28 Cdo 527/2013
Datum rozhodnutí: 05.11.2013
Dotčené předpisy: § 14 odst. 1 předpisu č. 182/1988Sb., § 420 obč. zák., § 28a předpisu č. 229/1991Sb.



28 Cdo 527/2013 U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. a Mgr. Zdeňka Sajdla, v právní věci žalobce Pozemkového fondu ČR , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 45797072, nyní ČR
- Státnímu pozemkovému úřadu, zastoupeného JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. 18, proti žalovanému Ing. J. S., IČ 45750882, zastoupenému JUDr. Tomášem Lebedou, advokátem se sídlem v Průhonicích, Na Sídlišti 152, o 103.971,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 13 C 49/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2012, č. j. 62 Co 114/2012-60, takto:

I. V řízení bude pokračováno na straně žalobkyně s Českou republikou - Státním pozemkovým úřadem se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a.
II. Dovolání se odmítá.
III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech dovolacího řízení částku 6.728,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Tomáše Lebedy. Odůvodnění: O žalobě na zaplacení částky 103.971 Kč s příslušenstvím, kterou žalobce požadoval po žalovaném jako znalci z titulu náhrady škody za vadně zpracovaný znalecký posudek, rozhodl Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 31. 8. 2011, č. j. 13 C 49/2011-32 tak, že žalobu zamítl a žalobci uložil náhradu nákladů řízení vzniklých žalovanému.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 1. 2. 1967 bylo rozhodnuto o umístění stavby rodinného domku na pozemku parcely č. 3468 v k. ú. D., když podle Směrného územního plánu Prahy schváleného usnesením vlády ČSSR č. 223 ze dne 22. 4. 1964, byl předmětný pozemek zahrnut do obytného území izolované zástavby . Z rozhodnutí Pozemkového úřadu hl. m. Prahy, sp. zn. PÚ 4232/92 ze dne 5. 2. 1999 vzal za prokázané, že Pozemkový úřad hl. m. Prahy rozhodl, že K. T. a I. S. nejsou vlastnicemi pozemku parcely č. 3468 role o výměře 851 m2 v k. ú. D., neboť na základě výměru odboru výstavby ONV v Praze 6 ze dne 24. 1. 1966, č. j. 34548/64/Dr.Ku, jehož platnost byla potvrzena v odvolacím řízení rozhodnutím komise pro výstavbu ze dne 24. 2. 1966, došlo k vyvlastnění této parcely ve prospěch čs. státu - ONV v Praze 6 na výstavbu rodinného domku a dne 31. 10. 1966 byla uzavřena dohoda o zřízení práva osobního užívání, jenž byla registrována Státním notářstvím pro Prahu 6 dne 8. 12. 1966.
Zjistil dále, že na základě objednávky znaleckého posudku ze dne 6. 8. 2008 žalovaný ocenil předmětný pozemek na částku 212.750,- Kč, a to ke dni přechodu vlastnického práva na stát dne 24. 2. 1966 s tím, že původně zemědělský pozemek byl územním plánem určen pro výstavbu rodinného domu. Vzal za prokázané, že na základě dohody o poskytnutí peněžité náhrady uzavřené mezi žalobcem a I. S. dne 5. 5. 2009 žalobce vyplatil I. S. peněžitou náhradu za nevydaný pozemek (spoluvlastnický podíl o velikosti 1/2) ve výši 106.375,- Kč. Dále vyšel ze zjištění, že žalobce vyplatil žalovanému odměnu za vypracovaný znalecký posudek ve výši 1.666,- Kč.
Žalovaný při zpracování posudku vycházel ze zadání žalobce a cenu pozemku stanovil v souladu s § 14 odst. 1 vyhl. č. 182/1988 Sb. ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. a § 28a zákona č. 229/1991 Sb. s tím, že podle § 14 odst. 1 vyhl. č. 182/1988 Sb. ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. byla v hl. m. Praze stanovena cena 250,- Kč za 1 m2 pozemku nebo jeho části určeného pro stavbu. Dovodil, že předmětný pozemek byl již od roku 1964 zahrnut do Směrného územního plánu Prahy do obytného území izolované zástavby a následně ke dni 24. 2. 1966 byl vyvlastněn ve prospěch čs. státu ONV v Praze 6 na výstavbu rodinného domku.
Soud prvního stupně uvedl, že pokud by bylo přistoupeno na restriktivní výklad žalobce, že částkou 250,- Kč lze ocenit jen stavební pozemek ve smyslu § 2 odst. 1 vyhl. č. 144/1959 Sb. Ú. l., nebylo by možné poskytnout alespoň částečně adekvátní náhradu téměř žádné z oprávněných osob podle zákona č. 229/1991 Sb., což však nebylo úmyslem zákonodárce. Jestliže vymezení stavebního pozemku záviselo v tehdejší době na vymezení v územním rozhodnutí, je zřejmé, že osoby, jimž byly pozemky většinou bez poskytnutí jakékoliv náhrady vyvlastňovány za účelem další výstavby, o takovéto územní rozhodnutí logicky nežádaly. Z toho důvodu ustanovení § 14 odst. 1 vyhl. č. 182/1988 Sb. ve znění vyhl. č. 316/1990 Sb. nepoužívá výraz stavební pozemek, ale pozemek určený pro stavbu, což je širší pojem zahrnující pozemky, jež nebyly formálně prohlášeny za stavební, nicméně v době vyvlastnění bylo jasné, pro jaký účel byly určeny a vyvlastněny.
Soud prvního stupně rovněž připomenul, že zákon č. 229/1991 Sb. byl přijat mimo jiné ,,ve snaze zmírnit následky některých majetkových křivd , k nimž došlo vůči vlastníkům zemědělského a lesního majetku v období let 1948 až 1989 . V tomto procesu by pak měl žalobce plnit s ohledem na zákonem vymezené úkoly jednu z rozhodujících rolí. Konstatoval, že je tedy nepochopitelné, že se žalobce snaží náhrady náležející oprávněným osobám formálním výkladem práva minimalizovat a jím prosazovaná výše náhrady za celý pozemek o výměře 851 m2 nacházející se v jedné z lukrativnějších lokalit v k. ú. D. označené místním jménem ,,H. , by měla činit pouze částku 4.808,- Kč. Toto rozhodně nelze považovat za snahu zmírnit následek majetkové křivdy, nýbrž spíše za vědomou snahu novou křivdu vytvořit. Podotkl, že v roce 2009, kdy žalobce konečně přiznal oprávněným osobám náhradu, by obvyklá cena takového pozemku dosahovala několika milionů Kč.
Pokud jde o právní hodnocení, vyšel z ustanovení § 420 o. z., jakož i preambule a znění zákona č. 229/1991 Sb., a na něj navazujícího předpisu vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhl. č. 316/1990 Sb. Vzal též do úvahy znění ustanovení § 2 odst. 1 a § 6 odst. 1 vyhl. č. 144/195 Ú. l. o definici stavebního pozemku. Na základě shora uvedeného žalobu zamítl.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 20. 6. 2012, č. j. 62 Co 114/2012-60, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a zavázal žalobce k úhradě nákladů řízení žalovanému.
Odvolací soud převzal v plném rozsahu skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním posouzením , na které v plném rozsahu odkázal. Dodal přitom, že výklad žalobce, pokud jde o charakter předmětné nemovitosti, považuje odvolací soud stejně jako soud prvního stupně za zcela absurdní a nepřijatelný, neboť je v rozporu se zákonem č. 229/1991 Sb. Podle odvolacího soudu není možné akceptovat stanovisko žalobce v tom smyslu, že předmětný pozemek byl v době přechodu vlastnictví na stát ornou půdou, neboť v řízení bylo jednoznačně prokázáno, že pozemek byl určen územním plánem pro výstavbu rodinného domu. Vyslovil, že žalovaný nezpůsobil žalobci žádnou škodu a zdůraznil, že odpovědnost za částku vyplacenou oprávněné osobě spočívá výlučně na žalobci, který v případě pochybností o správnosti znaleckého posudku mohl postupovat tak, že by si nechal vypracovat jiný znalecký posudek, což však neučinil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání, jehož přípustnost dovozoval z tvrzení, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, které spatřoval v nesprávném posouzení účelového určení pozemku jako stavebního namísto orné půdy. Podle dovolatele rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní právní význam. Opakoval své argumenty uplatněné v řízení před soudy obou stupňů a zejména zdůrazňoval, že pokud oprávněné osobě byl odňat zemědělský pozemek, má nárok na náhradu za zemědělský pozemek, přičemž pojem pozemek určený pro stavbu musí mít určité kvalifikované znaky, dané uvedenými předpisy a nelze je ztotožňovat s pouhým záměrem kupujícího později učinit kroky k přeměně pozemku na stavební. Dále namítal, že cena náhradního pozemku má být ekvivalentní ceně pozemku, který byl oprávněné osobě odebrán a pokud byl odebrán zemědělský pozemek, náleží náhrada odpovídající jeho tehdejšímu charakteru, který měl v době přechodu na stát. Ve prospěch oprávněné osoby nelze proto počítat s cenovým navýšením pozemku, k němuž došlo po změně jeho charakteru v důsledku jeho zastavění po přechodu na stát nebo právnickou osobu, bez přičinění původního vlastníka. Rovněž konstatoval, že ocenění pozemků v souladu s § 14 vyhl. 182/1988 Sb. jako zemědělských nelze pokládat za závěr v rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 o. z., třebaže nyní na nich leží stavby a již v době vyvlastnění byly určeny k tomu, aby sloužily ke stavebnímu účelu. V této souvislosti odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 101/2003, 28 Cdo 1518/2007 a 28 Cdo 4783/2010.
Dovolatel tvrdil, že žalovaný měl pro žalobce řádně ocenit pozemek parcelu č. 3468, k. ú. Dejvice, ke dni 24. 2. 1966. Podle dovolatele z dokumentů předaných žalovanému jednoznačně vyplývá, o jaký druh pozemku se v okamžiku přechodu vlastnictví pozemku na stát jednalo. Žalovaný jako soudní znalec řádně neprozkoumal přiložené dokumenty, proto ocenil nevydané pozemky jako pozemky stavební namísto orné půdy. Dovozoval, že žalobce na základě nesprávně zpracovaného posudku vyplatil oprávněné osobě I. S. částku 106.375,- Kč místo částky ve výši 2.404,- Kč, která vychází ze skutečné ceny předmětného pozemku. Namítal, že žalovaný tedy svým jednáním porušil povinnost uloženou mu jako soudnímu znalci ustanovením § 8 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících a též porušil svou povinnost stanovenou v ustanovení § 415 o. z., neboť si při zpracování znaleckého posudku nepočínal tak, aby nedošlo ke škodě na majetku . Tvrdil, že kdyby žalovaný řádně zpracoval znalecký posudek, nevyplatil by žalobce oprávněné osobě částku ve výši 106.375,- Kč, ale pouze částku 2.404,- Kč, odpovídající skutečné ceně pozemku v okamžiku přechodu vlastnictví na stát. Podle dovolatele jednáním soudního znalce mu vznikla škoda ve výši rozdílu mezi vyplacenou částkou a skutečnou cenou předmětného pozemku, která činí částku ve výši 103.971,- Kč, proto podal na žalovaného jako osobu odpovědnou podle § 420 odst. 1 o. z. žalobu, podle které požaduje uhradit jemu vzniklou škodu podle § 442 o. z.
Navrhl proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl odmítnutí, popř. zamítnutí dovolání s tím, že nejsou splněny podmínky uvedené v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle žalovaného se nejednalo o pozemek s charakterem orné půdy.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ( o. s. ř. ), ve znění účinném do 31. 12. 2012, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
V průběhu dovolacího řízení byl s účinností ke dni 1. 1. 2013 Pozemkový fond České republiky (původně žalovaný) zákonem č. 503/2012 Sb. zrušen (§ 23), do jeho práv a povinností, včetně práv a povinností ze správních a soudních řízení, jejichž byl účastníkem, vstoupila Česká republika a k výkonu těchto práv a povinností se stal příslušným citovaným zákonem zřízený Státní pozemkový úřad (§ 22 odst. 1). Nejvyšší soud proto podle § 107 odst. 1 a 3 o. s. ř. (který je použitelný i pro dovolací řízení srov. § 243c odst. 1 o. s. ř.) rozhodl, že v řízení bude pokračováno na straně žalované s Českou republikou - Státním pozemkovým úřadem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že žalobce, zastoupen advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod byl uplatněn podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Přípustnost dovolání dovolatele v daném případě bylo třeba posoudit (podle dříve platného ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 o. s. ř.
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. byla dána, jestliže nemohla nastoupit přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.

Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci míří na situace, kdy soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si aplikovaný právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, text na str. 13/45/).

Z obsahu podaného dovolání přitom plyne, že dovolatel opakovaně uplatňuje svá tvrzení o tom, že mu vznikla škoda v příčinné souvislosti s vadně zpracovaným znaleckým posudkem znalce (žalovaného), neboť nebýt jím vadně použité metodiky při ocenění předmětného pozemku, vyplatil by K. T. a I. S. částku nižší, než jakou skutečně vyplatil. Jeho dovolací námitky tak míří na tvrzenou nesprávnost závěrů odvolacího soudu pokud jde o absenci zaviněného protiprávního jednání žalovaného a příčinné souvislosti mezi ní a vznikem vyčísleného rozdílu , který na základě znaleckého posudku zpracovaného žalovaným, zaplatil žalobce (podle svého mínění) neoprávněně.

Dovolání není důvodné.

Pro posouzení správnosti závěrů odvolacího soudu, s jehož závěry se dovolací soud jinak zcela ztotožňuje, se sluší uvést, že povaha vztahu mezi znalcem, na nějž se jiný subjekt (lhostejno, zda právnická či fyzická osoba nebo orgán státu) obrátí, je určována jednak ustanoveními zákona č. 36/1967 Sb., jmenovitě z hlediska povinností znalce, ustanovením § 8 zákona, na který odvolací soud odkazuje a jehož znění bral do úvahy. Při absenci bližší právní úpravy podle citovaného zákona, pokud jde o mechanismus vzniku právního vztahu mezi objednatelem znaleckého posudku a znalcem, je proto namístě aplikovat v úvahu přicházející ustanovení občanského zákoníku, případně obchodního zákoníku. V případě vztahu regulovaného občanským zákoníkem (a o takový případ v tomto případě se zřejmě jedná), je proto třeba respektovat důsledky plynoucí z obecných ustanovení závazkového práva (§ 488 a násl. o. z.), jakož i ustanovení upravující tomu nejbližší smluvní typ. V dané věci se proto nabízí nejspíše podpůrná přiměřená aplikace ustanovení o smlouvě o dílo (§ 631 a násl. o. z.). Z porovnání uvedených ustanovení lze dovodit, že pro vznik závazkového vztahu mezi objednatelem a znalcem, jako zpracovatelem znaleckého posudku, je rozhodující vymezení úkolu znalce podle zadání objednatele. V jiných souvislostech (pokud jde o oblast procesních předpisů podle ustanovení § 127 o. s. ř.) lze poukázat na obdobnou povinnost zadatele (tedy soudu), který je povinen znalci náležitý srozumitelným způsobem vymezit předmět znaleckého zkoumání. Lze proto zatím uzavřít, že povaha pokynů objednatele je rozhodující z hlediska povinnosti znalce splnit zadání ve smyslu shora zmíněného § 8 zákona č. 36/1967 Sb.

Takto primárně založená povinnost zpracovatele (znalce) nemůže být rozšiřována tak, aby znalec sám o své újmě, nerespektoval zadání ve smyslu změny podkladů, které mu objednatel zadal. Znalci je zajisté zachována možnost upozornit objednatele na možnost odlišného ocenění v případě změněných (odlišných) podkladů. O takový případ by se mohlo jednat v případě zcela evidentního rozporu mezi zněním zadání a jasnými, očividně se nabízejícími, odlišnými podklady, které měl znalec k dispozici, nebo jejichž odlišný výklad by byl znalci vzhledem k jeho odbornosti zřejmý. Pouze v naznačených souvislostech, v závislosti na okolnostech konkrétního případu, by bylo lze uvažovat v případě porušení takové notifikační povinnosti o porušení povinnosti znalce z hlediska obecného ustanovení § 415 o. z. To však nic nemění na zásadní a rozhodující povaze zadání úkolu znalci, jak je vymezil objednatel. Na něm je totiž prvořadě rozhodnutí, zda podle okolností, požádá znalce o zpracování alternativního posouzení (což je případ z praxe relativně častý, zejména v případech náhrad škod), nebo možnost požádat znalce o doplnění znaleckého posudku, pokud podle (případně dodatečných) zjištění objednatele by k takovému postupu byl důvod. V tomto směru opět dovolací soud vychází z možností realizovaných v případech, kdy znalec vystupuje jako soudem ustanovený znalec v soudním řízení, a změněná procesní situace takové nové požadavky soudu odůvodňuje.

Mimo naznačené alternativy je věcí předvídavosti a pečlivosti objednatele (zadavatele) znaleckého posudku, zda vůbec a nakolik přiléhavě sám předmětem znaleckého posouzení a příslušné podklady k jeho zpracování, sám vymezí a kvalifikuje. V tomto směru jde o jeho odpovědnost, kterou nelze přenášet na další subjekt (znalce), který je naopak z logiky právního vztahu, zadáním zpracování znaleckého posudku vázán.

Aplikováno na posuzovaný případ, nelze dospět k závěru, že by znalec předně při zpracování posudku v této věci, se od zadání objednatele odchýlil, případně vycházel z nesprávné interpretace podkladů, které mu byly objednatelem předloženy. Odvolací soud v tomto směru (shodně se soudem prvního stupně) tuto otázku podrobně a přesvědčivě rozvedl s odkazem na účel a smysl zákona č. 229/1991 Sb., jakož i v úvahu přicházejících stavebních předpisů a na jeho závěry proto dovolací soud pro stručnost odkazuje se tím, že nemá důvodu odchýlit se od nich, ježto je považuje za přiléhavé a správné. V tomto ohledu proto dovolací soud nemohl dospět k závěru tvrzenému v dovolání, o porušení právní povinnosti znalce z hlediska ustanovení § 8 zákona č. 36/1967 Sb.

Dovolací soud z těchto důvodů nemohl přisvědčit ani argumentaci dovolatele o porušení prevenční povinnosti znalce ve smyslu § 415 o. z. Odkazuje se s v této souvislosti na odpovídající pasáž odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, který zdůraznil, že bylo na žalobci jako objednateli, aby případně sám (pokud měl pochybnosti o správnosti metodiky použité znalcem (žalovaným), požádal o doplnění či novém ocenění, za změněných východiskových podkladů. K tomu ovšem žalobce nepřistoupil. Nemůže proto důsledky své nedostatečné pečlivosti při realizace své zákonné náhradové povinnosti přenášet nyní na jiný subjekt (znalce), tedy žalovaného, jak se toho v průběhu řízení a nyní v dovolacím řízení, domáhá.
Dovolací soud v této souvislosti pouze dodává, že odkazy dovolatele na judikaturu Nejvyššího soudu nevyvracejí správnost metodiky použité žalovaným, který postupoval v souladu se zadáním, šlo o vztah mezi zpracovatelem posudku a objednatelem, kde byl znalec pokyny objednatele vázán. Posouzení právních závěrů znalci nepříslušelo, bylo tedy na objednateli, aby případně zadal znalci alternativní zpracování posudku v různých cenových hladinách při různých výchozích podkladech.
Protože schází jeden ze základních předpokladů obecné odpovědnosti znalce v podobě tvrzeného porušení jeho právní povinnosti, je nadbytečné podrobit dovolacímu přezkumu další tvrzení dovolatele směřující k existenci příčinné souvislosti mezi jednáním znalce a následně vzniklou tvrzenou škodou. Pouze pro úplnost však dovolací soud přičiňuje, že pro posuzování existence příčinné souvislosti, tak jak se v soudní praxi ustálila, platí,
že z hlediska naplnění příčinné souvislosti jako jednoho z předpokladů odpovědnosti za škodu nemůže stačit úvaha o možných následcích nezákonného rozhodnutí či vadného postupu orgánu veřejné moci, nebo pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku protiprávního jednání, nýbrž musí být příčinná souvislost najisto postavena. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li konkrétní majetková újma následkem konkrétního protiprávního úkonu orgánu státu, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku. Vzhledem k tomu, že otázky vzniku škody i příčinné souvislosti v daném sporu nemohou být řešeny obecně, ale pouze v konkrétních souvislostech, nelze vůči právnímu posouzení soudů nižších stupňů nic namítat.
V dané věci tak schází i tato další základní podmínka, totiž příčinná souvislost mezi jednáním soudního znalce a vznikem škody. Pokud žalobce vyplatil restituentovi částku vyšší za nevydaný pozemek, šlo o věc jeho pečlivosti jako objednatele zpracování znaleckého posudku. V tomto směru dovolací soud přisvědčuje argumentaci odvolacího soudu.
V projednávané věci tedy dovolací soud nemá důvodu se odchýlit od závěru odvolacího soudu ohledně posouzení charakteru předmětného pozemku s tím, že pozemek byl určen územním plánem pro výstavbu rodinného domu, a proto byl i takto žalovaným jako soudním znalcem správně oceněn podle ustanovení § 14 odst. 2 vyhl. č. 182/1988 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Nelze přisvědčit námitce dovolatele, že žalovaný svým jednáním porušil povinnost uloženou mu jako soudnímu znalci ustanovením § 8 zákona č. 36/1967 Sb. a způsobil tím žalobci škodu.
Z výše uvedených důvodů proto dovolací soud dovolání žalobce podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. pro nedostatek zásadního právního významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a je povinen nahradit žalovanému účelně vynaložené náklady dovolacího řízení, které sestávají (s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů, k němuž došlo s účinností od 7. května 2013 nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12) ze sazby mimosmluvní odměny za zastupování advokátem v částce 5.260,- Kč podle § 1 odst. 2 věty první, § 6 odst. 1 a § 7 bodu 5. vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a z paušální částky 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 téže vyhlášky, při připočtení náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 1.168,- Kč podle § 137 odst. 3 o. s. ř. V součtu tedy náklady přiznané žalobci činí 6.728,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 5. listopadu 2013
JUDr. Josef Rakovský předseda senátu