28 Cdo 535/2005
Datum rozhodnutí: 11.01.2007
Dotčené předpisy:




28 Cdo 535/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatelky J. H., zastoupené advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 18.11.2004, sp.zn. 38 Co 205/2003, vydanému v právní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp.zn. 33 C 112/99 (žalobkyně J. H., zastoupené advokátem, proti žalovaným Z. v. l. O. Ž., s. p. v l., o vydání věcí), takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

O žalobě žalobkyně, podané u soudu 30.3.1992, rozhodl posléze Městský soud v Brně rozsudkem z 31.3.2003, čj. 33 C 112/99-246 (ve spojení s doplňujícím usnesením téhož soudu z 13.5.2003, čj. 33 C 112/99-251). Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byl zamítnut žalobní návrh žalobkyně, aby žalovanému podniku bylo uloženo uzavřít s ní dohodu o vydání části pozemku parc. č. 68 zastavěné plochy v katastrálním území Z. (vyznačeného v mapovém listu č. 8-0/11 Katastrálního úřadu B.-m.) a objektu čp. 306 (provozní budovy a skladovacího objektu se všemi součástmi a příslušenstvím), postaveného na části parcely č. 68 označených ve znaleckém posudku č. 0-909 ze dne 23.7.2002, vypracovaném Vysokým učením technickým Ústavem soudního inženýrství v B. Žalovanému podniku nebyla přiznána náhrada nákladů řízení vůči žalobkyni; také státu nebyla přiznána náhrada jím placených nákladů v tomto řízení.

O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Brně z 18.11.2004, sp.zn. 38 Co 205/2003. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek prvního stupně potvrzen ve výroku (označeném I.) o zamítnutí žalobního návrhu na uložení povinnosti žalovaného uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání nemovitostí. Ve výrocích o úhradě nákladů řízení (označených II. a III.) byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobkyně nebylo shledáno důvodným.

Odvolací soud měl shodně se závěrem soudu prvního stupně za to, že poté, co nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, přešly na stát, byl ve dvorním traktu objektu vybudován nový skladovací objekt, který (jak vyplynulo ze znaleckého posudku) netvoří samostatný objekt, neboť je provozně spojen s provozní budovou; ve vztahu k objektu jako celku tu došlo po přechodu nemovitostí na stát k obměně prvků dlouhodobé životnosti stavby, reprezentující objemový podíl všech konstrukcí daného prvku, a to ve výši 71% ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., upravujícího otázku nevydání staveb po jejich zásadní přestavbě. Odvolací soud doplnil ještě dokazování, provedené soudem prvního stupně, ale nedospěl k jiným skutkovým závěrům než soud prvního stupně. Proto se soud odvolací ztotožnil i s právními závěry soudu prvního stupně. Byl tedy i odvolací soud toho názoru, že žalobkyní požadované objekty část provozní budovy a skladovací objekt, které podle znaleckého posudku netvoří samostatné objekty, nemohou být vydány samostatně.

Odvolací soud neshledal opodstatněnými námitky odvolatelky, pokud šlo o posouzení části provozní budovy z pohledu obměny alespoň jednoho z prvků dlouhodobé životnosti stavby v nadpolovičním objemovém podílu všech konstrukcí daného prvku, když tu totiž nelze dojít k závěru, že u skladového objektu došlo ke ztrátě původního stavebně technického charakteru, jenž není totožný se změnou podstaty stavby, takže se tu nevyžaduje, aby stavba po zásadní přestavbě sloužila novému účelu; výsledkem podstatných změn stavby může být rovněž stav, kdy stavba plní shodný účel, ale na kvalitativně vyšší úrovni. Odvolací soud dále dovozoval, že pro závěr o ztrátě původního stavebně technického charakteru žalobou uváděných objektů svědčí i porovnání změny velikosti objektu, když obestavěný prostor celého objektu v současném stavu činí 72,4% obestavěného prostoru původních objektů, jakož i míry přestavby skladovacího objektu, když ze závěrů znaleckého posudku vyplývá, že tento objekt byl zásadně přestavěn v roce 1958, jestliže původní objekty jej tvořící garáž, rohový sklad, přístřešek i přístřešek u provozní budovy byly odstraněny a součástí nově vybudovaného stavebního objektu je pouze část vestavku v zadní části skladovacího objektu jako část původního objektu garáží.

Z uvedených důvodů odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé (označeném I.) jako správný podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu.

Pokud však šlo o výroky rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení (označené II. a III.) měl odvolací soud za to, že dříve, než bude rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, placených státem, je třeba prošetřit, zda u žalobkyně jsou předpoklady pro osvobození od soudního poplatku ve smyslu ustanovení § 138 občanského soudního řádu, čímž se však soud prvního stupně zatím nezabýval. V dalším průběhu řízení po zrušení uvedených výroků rozsudku odvolacím soudem učiní soud prvního stupně potřebná šetření pro posouzení předpokladů u žalobkyně pro osvobození od soudních poplatků ve smyslu ustanovení § 138 občanského soudního řádu; v návaznosti na to bude pak znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení státu ve smyslu ustanovení § 148 odst. 1 občanského soudního řádu a pak i o náhradě nákladů řízení mezi účastníky řízení navzájem (včetně nákladů řízení odvolacího).

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobkyni v řízení zastupoval, dne 15.12.2004 a dovolání ze strany žalobkyně bylo podáno dne 14.2.2005 u Městského soudu v Brně, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 18.11.2004 (sp.zn. 38 Co 205/2003 Krajského soudu v Brně) i rozsudek soudu prvního stupně z 31.3.2003 (čj. 33 C 112/99-246 Městského soudu v Brně) a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka měla za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňovala, že rozsudek odvolacího soudu, napadeny jejím dovoláním, spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).

Dovolatelka především poukazovala na to, že tu šlo v daném případě o novou, v judikatuře dosud neřešenou otázku, jaké právní důsledky má nejen obměna některého z prvků dlouhodobé životnosti stavby, ale také nové vybudování některého z prvků této dlouhodobé životnosti stavby. Odvolací soud se vůbec nezabýval tou otázkou, zda samotná nadpoloviční obměna či nová výstavba jednotlivého prvku dlouhodobé životnosti stavby musí skutečně vždy znamenat ztrátu stavebně technického charakteru stavby. Nelze se také plně ztotožnit s názorem, že postačí k nevydání nemovitosti ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. zjištění, že jen u jednoho z prvků dlouhodobé životnosti stavby došlo k obměně reprezentující nadpoloviční objemový podíl všech konstrukcí daného prvku a že se tu již není třeba zabývat možností posouzení dopadu ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 8/1991 Sb. z dalších hledisek.

Dovolatelka měla dále za to, že soudy obou stupňů v daném případě nesprávně posoudily i závěry v řízení provedeného znaleckého posudku, a to zejména v tom směru, že z tohoto znaleckého posudku byl izolovaně vytržen fakt, že došlo k novému vybudování krovu v objemu 71% tohoto prvku, aniž by však soudy přihlédly ke komplexnímu posouzení uvedenému v tomto znaleckém posudku. Znalec totiž ve svém posudku uváděl, že u provozní budovy došlo k obměně prvků dlouhodobé životnosti ve zcela nepatrném rozsahu, když tu zůstalo 90% původních základů stavby, 93% původního zdiva, 92% původních stropů, 100% schodů a 85% původních krovů. Znalec ve svém posudku i ohledně skladovacího objektu uváděl, že u tohoto objektu zůstalo 54% původních základů, 52% původního zdiva a jen u krovu 0%. Při celkovém posouzení obměny či nové výstavby prvků dlouhodobé životnosti dospěl znalec k závěru, že tu z původních prvků zůstalo 76% základů, 81% zdiva, 92% stropů, 100% schodů a 29% krovu; u prvků dlouhodobé životnosti jako takových zůstalo tedy z těchto původních prvků stavebními pracemi prakticky nedotčených 70%, obměněno bylo 1% těchto prvků a vybudováno bylo jen 29% zcela nových prvků dlouhodobé životnosti stavby.

Podle názoru dovolatelky tu posuzovaná přestavba objektu čp. 306 v Z. spočívala jen v tom, že stávající dvůr (který před přestavbou sloužil částečně jako sklad) byl zastřešen, většina drobných staveb na tomto dvoře byla odstraněna a zastřešený prostor slouží v současné době jako skladovací objekt. Zastřešení dvora samo o sobě neznamená ztrátu původního stavebně technického charakteru stavby, u níž bylo 70% prvků dlouhodobé životnosti nedotčených provedenými stavebními pracemi. Takto tedy nedošlo u objektu, který sestává z provozní budovy a z objektu skladovacího ke ztrátě původního stavebně technického charakteru, když jen u jednoho prvku dlouhodobé životnosti došlo k úplné obměně, reprezentující nadpoloviční objemový podíl konstrukcí tohoto prvku, a celkově došlo k vybudování nových či obměněných prvků životnosti stavby v rozsahu nedosahujícím ani jedné třetiny.

Přípustnost dovolání dovolatelky bylo tu třeba posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp.zn. 33 C 112/99 Městského soudu v Brně), ani z obsahu dovolání dovolatelky a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by tu odvolací soud ve svém rozsudku řešil některou právní otázku, která je řešena rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.

Svým rozsudkem z 18.11.2004 (sp.zn. 38 Co 205/2003 Krajského soudu v Brně), napadeném dovoláním dovolatelky, odvolací soud posoudil projednávanou právní věc především podle ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, podle něhož se stavby, které zásadní přestavbou ztratily svůj původní stavebně technický charakter, nevydávají oprávněným osobám podle tohoto zákona.

O zásadní přestavbě stavby (§ 8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.) lze uvažovat tehdy, jestliže při této přestavbě došlo ke změně podstaty nemovité věci, a to z hlediska druhu, obsahu nebo rozsahu nemovitosti (viz k tomu stanovisko uveřejněné pod č. 34/1993, str. 121 /255/, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).

Výklad uvedeného zákonem užívaného pojmu zásadní přestavba stavby , jako pojmu stavebního a technického i právního, je dovozován v praxi soudů s pomocí zjišťování a posuzování prvků dlouhodobé životnosti stavby, což ovšem nelze pokládat za jediné hledisko posouzení stavebně technického charakteru stavby; je nutno přihlížet např. k možné funkční změně přestavěné nemovitosti. Při zjišťování a posuzování prvků dlouhodobé životnosti je třeba objasnit zejména otázku obměny (výměny i nového vybudování) konstrukcí prvků dlouhodobé životnosti stavby s položením důrazu na to, zda tu došlo k obměně reprezentující nadpoloviční objemový podíl všech konstrukcí prvků dlouhodobé životnosti stavby.

V nálezu Ústavního soudu ČR z 25.11.1998, II. ÚS 486/97, uveřejněném pod č. 145 ve svazku 12 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, bylo k otázce nutnosti individuálního posouzení každého individuálního případu výkladu a aplikace § 8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. zdůrazněno, že pro úvahu o zásadní přestavbě je nutno mít bezpečně ověřeno, zda alespoň u jednoho z prvků dlouhodobé životnosti došlo k obměně, reprezentující nadpoloviční objemový podíl všech konstrukcí daného prvku, nicméně při současném zdůraznění spornosti a nerovnocennosti jednotlivých prvků dlouhodobé životnosti. Zásadní přestavbou, provázenou ztrátou původního stavebně technického charakteru stavby, lze stěží rozumět zachování statu quo prostou výměnou, byť i na vyšší technické úrovni.

Také v nálezu Ústavního soudu ČR z 12.9.2001, II. ÚS 231/01, uveřejněném pod č. 137 ve svazku 23 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR bylo k otázce interpretace a aplikace § 8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. uvedeno, že je nutno postupovat u jednotlivých případů tak, aby bylo zachováno právo na individuální posouzení. V případě restitučních předpisů máme co činit se 40letým obdobím, během něhož technický pokrok nepochybně zaznamenal výrazný posun. Ani cena provedených prací ani poměr vynaložených investic k časově zjištěné ceně před vynaloženými investicemi nebude mít obvykle podstatnější význam.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, napadeném v tomto případě dovoláním dovolatelky, bylo dovozováno, že k závěrům o aplikaci ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. na daný případ dospěly soudy obou stupňů po dokazování provedeném slyšením žalobkyně jako účastnice řízení, výslechem svědka, provedením ohledání na místě samém, provedením důkazu z pozemkového katastru-identifikací parcel z 5.5.1993 katastrální mapou z 3.5.1993, výpisem z katastru nemovitostí, kupní smlouvou uzavřenou mezi a.s. ZVL a s.r.o. O. R., výpisem z obchodního rejstříku a znaleckým posudkem, zpracovaným Vysokým učením technickým Ústavem soudního inženýrství v Brně .

Pokud jde o uvedený znalecký posudek, z něhož soudy obou stupňů vycházely, vyjadřoval se znalec v závěrech tohoto posudku jednak k otázce, zda alespoň u jednoho z prvků dlouhodobé životnosti stavby došlo k obměně reprezentující nadpoloviční objemový podíl všech konstrukcí daného prvku objektu a dále k otázce v jakém rozsahu na stavbě provozní budovy a skladového objektu celkem došlo k obměně prvků dlouhodobé životnosti . K první z těchto otázek znalec uváděl: ve vztahu k současné velikosti a provedení objektu bylo zjištěno u krovu více než 50% nových konstrukcí daného prvku . K druhé z těchto otázek znalec uváděl: jelikož původně namísto provozní budovy a skladovacího objektu bylo provedeno více samostatných staveb, výpočet průměrné hodnoty ve vztahu k jejich původní velikosti a provedení nelze dost dobře provést . Znalec ve svém posudku uvedl ještě i závěr k otázce porovnání změny velikosti objektu: původní objekty by nyní tvořily 58,9% obestavěného prostoru objektu v současném stavu; obestavěný prostor v současném stavu by činil 172,4% obestavěného prostoru původního objektu (v současné době je objekt o 72,4% větší než objekty původní) .

V celkovém popisu nemovitostí, jejichž se týká (co do jejich částí) žalobní návrh žalobkyně, již zmíněný znalecký ústav tyto nemovitosti charakterizoval takto: Posuzované stavby jsou v současné době součástí souboru provozně propojených objektů žalované firmy, které se nacházejí na pozemku parc. č. 68. Celý tento objekt je tvořen těmito provozně propojenými částmi: skladovou halou I., skladovací halou II., skladovací halou III., provozní budovou, skladovací budovou a obytnou budovou . Znalec dále uváděl, že předmětem jeho posuzování (podle úkolu zadaného soudem vzhledem k obsahu žaloby žalobkyně) byly části staveb, které se nacházejí na dřívější oddělené části pozemku dřívější parcely č. 257/8 (podle pozemkové knihy pro obec Brno), přičemž jde nyní (při pohledu z ulice H.) o levou část provozní budovy a o celou skladovou halu III.

Za těchto uvedených okolností musel dovolací soud (který má na zřeteli již citované právní závěry z uveřejněné judikatury soudů a z nálezů Ústavního soudu ČR) konstatovat, že odvolací soud při svém rozhodování o odvolání žalobkyně proti žalobu zamítajícímu rozsudku soudu prvního stupně aplikoval a interpretoval ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. v podstatě ve shodě s týmiž právními závěry z uveřejněné judikatury soudů i se závěry z nálezů Ústavního soudu ČR, takže nedospěl k rozdílným výkladovým závěrům ohledně uvedeného hmotněprávního ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Odvolací soud si tedy nevyložil ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. nesprávně. Ani dovolatelka ve svém dovolání nedospívá k názoru, že tu odvolací soud si měl vyložit toto ustanovení rozdílně než je vyloženo v citovaných výkladových závěrech z uvedených uveřejněných rozhodnutí obecných soudů a z nálezů Ústavního soudu ČR. Dovolatelka se tedy vlastně ve svém dovolání soustřeďuje na výtky nesprávného hodnocení důkazů odvolacím soudem, zejména pokud jde o znalecký posudek v řízení provedený (s výtkou izolovaného vytržení jednoho faktu z tohoto posudku ) a na výtky nikoli individuálního, nýbrž paušálního právního posouzení věci (s tím, že odvolacímu soudu postačilo zjistit, že u jednoho z prvků dlouhodobé životnosti stavby došlo k obměně reprezentující nadpoloviční objemový podíl všech konstrukcí daného prvku ).

Dovolací soud však musí brát zřetel na to, že zmíněné dovolací důvody, uváděné dovolatelkou (tj. tvrzená nesprávnost hodnocení důkazů soudem a tvrzená neúplnost podkladů, z nichž rozhodnutí odvolacího soudu vycházelo) neodpovídají dovolacím důvodům, jak jsou taxativně stanoveny v § 241a občanského soudního řádu. Dovolací soud v této souvislosti poukazuje na to, že již v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že dovolacím důvodem podle občanského soudního řádu nemohou být ani vady při hodnocení důkazů, které soudům náleží podle procesní zásady volného hodnocení důkazů, vyjádřené v ustanovení § 132 občanského soudního řádu; byl tu zaujat také právní názor, že vadná nebo i nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem ve smyslu právní úpravy dovolacích důvodů, jak je obsažena v občanském soudním řádu . V tomto uveřejněném rozhodnutí ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo rovněž vyloženo: Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá; musí jít o zjištění právně významné . Podle názoru dovolacího soudu k něčemu takovému nedošlo v postupu v řízení ani v rozhodování odvolacího soudu, proti jehož rozhodnutí směřuje dovolání dovolatelky.

Nemohl tedy dovolací soud v daném případě dospět přesvědčivě k závěru, že tu odvolací soud řešil právní otázku v rozporu s hmotným právem, zejména s hmotněprávními ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, anebo že tu odvolací soud řešil právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu. A protože tu odvolací soud, jak již bylo shora uvedeno, neřešil ani právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebylo tu možné shledat u dovolání dovolatelky zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu.

Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit k odmítnutí dovolání dovolatelky podle ustanovení § 243b odst. 5 a§ 218 písm. c/ občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného.

Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalovanému státnímu podniku v řízení o dovolání náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 11. ledna 2007

JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.

předseda senátu