28 Cdo 5319/2016
Datum rozhodnutí: 17.01.2017
Dotčené předpisy: § 9 odst. 1 předpisu č. 549/1991Sb.



28 Cdo 5319/2016 U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce B. V. , Č., zastoupeného JUDr. Ladislavem Koženým, advokátem se sídlem v Kolíně, Sladkovského 13, proti žalované Vodohospodářské společnosti Vrchlice Maleč, a.s. , se sídlem v Kutné Hoře, Ku Ptáku 387, IČO: 46356967, zastoupené JUDr. Lubomírem Kubičkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 12, o zaplacení částky 2 043,32 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 8 C 23/2012, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. května 2015, č. j. 25 Co 216/2015-342, takto:

I. Dovolání se odmítá . II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :


V záhlaví označeným usnesením odvolací soud potvrdil usnesení Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 22. dubna 2015, č. j. 8 C 23/2012-326, jímž bylo pro nezaplacení soudního poplatku za odvolání (§ 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů) zastaveno řízení o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 11. června 2013, č. j. 8 C 23/2012-220.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení § 241a a § 237 o. s. ř. , pokládaje rozhodnutí o zastavení dovolacího řízení za nesprávné, jež se má zakládat na (žalobcem tvrzených) procesních pochybeních, jež jsou okolnostmi zásadního právního významu ; přitom žalobce opětovně požádal o přiznání poplatkového osvobození. Navrhl zrušení napadeného rozhodnutí o zastavení odvolacího řízení.
Se zřetelem k době zahájení řízení a vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále též jen o. s. ř. ).
Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť dovolání neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.
Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné.
K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (které je stejně jako dále zmíněná rozhodnutí Nejvyššího soudu dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu), dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 51/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013; k tomu srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, nebo usnesení ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16 (dostupná na webových stránkách Ústavního soudu).
Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (které lze uvést toliko po dobu trvání lhůty k dovolání; § 241b odst. 3 věty první o. s. ř.) dovolatel v posuzovaném případě nedostál. Jeho odkaz na ustanovení § 241a a § 237 o. s. ř. řádným vymezením předpokladů přípustnosti dovolání není, stejně tak jako argumentace zásadním právním významem rozhodnutí (jež je spojuje s procesní úpravou účinnou do 31. 12. 2012). Sluší se rovněž dodat, že ustanovení § 43 o. s. ř. pro dovolací řízení neplatí (srov. § 243b o. s. ř.), a že chybějící údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je vadou dovolání, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Nad rámec shora uvedeného sluší se snad připomenout, že o návrhu dovolatele na osvobození od soudních poplatků za odvolání bylo v dané věci rozhodnuto již usnesením soudu prvního stupně ze dne 25. 8. 2014, č. j. 8 C 23/2012-283, potvrzeným usnesením odvolacího soudu ze dne 30. 9. 2014, č. j. 25 Co 405/2014-290. Je přitom výrazem ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, že opětovná žádost dovolatele o osvobození od soudních poplatků, založená na týchž skutkových okolnostech, z nichž soud vycházel již v předešlých rozhodnutích o návrhu na osvobození od soudních poplatků, nepředstavuje důvodnou obranu proti následnému usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku (založenou na argumentaci, že dovolatel předpoklady pro přiznání osvobození od soudního poplatku splňuje); k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, uveřejněné pod číslem 99/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 29. ledna 2014, sp. zn. 29 Cdo 4239/2013, uveřejněné pod číslem 49/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2014, sp. zn. 29 Cdo 3632/2013, uveřejněné pod číslem 96/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení ze dne 30. března 2016, sp. zn. 29 Cdo 929/2016; všechna rozhodnutí dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ). Soudní poplatek za odvolání (jenž byl žalobce s ohledem na částečné osvobození od soudních poplatků povinen zaplatit v částce 700 Kč) neznemožňoval žalobci uplatňování práva u soudu, přičemž k jeho zaplacení byl žalobce vyzván v soudem určené přiměřené lhůtě (§ 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb.) usnesením soudu prvního stupně ze dne 18. 2. 2015, č. j. 8 C 23/2012-309, jež nepostrádá ani poučení o následcích nesplnění poplatkové povinnosti; samotný závěr o nesplnění poplatkové povinnosti pak dovoláním zpochybňován ani není.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. ledna 2017
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu