28 Cdo 5276/2007
Datum rozhodnutí: 16.12.2008
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 5276/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce M. Š., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému J. V., zastoupeného advokátem, o částku 1.990.670,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp.zn. 13 Cm 453/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 6. 2007, č.j. 2 Cmo 155/2006-206, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací svým rozsudkem výše označeným potvrdil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 6. 2005, č.j. 13 Cm 453/2003-128, a to v bodech I. a IV. Žalobce byl zavázán zaplatit žalovanému k rukám jeho zástupce na nákladech odvolacího řízení částku celkem 67.716,- Kč.

Potvrzující rozsudek odvolací instance se týkal v meritu věci té výrokové části

I. rozsudku soudu prvního stupně, kterou byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 1.359.743,10 Kč s příslušenstvím.



Odvolací soud po svém zjištění skutkového stavu dospěl k právnímu závěru, že v rámci činnosti sdružení mezi účastníky, založeného na základě smlouvy o sdružení ze dne 10. 9. 1992, vyústila obchodní činnost sdružení v určité aktivity. Mezi ně však nepatřily obchody s T.H.U. E. o. u., spol. s r.o. a C.-T.E.N., spol.

s r.o. Tyto obchody nebyly obchody sdružení. Šlo pouze o obchod samotného žalobce. Žalovaný s ním v rámci obsahu smlouvy o sdružení nevyslovil souhlas, respektive tento souhlas nebyl prokázán. Z tohoto důvodu pak nelze dovodit, že by souvislosti s takto zjištěným skutkovým stavem vznikl žalovanému nějaký dluh (zaplacení poloviny ze závazků z titulu účasti na obchodu sdružení).



Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. V tomto dovolání vymezil zásadní otázku pro rozhodnutí věci tak, zda obchody podle kupní smlouvy, kterou 7. 11. 2000 uzavřel žalobce jako účastník sdružení E. Š.+V. se společností T.H.U. E. o. u., spol. s r.o., Č. B., T. 11, na dodávku kabelu za kupní cenu 47.229.000,- Kč a podle kupní smlouvy ze dne 1. 11. 2000, kterou uzavřel žalobce jako účastník sdružení E. Š.+V. se společností C.-T.E.N., spol. s r.o., B., D. 5, na odběr kabelů za cenu 57.579.840,- Kč jsou obchody uzavřené žalobcem ve prospěch sdružení. Žalobce přikládal takto vymezené otázce zásadní právní význam z hlediska rozhodnutí odvolací instance. Navrhoval, aby Nejvyšší soud na základě řešení uvedené právní otázky ve prospěch dovolatele zrušil rozsudky obou nižších instancí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný v písemném vyjádření k dovolání žádal, aby Nejvyšší soud dovolání nevyhověl. Navrhoval, aby v případě, že dovolání nebude odmítnuto pro nepřípustnost, bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátkou, podal dovolání včas (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že soudy nižších instancí rozhodly ohledně předmětu dovolání shodně, připadala v úvahu přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tedy přípustnost pro zásadní právní význam napadeného rozsudku. Jedině v případě, že by Nejvyšší soud dovodil naplnění této přípustnosti, zabýval by se meritorně dovolacím důvodem, jak jej uplatnila strana žalující. Dovolací důvod byl uplatněn podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tedy pro tvrzené nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem.

Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. spočívá zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu zejména v tom, jestliže je řešena právní otázka, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo je-li právní otázka řešena v rozporu s hmotným právem.

Přípustnost dovolání za situace, kdy nejde o zjevnou ani skrytou diformitu rozsudku nižších instancí, je založena na myšlence sjednocování judikatury nižších instancí, případně i dovolacího soudu. Nejvyšší soud zde má řešit (jasně vymezenou) právní otázku tehdy, jestliže tato otázka dosud nebyla řešena, nebo v případě kontradiktorních rozhodnutí nižších instancí či senátů instance dovolací. Primárním cílem zde není náprava vadných rozhodnutí nižších instancí, a už vůbec ne ve všech právních či snad dokonce skutkových aspektech.

Tento záměr zákonodárce vyjádřil přiléhavě Ústavní soud těmito slovy: Za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu nutno považovat zejména ta, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech. Posouzení zásadního významu právní stránky je věcí nezávislého soudního rozhodnutí, jež není předmětem ze strany Ústavního soudu. Jde o formulaci užitou v usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 8. 1995, vydaném pod sp.zn. III. ÚS 181/95 a publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS., svazek 4, č.19.



Také Nejvyšší soud se opakovaně vyjádřil k vymezení otázky, která nepostrádá zásadní právní význam. V usnesení ze dne 15. 2. 2001, sp.zn. 22 Cdo 1731/99, publikovaném v Souboru rozhodnutí NS, svazek 2, C 203, uvedl, že pokud je řešení konkrétní právní otázky spojeno s posuzováním jedinečného skutkového základu, nečiní to rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím po právní stránce zásadního významu.

V těchto judikatorních intencích posuzoval Nejvyšší soud přípustnost podaného dovolání. Z výše popsané právní otázky, jak byla vymezena stranou žalující, je zřejmé, že nepřináší judikatorní přínos. Jde o právní otázku, která je založena na rozsáhlém skutkovém základu jedinečném pro daný případ, na němž navíc dovolací soud nemůže nic měnit. Dovolací soud tedy není oprávněn ve smyslu ustálené judikatury posuzovat jinak (obecně) obvyklou právní otázku (spadá-li určitý obchod pod činnost sdružení), a pokud by tak učinil, dopustil by se procesního pochybení. Jak již shora naznačeno, přípustnost dovolání v případě potvrzení rozsudku soudu prvního stupně odvolací instancí je limitována a nemůže navodit přezkum právního posouzení věci v podstatném či dokonce celém rozsahu.

Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl podle

§ 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. jako nepřípustné.

V případě odmítnutí dovolání pro nepřípustnost vzniká v obecné rovině podle již citovaných stanovení (§ 243c odst. 1 o.s.ř. a související) a § 146 odst. 3 o.s.ř. protistraně právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný sice podal písemné vyjádření k dovolání, dovolací soud mu však náklady spočívající v odměně za toto vyjádření nepřiznal. Má zato, že nešlo o účelně vynaložené náklady nezbytné pro bránění vlastního postavení ve věci, jak je předvídá § 142 odst. 1 o.s.ř. Stejně jako dovolání žalobce, tak i písemná odpověď žalovaného se obšírně zabývá skutkovou stránkou věci, k jejímuž zhodnocení a posléze právnímu posouzení byly oprávněny nižší instance, nikoliv však nyní dovolací soud.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 16. prosince 2008

JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.

předseda senátu