28 Cdo 5372/2016
Datum rozhodnutí: 23.11.2016
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013, § 243f odst. 3 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013, § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013, § 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013



28 Cdo 5372/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Olgou Puškinovou v právní věci žalobce V. K. , proti žalovanému Ing. F. P. , zastoupenému Mgr. Filipem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 66, o zaplacení příslušenství z částky 375.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 6 C 368/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. září 2014, č. j. 51 Co 241/2014-935, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
Dovolání žalovaného proti výrokům II. až V. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2014, č. j. 51 Co 241/2014-935, kterými byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 23. 12. 2013, č. j. 6 C 368/2006-869 [jímž bylo rozhodnuto, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci úrok z prodlení z částky 375.000,- Kč v zákonné výši za dobu od 15. 7. 2008 do zaplacení (výrok I.), že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a že žalovaný je povinen zaplatit na nákladech řízení státu na účet Obvodního soudu pro Prahu 3 částku ve výši 1.073,- Kč (výrok III.)], ve výroku I. potvrzen ve znění, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku ve výši 104.902,40 Kč jako zákonný úrok z prodlení z částky 375.000,- Kč od 15. 7. 2008 do 20. 10. 2011 (výrok II.), ve výroku II. změněn tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 10.763,20 Kč (výrok III.), ve výroku III. změněn tak, že žalobce je povinen na náhradě nákladů zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 3 částku 236,- Kč a žalovaný částku 837,- Kč (výrok IV.), a dále jím bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok V.), Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1, ve spojení s ustanovení § 243f odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 [srov. článek II bod 2. zákona č. 293/2013, a čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen o. s. ř. )], odmítl, neboť jednak směřuje proti výrokům III., IV. a V. rozsudku odvolacího soudu, kterými bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč [§ 238 odst. 1 písm. d) o. s . ř.; jestliže odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, je pro posouzení, zda dovoláním napadeným výrokem V. bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, určující výše nákladů řízení, jejichž náhradu takto dovolateli odepřel (obdobně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. listopadu 2013, sp. zn. 29 ICdo 34/2013) - odměna za zastupování žalovaného advokátem v odvolacím řízení, určená podle ustanovení § 6 odst. 1, § 7 bod 5., § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. g) a k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném od 1. 9. 2006, by za 2 úkony právní služby (sepis odvolání a účast na jednom jednání) činila 10.600,- Kč, náhrada hotových výdajů dle § 13 odst. 3 citované vyhlášky by za 2 úkony právní služby činila částku 600,- Kč (2 x 300,- Kč) a náhrada za zaplacený soudní poplatek dle § 13 odst. 1 advokátního tarifu částku 7.669,- Kč, tj. celkem 18.869,- Kč], a dále proto, že dovolání neobsahuje údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 - § 238a o. s. ř.), jenž je obligatorní náležitostí dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení nelze pro tuto vadu pokračovat.

Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, z dovolání musí být také patrno, které otázky hmotného nebo procesního práva, na nichž napadené rozhodnutí závisí, nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud řešeny (má-li je dovolatel za dosud neřešené), případně, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nebo od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit postupem podle ustanovení § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Takový údaj se však v dovolání nenachází a ani z celého jeho obsahu nelze zjistit, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. listopadu 2016

JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu