28 Cdo 5415/2007
Datum rozhodnutí: 16.12.2008
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 585 odst. 1 písm. c) předpisu č. 40/1964Sb.




28 Cdo 5415/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce J. K., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému A. P., a.s., zastoupenému advokátem, o 758.161,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp.zn. 13 Cm 743/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 5. 2007, č.j. 11 Cmo 411/2006-284, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Praze svým rozsudkem shora uvedeným potvrdil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 9. 2006, č.j. 13 Cm 743/2005-254, kterým byl zamítnut návrh žalobce, jímž se domáhal po žalovaném zaplacení částky 758.161,- Kč s úrokem ve výši 0,05 % za každý den z prodlení od 1. 12. 2000 do zaplacení. Dále odvolací soud rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení částku 54.784,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho právního zástupce JUDr. Z. H.

Žalobce se domáhal uvedené částky jako bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout žalovanému tím, že žalobce poskytoval žalovanému peněžité plnění za užívání stravovacího zařízení, k čemuž se zavázal smlouvou o nájmu stravovacího zařízení, uzavřenou mezi účastníky 29. 9. 1992. Odvolací soud považoval nájemní smlouvu za absolutně neplatnou, neboť nebyl udělen předchozí souhlas orgánu obce tak, jak vyžadovalo tehdejší znění § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, pod sankcí absolutní neplatnosti takové smlouvy. Účastnící následně uzavřeli dne 21. 11. 2000 dohodu o ukončení zmíněné smlouvy, kterou odvolací soud posoudil jako dohodu o narovnání ve smyslu § 585 občanského zákoníku ( o. z. ). V této dohodě účastníci výslovně uvedli, že nemají vůči sobě žádné další majetkové ani jiné nároky. Vzhledem k takové dohodě, resp. vzájemnému narovnání mezi účastníky, které vyčerpalo předmět řízení, nepovažoval odvolací soud žalobu za důvodnou.



Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které opíral o jím tvrzené nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Považoval za neplatné právní úkony výpověď z nájmu danou žalovaným dne 25. 9. 2000 i dohodu (již zmíněnou) ze dne 21. 11. 2000. Žalobce užíval stravovací zařízení od počátku bez právního důvodu, podle tvrzení dovolatele se tedy platbami za nájem a služby žalovaný bezdůvodně obohatil a měl by požadovanou částku zaplatit. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a vrátil jej tomuto soudu k dalšímu řízení.



Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Žalobce, zastoupený advokátkou, podal dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. a uplatněný dovolací důvod, jenž by dovolací soud přezkoumal v případě pozitivního závěru o přípustnosti dovolání, bylo možné podřadit pod § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.

Dovolání však není přípustné.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Nejvyšší soud může jen konstatovat, že mezi účastníky byla uzavřena neplatně smlouva o nájmu stravovacího zařízení dne 29. 9. 1992. K takové smlouvě byl vyžadován předchozí souhlas obecního úřadu, v tomto případě Městského úřadu v Pelhřimově, a to podle § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor. K takovému souhlasu prokazatelně nedošlo, jednalo se tedy o absolutní neplatnost smlouvy podle § 3 odst. 4 cit. zákona. Žalobce sice poukázal na judikát Nejvyššího soudu sp.zn. 28 Cdo 1364/2001, ten však byl překonán rozsudkem velkého senátu téhož soudu, vydaným pod sp. zn. 31 Cdo 1895/2002 (R 7/2005).

Při absolutní neplatnosti smluvního vztahu šlo tedy o to, zda bylo plnění z něj poskytnuté předmětem dalšího ujednání stran. Nejvyšší soud tu sdílí právní názor odvolací instance, že právní relevanci nepostrádá dohoda účastníků o narovnání ze dne 21. 11. 2000, kterou byl právní vztah mezi stranami vypořádán; po právní stránce podle § 585 odst. 1 o. z.

Z hlediska těchto pro věc určujících hmotněprávních otázek odvolací soud nepochybil. Zbývá doplnit, že žalobce, který napsal dovolání sám (advokátka se posléze k podání připojila), ostatně ani žádnou právní otázku v dovolání explicitně nevymezil.

Podmínky přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku (§ 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř.) nebyly splněny, jiná alternativa přípustnosti dovolání nepřipadala v úvahu, a Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítá

(§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).

Žalovaný by měl podle § 243c odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné mu však nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 16. prosince 2008

JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.

předseda senátu