28 Cdo 5261/2016
Datum rozhodnutí: 03.05.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 241a odst. 2 o. s. ř.



28 Cdo 5261/2016

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce statutárního města Liberce , IČ 002 62 978, se sídlem v Liberci, nám. Dr. E. Beneše 1/1, proti žalovanému M. P. , zastoupenému Mgr. Radkem Stránským, advokátem se sídlem v Liberci, Dvořákova 646/4, o určení vlastnictví k pozemku a vyklizení nemovitosti , vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 53 C 26/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 1. prosince 2015, č. j. 35 Co 152/2015-135, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 4. 11. 2014, č. j. 53 C 26/2012-111, určil, že žalobce je vlastníkem specifikovaného pozemku v katastrálním území S. H. (výrok I.), žalovanému uložil zmíněnou nemovitost vyklidit (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).

Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 1. 12. 2015, č. j. 35 Co 152/2015-135, rozhodnutí soudu prvního stupně k odvolání žalovaného ve výroku III. změnil, ve výrocích I. i II. je potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).

Rozsudek odvolacího soudu zpochybnil žalovaný dovoláním, k němuž žalobce podal vyjádření.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho projednatelností.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

V souladu s § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Požadavek, aby dovolatel vymezil předpoklady přípustnosti dovolání, je ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí tohoto mimořádného opravného prostředku. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání předestřít, které z tam vyjmenovaných hledisek považuje za naplněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu řečeného ustanovení nebo jeho části (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2579/2013, ze dne 12. 5. 2015, sp. zn. 33 Cdo 1610/2015, a ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3845/2015, dále viz např. též usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16, body 16 až 19, ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. III. ÚS 3778/16, bod 11, či ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3/17, bod 6).

Dovolatel zákonným požadavkům, jak je interpretuje právě rekapitulovaná judikatura, zjevně nedostál, neb se omezil na nepostačující reprodukci znění § 237 o. s. ř. a v celém svém dovolání neartikuloval žádnou otázku, jež by odpovídala kategoriím vymezeným v citovaném ustanovení.

Jedinou pasáží dovolatelova podání vztahující se k rozhodovací praxi dovolacího soudu je ta, v níž žalovaný odůvodňuje údajnou nepřiléhavost odkazu odvolacího soudu na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3745/2011, faktem, že v oné kauze správní orgán se žalobci nejednal jako s účastníky řízení, jež vyústilo ve vydání sporného rozhodnutí, zatímco v posuzované při žalobci postavení účastníka správního řízení upřeno nebylo. Krajský soud ovšem vzpomenutý judikát citoval toliko jako oporu pro názor, že i ve vztahu ke správním rozhodnutím vydaným před účinností zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, je uplatnitelnou teze, dle níž lze za nicotné pokládat rovněž správní akty neuskutečnitelné, respektive s ohledem na jejich faktickou či právní nemožnost nerealizovatelné (podobně viz např. též usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 358/01, a ze dne 17. 7. 2006, sp. zn. II. ÚS 399/06, popřípadě rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3542/2013), přičemž právě tímto defektem bylo podle odvolacího soudu zatíženo také pro předmětnou kauzu významné rozhodnutí Okresního úřadu Liberec pozemkového úřadu ze dne 10. 5. 1993. Účastenství žalobce v řízení předcházejícím vydání uvedeného správního aktu je tak pro přiléhavost předeslané úvahy odvolacího soudu zjevně nepodstatné. Ani zmíněný náznak dovolací námitky (míjející se s nosnými úvahami odvolacího soudu) tudíž nemůže založit přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. Pro úplnost je pak možné dodat, že nicotnost správního aktu (na rozdíl od jeho věcné správnosti) je soud vskutku i v občanském soudním řízení oprávněn zkoumat jako otázku předběžnou (viz kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2148/2001, případně jeho usnesení ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 26 Cdo 5102/2007, a ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1200/2014).

Nejvyššímu soudu tedy nezbylo než dovolání žalovaného, trpící vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, v souladu s § 243c odst. 1, větou první, o. s. ř. odmítnout.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalobce nebyl zastoupen zástupcem ve smyslu § 137 odst. 2 o. s. ř. a náhradu hotových výdajů nepožadoval (nemluvě již o tom, že náklady na vyjádření k dovolání, v němž se toliko ztotožnil se závěry odvolacího soudu a odkázal na svá předešlá podání, by nemohly být pokládány za účelně vynaložené).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. 5. 2017

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu