28 Cdo 5297/2007
Datum rozhodnutí: 25.09.2008
Dotčené předpisy: § 80 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 5297/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka

a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského, v právní věci žalobce JUDr. V. K., zast. advokátem, proti žalovanému M. N., zast. advokátkou, o určení neplatnosti právního úkonu, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 6 C 33/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. července 2007, č. j. 12 Co 748/2006-49, takto:

I. Dovolání žalované se odmítá.

II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému na nákladech dovolacího řízení částku 3.332,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho právní zástupkyně.

O d ů v o d n ě n í :

Odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že právní úkon spočívající ve vystoupení žalovaného ze sdružení Q. s., se sídlem Fr. Kafky č. 115, T., učiněný žalovaným, je neplatný. Odvolací soud též rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Soud prvního stupně podle jeho hodnocení provedl dokazování v dostatečném rozsahu, důkazy potřebné pro rozhodnutí řádně vyhodnotil, jeho skutkové i právní závěry jsou správné a odvolací soud se s nimi ztotožnil. Konstatoval, že soud prvního stupně především správně dovodil, že žalobce nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu § 80 písm. c/ občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání s tím, že jej napadá v rozsahu všech výroků. Rozhodnutí odvolacího soudu pokládá za zásadně právně významné, z důvodu spočívajícím v obsahu uvozovací věty § 80 písm. c/ o. s. ř., která zní tak, že: Žalobou (návrhem na zahájení řízení) lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto zejména . Soud nevzal v potaz, že za výše uvedeným uvozovacím ustanovením jde o demonstrativní výčet možností. Na základě toho je tedy možné žádat soud o rozhodnutí i v jiných případech, než jen v těch, které jsou uvedeny v § 80 o. s. ř. pod písm. a/ c/. Žalobce uvádí, že naléhavý právní zájem se zkoumá jen u případů uvedených pod písm. c/, nelze proto použít tento důvod (neexistenci naléhavého právního zájmu) k zamítnutí žaloby v žádném jiném případě, tedy ani v případě návrhu na určení neplatnosti právního úkonu. Soud tedy nebyl oprávněn zamítnout žalobu odkazem na neexistenci naléhavého právního zájmu, ale byl povinen rozhodnout ve věci samé. Žalobce si je vědom toho, že otázku neplatnosti právního úkonu, jímž žalovaný projevil svoji snahu ukončit účast ve sdružení, lze řešit jako předběžnou otázku v rámci řízení o náhradu škody. Problém je však v žalobcově finanční situaci, která, ani po více jak deseti letech poté, co se žalovaný odmítl dělit se žalobcem o výnosy z činnosti, kterou vymyslel, a jejíž rozjezd spolufinancoval žalobce, není taková, aby mohl riskovat soudní výdaje spojené se žalobou na náhradu škody. Proto volí finančně i časově výhodnější způsob řešení dané věci a to způsob, ve kterém bude nejprve rozhodnuto

o existenci škodné události (tu žalovaný popírá) a poté proběhne jednání o náhradu škody. Dovolatel se domnívá, že pokud bude existovat autoritativní potvrzení protiprávního jednání žalovaného, bude ten ochoten vyřešit zbývající část smírem. Vzhledem k důkazům jde dle názoru dovolatele o zcela jasnou a jednoduchou záležitost, kdy by bylo rozhodnuto o protiprávnosti jednání žalovaného a to by znamenalo, že právní úkon, který by byl označen za protiprávní, je neplatný, což znamená, že nemohou nastat jeho účinky a žalovaný je s žalobcem i nadále ve sdružení a je tudíž povinen dělit se s ním o zisk z dřevařské výroby a hradit škody, které jeho protiprávním jednáním vznikají a to až do té doby, dokud nedojde k platnému ukončení jeho účasti ve sdružení. Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právo vystoupit z vážných důvodů ze sdružení je právo prekluzivní, což znamená, že není-li uplatněno v určitou dobu, ze zákona zaniká a nelze se ho tedy nikdy v budoucnu dovolávat. Aby se mohl žalovaný tohoto práva dovolávat v současnosti, musel by při své snaze vystoupit ze sdružení z vážných důvodů onen vážný důvod uvést. To, ale neučinil, naopak, při závěrečném jednání o jeho úmyslu ze sdružení vystoupit uvedl, že si je vědom toho, že zákon ani smlouva mu vystoupit ze sdružení nedovolují, toto svoje vyjádření stvrdil podpisem pod zápis z tohoto jednání. Z tohoto důvodu došlo k prekluzi práv žalovaného vystoupit ze sdružení z vážných důvodů kdykoliv a žalovaný se tedy tohoto práva dovolávat nemůže a žádný soud mu ho tedy ani, dle názoru dovolatele, přiznat nemůže. Názor dle kterého nemohl žalovaný od 1.1.1994 ke sdružení platně přistoupit, protože sdružení přestalo existovat k 31.12.1993, je dle dovolatele nepřesný výklad zákona. V souladu s § 35 odst. 2 o. z. je třeba dodatek, jímž žalovaný přistoupil ke sdružení od 1.1.1994 a pod nímž jsou podepsáni i původní dva účastníci sdružení, vykládat tak, že vůlí obou původních účastníků sdružení, bylo nejen přibrat do sdružení žalovaného, ale i změnit obsah původní smlouvy v té části, ve které se mluví o době existence sdružení a to tak, že ujednání smlouvy o trvání sdružení do 31.12.1993 se mění na ujednání o sdružení na dobu neurčitou. V tento závěr svědčí rovněž chování obou původních účastníků sdružení, kteří se chovali i nadále tak, že sdružení existuje, což znamená, že toto chování účastníků je projevem vůle shodným s právním úkonem tento dodatek o přistoupení žalovaného do sdružení má písemnou podobu a je tudíž vyhověno i § 40 odst. 2 o. z., v němž se uvádí, že písemná dohoda může být změněna nebo zrušena jen písemně. Na základě výše uvedeného dovolatel navrhuje, aby rozsudek odvolacího soudu byl Nejvyšším soudem zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto.

Dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou dle § 241 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl jinak ) byl odvolacím soudem zrušen § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.

Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.

Uvedené podmínky však rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s dovoláním žalovaného nesplňuje. Dovolací soud se již několikrát ve své rozhodovací praxi zabýval právními otázkami předestřenými i v předmětném dovolání a rozhodnutí soudu odvolacího je plně souladné se závěry přijatými Nejvyšším soudem v těchto případech

a zcela v souladu s hmotným právem. Nutno podotknout, že, rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na vyřešení otázky, podle níž v této věci nebyl dán naléhavý právní zájem na vyhovění určovací žalobě, tento závěr odvolacího soudu se opírá o konstantní výklad § 80 písm. c/ o. s. ř., jak byl přiléhavě aplikován odvolacím soudem v této věci. Jiné právní otázky uváděné v dovolání odvolací soud svým rozhodnutím neřeší a za základ důvodu, pro který potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně neposloužily. nemohou proto ani představovat otázky zásadního právního významu pro dovolací řízení. Nelze tak dospět k závěru, že by rozhodnutí odvolacího soudu řešilo otázku zásadního právního významu.

Právní otázku lze pokládat za zásadního právního významu, že nejde o obvyklou aplikaci, resp. interpretaci určitého zákonného ustanovení a obtížnost věci spočívá v jejím skutkovém základu (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1603/99, 604/2000, 1731/99, Soubor rozhodnutí NS sv. 2, C 103, 111, 203). Právní otázka tedy postrádá judikatorní přesah, jestliže je příslušná zákonná úprava naprosto jednoznačná a nečiní v rozhodovací praxi žádné aplikační ani výkladové obtíže.

Také podle judikatury Ústavního soudu je zásadní právní význam meritorního rozhodnutí odvolacího soudu dán tím, že se toto rozhodnutí, resp. jím řešená právní otázka, odchyluje od ustálené judikatury nebo přináší judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech (usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 181/95, Sbírka nálezů a usnesení sv. 4, č. 19).

Dovolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu odvolacího, že žalobce nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Smyslem vydání soudního rozhodnutí je autoritativně upravit konkrétní subjektivní práva a povinnosti účastníků soudního řízení. Takovému smyslu odpovídá jen takové rozhodnutí, které je pro subjekty hmotněprávních vztahů, jež jsou cestou soudního procesu řešeny, bezprostředně právně využitelné. Aby nebyla vydávána pro praxi nepotřebná rozhodnutí, jimiž není sporný vztah řešen co nejkomplexněji ve smyslu jejich právního významu, klade zákon pro žalobní návrhy, kterými se má určit, zda tu právní vztah a v tomto smyslu není v tomto řízení uplatněný žalobní návrh ničím jiným, byť se odvolatel nepřípadně snaží tvrdit, že tomu je jinak nebo právo je či není, zvláštní požadavek totiž ten, aby na požadovaném určení byl dán naléhavý právní zájem. Tímto procesně právním nárokem na důvodnost žaloby se sleduje předně zabránění ve vedení nadbytečných sporů, jimž by jinak byly soudy zatěžovány, a které se vztahují jen k dílčím otázkám, jež jsou řešitelné jako otázky předběžné při uplatnění žalob zejména podle § 80 písm. b/. V otázce obsahu požadavku existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, je soudní praxe jednotná v tom (R 17/1972), že naléhavý právní zájem je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo právo žalobce nebo právní vztah, na kterém je účasten, ohroženo, popřípadě tam, kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Určovací žaloba má povahu preventivní; jejím účelem je poskytnout ochranu právnímu postavení (právu) žalobce dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva, a naopak, není namístě tam, kde právní vztah nebo právo již porušeny byly, a kde je žalobci k dispozici žaloba o splnění povinnosti podle § 80 písm. b/; prevence již pozbývá smyslu a přiléhavou se stává reparace v podobě odstranění následků porušení práva, proto žalobce právní zájem na určení právního vztahu nebo práva již mít nemůže. Uvedené funkci určovací žaloby koresponduje právě s podmínkou, aby na určení právního vztahu nebo práva byl naléhavý právní zájem; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že ji určovací žaloba bude plnit, nebude splněna ani tato podmínka.

V takovém případě, aniž by se zabýval věcí samou (otázkami aktivní a pasivní legitimace), soud žalobu o určení zamítne; nedostatek doložení naléhavého právního zájmu je samostatným a zpravidla prvořadým důvodem, pro který určovací žaloba neobstojí.

Vzhledem k tomu, že především na tomto závěru je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, přičemž dovolací soud se touto právní otázkou již opakovaně zabýval

a dospěl ke shodnému závěru, nebylo zapotřebí věnovati se dalším námitkám dovolatele, neboť by ani v případě jejich akceptace nemohlo být ničeho změněno na výsledku předmětného řízení.

Žalovaný má podle § 243c odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení, vzniklých podáním písemného vyjádření k dovolání. Za tento úkon náleží podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. polovina sazby, tj. 5.000,- Kč (§ 5 písm. d/, § 14 odst. 1, § 15), krácená ještě o 50 % podle § 18 odst. 1 téhož předpisu (za jediný úkon v dovolacím řízení ) na 2.500,- Kč. Poté je nutno přičíst režijní paušál ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.); včetně 19 % DPH činí náklady žalovaného 3.332,- Kč.

Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 25. září 2008

JUDr. František Ištvánek, v. r.

předseda senátu