28 Cdo 5256/2007
Datum rozhodnutí: 26.11.2008
Dotčené předpisy: § 120 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb.




28 Cdo 5256/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně o. P. L., zastoupené advokátkou, proti žalovanému Z. B., zastoupenému advokátkou, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp.zn. 14 C 177/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2007, č.j. 25 Co 44/2007-182, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2007, č.j. 25 Co 44/2007-182, se v celém rozsahu zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 23. 10. 2006, č.j. 14 C 177/2006-54, bylo určeno, že výlučným vlastníkem objektu č.p. 44 v P. L., postaveném na st. parc. č. 137/3 zastavěná plocha o výměře 261 m² v katastrálním území P. L., je o. P. L. Dále bylo stanoveno, že žalovaný je povinen uhradit žalobkyni náklady řízení ve výši 15.167,75 Kč.

Rozsudek soudu prvního stupně byl rozsudkem odvolacího soudu výše označeným změněn tak, že se žaloba na určení, že žalobkyně je výlučným vlastníkem předmětného objektu postaveného na uvedené parcele, zamítá. Bylo též rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně

a že žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 28.761,- Kč.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které opírala

o přípustnost pro diformitu rozsudků soudů nižších instancí a jeho důvodnost spatřovala v tom, že je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a dále že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Ve svém dovolání tvrdí, že odvolací soud učinil na základě nedostatečného dokazování (soud neprovedl jí navržený důkaz znaleckým posudkem) nesprávné právní závěry, když dovodil, že schůzovní a společenská místnost, dnes stavba č. p. 44 v P. L., je součástí stavby č. p. 37 a jako taková je vlastnictvím žalovaného. Žalobkyně na podporu svých tvrzení uvádí, že vzhledem ke znění hospodářské smlouvy účinné ke dni 21. 4. 1981 nebylo úmyslem ani jedné ze stran této smlouvy převést vlastnictví stavby společenské a schůzovní místnosti (dnes č. p. 44), ale pouze budovy pohostinství (tedy č. p. 37).

Žalovaný se k dovolání písemně vyjádřil, přičemž se ztotožnil se závěry odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání nebylo vyhověno.

Dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 občanského soudního řádu, dále jen o.s.ř. ). Přípustnost dovolání byla dána podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., důvodnost je tvrzena podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání je viz níže důvodné již vzhledem k naplnění ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., nepovažuje dovolací soud za nutné zkoumat jeho důvodnost z hlediska písm. a) citovaného ustanovení.

Současný stav je takový, že původní pozemek parc. č. 137 je rozdělen na pozemek parc. č. 137/1 o výměře 273 m², na němž se nachází stavba č.p. 37, a na pozemek parc. č. 137/3 o výměře 261 m², na němž se nachází stavba č.p. 44 (tedy stavba sporná). Pokud jde o historii stavby č.p. 37 (a zastavěné plochy), od MNV P. L. ji na základě hospodářské smlouvy účinné ke dni 21. 4. 1981 nabyla J. P., od ní pak v roce 1993 na základě kupní smlouvy M. K., s.r.o. a od této společnosti ji následně odkoupil žalovaný v roce 1998. Ten pak rovněž v roce 2001 nabyl na základě kupní smlouvy s OÚ P., resp. Českou republikou též vlastnictví k pozemku parc. č. 137/1, na kterém se stavba č.p. 37 nachází.

Ke spornému objektu č.p. 44 je třeba rekapitulovat tyto rozhodné skutečnosti:

z hospodářské smlouvy č. 41/78 (účinné od 21. 4. 1981), jejíž projednávací proces začal již v roce 1978, je patrné, že na J. P. byla převedena budova provozovny pohostinství tj. jen objekt č.p. 37 (na pozemku parc. č. 37); témuž nasvědčuje i přiložený geometrický plán, znázorňující jen tento objekt (137/1);

ostatně teprve v roce 1979 bylo vydáno stavební povolení a až dne 22. 10. 1981 bylo vydáno kolaudační rozhodnutí, pokud jde o objekt č. 44 (společenský sál);

kupní smlouva uzavřená mezi J. P. a společností M. K., s.r.o. (1. 11. 1993) odkazuje při charakteristice svého předmětu na znalecký posudek ze dne 24. 10. 1993, z něhož je zřejmé, že se vztahuje pouze na budovu tehdejší restaurace, tedy stavbu č.p. 37; ze smlouvy vyplývá, že žalovaný na jejím základě získal vlastnické právo k nemovitosti, a to občanské vybavenosti , nikoli k dalšímu objektu (či součásti objektu původního);také M. K. a ČR OÚ P. převedli postupně smlouvami ze dnů 21. 12. 1998 a 29. 1. 2001 na žalovaného objekt č.p. 37 a pozemek parc. č. 137/1, nikoli snad objekt č.p. 44 a pozemek parc. č. 137/3; ve druhé ze smluv se dokonce výslovně uvádí, že stavebně oddělená část je vlastnictvím obce ; objekt č.p. 44 se tedy nestal od roku 1981 částí postupného řetězce vlastnických převodů, jak výše naznačeny; naopak lze dovodit, že bylo objektu přiděleno č.p. 44 (7. 7. 1999) s tím, že nemělo jít o součást objektu č.p. 37; v době, kdy byla stavba č.p. 37 vlastnictvím společnosti M. K., s.r.o., došlo k faktickému oddělení obou staveb; v bývalé budově pohostinství byla navíc zřízena pekárna a v původní schůzovní a společenské místnosti naopak restaurace, což svědčí o tom, že oba objekty jsou způsobilé k samostatnému užívání;pokud by se žalovaný po celou dobu domníval, že je objekt č.p. 44 jeho vlastnictvím, pravděpodobně by se k němu tak i choval; věc by udržoval a prováděl by potřebné opravy; jestliže tomu tak nebylo, pak se možnost, že by byl žalovaný přesvědčen o tom, že vlastní tuto stavbu, jeví jako nepravděpodobná.

I pro případné pochybnosti lze po právní stránce poukázat mj. na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 770/98, podle něhož se součást věci stává věcí hlavní faktickým oddělením od této věci. Tento závěr lze nepochybně, pokud jde o oddělené vlastnictví objektu č.p. 44, dovodit jak z přidělení samostatného čísla popisného tak i z autonomního způsobu užívání obou sporných objektů.

Nejvyšší soud tedy dospívá k závěru, že odvolací soud, jestliže v rámci zamítnutí žaloby dovodil vlastnictví žalovaného (též) ke spornému objektu č.p. 44 na pozemku st.p.č. 137/3 v kat. úz. a obci P. L., nevyřešil věc správně po právní stránce. Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. byl naplněn a Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 2 věty za středníkem a odst. 3 věty první o.s.ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

V dalším řízení, v němž bude odvolací soud ve smyslu § 243d odst. 1 a § 226 o.s.ř. vázán právním názorem Nejvyššího soudu, se rozhodne též o nákladech tohoto dovolacího řízení.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 26. listopadu 2008

JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.

předseda senátu