuje) a šlo v něm hlavně o posouzení (po skutkové i právní stránce) tvrzeného nezemědělského charakteru nemovitostí, o něž šlo v tomto řízení.
Dovolatel dále poukazoval na odlišnost uplatněných procesních nároků, vymezených žalobními návrhy v obou uvedený řízeních. Ve věci sp. zn. 5 C 55/2000 Okresního soudu v Náchodě byl uplatněn žalobní návrh Určuje se, že žalobce je oprávněnou osobou podle zákona č. 229/1991 Sb. vůči povinné osobě žalovaným Lesům České republiky, s. p., s nárokem na vydání pozemkových parcel . . Naproti tomu v řízení vedeném u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 5 C 81/2010 byl žalobcem formulován rozsudečný návrh formulován Žalované Lesy České republiky, s. p., jsou povinny uzavřít s navrhovatelem dohodu o vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb., § 5 odst. 3 a 4, . . Dovolatel zastává názor, že je-li citován rozdílně právní předpis v samotném žalobním návrhu, pak to obě uvedená řízení zásadně odlišuje a nemůže být dána překážka věci rozhodnuté ve vztahu mezi těmito řízeními. Odvolací soud se, podle názoru dovolatele, mýlí, když v odůvodnění svého rozhodnutí konstatuje, že v obou těchto řízeních je žalobní návrh shodný, neboť soud tu spojil řízení o určení žalobce jako osoby oprávněné s řízením o návrhu na vydání nemovitostí . Dovolatel naproti tomu zdůrazňoval, že žalobce v řízení vedeném pod sp. zn. 5 C 55/2000 Okresního soudu v Náchodě uplatňoval návrh ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu, a to i když se bralo v úvahu spojení řízení ve smyslu ustanovení § 4a odst. 5, věta druhá, zákona č. 229/1991 Sb.; v řízení vedeném pod sp. zn. 5 C 81/2010 byl pak uplatněn nárok na založení povinnosti ve smyslu ustanovení § 80 písm. b) občanského soudního řádu, tedy nárok na založení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věcí. Dovolatel tu (s poukazem na právní závěry Nejvyššího soudu v rozhodnutí sp. zn. 26 Cdo 540/2005 , týkajícím se ovšem věci nerestituční) měl za to, že i v daném případě pravomocný rozsudek o žalobě na určení nevytváří zásadně překážku věci rozsouzené pro žalobu na plnění, vycházející ze stejného skutkového základu . Nebyl tu proto, podle názoru dovolatele, zákonný důvod k zastavení řízení ve věci sp. zn. 5 C 81/2010 Okresního soudu v Náchodě. Dovolatel tedy v této souvislosti zároveň dovozoval, že tu jde o řešení právní otázky zásadního právního významu.
Dovolatel vyslovoval posléze své přesvědčení o tom, že odvolací soud nesprávně připojoval v odůvodnění svého usnesení závěr, že žaloba žalobce nemohla být úspěšná i z důvodů týkajících se nedostatku podmínek u žalobce jako oprávněné osoby k předmětným nemovitostem; tyto důvody nemohly vést k zastavení řízení tak, jak rozhodl odvolací soud v dovoláním napadeném usnesení, ale k zamítnutí žaloby , dovozoval dovolatel.
Přípustnost dovolání dovolatele tu bylo třeba posoudit podle ustanovení § 239 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony), podle něhož je přípustné dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno.
Odvolací soud v odůvodnění svého usnesení z 22. 11. 2010 (sp. zn. 20 Co 447/2010 Krajského soudu v Hradci Králové poukazoval především na procesní ustanovení občanského soudního řádu, a to zejména na ustanovení § 159 odst. 5, § 104 odst. 1 a § 219a odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu. Z hmotně právních ustanovení poukazoval odvolací soud na ustanovení § 4a a § 9 zákona č. 229/1991 Sb. a na ustanovení hlavy první zákona č. 87/1991 Sb.
Podle ustanovení § 159 odst. 5 občanského soudního řádu, jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednána znovu.
Podle ustanovení § 104a odst. 1, věta první, občanského soudního řádu, jde-li o takový nedostatek podmínek řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví.
Podle ustanovení § 219a odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu odvolací soud zruší rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže tu jsou takové vady, že řízení nemělo proběhnout pro nedostatek podmínek řízení.
Podle ustanovení § 4a odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb. jestliže pozemkový úřad neuzná nárok domněle oprávněné osoby podle § 4a odst. 3 tohoto zákona, odkáže domnělou oprávněnou osobu s jejím nárokem na soud. Řízení o tomto nároku a o tom, zda je domnělá oprávněná osoba oprávněnou osobou soud spojí.
Ve stanovisku uveřejněném pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo k ustanovení § 4a odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb. vyloženo: Žaloba domněle oprávněné osoby ve smyslu ustanovení § 4a odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb. může směřovat jen k tomu, aby bylo soudem rozhodnuto, že domnělá oprávněná osoba je legitimována k uplatněná nároku na vydání věci u příslušného pozemkového úřadu. Do pravomoci soudu tu nenáleží rozhodovat o uložení povinnosti vydat této osobě nemovitost .
Podle ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, budou oprávněným osobám (§ 4 zákona č. 87/1991 Sb.) vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo jinou právnickou osobu v důsledku skutečností a okolností uvedených pod písm. a) až n) ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Podle ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. se obdobně postupuje i v případech, kdy fyzickým osobám vznikl nárok na vynětí zemědělského majetku o konfiskaci podle zvláštních předpisů.
Ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byl zaujat (na str. 116 /250/) tento právní závěr: Šlo-li o zemědělskou půdu využívanou k zemědělské výrobě, včetně souvisejících obytných a hospodářských budov, lesní půdy a vodních ploch, potom se na zmírnění křivd nepoužijí ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. (§ 1 odst. 4 tohoto zákona). Na řešení případů těchto křivd pamatují ustanovení § 6 a § 7 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku.
Podle ustanovení § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. nedojde-li k dohodě mezi oprávněnou osobou a povinnou osobou podle § 9 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., rozhodne o vlastnictví oprávněné osoby k nemovitosti pozemkový úřad.
Ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo k ustanovení § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. vyloženo (na str. 122 /258/): Pozemkový úřad ve svém rozhodnutí podle § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. rozhoduje jednak o tom, že povinná osoba je povinna vydat oprávněné osobě nemovitost a jednak o tom, že tato vydávané nemovitost je vlastnictvím oprávněné osoby na základě toho, co v konkrétním případě vyplynulo z ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. (zejména z ustanovení § 6 tohoto zákona) .
Dovolací soud při posuzování přípustnosti dovolání bral do úvahy shora uvedená zákonná ustanovení i závěry zmíněné stanovisko a dospěl k závěru, že dovolání v této věci je přípustné a důvodné.
Odvolacímu soudu předně nelze upřít správnost závěrů, zmíněných podpůrně, o tom, že věcně by se žaloba v této věci nemohla setkat s úspěchem, když o tom, že žalobce není oprávněnou osobou (ve smyslu zákona č. 229/1992 Sb.), již bylo již pravomocně rozhodnuto v jiném řízení, z čehož plyne, že žalobce nemůže být považován ani za oprávněnou osobu podle zákona č. 87/1992 Sb. Ani okolnost, že tuto otázku předložil žalobce soudu jednou s odkazem na důsledky plnoucí ze zákona č. 229/1991 Sb. a dále pak podle zákona č. 87/19+ Sb. na tomto důsledku nemůže nic změnit. Dovolací soud klade shodně se soudem prvního stupně i s odvolacím soudem důraz na to, co vyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 5 C 81/2000 Okresního soudu v Náchodě) a na co správně upozornil již soud prvního stupně ve svém rozsudku z 29. 6. 2010, č. j. 5 C 81/2010-141, na str. 5: Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 28 Cdo 2354/2004, zamítl dovolání žalobce Ing. M. S. proti výroku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 6. 2004, sp. zn. 17 Co 382/2003 (vydanému v právní věci vedené pod sp. zn. 5 C 55/2000 Okresního soudu v Náchodě), pokud jím byla zamítnuta žaloba o určení, že žalobce je vůči žalovanému (Lesům České republiky, s. p.) oprávněnou osobou podle zákona č. 229/1991 Sb. k vydání nemovitostí, které jsou předmětem sporu (viz poslední odstavec odůvodnění citovaného rozsudku Nejvyššího soudu). Právní názor, vyslovený v citovaném rozhodnutí dovolacího soudu je pro rozhodnutí v této právní věci závazný.
Vzhledem k této okolnosti, že již v této právní věci dovolací soud dospěl dříve k závěru, že žalobce není ve vztahu k žalovaném oprávněnou osobou a že z uvedeného rozhodnutí dovolacího soudu z 15. 12. 2004 nelze nijak dovodit, že by závěr o tom, že žalobce není oprávněnou osobou, byl omezen výlučně na oprávněné osoby podle zákona č. 229/1991 Sb. (když také Nejvyšší soud už ve svém obecném výkladovém závěru z roku 1993 vyložil, jak již bylo shora uvedeno, že šlo-li o zemědělskou půdu včetně souvisejících obytných a hospodářských budov, lesní půdy a vodních ploch, potom se na zmírnění křivd nepoužijí ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. /srov. § 1 odst. 4 tohoto zákona/, nelze tu dovodit, že by tu nebyla dána vázanost soudů obou stupňů tímto právním závěrem dovolacího soudu, obsaženým v rozhodnutí dovolacího soudu, vydaném v téže právní věci.
Rozhodnutí odvolacího soudu je však primárně založeno na závěru, podle něhož z procesního hlediska je významné, že s ohledem na shora uvedená (a odvolacím soudem citovaná rozhodnutí v předchozích sporech) nastala situace, kdy o nároku uplatněném v tomto sporu platí důsledky věci rozsouzené. Tento důsledek se ovšem vzhledem k obsahu spisu nenabízí.
Vzdor důsledkům plynoucím ze spojení řízení v důsledku ustanovení § 4a odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb., není v projednávané věci k dispozici pravomocné (a tedy závazné) rozhodnutí o povinnosti žalovaného žalobci určitý konkrétní pozemek vydat. Žalobci proto zůstala zachována možnost domáhat se uložení takové povinnosti v dalším řízení, jak se tomu také stalo. V tomto rozsahu lze přisvědčit odůvodněnosti argumentů odvolatele o rozdílu mezi žalobou na určení a na plnění. Pak ovšem nelze spolehlivě dospět k závěru o překážce řízení v podobě důsledků věci rozsouzené, jak se to stalo v dovoláním napadeném usnesení odvolacího soudu.
Nemohl proto dovolací soud dospět ke spolehlivému závěru o tom, že by dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu bylo správné. Za použití ustanovení § 243b) odst. 2, věta za středníkem, občanského soudního řádu, přistoupil proto ke zrušení usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243 odst. 3, věta první občanského soudního řádu.
O nákladech dovolacího řízení rozhodne odvolací soud, případně soud prvního stupně v novém rozhodnutí (§ 243b) odst. 5, § 224 odst. 3 občanského soudního řádu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 6. dubna 2011

JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu