28 Cdo 5292/2009
Datum rozhodnutí: 15.11.2010
Dotčené předpisy: § 6 odst. 1 písm. p) předpisu č. 229/1991Sb., § 11 odst. 1 písm. c) předpisu č. 229/1991Sb.





28

Cdo 5292/2009



ROZSUDEK




Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause, v právní věci žalobkyně
V. K.,
zastoupené JUDr. Janem Svobodou, advokátem v Teplicích, Kollárova 18,

proti žalovaným
1) městu Bílina,
se sídlem v Bílině, Břežánská 50/4, zastoupenému JUDr. Dominikem Hinerem, advokátem v Teplicích, Masarykova 716,
2) P. B.,

3) V. B.,

4) B. B.,

5) B. K.,

6) J. K.,

7) B. Ď.,
a
8) J. Ď.,
o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 9 C 323/2003, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 6. 2009, č. j. 9 Co 1057/2007-256, takto:


Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 6. 2009, č. j. 9 Co 1057/2007-256, a rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 27. 6. 2007, č. j. 9 C 323/2003-224,
se v celém rozsahu zrušují
a věc
se vrací
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :



Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem shora označeným byl ve výroku II. potvrzen rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 27. 6. 2007, č. j. 9 C 323/2003-224, kterým bylo určeno, že Věra Úblová byla ke dni úmrtí (23. 11. 1997) výlučnou vlastnicí tam specifikovaných pozemků nacházejících se v k.ú. B., obci B.. Výrokem I. rozsudku odvolacího soudu bylo odmítnuto odvolání prvního žalovaného do té části výroku napadeného rozsudku soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodováno o určení vlastnictví ve vztahu k ostatním žalovaným. Odvolacím soudem nebylo žádnému z účastníků přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.


Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že naléhavý právní zájem na požadovaném určení byl na straně žalobkyně dán, neboť tato je dědičkou Věry Úblové a předmětnou určovací žalobou chce dosáhnout toho, aby byly sporné nemovitosti (u nichž je v katastru nemovitostí evidována duplicita zápisu vlastnického práva) dodatečně projednány v dědickém řízení. Nižší instance uzavřely, že V. Ú. zdědila po J. L. specifikovanou část přídělu č. 9, přičemž s takto nabytými pozemky řádně disponovala a vlastnické právo k nim jí nebylo odňato. V řízení bylo zjištěno, že na základě uzavřených hospodářských smluv vztahujících se k těmto pozemkům docházelo pouze k převodu správy příslušného majetku a nikoli k převodu vlastnictví jako takového. Jelikož nebylo v řízení prokázáno nabytí vlastnictví Městským národním výborem v Bílině (který uvedené nemovitosti následně převedl na ostatní žalované), nižší instance tak usoudily, že vlastnické právo k předmětným pozemkům náleželo ke dni úmrtí V. Ú. Dle názoru soudů obou stupňů nebylo možno na daný případ aplikovat zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen zákon o půdě ), když se v posuzované věci jednalo o určení vlastnického práva z důvodu duplicitního zápisu v katastru nemovitostí, a V. Ú. tak bylo nutno poskytnout ochranu podle obecných občanskoprávních předpisů. Pokud jde o odmítnutí odvolání prvního žalovaného do označené části výroku rozsudku soudu prvního stupně, pak tento postup odvolací soud odůvodnil tím, že jelikož se v dané věci účastníci nenacházejí v postavení nerozlučných společníků ve smyslu ustanovení § 91 o. s. ř., není tudíž první žalovaný subjektivně legitimován k podání odvolání do té části výroku, jež se týká ostatních žalovaných.





Proti rozsudku odvolacího soudu podal první žalovaný dovolání. Dovodil přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku ve věci samé a jako důvody dovolání označil vadu řízení s možným následkem nesprávného rozhodnutí a nesprávné právní posouzení věci. V rámci vylíčení dovolacích důvodů vytýkal odvolacímu soudu mimo jiné to, že nevěnoval pozornost existenci či neexistenci nabývacích titulů na straně žalovaných, mezi něž náležela například smlouva uzavřená dne 19. 6. 1962 mezi Josefem Lehkým (právním předchůdcem V. Ú.) a Státním statkem B. Dovolatel dále namítal skutečnost, že se odvolací soud nevypořádal s otázkou užívání předmětných nemovitostí Státním statkem Bílina na základě shora uvedené smlouvy a zda tyto pozemky byly následně použity pro bytovou výstavbu. Tvrdil rovněž, že se odvolací instance dostatečně nezabývala otázkou oprávněnosti či neoprávněnosti zápisu sporných nemovitostí na vlastnický list města Bíliny do katastru nemovitostí na základě zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Dovolatel tedy žádal, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a současně i rozsudek soudu prvního stupně - a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Žalobkyně se k dovolání písemně vyjádřila. Trvala na svých dosavadních tvrzeních, nesouhlasila s dovolacími námitkami a navrhla, aby dovolací soud dovolání prvního žalovaného odmítl.



Nejvyšší soud zjistil, že první žalovaný, zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). První žalovaný dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvody byly uplatněny podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy pro vadu, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. tvrzené nesprávné právní posouzení věci.


Dovolání je přípustné.


Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.


Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem, což dopadá i na posuzovaný případ.



Dovolání je rovněž důvodné.


Nejvyšší soud shledal, že nižší instance dospěly k nesprávnému právnímu závěru, když uzavřely, že se na předmětnou věc nevztahuje zákon o půdě jakožto speciální právní předpis upravující restituční vlastnické vztahy k půdě a jinému zemědělskému majetku. Dle názoru dovolacího soudu je naopak nutno vzít v úvahu právní úpravu jím nastolenou, neboť se v daném případě jedná o restituční věc tohoto charakteru.


Na základě ustanovení § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě platí, že oprávněným osobám budou vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu v důsledku převzetí nemovitostí bez právního důvodu.


Nejvyšší soud zaujal stanovisko, že shora uvedený restituční důvod může být dán nejen tehdy, když absentuje právní vztah mezi osobou oprávněnou a státem (či jinou právnickou osobou), který věc převzal. Nastoupí též za té situace, jestliže stát nebo jiná právnická osoba (v tomto případě se jednalo o Státní statek Bílina) věc smluvně převzala do užívání, ale posléze došlo bez vědomí oprávněné osoby (jež byla dosud evidována jako vlastník) k použití předmětných nemovitostí k jiným účelům než původně smluvně zamýšleným a rovněž odlišným subjektem.



V daném případě je však třeba se vypořádat zároveň s tím, jaký je současný stav pozemků, o nichž bylo rozhodnuto ve výroku II. rozsudku odvolacího soudu, a jaký byl jejich stav ke dni účinnosti zákona o půdě, tj. k datu 24. 6. 1991. Vyřešení této skutečnosti je pro rozhodnutí předmětné věci nutné, neboť bez něj není možné uzavřít, komu svědčí vlastnické právo k uvedeným nemovitostem.



Pokud by byly sporné pozemky skutečně zastavěny, jak namítá dovolatel, pak by zde nastala překážka vydání věci podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě; přičemž tato překážka by působila jak ve vztahu k V. Ú., tak i k žalobkyni jako její sukcesorce. V. Ú. by tudíž za takových okolností nemohla být ke dni svého úmrtí shledána vlastníkem sporných nemovitostí. Za této situace by tak žalobkyni jakožto její dědičce mohl být na základě ustanovení § 11a odst. 1 citovaného předpisu případně poskytnut buď pouze jiný pozemek nebo (v případě, že by ani tato varianta možná nebyla) peněžitá náhrada ve výši ceny odňatého pozemku ve smyslu ustanovení § 16 uvedeného zákona.


V případě, že by předmětné nemovitosti zastavěny nebyly, pak by bylo třeba odstranit duplicitu zápisu vlastnického práva zejména tím způsobem, že by nižší instance posoudily též oprávněnost nabývacího titulu města Bíliny ve světle již zmíněného zákona č. 172/1991 Sb.


Jestliže by byl i tento nabývací titul naplněn, pak by eventuelní konkurenci práv bylo nutno v takovémto krajném případě řešit posouzením z hlediska tzv. lepšího práva, tj. zejména podle časové přednosti nabytí, případně též na základě faktického rozsahu vlastnických oprávnění.



Jelikož se shodného pochybení při právním posouzení věci dopustily obě nižší instance, a vzhledem k tomu, že je třeba, aby byly nalézacími soudy v řízení osvětleny určité skutečnosti, Nejvyšší soud z těchto důvodů zrušil obě jejich rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 o. s. ř.).


V dalším průběhu řízení, v němž se rozhodne též o nákladech dovolacího řízení, je soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).


Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 15. listopadu 2010

JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.

předseda senátu