28 Cdo 5249/2016
Datum rozhodnutí: 24.04.2017
Dotčené předpisy: § 11a předpisu č. 229/1991Sb.



28 Cdo 5249/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobců: a) doc. RNDr. Z. Ch., DrSc. , b) Ing. M. Ch., CSc. , c) L. Š. , všech zastoupených JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13, proti žalované České republice Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČO: 01312774, zastoupené JUDr. Martinem Páskem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1284/37, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemku , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 16 C 150/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. června 2016, č. j. 14 Co 142/2016-575, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům, oprávněným společně a nerozdílně, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku celkem 7 623 Kč k rukám advokáta JUDr. Martina Purkyta do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
O d ů v o d n ě n í :
Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 3. prosince 2015, č. j. 16 C 150/2014-540, jímž byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít s žalobci smlouvu o převodu pozemku parc. č. 160/18, o výměře 6559 m 2 , v kat. území S. (dále jen předmětný pozemek ), jako náhradního pozemku podle § 11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o půdě ).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ), neboť není přípustné, proto, že dovoláním napadené rozhodnutí nepatří do okruhu rozhodnutí vypočtených v § 238a o. s. ř. a přípustnost dovolání proti němu nezakládá ani ustanovení § 237 o. s. ř., jelikož rozhodné otázky hmotného práva vymezené dovoláním odvolací soud napadeným rozhodnutím vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod k jinému posouzení těchto v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešených otázek.

V otázce ocenění pozemků, jež nebylo možno pro zákonnou překážku oprávněné osobě vydat a za něž je třeba poskytnout jiný vhodný (náhradní) pozemek (§ 11 odst. 2, § 11a zákona o půdě), rozhodnutí odvolacího soudu sleduje závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (z níž srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3971/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4678/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1025/2015), kterou byl formulován a odůvodněn závěr, že v situaci, kdy byly pozemky v době přechodu na stát sice vedeny v evidenci jako pozemky zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě (v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby, bezprostřední realizace výstavby), je třeba pozemky ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.

K současně nastolené otázce vymezení nemovitého majetku v režimu (působnosti) zákona o půdě (§ 1 odst. 1, § 30) Nejvyšší soud uvádí, že rozhodnutím odvolacího soudu není nikterak popřena judikatura dovolacího soudu vztahující se k řešení této otázky (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1081/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3272/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3351/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2438/2015), z níž vyplývá, že ustanovením § 30 zákona o půdě je okruh působnosti zákona rozšířen i na ten majetek, který nespadá do definice uvedené v ustanovení § 1 odst. 1 téhož zákona, přičemž postačí, že v době přechodu na stát byl používán k účelům zemědělské výroby, případně lesní výroby, či vodního hospodářství (s tím, že za obhospodařování lze považovat nejen takové hospodaření na pozemcích, které je podnikáním v zemědělství, ale i takové, které uchovává pozemek ve stavu způsobilém k jeho zařazení /udržení/ do kategorie zemědělských pozemků; k tomu přiměřeně srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2000, sp. zn. IV. ÚS 302/99, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 17, č. 24).

Otázka faktického způsobu užívání (obhospodařování) původních pozemků právními předchůdci žalobců je přitom věcí skutkového zjištění, nikoliv kvalifikovanou otázkou právní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1081/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3351/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2438/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2842/2012). V rovině skutkových zjištění (jež žalovaná dříve ani nečinila spornými) odvolací soud (a to již pro účely ocenění pozemků) dochází k závěru, že původní pozemky (jejich podstatná část) byly zastavěny po jejich přechodu na stát, přičemž již v době tohoto přechodu byly určeny k výstavbě, byť byly evidovány jako pozemky zemědělské. I proto byly předcházející restituční věci účastníků (jejich předchůdců) projednávány v řízení před pozemkovým úřadem (za účasti Pozemkového fondu ČR), v němž návrhu oprávněných osob nebylo vyhověno právě pro překážku zastavěnosti pozemků po jejich přechodu do vlastnictví státu ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. K argumentaci žalované, prvně uplatňované až v dovolacím řízení, sluší se dodat, že pokud by snad i byly některé z pozemků vlastněných žalobci (jejich předchůdci) zastavěny (ať zcela či zčásti) již v době před (formálním) přechodem vlastnického práva na stát, tedy dříve, než stát (dodatečně) činil kroky ve snaze legalizovat tento přechod, stalo se tak až v době, kdy vlastníkům zemědělských pozemků (určených pro budoucí výstavbu) byla odňata možnost tyto nemovitosti dále držet, užívat je a požívat jejich plody a užitky, tedy poté, co se držby těchto pozemků již dříve chopil stát (a kdy onou kvalifikovanou událostí, s níž by bylo lze spojovat přechod věci na stát, mohlo by pak být právě již převzetí držby státem, a to i držby neoprávněné; k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. 22 Cdo 18/2006, uveřejněný pod č. 62/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, podpořené i judikaturou Ústavního soudu, neodporuje ani posouzení otázky, zda oprávněná osoba v případě liknavého postupu žalované (dříve Pozemkového fondu ČR) může svůj nárok na převod náhradního pozemku uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétních náhradních pozemků, a zda důvodnost takové žaloby (o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu pozemků) lze vázat na podmínku jejich zahrnutí do veřejné nabídky žalovaného (k tomu srov. zejm. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; z judikatury Ústavního soudu pak nálezy ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05), v níž lze nalézt i odpověď na opakovaně vznášenou argumentaci, zda takový postup diskriminuje ostatní oprávněné osoby (na niž dává judikatura zápornou odpověď, s odkazem na zásadu v igilantibus iura scripta sunt ovládající soukromé právo).

Uspokojení nároku oprávněné osoby způsobem, jenž se vymyká zákonem stanovenému postupu (srov. § 11a zákona o půdě), je možné v situaci, kdy jsou prokázány okolnosti, na jejichž podkladě lze postup žalované (dříve Pozemkového fondu ČR) hodnotit jako liknavý, svévolný či diskriminační a kdy se oprávněná osoba přes svůj aktivní přístup nemůže dlouhodobě domoci svých práv. Zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu žalované (jejího předchůdce Pozemkového fondu ČR) je pak především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů a kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole nepřiměřené (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015). Samotné vady skutkových zjištění dovolacímu přezkumu podrobit nelze a otázky skutkové nemohou založit přípustnost dovolání (na niž lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř.). Přitom ani hodnotící závěr odvolacího soudu v dané věci, že postup žalované lze označit za přinejmenším liknavý, skutkovým okolnostem věci nepřiměřený není, měl-li i zde odvolací soud na zřeteli nejenom dobu prodlení žalované (jejího předchůdce) s uspokojením nároku, ale vzal-li v úvahu právě další okolnosti případu, včetně zjištění o aktivitách žalobců při uplatňování nároků, zatímco žalovaná setrvávala na nesprávném ocenění nároku, čímž reálně ztěžovala žalobcům účast a následné uspokojení nároků zákonem jinak zásadně předpokládaným postupem, tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků (shodně též důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016, jež bylo vydáno ve skutkově a právně obdobné věci žalobců a/ a b/ a žalované). Na tom nic nemění, že při spornosti nároku či jeho výše je oprávněným osobám jako další prostředek právní ochrany k dispozici i určovací žaloba (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3256/2006, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4401/2015).

Rozsudek odvolacího soudu není pak v rozporu ani s další žalobkyní odkazovanou judikaturou dovolacího soudu, a to nejenom v otázkách ocenění pozemků či působnosti zákona o půdě, ale i co do závěru o liknavosti žalované, k jehož zpochybnění se žalovaná odvolává zejména na důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5016/2014, jenž byl vydán v jiné věci a za odlišných skutkových okolností, nehledě na to, že odkazované rozhodnutí a jemu předcházející rozhodnutí odvolacího soudu (o zamítnutí žaloby oprávněné osoby) byla následně nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. I. ÚS 1663/2016, zrušena.

Napadá-li snad dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i ve výrocích o náhradě nákladů řízení (uvádí-li, že rozsudek napadá v celém rozsahu, tedy včetně potvrzujícího výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a výroku pod bodem II o náhradě nákladů odvolacího řízení), ve vztahu k těmto akcesorickým výrokům neuplatňuje žádnou dovolací argumentaci, natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř., a tedy ani neotevírá právní otázku, pro jejíž řešení mohla by být založena přípustnost dovolání proti těmto výrokům rozsudku.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a kdy k nákladům (k náhradě oprávněných) žalobců patří odměna advokáta za zastupování v tomto řízení ve výši 6 000 Kč [§ 6 odst. 1, 7 bod 5., § 9 odst. 3 písm. b), § 11 odst. 1 písm. k/ a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s paušální náhradou hotových výdajů advokáta stanovených částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrad (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 1 323 Kč.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 1. ledna 2014) se pak podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Výše citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaná po 1. lednu 2001 jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu stránkách nalus.usoud.cz.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. dubna 2017
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu