28 Cdo 5328/2007
Datum rozhodnutí: 16.12.2008
Dotčené předpisy: § 80 písm. a) předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 5328/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně R. S., zastoupené advokátkou, proti žalované O. P., zastoupené advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 13 C 100/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 3. 2006, č. j. 9 Co 558/2004-62, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech dovolacího řízení 5.300 Kč k rukám jejího právního zástupce, do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Litoměřicích zamítl rozsudkem ze dne 29. 7. 2003, č. j. 13 C 100/2002-43, návrh žalobkyně, aby určil, že M. a K. S. jsou vlastníky pozemků č. 13/3 a 26/2 v katastrálním území P. Rozsudek odůvodnil tím, že žalobkyně neprokázala naléhavý právní zájem na takovém určení, a že M. a K. S. již zemřeli, takže nemohou být nositeli práv, včetně práva vlastnického.

Krajský soud v Ústí nad Labem shora uvedeným rozsudkem potvrdil v odvolacím řízení rozsudek soudu prvního stupně. Dospěl rovněž k závěru, že žalobu je třeba zamítnout, avšak z jiného důvodu než soud prvního stupně. Podle nepochybného zjištění soudu předmětné pozemky, které získali K. S. a M. S. přídělem v roce 1948, přešly na stát bez právního důvodu, a to v době rozhodné vymezené zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o půdě ). V řízení nebyl zjištěn konkrétní důvod přechodu těchto nemovitostí na stát, manželé S. však do své smrti neměli možnost je užívat. Okresní národní výbor v roce 1986 rozhodl ve prospěch vlastnictví státu, pokud osvědčil, že nemovitosti byly původně konfiskovány podle dekretu presidenta republiky č. 108/1945 Sb., nebyly přiděleny a jako vlastnictví čs. státu přešly do správy MNV v P. Po právní stránce odvolací soud věc posoudil tak, že žalobkyně uplatňuje nárok, který je vzhledem ke svému věcnému obsahu nárokem restitučního charakteru. Jeho vymáhání podle obecné úpravy občanského zákoníku ale není možné, neboť zvláštní předpis (zákon o půdě) brání užití předpisu obecného. Skutková tvrzení žalobkyně totiž lze podřadit v plném rozsahu pod skutkovou podstatu restituční normy, kterou je nabytí zemědělských nemovitostí státem bez právního důvodu, a tento předpis nelze obcházet tím, že žaloba bude založena na normě obecné. Nelze pominout skutečnost, že žalobkyně se řádně nedomáhala vydání předmětných nemovitostí podle příslušných ustanovení zákona o půdě, když se omezila pouze na žádost o vydání nemovitostí adresovanou obci P. Žalobě proto nebylo možno vyhovět.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a odůvodňuje je tím, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Poukazuje na důkazy svědčící o tom, že původními vlastníky pozemků byli rodinní příslušníci žalobkyně, že žalobkyně podala žalované výzvu k vydání nemovitostí, které přešly bez uvedení důvodu na stát, když ONV chybně osvědčil, že jsou ve vlastnictví státu. Povinná osoba zamítla 20. 9. 2001 její žádost o vydání pozemků a doporučila jí obrátit se na soud, když předtím její právní zástupce slíbil pozemky jí vydat. Dovolatelka navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena k dalšímu řízení.

Žalovaná strana se k dovolání vyjádřila, že rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam, a že žalobkyně nemůže v dovolacím řízení uplatňovat důkazní prostředky, které nebyly při jednání obou soudů uplatněny. Poukazuje na to, že žalobkyně neuplatnila nárok na vydání pozemků, které jsou zemědělským majetkem, podle zvláštního předpisu, jejž nelze obcházet. Pro případ, že by jejímu návrhu podle občanského zákoníku bylo vyhověno, namítá vydržení svého vlastnického práva, protože pozemek držel v dobré víře nejméně od rozhodnutí finančního odboru ONV L., tj. 25. 8. 1986. Navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.

Dovolací soud zvažoval přípustnost dovolání, které by s ohledem na předchozí procesní situaci bylo přípustné jen v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 o. s. ř.). Vady řízení sice dovolatelka uplatnila, ale nezdůvodnila své tvrzení konkrétní argumentací, a dovolací soud ani existenci takové vady neshledal. Podle obsahu dovolání lze spíše usuzovat na to, že dovolatelka napadá správnost právního posouzení věci v tom, že odvolací soud nevzal v úvahu, že došlo k vadnému rozhodnutí finančního odboru ONV v L., žalovaný užíval pozemky bez právního důvodu a na její výzvu o vydání pozemků reagoval tím, že se má obrátit na soud.

Dovolací soud shledal, že dovolání v podstatě vychází ze stejných skutkových zjištění jako odvolací soud, totiž že původními vlastníky předmětných pozemků byli právní předchůdci žalobkyně a že žalovaný je zahrnul do svého majetku bez právního důvodu; to ovšem zakládalo právo žalobkyně na vydání pozemků, jež však muselo být uplatněno u příslušného správního orgánu, a pokud uplatněno nebylo, zaniklo. Právní závěr odvolacího soudu, že v takovém případě nelze obcházet restituční zákony, koresponduje s dnes již ustálenou judikaturou soudů, včetně Ústavního soudu - viz zejména rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, a stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS ve věci žaloby o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů.

Protože se tedy dovolací soud již danou problematikou zabýval a rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s jeho judikaturou, uzavřel, že rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam a dovolání proto odmítl jako nepřípustné (§ 243b odst. 5, § 218 písm. c/ o. s. ř.).

Žalované byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Náklady spočívají v odměně za vyjádření jejího právního zástupce k dovolání, podané po 1. 9. 2006, tj. v částce 20.000 Kč, snížené na polovinu s ohledem na to, že v dovolacím řízení byl učiněn jen jeden právní úkon, a o další polovinu z důvodu ukončení dovolacího řízení odmítnutím dovolání, a to podle § 5 písm. c), § 18 odst. 1 a § 15 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka . , a dále z částky 300 Kč jako paušální náhrady hotových výdajů podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů , obojí ve znění platném od 1. 9. 2006.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. prosince 2008

JUDr. Josef R a k o v s k ý

předseda senátu