28 Cdo 5341/2007
Datum rozhodnutí: 26.11.2008
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 80 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 5341/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobců a) J. J., b) I. B., c) J. P, všichni zastoupeni advokátem, proti žalovanému M. B., zastoupenému advokátkou, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 7 C 214/94, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 26.4.2007, č.j. 60 Co 52/2007-179, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobci jsou povinni zaplatit náklady řízení o dovolání na straně žalovaného, a to žalobkyně a) ve výši 1.325,- Kč, žalobkyně b) ve výši 1.325,- Kč a žalobce c) ve výši 2.650,- Kč, vždy do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalovaného.



O d ů v o d n ě n í :

Žalobci se žalobou ze dne 1.7.1994 domáhali určení vlastnického práva k domu č.p. 493 na st. p. č. 650, stavebního pozemku p.č. 650 a pozemku p.č. 984, vše v k.ú. U. H., které (též jejich právní předchůdci) právní úplatně převedli na právního předchůdce žalovaného v roce 1977. Žalobci tvrdili, že kupní smlouva je absolutně neplatná pro nedostatek předepsané formy a domáhali se určení vlastnictví k předmětným nemovitostem.

Okresní soud v Uherském Hradišti rozsudkem ze dne 27.10.2006 rozhodl, že žaloba se zamítá (výrok I.) a rozhodl též o nákladech řízení (výrok II.). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že podaná žaloba není důvodná, neboť kupní smlouvu schválil odbor obchodu a cestovního ruchu ONV v U. H. jakožto nadřízený orgán nabyvatele a rovněž souhlasné projevy účastníků byly uvedeny na téže listině. Dospěl k závěru, že kupní smlouva mezi žalobci a žalovaným byla uzavřena v souladu se zákonnými ustanoveními obč. zák. a souvisejících předpisů, a proto žalobu o určení vlastnictví v celém rozsahu zamítl.

Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, rozsudkem ze dne 26. dubna 2007 potvrdil rozsudek soudu I. stupně co do znění I. výroku a výrok II., týkající se nákladů řízení, zrušil a vrátil věc soudu I. stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud doplnil dokazování spisem Okresního soudu v Uherském Hradišti sp. zn. 5 C 14/92, u kterého podali právní předchůdci žalobců a) a b) žalobu na vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb. s argumentací, že smlouva byla uzavřena v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Okresní soud tam ve spojení s rozsudkem Krajského soudu žalobu zamítl. Odvolací soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že žalobci se nemohou domáhat ochrany vlastnického práva podle § 126 obč. zák. ani určení vlastnického práva podle § 80 písm. c) o.s.ř., neboť se svého nároku měli (účinně) domáhat podle speciálního právního předpisu, kterým je zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Pokud by byla kupní smlouva neplatná a stát převzal předmětné nemovitosti bez právního důvodu, jak tvrdí žalobci, měli se tito domáhat vydání svých nemovitostí v zákonem určené lhůtě. Jestliže tak neučinili, jejich nárok zanikl. Krajský soud tedy dospěl k závěru, že rozhodnutí soudu I. stupně, co se týče merita sporu, je věcně správné.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, tvrdící nesprávné právní posouzení věci, které spatřují ve vyloučení možnosti domáhat se určení vlastnického práva podle ust. § 80 písm. c) o.s.ř.; dále namítají vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takovou vadou má být skutečnost, že odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu I. stupně, přestože sám zcela změnil právní náhled na věc. Navrhují zrušení rozhodnutí krajského soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a oprávněnou osobou, dospěl k závěru, že dovolací důvody, uplatněné podle § 241a odst. 2 písm. a), b) o.s.ř. obsahově nezakládají přípustnost dovolání. Tato přípustnost mohla být založena jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (pro zásadní právní význam napadeného rozsudku), poněvadž odvolací soud sice v předchozím průběhu řízení třikrát zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení, učinil tak ale pro procesní (nikoli hmotněprávní, pro věc v důsledcích rozhodné) pochybení první instance.

Nejvyšší soud se zabýval námitkami v dovolání, přestože žalobci neuvedli, v jaké zákonné alternativě spatřují přípustnost dovolání a pouze nastínili dovolací důvody.

Pokud jde o přípustnost dovolání pro vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pak dovolací soud nesdílí názor dovolatelů. Odvolací soud sice dospěl k potvrzení prvostupňového rozsudku na základě odlišného právního názoru (podstatou jeho právního posouzení věci není otázka platnosti zmiňované smlouvy), ale jeho právní posouzení věci je natolik zásadní a nezměnitelné (viz též níže), že určuje výsledek řízení a v rovině právní ani skutkové na ně není důvodu reagovat dalšími tvrzeními či snad důkazními návrhy. Lze tedy postup odvolacího soudu považovat za v podstatě správný s tím, že případná procesní vada (nový právní názor) nenáleží do kategorie vad podstatných.

Právní posouzení věci opřel odvolací soud o otázku, která byla především v rovině aplikace § 80 písm. c) o.s.ř. opakovaně řešena Nejvyšším soudem i Ústavním soudem a judikatura je v tomto ohledu ustálená. Jak uvedl zejména Ústavní soud v plenárním rozhodnutí sp. zn. Pl.ÚS- st.21/05: Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Restituční předpisy tvoří komplex právních norem a je třeba je vykládat vždy ve vzájemné souvislosti, s ohledem na cíl, který byl jejich přijetím vytyčen, a sice zmírnění některých majetkových křivd nastalých v tzv. rozhodném období. Restituční normy představují lex specialis k normám obecným, proto se plně uplatní pravidlo lex specialis derogat legi generali.

Vztahem obecných a restitučních předpisů se podrobně zabýval velký senát Nejvyššího soudu pod č.j. 31 Cdo 1222/2001, přičemž ustálil rozhodovací praxi a jeho argumentaci přejímá i Ústavní soud v citovaném rozhodnutí. Velký senát Nejvyššího soudu při zkoumání otázky, zda se může oprávněná osoba domáhat určení vlastnického práva podle § 80 písm. c) o.s.ř., uvedl, že hledat řešení v obecném právním předpisu, ať formou požadavku na vydání věci ve smyslu § 126 obč. zák. nebo formou požadavku na určení, zda tu právo nebo právní vztah je či není, lze pouze tehdy, chybí-li speciální úprava v zákoně zvláštním, přičemž těmito zvláštními předpisy je třeba rozumět (...) i zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích .

Je tedy jasné, že dovolatelé měli uplatnit svůj nárok na základě restitučních předpisů, konkrétně na základě zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, jak správně uvedl odvolací soud. Pokud tak neučinili, jejich nárok zanikl a nemohou se dále domáhat svého majetku na základě obecných předpisů. Jak vyplývá z rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, tak i z vyjádření žalovaného k dovolání žalobců, žalobci se vlastnictví k předmětným nemovitostem domáhali na základě zákona č. 87/1991 Sb. před okresním soudem v Uherském Hradišti pod sp. zn. 5 C 14/92. O této možnosti tedy věděli, ovšem neuspěli jejich žaloba byla zamítnuta. Žaloba na určení vlastnictví proto směřuje k obcházení restitučního zákonodárství.

Věc tedy nemá judikatorní přesah a pro rozhodnutí určující právní otázka byla již vyššími soudy shodně řešena. Požadavky přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř. tedy nejsou splněny a Nejvyšší soud proto dovolání žalobců podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

Žalovanému náleží podle § 243c odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. právo na náhradu nákladů tohoto řízení. Podal-li písemné vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky, pak za ně činí odměna podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. (§ 5 písm. b/) částku 20.000,- Kč. Tuto částku je však nutné dvakrát krátit, neboť šlo o jediný úkon v dovolacím řízení a dovolání bylo odmítnuto. Tedy krácení na 5.000,- Kč; s přičtením režijního paušálu 300,- Kč představovala celková výše nákladů řízení částku 5.300,- Kč. Tuto částku dovolací soud v intencích § 140 odst. 1 o.s.ř. rozdělil podle výše spoluvlastnických podílů na věcech, jak je žalobci dovolatelé požadovali.



Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 26. listopadu 2008

JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.

předseda senátu