28 Cdo 5453/2007
Datum rozhodnutí: 05.03.2008
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 5453/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce A. K., zastoupeného advokátem proti žalovanému Z. K., zastoupenému advokátem o 35.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 8 C 203/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. června 2007, č. j. 51 Co 110/2007-67, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.308,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 6. 10. 2006, č. j. 8 C 203/2006 36, uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 35.000,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení v částce (35.000,- Kč) odpovídající první splátce nájemného, kterou žalobce uhradil žalovanému na základě nájemní smlouvy ze dne 10. 10. 2005 předem, tj. před předáním předmětných nebytových prostor žalobci do užívaní. Vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 10. 10. 2005 smlouvu o nájmu nebytových prostor na dobu neurčitou se sjednaným nájemným ve výši 9.000,- Kč měsíčně, účelem nájmu a povinností žalovaného jako pronajímatele předat tyto nebytové prostory nájemci (žalobci) do užívaní dne 9. 11. 2005 (dále jen smlouva ). V dodatku ke smlouvě se žalobce zavázal uhradit nájemné předem (na 12 měsíců), a to dne 10. 10. 2005 splátkou ve výši 35.000,- Kč, kterou uhradil, dne 14. 10. 2005 splátkou v téže výši a do 31. 12. 2005 splátkou v částce 38.000,- Kč s tím, že nájemné bude použito na rekonstrukci předmětných nebytových prostor. Rekonstrukce však dne 9. 11. 2005, ani dne 14. 11. 2005, kdy měl nájemní vztah započít, nebyla dokončena a nebytové prostory tak nebyly způsobilé k užívání. Doručení výpovědi z nájmu (ze dne 23. 11. 2005) žalobci žalovaný neprokázal. Dopisem ze dne 15. 12. 2005, jenž byl žalovanému doručen v průběhu prosince 2005, žalobce od smlouvy odstoupil z důvodu nepředání předmětných nebytových prostor do jeho užívání. S odkazem na § 679 obč. zák. soud prvního stupně, který vycházel ze závěru o platnosti nájemní smlouvy, dovodil, že nebytové prostory prokazatelně nebyly k datu předání (9. 11. 2005), ani k okamžiku započetí nájemního vztahu (14. 11. 2005), způsobilé ke smluvenému užívání, žalobce tedy od smlouvy důvodně odstoupil, čímž byla smlouva od počátku zrušena. Uzavřel, že v důsledku odstoupení od smlouvy vznikla žalovanému povinnost vrátit žalobci poskytnuté plnění (§ 457 obč. zák.), neboť žalobce plnil z právního důvodu, který odpadl.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 20. 6. 2007, č. j. 51 Co 110/2007-67, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze zjištění, že smlouva byla podepsána dne 10. 10. 2005, její účinnost však účastníci v jejím čl. 3.3.1 odložili na den 14. 11. 2005, neboť dle jejího čl. 3.3.2 měl být předmět nájmu pronajímatelem (žalovaným) předán nájemci (žalobci) dne 9. 11. 2005 po provedené rekonstrukci (čl. 3.3.3 smlouvy), která měla být s ohledem na výši zálohovaného nájemného financována i z vlastních prostředků žalovaného. V době podpisu smlouvy (ke dni 10. 10. 2005) nebyly nebytové prostory v ní uvedené způsobilé ke smluvenému užívání (jako prodejna) a žalovaný byl povinen je předat až po provedení rekonstrukce dne 9. 11. 2005. Odvolací soud s odkazem na § 3 odst. 1 až 3 a § 5 odst. 1 zákona č. 116/1990 Sb., ve znění účinném do 18. 10. 2005, ve spojení s § 104 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., dovodil, že účastníci byly vázáni platným právním úkonem smlouvou o nájmu nebytových prostor s odloženou účinností (tzv. vedlejším smluvním ujednáním v čl. 3.1 - stanovením doby), která však k smluvenému datu (ke dni 14. 11. 2005) nenastala, neboť žalovaný nepředal dne 9. 11. 2005 (podle čl. 3.2 smlouvy), a ani později dne 14. 11. 2005 žalobci nebytové prostory ve stavu způsobilém ke smluvenému užívání, ačkoli se k tomu zavázal. Smlouva tedy nenabyla účinnosti, účastníkům z ní proto nevznikla práva a povinnosti a žalovaným předem přijatá platba nájemného v žalované výši tak má povahu bezdůvodného obohacení, jež je žalovaný povinen žalobci vydat, neboť k tomu byl již vyzván. Odvolací soud uzavřel, že ze smlouvy, jež nenabyla účinnosti, nevznikla ani povinnost platit nájemné, ani právo nebytové prostory užívat a nelze tedy uvažovat ani o platné výpovědi z neúčinné smlouvy nebo odstoupení od ní. Pro neúčinnost smlouvy nevznikla žalovanému z titulu dlužného nájemného žádná pohledávka, kterou by v řízení mohl započíst proti žalobou uplatněnému nároku.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Namítá, že odvolací soud při svém rozhodování pominul nutnost provedení rekonstrukčních prací v objektu i jeho tvrzení, že při uzavření smlouvy bylo žalobci známo, že žalovaný nemá prostředky na provedení rekonstrukce objektu tak, aby práce dokončil v dohodnutém termínu do 9. 11. 2005 a rekonstruovaný objekt předal žalobci. Tvrdí, že smlouvu porušil žalobce, když nesplnil dodatek č. 1 k této smlouvě, podle něhož mu měl zaplatit sjednané nájemné dopředu za účelem provedení rekonstrukce objektu v dohodnutém termínu (do 9. 11. 2005). Účinnost smlouvy byla navíc ve smlouvě sjednána výslovně k jejímu podpisu (10. 10. 2005). Přípisem ze dne 23. 11. 2005 nájem vypověděl z důvodu porušení sjednaných podmínek ze strany žalobce, výpověď byla žalobci řádně doručena, o čemž předložil kopii podacího lístku. Povinnost žalobce platit nájemné nastala dne 14. 11. 2005 a skončila v důsledku vypovězení smlouvy ze strany žalovaného po uplynutí výpovědní doby dne 28. 2. 2006. Nájemné zaplacené žalobcem (35.000,- Kč) si žalovaný započetl v rámci své obrany podle § 98 o. s. ř. Tvrdí, že odstoupení od smlouvy ze strany žalobce nebylo ve smlouvě mezi účastníky dohodnuto a ustanovení § 697 odst. 1 obč. zák. se nevztahuje na nájem nebytových prostor, který je upraven zákonem č. 116/1990 Sb. Dovolatel nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že odstoupením od smlouvy přípisem ze dne 15. 12. 2005, jehož doručení mu žalobce nijak neprokázal, byla smlouva od počátku zrušena ve smyslu § 679 odst. 1 obč. zák. přesto, že žalobce svoji povinnost vyplývající z dodatku č. 1 ke smlouvě nesplnil, a žalovaný je tak povinen vrátit žalobci předplacené nájemné ve výši 35.000,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení. Navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce ve svém vyjádření navrhl odmítnutí dovolání z důvodu jeho nepřípustnosti. S právními závěry obsaženými v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se plně ztotožňuje a zdůrazňuje, že mu nebylo nic známo o tom, že na provedenou rekonstrukci žalovaný nemá dostatek peněžních prostředků, neboť pokud by o této skutečnosti věděl, nikdy by s žalovaným smlouvu o nájmu nebytových prostor neuzavřel.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm.b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, aniž předcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné tedy jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 3080, sešit 1, ročník 2005). Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu nesprávně vyložil, popř. ji na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Dovolací důvod se neposuzuje jen podle toho, jak jej účastník v dovolání označuje, ale především podle jeho obsahu. Jestliže dovolatel na skutkových závěrech odlišných od závěrů učiněných odvolacím soudem buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 5. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1384/2000, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 469, svazek 5, ročník 2001); uplatňuje tedy dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. V posuzovaném případě dovolatel na skutkových závěrech odlišných od závěrů učiněných odvolacím soudem buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje tak právní posouzení věci dovolacím soudem (jak uvádí v dovolání), ale uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. V dovolání, jehož přípustnost může být dána jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., nelze však dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. úspěšně uplatnit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. dubna 2002, sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 1164, svazek 16, ročník 2002).

K námitce výslovného sjednání účinnosti smlouvy ke dni jejího podpisu pak je zapotřebí uvést, že o rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nejde o posouzení jen takové právní otázky, které pro rozhodnutí věci nebylo určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů [rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné ( nové ) řešení této právní otázky]. Posledně citovaná námitka však potřebný judikatorní přesah nemá a vzhledem ke své individuální povaze jej ani mít nemůže.

Pokud pak dovolatel odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní závěry ohledně odstoupení žalobce od smlouvy, nelze přehlédnout, že na těchto vytýkaných závěrech napadený rozsudek založen nebyl a odvolací soud výslovně v jeho odůvodnění uvedl, že není možné uvažovat o odstoupení od neúčinné smlouvy.

Jak vyplývá ze shora uvedeného, není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, a je tedy zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud je proto odmítl podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobce má právo na náhradu nákladů dovolacího řízení za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání), za což mu náleží odměna z částky 35.000,- Kč, krácená dvakrát o polovinu (§ 3 odst. 1, § 15, § 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb.), po krácení 3.320,- Kč, plus 300,- Kč režijní paušál a vše navýšeno o 19 % DPH.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 5. března 2008

JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.

předseda senátu