28 Cdo 525/2006
Datum rozhodnutí: 17.03.2006
Dotčené předpisy: § 79 předpisu č. 99/1963Sb., § 159 předpisu č. 99/1963Sb., § 161 předpisu č. 99/1963Sb.





28 Cdo 525/2006


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobců A) T. V. a B) M. S., zastoupených advokátem, proti žalovanému Zemědělskému družstvu O. P., zastoupenému advokátem, o vyklizení pozemků a zdržení se vstupu na ně, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 10 C 86/2003, o dovolání žalovaného a žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27.9.2005, č. j. 19 Co 132/2005-72, takto:


I. Dovolání do měnící části prvního výroku rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27.9.2005, č. j. 19 Co 132/2005-72, se zamítá.


II. Dovolání do potvrzující části prvního výroku rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27.9.2005, č. j. 19 Co 132/2005-72 a do druhého výroku rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27.9.2005, č. j. 19 Co 132/2005-72, se odmítá.


III . Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové jako soudu odvolacího ze dne 27.9.2005, č. j. 19 Co 132/2005-72, byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ze dne 12.1.2005, č.j. 10 C 86/2003-51 tak, že žaloba byla zamítnuta ve výroku pod bodem I v části, kterou byla žalovanému uložena povinnost vyklidit a vyklizené žalobci předat pozemky blíže specifikované v rozsudku odvolacího soudu, ve výroku pod bodem II v části, kterou byla žalovanému uložena povinnost vyklidit a vyklizené žalobkyni předat pozemky blíže specifikované v rozsudku odvolacího soudu a v části výroku bod bodem III, kterou byla žalovanému uložena povinnost zdržet se vstupu na tyto pozemky. Odvolací soud ve zbývajících částech výroků pod body I, II a III rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.


Podle odvolacího soudu soudní rozhodnutí má být i titulem pro nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) a tím se stává tehdy, je-li vykonatelné. Vyslovil, že vykonatelností se rozumí vlastnost soudního rozhodnutí, činící je způsobilým k tomu, aby bylo nuceně uskutečněno. Náležitosti, které musí být dány, aby soudní rozhodnutí bylo vykonatelné, jsou povahy dvojí: náležitosti formální a náležitosti materiální (obsahové). Formální vykonatelnost splňuje rozsudek, který byl doručen účastníkům, je v právní moci a uplynula lhůta, která byla soudem stanovena ke splnění uložené povinnosti. (§159 a §161 odst. 1 o.s.ř.). Obsahové náležitosti rozsudku předpokládají, že výrok titulu bude zcela určitý. Zaujal názor, že má-li být nějaké právo a jemu odpovídající povinnost nuceně uskutečněny (vykonány), musí být stanoveny naprosto určitě tak, aby bylo zřejmé, co se má nuceně vykonat, t.j. v dané věci vyklidit a nemuselo to být zjišťováno teprve během řízení o výkon rozhodnutí. Dospěl k závěru, že z hlediska materiálního musí každé rozhodnutí, aby bylo vykonatelné, obsahovat mimo jiné i přesné vymezení práv a povinností na plnění, což se v dané věci nestalo.


Dále odvolací soud vyslovil, že předmětem občanskoprávních vztahů jsou především věci, přičemž občanský zákoník považuje za právně významné třídění věcí na movité a nemovité ve smyslu ustanovení § 118 odst. 1 a § 119 odst. 1 o.z. a nemovitostmi jsou mimo jiné pozemky podle ustanovení § 119 odst. 2 o.z.. Pozemkem se rozumí část zemského povrchu, která je oddělena od sousedních částí viditelným rozhraničením, vlastnickou hranicí, hranicí druhu pozemku, zobrazená jako parcela v katastrální mapě průmětem do zobrazovací roviny, označená parcelním číslem a názvem katastrálního území, ve kterém se pozemek nachází. Dovodil, že tyto vlastnosti však u parcel označených čísly katastrálními chybí (oddělení od sousedních pozemků). Uzavřel, že pokud tyto pozemky nemají hranice v terénu určeny, především z důvodu kolektivizace, nebylo by možné bez dalšího zjišťování a dokazování rozsudek vykonat, jestliže by žalovaný dobrovolně se žalobci nespolupracoval.


Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dne 6.12.2005 dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., popřípadě z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Podle dovolatele v rozporu s hmotným právem je řešení právní otázky o tom, že právní úkon je adresátu doručen též tak, že je doručen osobě sídlící v jiných prostorách téže budovy jako adresát nebo subjektu, jehož představenstvu předsedá osoba, která též předsedá představenstvu adresáta. Tvrdil, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítal nesprávnou aplikaci ustanovení § 34 o.z. Navrhl proto odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu, zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.


Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podali rovněž žalobci dne 29.12.2005 dovolání, a to proti měnící části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu a proti výroku o nákladech řízení. Tvrdili nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Nesouhlasili s názorem odvolacího soudu, že soudní rozhodnutí ohledně pozemků ve zjednodušené evidenci nelze vykonat z důvodu nedostatečného určení hranic pozemků v terénu. Namítali, že pokud je možné s pozemky, označenými údaji zjednodušené evidence, nakládat stejně jako s ostatními pozemky (převádět či pronajímat), pak musí být možné domoci se i jejich vyklizení. Podle dovolatelů ani u pozemků evidovaných v katastru nemovitostí nemusí být hranice v terénu viditelné a v případě výkonu rozhodnutí by podle okolností musely být za pomoci odpovídajících technických opatření v terénu zjištěny. Tvrdili, že stejným způsobem lze určit i hranice pozemků, evidovaných zjednodušeným způsobem, což ostatně probíhá při obnově katastrálního aparátu příslušnými zeměměřickými orgány. Konstatovali, že dojde-li ke změně způsobu evidence pozemků, nezmění se tím obsah vlastnického práva a rozsah práv vlastníků. Podle dovolatelů nelze nutit vlastníky pozemků, aby se domáhali svých práv u soudu až po změně historicky daného způsobu evidence pozemků s tím, že vytváření nerovného postavení vlastníků pozemků, evidovaných dosud zjednodušeným způsobem a ostatních pozemků, by bylo v rozporu s ústavními principy rovnosti a ochrany vlastníků. Navrhli proto zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.


Žalovaný v rámci vyjádření se k dovolání navrhl odmítnutí dovolání žalobců.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení řádně zastoupenými advokátem ( § 240 odst. 1 o.s.ř., § 241 odst. 1 o.s.ř. ). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., a to v té části, pokud směřuje proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu, nikoliv však proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu (I.) a proti druhému (nákladovému výroku ) téhož rozsudku. Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání dílem není opodstatněné, dílem je nepřípustné.


Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Samozřejmým předpokladem pro uplatnění tohoto dovolacího důvodu dále je, aby otázka, o níž se dovolatel domnívá, že je otázkou zásadního právního významu, byla vůbec pro rozhodnutí odvolacího soudu významná, jinak vyjádřeno, aby na ní rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo.


Z povahy uplatněného dovolacího důvodu předně plyne, že v jeho rámci nelze uplatňovat námitky směřující k neúplnosti či nesprávnosti skutkových zjištění, na jejichž základě byla věc odvolacím soudem posouzena. Dovolací soud proto nemohl přihlížet k té části dovolání žalovaného, pokud se nesla k jejich nesouhlasu se zjištěními soudů obou stupňů.


Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/45).


O takový případ v této věci nejde.


Žaloba je podání, kterým se zahajuje řízení před soudem. Žaloba musí obsahovat kromě obecných náležitostí podání uvedených v ustanovení § 42 odst. 4 o.s.ř. mimo jiné vylíčení rozhodujících skutečností a musí z ní být patrno, čeho se žalobce domáhá (srov. § 79 odst.1, větu druhou, o. s. ř.)


Rozhodujícími skutečnostmi se ve smyslu ustanovení § 79 odst.1, věty druhé, o.s.ř. rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v žalobě uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci, tedy vymezit předmět řízení po skutkové stránce. Vylíčením rozhodujících skutečností v žalobě plní žalobce též svoji povinnost tvrzení, uloženou mu ustanovením § 101 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení, nejde o vadu žaloby, jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce; povinnost tvrzení může žalobce splnit i dodatečně (při přípravě jednání nebo při jednání před soudem prvního stupně).


Požadavek, aby ze žaloby bylo patrno, čeho se žalobce domáhá (tzv. žalobní petit), nelze vykládat tak, že by žalobce byl povinen učinit soudu návrh na znění výroku jeho rozsudku. Žalobce uvede, čeho se žalobou domáhá, i tehdy, jestliže v žalobě přesně a jednoznačně označí povinnost (tak, aby ji bylo možné z obsahu žaloby bez pochybností dovodit), která má být žalovanému uložena rozhodnutím soudu. Požaduje-li žalobce peněžité plnění, musí být z žaloby patrno i to, jakou částku mu žalovaný má zaplatit, neboť soud nemůže účastníkům přiznat jiná práva a uložit jim jiné povinnosti, než jsou navrhovány, žalobní petit musí svým rozhodnutím zcela vyčerpat a nesmí jej - s výjimkou případů uvedených v ustanovení § 153 odst. 2 o.s.ř. - překročit; nemůže-li žalobce svůj peněžitý nárok přesně vyčíslit, musí jej uvést alespoň v přibližné výši.


Podle § 261a odst. 1 o.s.ř. výkon rozhodnutí lze nařídit jen tehdy obsahuje-li rozhodnutí označení oprávněné a povinné osoby, vymezení rozsahu a obsahu povinností, k jejichž splnění byl výkon rozhodnutí navržen, a určení lhůty ke splnění povinnosti tedy tzv. materiální předpoklady vykonatelnosti.


Jednou ze základních náležitostí materiální vykonatelnosti rozhodnutí je, aby v něm byl vymezen rozsah a obsah povinností, k jejichž splnění byl výkon rozhodnutí nařízen. Je tomu tak proto, aby vykonávací orgán (v daném případě soud) věděl, co vlastně má být vynuceno, a aby nemusel teprve v průběhu vykonávacího řízení zjišťovat, co je obsahem uložené povinnosti. Exekučnímu soudu tedy přísluší posoudit, zda rozhodnutí k výkonu navržené ukládá povinnému povinnosti, jež lze vskutku vykonat, tedy např. zda uložená povinnost odpovídá možným způsobům exekuce, zda tato povinnost je konkretizována dostatečně určitě apod., a ačkoli musel mít nalézací soud na zřeteli totéž, nelze vyloučit, že soud exekuční dospěje k jinému závěru a pro nedostatek (materiální) vykonatelnosti předloženého titulu návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zamítne. Neobsahuje-li exekuční titul všechny předpoklady materiální vykonatelnosti uvedené v § 261a odst. 1 o.s.ř., může podle něj být exekuce nařízena jen v případě, že chybějící údaje nebo údaje v něm uvedené nepřesně, nesrozumitelně nebo (a o takový případ jde v souzené věci) neurčitě lze doplnit nebo nahradit postupem podle § 261a odst. 2 a 3 o.s.ř. Není-li možné z exekučního titulu náležitosti materiální vykonatelnosti uvedené v § 261a odst. 1 dovodit ani výkladem s přihlédnutím k povaze uložené povinnosti nebo ke způsobu exekuce, nemůže takový titul být způsobilým podkladem pro nařízení výkonu rozhodnutí.


Jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že v projednávané věci není patrno, co se má nuceně vykonat, tedy nelze bez pochybností dovodit přesné vymezení práv a povinností na plnění (vyklizení předmětných nemovitostí), je nutno právní posouzení věci, jež v dané věci uplatnil, považovat za správné. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, pokud uzavřel, že rozhodnutí soudu není možné vykonat z důvodů nedostatečného určení hranic předmětných pozemků. V daném případě tedy nejsou splněny materiální (obsahové) náležitosti výkonu rozhodnutí.


Na základě výše uvedeného se dovolací soud ztotožňuje s právními závěry odvolacího soudu. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 2 o.s.ř. dovolání žalobců zamítl.


Pro úplnost je nutné připomenout, že v projednávané věci nebyla splněna žádná z podmínek přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam napadeného meritorního rozhodnutí, jak jsou uvedeny v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř., dovolací soud proto dovolání žalovaného proti potvrzující části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c) o.s.ř.).


Pokud jde o dovolání žalobců a žalovaného do výroku o náhradě nákladů řízení, dovolání přípustné není, a to bez zřetele k povaze takového výroku (bez ohledu na to, zda jde o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení) - srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod pořadovým číslem 88, a publikovaném pod R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.


S přihlédnutím k výše uvedenému dovolání žalobců a žalovaného do druhého výroku rozsudku odvolacího soudu dovolací soud podle § 243b odst. 5 o.s.ř., za použití ustanovení § 218 písm. b) o.s.ř., v tomto rozsahu odmítl.


O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 o.s.ř. za použití § 224 odst.1 o.s.ř., § 151 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř. Dovolatelé sice neměli se svým dovoláním úspěch, vyjádření žalovaného k podanému dovolání však nebylo možno zohlednit jako úkon právní služby ve smyslu ustanovení 11 odst. 1 až 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.


Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 17. března 2006


JUDr. Josef R a k o v s k ý ,v.r.


předseda senátu