28 Cdo 5243/2009
Datum rozhodnutí: 12.05.2010
Dotčené předpisy: § 22 odst. 2,7,8 předpisu č. 449/2001Sb.



28 Cdo 5243/2009

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce V. P., zastoupeného JUDr. Vlastislavem Peřinou, advokátem se sídlem v Chrudimi, Resselovo nám. 135, proti žalovanému Honebnímu společenstvu Stradouň, IČ 43500188, se sídlem ve Vraclavi 106, zastoupenému JUDr. Tomášem Plavcem, advokátem se sídlem v Chrudimi, Rooseveltova 335, o určení neplatnosti rozhodnutí valné hromady, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 6 C 236/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové pobočka v Pardubicích ze dne 16.5.2007, č.j. 18 Co 13/2007-265, takto:

I. Dovolání žalovaného do prvního výroku rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové pobočka v Pardubicích ze dne 16.5.2007, č.j. 18 Co 13/2007-265, se zamítá.

II. Dovolání žalovaného do druhého a třetího výroku rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové pobočka v Pardubicích ze dne 16.5.2007, č.j. 18 Co 13/2007-265, se odmítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :



Žalobou podanou dne 6.11.2002 u Okresního soudu v Chrudimi domáhal se žalobce určení, že rozhodnutí žalovaného přijatá na valné hromadě žalovaného dne 10.8.2002, kterými bylo rozhodováno o přeměně Honebního společenstva Stradouň podle ustanovení § 69 odst. 2 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti (dále jen ,,zákon o myslivosti ), o přijetí nebo změně stanov žalovaného a o volbě jeho orgánů, jsou neplatná.

Okresní soud v Chrudimi jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 4.11.2004, č.j. 6 C 236/2002-164, žalobu zamítl. K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 28.2.2005, č.j. 18 Co 6/2005-185, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.

Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 22.11.2006, č.j. 28 Cdo 1579/2005-203, zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové pobočka v Pardubicích ze dne 28.2.2005, č.j. 18 Co 6/2005-185 a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odvolací soud poté rozsudkem ze dne 16.5.2007, č.j. 18 Co 13/2007-265, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že rozhodnutí valné hromady žalovaného ze dne 10.8.2002 o přijetí nebo úpravě stanov žalovaného a o volbě jeho orgánů, jsou neplatná. Vyšel z rozhodnutí dovolacího soudu shora uvedeného, v němž dovolací soud zaujal názor, že z gramatického výkladu citovaných ustanovení tak předně plyne závěr o nenahraditelnosti prvního předpokladu platného svolání valné hromady svolavatelem. Tím je povinnost zaslat pozvánku na valnou hromadu, způsobem a s údaji uvedenými v § 22 odst. 2 věty první zákona. Slovní výklad ve sledovaných souvislostech neumožňuje jiný závěr, než o povinnosti písemné formy úkonu, jímž je valná hromada svolávána, způsobu doručení, to je na adresu sídla či bydliště členů honebního společenstva, jakož i obligatornosti údajů o programu valné hromady, byť tento požadavek je v zájmu pružnosti modifikován shora citovaným ustanovením § 22 odst. 2 věty poslední zákona. Tento závěr je podporován důsledky odvíjejícími se od stanovení kvóra členů honebního společenství, mechanismu odkladu zahájení valné hromady (srov. § 22 odst. 4 věta poslední zákona), i způsobu hlasování (§ 22 odst. 5 zákona). Zákonná úprava zde obsažená se totiž pojmově může vázat jen na chování členů honebního společenství, kteří o termínu a programu valné hromady byli zasláním pozvánky informováni. Závěr o jiné formě uvědomění členů honebního společenstva tak z textu zákona neplyne. Takový závěr by se ostatně příčil i smyslu a účelu ustanovení § 22 zákona. Věc souvisí s procesem utváření vůle právnické osoby, kterou honební společenství nepochybně je. Nerespektování důsledků z citovaných ustanovení plynoucích tak musí nutně vést k závěru o neplatnosti nikoliv jen samotného svolání valné hromady, ale následně i odepření platnosti úkonů, které tento vrcholný orgán právnické osoby při absenci požadavků shora citovaných formou hlasování učinil.

Dále v této souvislosti dovolací soud zmínil, že vady svolání valné hromady jsou-li zjištěny vedou k již uvedenému závěru o neplatnosti úkonů na takové valné hromadě učiněných formou hlasování přítomných členů. Proto zákon řeší v ustanovení § 22 odst. 8 zákona až možnost domáhat se vyslovení neplatnosti rozhodnutí valné hromady, tedy právních úkonů právnické osoby. Jen tyto úkony jsou totiž navenek seznatelné třetím osobám, mají svou právní relevanci vůči nim. Proto posouzení otázek platnosti či neplatnosti samotného svolání valné hromady má povahu předběžné (prejudicielní) otázky, kterou soud si musí prvořadě vyřešit v řízení podle § 22 odst. 8 zákona.

Dovolací soud též zaujal názor k prekluzi práva žalobce na podání žaloby na neplatnost valné hromady. Podle dovolacího soudu vzhledem k dikci ustanovení § 22 odst. 8 zákona lze už z gramatického výkladu dovodit, že právo člena honebního společenstva zanikne, není-li žaloba na neplatnost valné hromady podána u soudu buďto: a) ve lhůtě patnácti dnů ode dne, kdy se člen o rozhodnutí dověděl, b) nejpozději však do 3 měsíců od konání valné hromady.
Prvně uvedený případ odrážející důsledky subjektivní povahy, tedy tkvící v rozhodnutí člena o svém dalším postupu, pokrývá totiž nepochybně nejen situace, v nichž člen se valné hromady zúčastnil a považoval rozhodnutí valné hromady za nezákonné nebo odporující stanovám, nýbrž (podle závětí § 22 odst. 8 zákona) rovněž reakci člena na případy rozhodnutí přijatých postupem podle § 22 odst. 7 zákona. Lhůta uvedená v druhém případě je lhůtou objektivní, neboť se váže k objektivně zjistitelnému termínu konání valné hromady (srov. formulaci od konání valné hromady ). Ustanovení o objektivní lhůtě je jistě konstruováno v zájmu právní jistoty, neboť po marném uplynutí této lhůty nedostává se již členu možnosti dosáhnout zpochybnění či zvrácení závěrů valné hromady. Současně je určení této objektivní lhůty stanovením nejzazší meze k uplatnění práv, která členu pro uplatnění nároku na vyslovení neplatnosti valné hromady. Jinak je tomu u určení počátku (a následně konce) subjektivní lhůty patnácti dnů podle prvně citovaného zákonného ustanovení. Zde se úvaha soudu odvíjí od náležitého zjištění subjektivního prvku vědomosti člena o konání valné hromady, byť zákon jinak výslovně nestanoví, jakou formou této vědomosti člen nabyl. Přitom však nelze přehlédnout vnitřní spojitost mezi způsobem, jakým byla valná hromada svolávána, případnými vadami, jimiž byl její termín členům intimován a eventuálním úmyslným jednáním svolavatele valné hromady, které mělo za účel, případně jehož výsledkem bylo vyloučení možnosti účasti člena na valné hromadě. Takové okolnosti pak nelze ponechat stranou při posuzování počátku běhu patnáctidenní lhůty počínající nabytím vědomosti člena o konání valné hromady. Dovolací soud v daném rozhodnutí vyslovil, že v projednávané věci výsledky řízení naznačují neregulérnost postupu svolavatele valné hromadě, na něž dovolatel upozorňoval, a je nutno zvážit i to, aby nedošlo k odepření soudní ochrany nezohledněním smyslu a účelu institutu soudní ochrany. Rovnost přístupu k postoji obou účastníků sporu by spíše odůvodňovala závěr, podle něhož tomu, kdo docílil (údajně právně konformního) výsledku za cenu porušení platných předpisů, se poskytuje větší míra ochrany (cestou nepřípadného výkladu) než tomu, kdo byl na svých právech dotčen. S přihlédnutím k povaze subjektivní lhůty, o jejíž posouzení se v dané věci jedná, se tak spíše nabízí závěr, který hodnotí podání žaloby žalobce ještě v průběhu objektivní tříměsíční lhůty jako úkon včasný, kterému je třeba přiznat právní relevanci, způsobilý soudního projednání, a to v meritu věci. V tomto případě byla-li valná hromada neplatná, při počáteční absenci předpokladů pro její svolání, příčilo by se zásadám právní společnosti odepřít členu právo k zvrácení výsledků takto nezákonně vzniklého projevu vůle právnické osoby. Odvolací soud shodně s dovolacím soudem dovodil, že žalobce byl členem žalovaného do konání valné hromady dne 10.8.2002, proto domáhá-li se zvrácení výsledků této valné hromady, je ve smyslu § 22 odst. 8 zákona k podání žaloby aktivně legitimován. Podle odvolacího soudu námitka nedostatku věcné legitimace žalobce by obstála pouze tehdy, pokud by valná hromada dne 10.8.2002 nebyla valnou hromadou ,,transformační ve smyslu § 69 odst. 2 zákona č. 449/2001 Sb., nýbrž ustavující nově vzniklé společenstvo. Odvolací soud byl vázán závazným právním názorem dovolacího soudu blíže shora uvedeným, že s neobesláním žalobce na valnou hromadu žalovaného dne 10.8.2002 způsobem předepsaným zákonem (§ 22 odst. 2 zákona č. 449/2001 Sb.) zákon spojuje neplatnost úkonů valnou hromadou učiněných, a že žalobce má s ohledem na okolnosti případu právo zvrátit takto nezákonně vzniklý projev vůle právnické osoby v objektivní prekluzivní lhůtě podle § 22 odst. 8 zákona č. 449/2001 Sb. K otázce prekluze práva na podání žaloby o neplatnost rozhodnutí valné hromady honebního společenstva poznamenal, že žalobce sám dostatečně přesně nevypověděl, kdy konkrétně proběhla valná hromada. Ztotožnil se s názorem dovolacího soudu, že zásadám právní společnosti odpovídá v daném případě právo žalobce podat žalobu na zvrácení výsledku nezákonně vzniklého projevu vůle právnické osoby ještě v tříměsíční objektivní prekluzivní lhůtě podle § 22 odst. 8 zákona č. 449/2001 Sb., která je lhůtou nejzazší k uplatnění takového práva a zákon ji obsahuje pro případy, kdy nelze spolehlivě vymezit běh a skončení subjektivní prekluzivní lhůty. Odvolací soud proto uzavřel, že žaloba je opodstatněná a lze jí vyhovět.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný v celém rozsahu včas dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Tvrdil, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. V dovolání rekapituloval dosavadní průběh řízení. Podle dovolatele žalobce se domáhal neplatnosti rozhodnutí valné hromady z důvodu, že na ni nebyl pozván, proto nebyla pro počátek subjektivně určené lhůty určující přesná vědomost o konkrétních rozhodnutích přijatých na valné hromadě, nýbrž podstatná byla vědomost o konání valné hromady a o důvodu její namítané nezákonnosti, tedy o nepozvání žalobce na tuto valnou hromadu. Namítal, že dovolací soud ve svém předchozím rozsudku vycházel z teleologického výkladu zákona, který je v rozporu s gramaticko-logickým výkladem. Poukazoval na skutečnost, že je to právě žalobce, který neustále zneužívá institutů právní ochrany a svým chováním způsobuje nemožnost realizace většinové vůle členů Honebního společenstva Stradouň. Tvrdil, že žalobce napadá členy Honebního společenstva Stradouň (resp. Mysliveckého sdružení Vinary), a to i fyzicky. Konstatoval, že napadené rozhodnutí vytváří neřešitelné situace, kdy není zřejmé, zda Honební společenstvo Stradouň vůbec existuje, a pokud ano, tak kdo za něj jedná. Podle dovolatele rozsudek dovolacího soudu, jímž bylo v dané věci rozhodováno, nevycházel při výkladu ustanovení zákona z okolností tohoto konkrétního případu. Navrhl proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1 o.s.ř., § 241 odst. 1 o.s.ř.). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/45).

O takový případ v této věci nejde.

Dovolací soud je vázán dovolacími důvody, jak je vymezil dovolatel. Tyto reprodukují námitky obsažené v odvolání a představují pouhou polemiku se závazným právním názorem dovolacího soudu, jak byl zaujat v jeho zrušovacím rozsudku ze dne 22.11.2006, č.j. 28 Cdo 1579/2005-203. Přezkoumání otázek skutkových je pak v poměrech dovolacího řízení vyloučeno, ježto dovolací soud není oprávněn k posuzování takových námitek. Kromě toho ta část argumentace, poukazující na údajně neúnosné chování žalobce v době následující po vydání rozhodnutí dovolacího soudu, vybočuje z mezí předmětu řízení, jak byl tento vymezen tvrzeními žaloby a s tím souvisejícím petitem.
Žalovanému se tedy prostřednictvím jím uplatněného dovolacího důvodu (a jeho obsahové konkretizaci) správnost napadeného rozsudku zpochybnit nepodařilo. Dovolací soud proto dovolání žalovaného do prvního výroku rozsudku odvolacího soudu zamítl (§ 243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř.). Pokud jde o dovolání žalovaného do výroku o náhradě nákladů řízení, dovolání přípustné není, a to bez zřetele k povaze takového výroku (bez ohledu na to, zda jde o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení) srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod pořadovým číslem 88, a publikovaném pod R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. S přihlédnutím ke shora uvedenému dovolání žalovaného do druhého a třetího výroku rozsudku odvolacího soudu dovolací soud podle § 243b odst. 5 o.s.ř., za použití ustanovení § 218 písm. b) o.s.ř., v tomto rozsahu odmítl. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 o.s.ř. za použití § 224 odst. 1 o.s.ř., § 151 odst. 1 o.s.ř. a § 146 odst. 3 o.s.ř. Žalovaný neměl v dovolacím řízení úspěch a žalobci v souvislosti s podaným dovoláním žádné náklady zřejmě nevznikly. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 12. května 2010
JUDr. Josef Rakovský, v. r. předseda senátu