28 Cdo 5312/2014
Datum rozhodnutí: 20.10.2016
Dotčené předpisy: § 397 obch. zák., § 451 obč. zák., § 261 obch. zák.




28 Cdo 5312/2014 ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Miloše Póla a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce P. V., IČO 47385391, se sídlem v Brně, Vnitřní 454/19, zastoupeného JUDr. Radkem Machem, advokátem se sídlem v Brně, Pražákova 1008/69, proti žalovanému T. H., IČO 47394081, se sídlem v Brně, Fleischnerova 929/5, zastoupenému Mgr. Robertem Holfeuerem, advokátem se sídlem v Brně, Purkyňova 2740/45, o zaplacení 307 900 Kč s příslušenstvím , vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 255 C 123/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. června 2014, č. j. 15 Co 392/2013-142, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 3. června 2014, č. j. 15 Co 392/2013-142, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 26. června 2013, č. j. 255 C 123/2010-107, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 26. 6. 2013, č. j. 255 C 123/2010-107, zamítl návrh, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 307 900 Kč s příslušenstvím (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Žalovaná částka představovala investici žalobce do zhodnocení nemovitosti ve vlastnictví žalovaného. Předmětnou nemovitost užívali žalobce i žalovaný společně za účelem provozování svých podnikatelských aktivit. Při hodnocení námitky promlčení vycházel z toho, že žalobce i žalovaný byli v rozhodném období podnikateli, žalobce podnikal v oblasti oprav motorových vozidel a žalovaný v oblasti likvidace odpadů. Žalobce provozoval svou podnikatelskou činnost v budově ve vlastnictví žalovaného na základě nájemní smlouvy. Nebylo prokázáno, že by žalobce provedl investici jako podnikatel a v souvislosti se svou podnikatelskou činností. Soud uzavřel, že žalobce, jakožto fyzická osoba, provedl ve prospěch žalovaného investici do jeho nemovitosti bez právního důvodu, což hodnotil jako bezdůvodné obohacení ve smyslu § 451 odst. 2 obč. zák. Dvouletá subjektivní promlčecí doba podle § 107 obč. zák. začala běžet od ledna 2007, kdy byly investice ukončeny, a uplynula v lednu 2009, a proto nárok uplatněný žalobou ze dne 23. 7. 2010 nelze s ohledem na námitku promlčení přiznat.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 3. 6. 2014, č. j. 15 Co 392/2013-142, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Soud prvního stupně správně uzavřel, že mezi účastníky řízení nebyla uzavřena jakákoliv tvrzená smlouva o spolupráci, každý provozuje jinou podnikatelskou činnost. Nelze dovodit, že sporné stavební práce na nemovitosti ve vlastnictví žalovaného provedl žalobce v rámci obchodněprávních vztahů mezi účastníky. Ve smlouvě o dílo uzavřené mezi žalobcem a zhotovitelem je žalobce označen jako fyzická osoba. Mezi žalobcem a žalovaným existoval pouze vztah pronajímatele a nájemce. Souhlasil i s posouzením námitky promlčení, neboť pokud byly stavební práce dokončeny v lednu 2007, objektivní promlčecí tříletá doba ve smyslu § 107 odst. 2 obč. zák. skončila v lednu 2010, a žalobce uplatnil svůj nárok u soudu až po jejím uplynutí. Odvolací soud nepřisvědčil ani námitce, že mezi účastníky se jednalo o vztah obchodněprávní a promlčecí dobu bylo třeba posuzovat podle § 397 obch. zák. Tvrzení o uzavření inominátní smlouvy o spolupráci podnikatelů mezi účastníky uplatnil žalobce až v průběhu odvolacího řízení, jedná se tedy o nepřípustnou novotu ve smyslu § 205a o. s. ř., kterou nelze v odvolacím řízení uplatnit.
Žalobce podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, v němž namítá nesprávné posouzení jeho tvrzení o existenci obchodněprávního vztahu mezi účastníky jako nepřípustné novoty, jakož i nesprávné posouzení počátku a délky promlčecí doby. Přípustnost dovolání dovozuje z otázky, zda může být jeho tvrzení o uzavření inominátní smlouvy o spolupráci podnikatelů nepřípustnou novotou ve smyslu § 205a o. s. ř., pokud toto tvrzení prezentoval a označil k němu důkazy již před soudem prvního stupně a zopakoval a upřesnil ho v odvolání. Investice do nemovitosti žalobce provedl za účelem vybudování společného sídla v rámci obchodní spolupráce, což tvrdil na jednáních konaných ve dnech 26. 6. 2013 i 3. 4. 2013, a k prokázání svého tvrzení navrhoval provést důkaz výslechem tří svědků. Soudy provedly nedostatečné dokazování a nesprávně posoudily, že provozují-li účastníci odlišnou podnikatelskou činnost, nemůže být jejich vztah obchodněprávním. Jako další vymezil otázku, zda může soud učinit závěr o promlčení žalovaného práva, aniž se zabýval otázkou kvalifikace skutkové podstaty bezdůvodného obohacení a stanovil, kdy počala běžet promlčecí doba. Žalobce nesouhlasí ani se závěrem soudů o tom, zda vztah mezi žalobcem a žalovaným při přístavbě dalšího patra v objektu žalovaného lze subsumovat pod vztah plynoucí z obchodněprávní roviny ve smyslu § 261 odst. 1 obch. zák. Účastníci mezi sebou uzavřeli ústní inominátní smlouvu, jejímž předmětem bylo mimo jiné zhotovení nástavby patra v objektu žalovaného, které mělo sloužit jako kanceláře obou podnikatelů a následně mohlo vést k rozšíření dalších podnikatelských aktivit v rámci jejich spolupráce. Soudy však vycházely pouze ze skutečností deklarovaných v živnostenském rejstříku, ačkoliv se měly zabývat i tím, že daný závazkový vztah se týká podnikatelské činnosti účastníků. Žalobce proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); dále jen o. s. ř.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) shledal Nejvyšší soud dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podstatou věci je v daném případě otázka charakteru vztahu mezi účastníky, od níž se odvíjí režim promlčecí doby k vydání bezdůvodného obohacení. Odvolací soud vycházel z toho, že závazkový vztah účastníků při zhodnocení nemovitosti žalovaného nebyl vztahem obchodněprávním, a to z důvodu odlišného předmětu podnikání; tento ani u jednoho z nich nezahrnoval stavební či související činnost. Promlčecí dobu pro vydání bezdůvodného obohacení proto posoudil podle ustanovení občanského a nikoli obchodního zákoníku.
Částí třetí zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obch. zák. ), se řídí závazkové vztahy mezi podnikateli, jestliže při jejich vzniku je zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské činnosti (srov. § 261 odst. 1 obch. zák.).
Z § 261 odst. 1 obch. zák. vyplývají dva předpoklady, za jejichž současného splnění podléhá závazkový vztah režimu obchodního zákoníku (jde o tzv. relativní obchod). Na obou stranách závazkového vztahu musí stát podnikatelé, tedy osoby charakterizované v § 2 odst. 2 obch. zák., a již v okamžiku vzniku závazkového vztahu musí být (s přihlédnutím ke všem okolnostem) zřejmé, že se týkají jejich podnikatelské činnosti, tedy že s ní jakkoliv souvisí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 32 Cdo 1809/2010, obdobně viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1861/2010). Z formulace týkající se pak vyplývá, že ust. § 261 odst. 1 obch. zák. nevyžaduje pro podřazení závazku obchodnímu zákoníku, aby bezprostředně spadal do rámce zapsaného předmětu podnikatelské činnosti těch, kteří jsou účastníky tohoto vztahu, ale jde i o závazky, které s jejich podnikáním s přihlédnutím ke všem okolnostem souvisejí, tedy které jsou uzavírány ve vazbě na podnikání těch podnikatelů, kteří dané smlouvy uzavírají. Obchodními jsou tyto vztahy i tehdy, když konkrétní úprava vztahující se na ně není obsažena v obchodním zákoníku, ale v občanském zákoníku, a v tom, co není upraveno speciální úpravou, pak pro ně platí úprava obchodního zákoníku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo 249/2005, či na něj navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3442/2008, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 32 Cdo 2436/2009, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. 33 Cdo 297/2012; skutkový základ posledně uváděného rozhodnutí je pak prakticky totožný i s posuzovanou věcí). V rozsudku ze dne 22. 6. 2004, sp. zn. 32 Odo 1196/2003, dále Nejvyšší soud dovodil, že identifikace osoby jakožto podnikatele nemůže sama o sobě vést k závěru o charakteru její činnosti, nýbrž je důležité zkoumat a zhodnotit, zda při vzniku závazkového vztahu mezi účastníky bylo zřejmé, že se týkal jejich podnikatelské činnosti.
V dané věci bylo prokázáno, že dovolatel i žalovaný jsou podnikatelé, přičemž předmětem podnikání dovolatele byla činnost v oblasti oprav motorových vozidel a žalovaný se zabýval činností v oblasti likvidace odpadů. V nemovitosti, kterou dovolatel zhodnotil spornou investicí, provozovali v rozhodné době oba účastníci řízení svou podnikatelskou činnost, a proto zhodnocení takové nemovitosti je nutné považovat za činnost, která souvisí s jejich podnikáním, a není rozhodující, že účastníci řízení nepodnikali v oboru stavebnictví či oborech příbuzných. Přestože ve smlouvě o dílo na provedení prací souvisejících se zhodnocením předmětné nemovitosti byl dovolatel označen jako fyzická osoba, s přihlédnutím ke všem okolnostem, jakož i ze specifikace provedených činností (mimo jiné úprava kancelářských prostor) je zřejmé, že nástavba měla sloužit výhradně k výkonu podnikatelské činnosti obou účastníků. Odvolacímu soudu tedy nelze přisvědčit v tom, že mezi účastníky nevznikl obchodněprávní vztah, neboť se netýkal výhradně podnikatelské činnosti vymezené předmětem podnikání těchto subjektů, ani v tom, že dovolatel provedl zhodnocení nemovitosti žalovaného jako nepodnikající fyzická osoba.
Z obsahu spisu je dále patrné, že tvrzení o spolupráci obou podnikatelů dovolatel uplatňoval prakticky od počátku řízení, a to již v žalobě, a tudíž není nepřípustnou novotou ve smyslu § 205a o. s. ř. Vyslechnutí tří svědků k prokázání existence obchodněprávního charakteru vztahu mezi dovolatelem a žalovaným navrhl dovolatel na jednání dne 3. 4. 2013, přičemž tak učinil v reakci na upozornění o koncentraci řízení. Na jednání konaném dne 26. 6. 2013 tvrdil uzavření rozporované ústní smlouvy o spolupráci směřující k rozvoji svého podnikání v souvislosti se stavebními úpravami na nemovitosti žalovaného, a to před tím, než soud uvedl poučení podle § 119a o. s. ř. Dané tvrzení žalobce tak nelze v žádném případě označit za nepřípustnou novotu, jak učinil odvolací soud.
Právní úprava bezdůvodného obohacení obsažená v občanském zákoníku je úpravou komplexní a uplatní se jak pro občanskoprávní, tak i pro obchodní závazkové vztahy, když obchodní zákoník institut bezdůvodného obohacení neupravuje (srov. § 1 odst. 2 obch. zák.). Je-li v daném případě závazkový vztah mezi účastníky vztahem obchodním, má nepochybně obchodní povahu i závazkový vztah vzniklý z bezdůvodného obohacení, což znamená, že i otázka promlčení závazku z bezdůvodného obohacení se bude řídit obchodním zákoníkem. V situaci, kdy obchodní zákoník výslovně neupravuje počátek běhu promlčecí doby a její délku, v případě práva na vydání bezdůvodného obohacení (na rozdíl od § 107 obč. zák.), je tyto otázky zapotřebí řešit podle obecných ustanovení obchodního zákoníku o promlčení, tedy podle jeho § 391 a § 397, která jsou ve vztahu k § 107 obč. zák. v poměru předpisu zvláštního (lex specialis). Jinými slovy rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že vznikne-li ve vztazích mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti bezdůvodné obohacení, řídí se promlčení práva na jeho vydání právní úpravou obchodního zákoníku a promlčecí doba je ve smyslu § 397 obch. zák. čtyřletá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2869/2015, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 383/2001, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4099/2011). Pokud tedy je charakter vztahu mezi účastníky v dané věci obchodněprávní, pak při posouzení námitky promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení je nutno určit počátek promlčecí doby podle § 391 odst. 1 obch. zák. a délku jejího trvání podle § 397 obch. zák. Shora uvedené lze podpořit opakovaně judikovanou obecnou tezí, že při řešení otázky promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení v obchodních vztazích se použije především právní úprava obsažená v obchodním zákoníku (viz rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 35 Odo 619/2002, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 26/2004, na něj navazující rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1437/2008, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 280/2009, či obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 676/2011).
Odvolací soud dospěl k závěru, že závazkový vztah účastníků nebyl vztahem obchodněprávním, aniž by se však věcí náležitě zabýval z pohledu relevantních ustanovení o obchodních závazkových vztazích (§ 261 obch. zák.), a aniž by přihlédl ke všem v řízení uplatněným skutečnostem týkajícím se toho, zda účastníci řízení vystupovali jako podnikatelé, a zda se investice do nemovitosti týkala, s přihlédnutím ke všem zjištěným okolnostem, jejich podnikatelské činnosti. Jeho závěr o charakteru vztahu mezi účastníky je neúplný, a tudíž nesprávný, v důsledku čehož je nutno odmítnout i od něj se odvíjející závěr o promlčení práva dovolatele přinejmenším jako předčasný.
Jelikož po konstatování promlčení práva dovolatele na vydání bezdůvodného obohacení soudy již neposuzovaly další stranami navržené důkazy, bude v dalším řízení nutné prokázat, zda bezdůvodné obohacení žalovanému na úkor dovolatele skutečně vzniklo a v jaké výši.
Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem správné není, a proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož stejné důvody platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i ten a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2, věta druhá, o. s. ř.).
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. října 2016
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu