28 Cdo 540/2009
Datum rozhodnutí: 09.04.2009
Dotčené předpisy:





28 Cdo 540/2009


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně


JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského, v právní věci žalobce J., s. d. Z., proti žalované ČR Ú. pro z. s. ve v. m., jednající pověřeným zaměstnancem Mgr. J. Š., o zaplacení částky ve výši 21.170,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 57 C 385/2006,


o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 4. 2008, č.j. 57 Co 367/2008-47, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


A. Předchozí průběh řízení


Žalobce se domáhal na žalované zaplacení částky ve výši 21.170,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení. V odůvodnění svého návrhu uvedl, že se stal trvalým uživatelem pozemku st. p. č. 198, kat. území Ch., obec Ch., a to na základě hospodářské smlouvy o trvalém užívání národního majetku ze dne 23.8.1976, č. Fin 72/75/SNM/Bk. V souvislosti s přijetím zákona č. 103/2000 Sb., který do občanského zákoníku zakotvil ustanovení § 879c ObčZ, požádal žalobce dne 7.8.2000 o změnu práva trvalého užívání k předmětným nemovitostem na vlastnické právo, neboť na základě § 879c ObčZ mohli dosavadní trvalí uživatelé pozemků zastavěných stavbou v jejich vlastnictví o tuto změnu zažádat v období od 1.7.2000 do 30.6.2001 s tím, že jim ke dni 1.7.2001 mělo být právo trvalého užívání ze zákona transformováno na právo vlastnické. Následně bylo ustanovení § 879c ObčZ zrušeno zákonem č. 229/2001 Sb. s účinností ke dni 30.6.2001. Vzhledem k odpadnutí uvedeného právního důvodu požádal žalobce žalovanou o úplatný převod předmětného pozemku do svého vlastnictví, který se měl uskutečnit na základě kupní smlouvy uzavřené mezi žalobcem


a žalovanou dne 30.10.2003. Plenárním nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 9.3.2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, publikovaným ve Sbírce zákonů pod č. 278/2004 Sb., s účinností ke dni 31.12.2004, však došlo ke zrušení čl. II. zákona č. 229/2001 Sb. a k obnovení ustanovení § 879c ObčZ. Žalobce měl tudíž nabýt vlastnické právo k předmětné nemovitosti na základě zákonné transformace práva trvalého užívání na právo vlastnické a nikoliv z titulu kupní smlouvy.


Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby s odůvodněním, že zrušení derogačních ustanovení zákona č. 229/2001 Sb. nemá za následek automatické obnovení zrušených zákonných ustanovení a platnost uzavřené kupní smlouvy je tak nutné posuzovat z hlediska platné právní úpravy. Dále uvedla, že uzavřená kupní smlouva není neplatná, ale naopak je neplatná hospodářská smlouva o trvalém užívání národního majetku ze dne 23.8.1976, č. Fin 72/75/SNM/Bk pro absenci podmínek vypořádání při zániku trvalého užívání, což bylo v rozporu s vyhláškou č. 156/1975 Sb. Z uvedeného důvodu neexistoval k předmětnému pozemku vztah trvalého užívání, který by mohl být na základě ustanovení § 879c ObčZ transformován na právo vlastnické.


Soud prvního stupně žalobci vyhověl a rozhodnutím ze dne 18.1.2008, č.j. 57 C 385/2006-29, zavázal žalovanou k zaplacení částky ve výši 21.170,- Kč s odůvodněním, že námitka neplatnosti hospodářské smlouvy není důvodná, neboť hospodářská smlouva je i přes drobné formální vady určitá a srozumitelná. K absenci podmínek vypořádání při zániku trvalého užívání soud prvního stupně dovodil, že uvedená skutečnost nezpůsobuje neplatnost smluv, neboť smlouva obsahuje náležitosti stanovené zákonem č. 109/1964 Sb., hospodářským zákoníkem ve znění k 23.8.1976, a z obsahu smlouvy plyne, že podmínky vypořádání v případě zániku trvalého užívání byly vázány na dohodu o zániku trvalého užívání. Soud prvního stupně tak dospěl k závěru, že se žalobce stal vlastníkem uvedeného pozemku na základě zákona a následně uzavřená kupní smlouvy je absolutně neplatná podle ustanovení § 39 ObčZ.


K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 11.8.2008, č.j. 57 Co 367/2008-47, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a zaujal shodný právní názor, když uvedl, že žalobce byl trvalým uživatelem předmětného pozemku a jeho vlastnické právo tak vzniklo obnovením ustanovení § 879c ObčZ nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 9.3.2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, publikovaným ve Sbírce zákonů pod č. 278/2004 Sb., a to ke dni 1.7.2001. Odvolací soud dále konstatoval, že uzavřená kupní smlouva je absolutně neplatná podle § 39 ObčZ a zaplacená kupní cena představuje bezdůvodné obohacení na straně žalované. Odvolací soud rovněž odmítl námitku žalované, že transformace práva trvalého užívání na právo vlastnické podle


§ 879c ObčZ představuje nepřípustnou veřejnou podporu, která je v rozporu s čl. 87 Smlouvy o založení ES, neboť k nabytí pozemku došlo se zpětnou účinností ke dni 1.7.2001, tedy v době, kdy Česká republika nebyla členem Evropského společenství


a právní normy obsažené ve Smlouvě o založení ES tudíž nebyly závazné.


B. Dovolání a vyjádření k němu


Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřovala v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť jde o věc zásadního právního významu. Jako dovolací důvod uvedla nesprávné právní posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Konkrétně uvedla, že:


hospodářská smlouva o trvalém užívání národního majetku ze dne 23.8.1976,


č. Fin 72/75/SNM/Bk, je absolutně neplatná pro rozpor s vyhláškou č. 156/1975 Sb., neboť postrádá dohodu o podmínkách vypořádání při zániku trvalého užívání,


o dalších náležitostech smlouvy nemohla být platně uzavřena ani ústní dohoda vzhledem k tomu, že podle ustanovení § 23 odst. 1 a § 70 hospodářského zákoníku a vyhlášky č. 156/1975 Sb. musela být v dané situaci dodržena písemná forma dohody,


pokud neexistovalo právo trvalého užívání žalobce k uvedeným pozemkům, nemohlo dojít ani k jejich transformaci na právo vlastnické podle ustanovení


§ 879c ObčZ,


je-li důsledkem derogačního nálezu Ústavního soudu oživení předchozí právní úpravy, tj. ustanovení § 879c ObčZ, představuje v souzeném případě transformace práva trvalého užívání na právo vlastnické nepřípustnou veřejnou podporu ve smyslu čl. 87 Smlouvy o založení ES.


Žalobce se k podanému dovolání nevyjádřil.


C. Přípustnost


Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem a splňuje formální obsahové znaky předepsané § 241a odst. 1 o.s.ř. Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání.


Protože odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v dovoláním napadené věci, může být přínotpustnost dovolání založena jen za podmínky upravené


v § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tj. pokud dovolací soud, za použití hledisek příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí je zásadního právního významu. Ten je podle § 237 odst. 3 o.s.ř. dán zejména tehdy, jestliže napadené rozhodnutí řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu ještě nebyla řešena, která je odvolacími nebo dovolacím soudem řešena rozdílně, nebo také řeší-li odvolací soud určitou právní otázku jinak, než je posuzováno v konstantní judikatuře dovolacího a Ústavního soudu ČR (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.1.2002, sp. zn. 20 Cdo 2296/2000) nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).


Dovolací soud dospěl k závěru, že žalovaná uvádí následující otázky zásadního právního významu:


Zakládá absence náležitostí hospodářských smluv stanovených vyhláškou


č. 156/1975 Sb.) takovou vadu, aby mohla být vyslovena neplatnost uzavřených hospodářských smluv a současně neexistence práva trvalého užívání?


Soud prvního i odvolacího stupně dospěl k závěru, že absence náležitostí stanovených podzákonným předpisem (vyhláškou č. 156/1975 Sb.) nezakládá neplatnost uzavřených hospodářských smluv. Dovolací soud proto posoudil, zda není napadené rozhodnutí v rozporu s hmotným právem, což by založilo přípustnost podaného dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.


Dovolací soud dospěl k závěru, že nikoliv.


Ustanovení § 10 odst. 5 písm. d) vyhlášky č. 156/1975 Sb., ve znění k 23.8.1976, stanoví, že hospodářská smlouva o odevzdání nemovitého národního majetku do trvalého užívání musí obsahovat základní povinnosti trvalého uživatele a podmínky vypořádání při zániku trvalého užívání. Ustanovení § 24 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku ve znění k ve znění k 23.8.1976, stanoví, že právní úkony socialistické organizace jsou neplatné, jsou-li v rozporu s právními předpisy. Právními předpisy se přitom ve smyslu čl. 72 ústavního zákona č. 100/1960, Ústavy Československé socialistické republiky, rozuměly i vyhlášky ministerstev a ostatních ústředních orgánů státní správy.


Přes shora citovaná ustanovení, a to zejména s ohledem na dnes platné principy demokratického právního státu, je třeba výklad a aplikaci starého práva podřídit respektování základních principů a hodnot, nemá-li princip právní kontinuity totalitního a demokratického režimu působit destruktivně (srov. nález Ústavního soudu ze dne 2.6.2006, sp. zn. Pl. ÚS 42/02). Dovolací soud vzal v úvahu především principy dobré víry a právní jistoty, které jsou oporou ideje právního státu vyjádřené v čl. 1 Ústavy. Ústavní soud ČR uvedl například v nálezech ze dne 23.2.2005, sp. zn. II. ÚS 114/04, a ze dne 8.6.2005, sp. zn. II. ÚS 504/04, že jedním ze základních pilířů právního státu podle čl. 1 Ústavy je i princip právní jistoty, a to jistotou jeho obsahových hodnot. Proto také za předpokladu, že si subjekt ze všech okolností, které mu byly známy, mohl udělat jediný možný závěr, a to že svá práva nabyl v souladu s platnými zákony, jeho dobrá víra, že právo nabyl od státu v souladu se zákonem, pak musí být chráněna a nelze v zájmu právní jistoty připustit výklad absolutní neplatnosti právních úkonů, které napříč desetiletími vrací právní vztahy do dávné minulosti.


V souladu s četnou judikaturou Ústavního soudu je právní názor obsažený


v odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu, má-li obecnou povahu, obecně závazný při řešení typově shodných případů (srov. např. nález Ústavního soudu ČR ze dne 20.3.1997, sp. zn. I. ÚS 184/96, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ročník 1997, svazek 7, nález č. 32; nález Ústavního soudu ČR ze dne 14.10.2000, sp. zn. III. ÚS 200/2000, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ročník 2000, svazek 20, nález č. 151 nebo nález Ústavního soudu ČR ze dne 18.11.1998, sp. zn. I. ÚS 77/97, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ročník 1998, svazek 12).


Jestliže v daném případě byly předmětné hospodářské smlouvy připraveným písemně vyhotoveným a rutinním aktem mocensky identifikovaného státu, který byl následně předkládán k podpisu žalobci jako jiné socialistické organizaci než státní , a současně, jestliže výkon užívacích práv nebyl po desetiletí ze strany žalované (tj. státu) nikterak zpochybňován, nezbývá než uzavřít, že na straně žalobce je dána dobrá víra, že se na základě uzavřených hospodářských smluv trvalým uživatelem předmětných nemovitostí skutečně stal a to s tím důsledkem, že napadené rozhodnutí není v rozporu s hmotným právem. Opačný závěr by byl v příkrém rozporu s principy právní jistoty a dobré víry a tedy i v rozporu s ideou právního státu vyjádřenou v čl. 1 Ústavy ČR - ideou, které je cizí formálně racionální legalita a formální právní stát (srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. února, 1996, sp. zn. Pl. ÚS 9/95). Z výše uvedených důvodů dospěl odvolací soud ke správnému závěru, když rozhodl, že vznik žalobcova práva trvalého užívání na základě předmětných hospodářských smluv nelze za daných okolností zpochybnit.


Je transformace práva trvalého užívání na právo vlastnické svědčící konkrétnímu podnikatelskému subjektu na základě obnoveného ustanovení § 879c ObčZ


v souvislosti se zrušením čl. II. zák. č. 229/2001 Sb. nepřípustnou veřejnou podporou ve smyslu čl. 87 Smlouvy o založení ES?


K tvrzenému rozporu ustanovení § 879c ObčZ s čl. 87 Smlouvy o ES, poukazuje dovolací soud na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 10.1.2006 ve věci C-302/04 Ynos, podle kterého není pravomoc Evropského soudního dvora k výkladu komunitárního práva dána, pokud skutkové okolnosti případu předcházejí okamžiku přistoupení státu k Evropské unii. Protože v projednávané věci všechny skutečnosti rozhodné v otázce transformace práva trvalého užívání na právo vlastnické nastaly ve světle nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 9.3.2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, před 1.5.2004, kdy Česká republika vstoupila do Evropské unie, dovolací soud uzavřel, že mu ve věci nevznikla povinnost položit předběžnou otázku. V návaznosti na předeslané dospěl dovolací soud k závěru, že k ustanovení čl. 87 Smlouvy o ES se v daném případě nepřihlíží, neboť čl. 87 Smlouvy o ES nebyl ke dni 1.7.2001, kdy došlo k transformaci žalobcova práva trvalého užívání k předmětným pozemkům na právo vlastnické, právní normou závaznou na území ČR. Řešení otázky výkladu mezi čl. 87 Smlouvy o ES a § 879 ObčZ tudíž nemůže mít zásadní právní význam pro věc samu. Dovolací soud z uvedeného důvodu projednání položené otázky nepřipustil (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7 vydání. Praha: C.H. Beck, 2006, s. 1240).


Jak plyne ze shora uvedeného (ad 1, 2), žádná z dovolacích námitek nezakládá závěr o zásadním právním významu dovoláním napadeného rozhodnutí, a proto dovolací soud podané dovolání podle § 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.


Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je dán tím, že žalobci prokazatelné náklady nevznikly.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.


V Brně dne 9. dubna 2009


JUDr. Iva Brožová, v. r.


předsedkyně senátu