28 Cdo 5324/2016
Datum rozhodnutí: 14.03.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013, § 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013, § 241a odst. 1,3 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013, § 91 odst. 1 o. s. ř., § 43 o. s. ř.



28 Cdo 5324/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobců a) R. A. , zastoupené JUDr. Boženou Montagovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Mánesova 864/19, b) E. K. , zastoupené JUDr. Čestmírem Kubátem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 1, Maiselova 42/19, c) doc. JUDr. Ing. D. N., CSc. , a d) M. N. , zastoupeného doc. JUDr. Ing. Danielem Novákem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 3, Soběslavská 2074/68, za účasti 1) hlavního města Prahy , se sídlem Magistrátu hl. m. Prahy v Praze 1, Mariánské náměstí 2, IČ 000 64 581, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 134/15, 2) Technické správy komunikací hl. m. Prahy, a.s. , se sídlem v Praze 1, Řásnovka 770/8, IČ 034 47 286, zastoupené JUDr. Jarmilou Cenklovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 159/6, 3) Obvodního bytového podniku v Praze 4, státního podniku v likvidaci , se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1594/19, IČ 000 63 541, zastoupeného Mgr. Pavlem Štrbíkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Podskalská 295/4, 4) Corinthia Panorama, s.r.o. , se sídlem v Praze 4, Milevská 1695/7, IČ 271 91 729, zastoupené Mgr. Danou Jackovou (dříve Čihákovou), advokátkou se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24, a 5) České republiky - Státního pozemkového úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 013 12 774, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 29/2003, o dovolání žalobkyně a), žalobců c) a d) a účastníka 1) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. února 2016, č. j. 24 Co 155, 156, 157, 158/2015-1386, takto:


I. Dovolání se odmítají.
II. Žalobkyně a) a žalobci c) a d) jsou každý z nich povinni zaplatit účastníkovi 4) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.371,30 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení na účet Mgr. Dany Jackové (Čihákové), advokátky se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24.
III. Ve vztahu mezi žalobkyněmi a) a b) a žalobci c) a d) na straně jedné a účastníky 1), 2), 3) a 5) na straně druhé nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Magistrát hlavního města Prahy, Pozemkový úřad, rozhodnutím ze dne 16. 7. 2002, č. j. PÚ 885/92/4, rozhodl podle § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o půdě ), tak, že oprávněná osoba V. N. k id. 8/24 a dědici oprávněné osoby R. A. k id. 4/24 a E. K. k id. 4/24 nejsou vlastníky těchto nemovitostí: dle PK části parc. č. 1051 , role, o výměře 11938 m 2 (dle KN parc. č. 1052/62-64,1052/23, 1052/169 a části 1052/143, 1052/144, 1052/147, 1052/151, 1052/150, 1052/81, 1052/84, 1052/65, 1052/24, 1052/25, 1052/30, 1052/80, 1052/170, 1052/168, 1052/181, 1051/3 a 1090/2), dle PK parc. č. 1050/2 , role, o výměře 568 m 2 (dle KN části parc. č. 1052/84, 1052/30, 1052/80, 1052/168, 1052/181 a 1051/3), dosud vedených u Katastrálního úřadu Praha - město na listech vlastnictví č. 11, 1564, a 1348 pro obec hl. m. Praha - katastrální území K. V odůvodnění tohoto rozhodnutí se uvádí, že tyto pozemky nelze vydat, neboť po přechodu na stát došlo k jejich zastavění sídlištěm P. I. a hotelem P. podle označených rozhodnutí státních orgánů na úseku stavebního řádu a schválených plánů tvořících nedílnou součást těchto rozhodnutí, k jejichž přezkumu není pozemkový úřad podle zákona o půdě či jiného právního předpisu tvořícího právní řád oprávněn .

Vzhledem k tomu, že původní žalobkyně V. N. dne 15. 2. 2014 zemřela a jejími dědici se stali žalobci c) a d), rozhodl soud prvního stupně usnesením ze dne 28. 4. 2014, č. j. 16 C 29/2003-1048, tak, že v řízení bude na místě žalobkyně V. N. pokračováno s Doc. Ing. Mgr. D. N., CSc., a M. N.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 2. 2016, č. j. 24 Co 155, 156, 157, 158/2015-1386, v řízení podle části páté občanského soudního řádu změnil (v pořadí druhý) rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 2. 2015, č. j. 16 C 29/2003-1218, ve znění opravného usnesení ze dne 2. 4. 2015, č. j. 16 C 29/2003-1298, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 12. 3. 2015, č. j. 16 C 29/2003-1278, a s doplňujícím usnesením ze dne 18. 5. 2015, č. j. 16 C 29/2003-1323, v napadených výrocích I. a II. o věci samé tak, že zamítl žalobu, aby soud nahradil rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, Pozemkového úřadu ze dne 16. 7. 2002, č. j. PÚ 885/92/4, a určil, že žalobci jsou rovnodílnými ideálními spoluvlastníky pozemků v kat. území K., obec H. m. P., dle PK části parc. č. 1051 (role), dle PK části parc. č. 1050/2 (role), tedy pozemků parc. č. 1051/9, 1051/10, 1051/11, 1051/12, 1051/13, 1051/14, 1052/314, 1052/331, 1052/337, 1052/338, 1052/340, 1052/341, 1052/342, 1052/343 a 1052/344, vzniklých na základě geometrického plánu pro rozdělení pozemků č. 2610-17/2013 vyhotoveného Ing. J. R., že žalobci nejsou vlastníky pozemků v kat. území K., obec H. m. P., dle PK části parc. č. 1051 (role), dle PK části parc. č. 1050/2 (role), tedy pozemků parc. č. 1052/62, 1052/63, 1052/64, části parc. č. 1052/65, parc. č. 1052/23, části parc. č. 1052/24, 1052/25, 1052/30, 1052/168, parc. č. 1052/169, části parc. č. 1052/170, 1052/80, 1052/81, 1052/144, 1052/147, 1052/150, 1052/151, 1052/29 a 1090/2, zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrálního pracoviště Praha, a dále určil, že žalobci nejsou vlastníky pozemků v kat. území K., obec H. m. P., vzniklých na základě geometrického plánu pro rozdělení pozemků č. 2610-17/2013, vyhotoveného Ing. J. R., a to pozemků parc. č. 1052/313, 1052/315, 1052/316, 1052/317, 1052/318, 1052/319, 1052/320, 1052/321, 1052/322, 1052/323, 1052/324, 1052/325, 1052/326, 1052/327, 1052/328, 1052/329, 1052/330, 1052/332, 1052/333, 1052/334, 1052/335, 1052/336 a 1052/339 (výrok I.); ve výroku III., jímž soud prvního stupně rozhodl o vrácení nepoužitých záloh, které byly žalobci složeny na náhradu nákladů vzniklých podáním znaleckých posudků, jej potvrdil (výrok II.), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.) a že České republice
- Obvodnímu soudu pro Prahu 4 se nepřiznává náhrada nákladů řízení (výrok IV.).

Rozhodnutí odvolacího soudu je po doplnění dokazování založeno - s poukazem na nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/2014, a ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14, a na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 220/2014, sp. zn. 28 Cdo 4086/2013, sp. zn. 28 Cdo 3574/2014, sp. zn. 28 Cdo 2720/2015 a sp. zn. 28 Cdo 2013/2014 - na závěru, že na všechny označené části pozemků se vztahuje zákon o půdě, že však jsou dány překážky jejich vydání podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) tohoto zákona. Pokud jde o pozemky parc. č. 1052/314, 1052/331 , 1052/337 a 1052/338 , které představují plochy zeleně nacházející se v bezprostřední blízkosti obytných domů na sídlišti P. , pak tyto jsou užívány pro veřejné účely a jejich individuální využití oprávněnými osobami není reálné. Smyslem zákona o půdě totiž nebylo vydávat pozemky uprostřed městské zástavby, které nikdy k zemědělským účelům sloužit nemohou. Jak dovodil Ústavní soud v citovaných nálezech, objektivně tak nastává právní stav neslučitelný s účelem restituce, deklarovaným v preambuli a v ustanovení § 1 zákona o půdě; vznik holého vlastnictví (nuda proprietas) nebyl účelem restitučního procesu. Totožný závěr vztáhl odvolací soud i na pozemek parc. č. 1052/340 o výměře 32 m 2 , neboť jde o cípek poměrně rozlehlého parkoviště navazujícího na přilehlou komunikaci. Další pozemky par. č. 1052/341, 1052/342, 1052/343 a 1052/344 jsou úzké pásy pozemků v těsné blízkosti komunikace, které jsou užívány výhradně pro veřejné účely; i ohledně nich platí, že jejich individuální užívání ze strany oprávněných osob je objektivně nereálné. Na pozemcích parc. č. 1051/9, 1051/10, 1051/11, 1051/12, 1051/13, 1051/14 se nacházejí komunikace, které jsou zčásti příjezdovou plochou k hotelu C. P. , zčásti parkovištěm a zčásti obslužnou plochou k hotelu; tyto pozemky jsou tedy funkčně spojeny s hlavní stavbou hotelu, od níž nemohou být odděleny, aniž by to narušilo jeho provoz. Překážkou jejich vydání je funkční souvislost se stavbou, tedy skutečnost, že pozemky tvoří s objekty výstavby jeden funkční celek (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4086/2013 a sp. zn. 28 Cdo 1649/2014, v němž bylo vysloveno, že u naturálních restitucí platí zásada nedělitelnosti areálu tvořícího jeden funkční celek). Navíc je nepochybné, že část těchto pozemků je užívána i veřejností a že by nemohly být oprávněnými osobami využívány v souladu s účelem zákona o půdě.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně a), žalobci c) a d) a účastník 1).

Účastník 1) ve vyjádření k dovolání žalobců uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné a v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. V doplnění tohoto vyjádření pak opětovně vyslovil názor, že předmětné pozemky nebyly v době jejich přechodu na stát součástí zemědělského půdního fondu, ani nebyly k zemědělským účelům využívány, a že proto není dána působnost zákona o půdě, takže rozhodnutí pozemkového úřadu je nicotné. Této skutečnosti si byli ostatně vědomi i sami žalobci a jejich právní předchůdci, neboť dne 26. 3. 1992 podali žádost o finanční náhradu podle § 13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Soud měl proto podle jeho názoru řízení o žalobě zastavit podle § 104 odst. 1 o. s. ř. pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení. Navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl, popř. aby napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a řízení zastavil.

Účastník 4) v podrobném vyjádření k dovolání žalobců poukázal zejména na to, že dovolatelé v nich nevymezili, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., přičemž tuto vadu již nelze odstranit. Kromě toho není podle jeho názoru v dané věci dán ani jeden z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, neboť žalobci polemizují se skutkovými zjištěními soudů v předchozím řízení, pokud jde o stávající využití pozemků v jeho vlastnictví a odkazují na již překonanou judikaturu. Dovolateli tvrzené vady řízení pak přípustnost dovolání založit nemohou. Dále uvedl, že odvolací soud posoudil věc po právní stránce správně, zohlednil aktuální judikaturu Ústavního soudu i Nejvyššího soudu, a setrval na svém názoru, že dotčené pozemky je třeba považovat za zastavěné ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, neboť bezprostředně souvisejí s provozem hotelu C. P. a jedná se tak o funkční celek (areál) tohoto hotelu, který je využíván jeho provozovatelem, hotelovými hosty i veřejností, a to již od 80. let minulého století, kdy byla budova a funkční areál postaveny. Navrhl, aby dovolací soud dovolání pro nepřípustnost odmítl, event. jako nedůvodné zamítl.

V řízení o dovoláních bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1. a 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen o. s. ř. ).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a), a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3).

Dovolací soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., či jeho části. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je tedy (podle § 241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání [srov. usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. usnesení ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročníku 2014, pod číslem 116, usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 (ústavní stížnost proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), a usnesení ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014]. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil o ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva podle mínění dovolatele jde. Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka má být posouzena jinak , musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013).

Dovolání žalobkyně a), jež směřuje proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jímž změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu ohledně vydání pozemků parc. č. 1051/10, 1052/338 a 1052/331, všech zřízených citovaným geometrickým plánem, jehož přípustnost spatřuje v tom, že odvolací soud se při řešení otázky proporcionality veřejného zájmu na zachování stávajícího právního stavu dotčeného pozemku a individuálního práva restituenta dle zákona o půdě , odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu (zejména nálezů sp. zn. I. ÚS 581/14 a sp. zn. II. ÚS 536/2014) a Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 220/2014, 28 Cdo 4086/2014, 28 Cdo 2720/2015 a 28 Cdo 2013/2014), Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř., neboť v něm nebyl uplatněn dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. (srov. též § 241a odst. 2 o. s. ř.), a pro tuto vadu nelze v dovolacím řízení pokračovat. Uplatněním dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. totiž není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého při právním posouzení věci vyšel odvolací soud. Je tudíž zřejmé, že žalobkyně v tomto směru v dovolání neuplatnila způsobilý dovolací důvod, neboť správnost rozhodnutí odvolacího soudu nelze poměřovat námitkami, které vycházejí z jiného než odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu, a to i kdyby šlo o námitky právní. Skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení zpochybnit a nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario).

Dovolací soud dále dospěl k závěru, že (obsáhlé) dovolání žalobců c) a d), jež směřuje proti výrokům I. a III. rozsudku odvolacího soudu, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř.

Pokud žalobci c) a d) namítají, že veřejný zájem není u jimi nárokované části pozemku parc. č. 1051/3 dán , že se nejedná o veřejný statek , neboť v případě hotelu P. je tu pouze podnikatelský zájem privátního vlastníka hotelu na zisku z jeho provozování a na příjmech z nájmu parkovacích ploch před hotelem, které si sice částečně oplotil a označil příslušnou tabulkou omezující vstup cizích osob, které mu ale nepatří , pak v tomto ohledu žádnou konkrétní otázku hmotného či procesního práva, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí, v dovolání neoznačili, a dovolání tak v tomto rozsahu neobsahuje řádné vymezení toho, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř., a ani v něm nevymezili dovolací důvod způsobem uvedeným v ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. Kromě toho je možno poukázat na to, že zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu je ohledně částí oddělených z tohoto pozemku založeno na závěru, že je nelze vydat proto, že jsou funkčně spojeny s hlavní stavbou hotelu, od níž nemohou být odděleny, aniž by to narušilo jeho provoz, a že tedy překážkou jejich vydání podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě je jejich funkční souvislost se stavbou, že část těchto pozemků je užívána i veřejností a že by nemohly být oprávněnými osobami využívány v souladu s účelem zákona o půdě. Stejně tak tomu je i ohledně námitky žalobců c) a d) vztahující se k otázce posuzování charakteru zpevněné asfaltové plochy - parkoviště či příjezdových komunikací k hotelu.

Ve vztahu k části výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu o určení, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky pozemků parc. č. 1052/314, 1052/331, 1052/337, 1052/338 a 1052/340, vzniklých na základě citovaného geometrického plánu, dovolání taktéž neobsahuje řádné vymezení toho, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. (k otázce přípustnosti dovolání uvedli jen tolik, že důvodem dovolání v intencích ustanovení § 237 o. s. ř. je rozdílné rozhodování dovolacího soudu , přičemž však poukázali jen na závěry vztahující se k tzv. areálové judikatuře uvedené v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3793/2009, a pokud jde o vznik tzv. holého vlastnictví, poukázali pouze na nález Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2002, sp. zn. II. ÚS 747/2000).

Namítají-li žalobci c) a d), že skutkové závěry odvolacího soudu jsou v rozporu se skutečným stavem, jak ho zjistil prvostupňový soud , pak se nejedná o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.

Vytýkají-li žalobci c) a d) dále v závěrečném shrnutí dovolacích důvodů odvolacímu soudu, že jeho rozhodnutí je nesprávné, neboť aktuální rozhodnutí Nejvyššího soudu i Ústavního soudu vztáhl paušálně na všechny pozemky, aniž by v rozsahu nezbytném pro meritorní rozhodnutí provedl potřebná zjištění a u jednotlivých pozemků vyhodnocoval proporcionalitu mezi omezením restitučních nároků na vydání pozemků na jedné straně a konkrétním veřejným zájmem na straně druhé , že se nezabýval protiprávností privatizace hotelu P., že je neinformoval o změně svého právního názoru, jak mu to ukládá ustanovení § 215 odst. 2 o. s. ř., jež odkazuje na přiměřené použití § 118 a § 118a o. s. ř., a že jeho rozhodnutí tak bylo nepředvídatelné, z čehož dovozují, že nesprávným postupem soudu bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces, pak těmito námitkami se dovolací soud zabývat nemohl, neboť k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Žalobci c) a d) sice dovoláním napadli i výrok III. rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, ve vztahu k tomuto výroku však žádnou argumentaci - natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. - nevznesli.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobců c) a d) podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť částečně neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání, ani vymezení dovolacího důvodu způsobem uvedeným v ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., a pro tyto nedostatky nelze v dovolacím řízení pokračovat, a částečně není přípustné.

Dovolání účastníka 1) proti výroku III. rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud taktéž podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť ani to neobsahuje řádné vymezení toho, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. (k otázce přípustnosti dovolání dovolatel jen citoval ustanovení § 237 o. s. ř.), a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.

Dále se dovolací soud zabýval tím, zda dovolání žalobkyně a) se vztahuje na podání žalobkyně b) ze dne 17. 5. 2016, v němž prostřednictvím svého zástupce (advokáta) sdělila, že se připojuje v projednávané věci k dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2016, č. j. 24 Co 155/2015-1386, podanému dne 11. 5. 2016 navrhovatelkou R. A. . V souzeném případě se všichni žalobci domáhali, aby v řízení podle části páté občanského soudního řádu bylo určeno, že jsou spoluvlastníky označených nemovitostí, a aby tak soud nahradil citované rozhodnutí pozemkového úřadu vydané podle § 9 odst. 4 zákona o půdě, a současně, že nejsou spoluvlastníky označených nemovitostí. Vzhledem k tomu, že žalobci mají v tomto řízení postavení samostatných společníků ve smyslu ustanovení § 91 odst. 1 o. s. ř. a každý z nich tedy jedná v řízení sám za sebe (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1383/2005, a ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014), neplatí úkon (podání dovolání) žalobkyně a) na žalobkyni b). Jelikož podání žalobkyně b) není podle svého obsahu dovoláním a ustanovení § 43 o. s. ř. pro dovolací řízení neplatí, Nejvyšší soud k tomuto podání nepřihlédl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a), žalobci c) a d) a účastníkem 4) bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť tito žalobci s ohledem na výsledek tohoto řízení na jejich náhradu nemají právo, a účastníku 4) v tomto řízení vznikly náklady za podání vyjádření k dovolání žalobců, sepsaného advokátkou, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Podle § 9 odst. 4 písm. d) a § 7 bodu 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby 3.100,- Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., má tedy účastník 4) právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 3.400,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupkyně účastníka 4) osvědčila, že je plátkyní daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 714,- Kč. Každý z těchto žalobců je proto povinen zaplatit účastníkovi 4) částku 1.371,30 Kč (tj. 1/3 z celkové částky 4.114,- Kč).

Ve vztahu mezi žalobkyněmi a) a b) a žalobci c) a d) na straně jedné a účastníky 1), 2), 3) a 5) na straně druhé se výrok o náhradě nákladů řízení opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť - vyjma účastníka 1) - jim v tomto řízení žádné náklady nevznikly, resp. podání žalobkyně b) není podle svého obsahu dovoláním. V dovolacím řízení sice vznikly účastníkovi 1) v souvislosti se zastoupením advokátem náklady řízení, s přihlédnutím k povaze sporu i úkonu tohoto účastníka (podání vyjádření k dovolání žalobců) je však nelze v souladu s judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu pokládat za účelně vynaložené, neboť u statutárních měst lze zpravidla presumovat existenci dostatečného materiálního i personálního vybavení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva i zájmy, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů, není-li prokázána existence zvláštních okolností vyžadujících zastoupení advokátem; takové okolnosti dovolací soud v daném případě neshledal (k tomu srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, a ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 376/12, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. I. ÚS 2510/13, ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. III. ÚS 1510/13, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3381/2012, ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 26 Cdo 366/2013, ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3895/2013, či ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 25 Cdo 561/2014).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne14. března 2017

JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu