28 Cdo 5231/2014
Datum rozhodnutí: 16.11.2016
Dotčené předpisy: § 132 o. s. ř.



28 Cdo 5231/2014


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Miloše Póla a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobců a) Ing. M. K. , a b) R. K. , zastoupených Janem Kozákem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 12, proti žalované TAGROS a.s. , se sídlem v Troubelicích 24, IČ: 60793066, zastoupené JUDr. Ing. Zdeňkem Hrabou, advokátem se sídlem v Říčanech, Kamlerova 795, o bezdůvodné obohacení, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 21 C 157/2010, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci ze dne 10. července 2014, č. j. 69 Co 105/2014-742, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení celkem částku 11 712,80 Kč, z toho žalobce a) jednu třetinu a žalobkyně b) dvě třetiny z této částky, a to k rukám JUDr. Ing. Zdeňka Hraby do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í:
Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 10. února 2014, č. j. 21 C 157/2010-709, ve výroku pod bodem III, jímž byla zamítnuta žaloba, aby žalovaná byla zavázána zaplatit žalobcům a) a b) k rukám společným a nerozdílným částku 130 279,50 Kč s příslušenstvím, jakož i pod bodem IV, jímž byla zamítnuta žaloba, aby žalovaná byla zavázána zaplatit žalobkyni b) částku 130 279,50 Kč s příslušenstvím, a v nákladovém výroku V, zatímco výrokem II o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a Českou republikou Okresním soudem v Olomouci odvolací soud rozsudek okresního soudu ve výrocích VI až IX změnil a současně rozhodl výrokem III o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud, který nárok žalobců posuzoval jako bezdůvodné obohacení ve shodě se soudem prvního stupně, vyšel při stanovení jeho výše ze znaleckého posudku ústavu (i znalce Cieleckého), přičemž podklady, ze kterých znalecký ústav při stanovení obvyklého nájemného vycházel, považoval za dostatečné s tím, že správně byla zohledněna zastavěnost posuzovaných pozemků a také se znalci (přiléhavě) vypořádali s námitkou, že nebylo k dispozici srovnání se zcela totožnými pozemky, a proto měl za to, že byla zjištěna výše obvyklého nájemného vynakládaného v místě a čase za užívání obdobných pozemků a stalo se tak na základě všech dostupných podkladů; užití jiných metod proto nebylo třeba. Nepřípadnou měl námitku poukazující na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 337/2011, které obvyklé nájemné stanovovalo procentem z ceny pozemků, neboť takový postup byl legitimní právě v dané skutkově specifické věci. Nejednalo se o ustálenou judikaturu, neboť ta vychází právě z toho, že obvyklé nájemné se odvíjí od obvykle dosahovaných cen nájmu u obdobných nemovitostí (viz např. usnesení sp. zn. 28 Cdo 9/2013).

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozovali z ustanovení § 237 o. s. ř. a namítali existenci nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. V dovolání poukazovali na skutečnost, že ve vlastnictví žalobců se nacházejí pozemky, na kterých jsou umístěny stavby patřící žalované, případně jsou využívány k další hospodářské činnosti žalované. Dovolatelé považovali za spornou otázku, jakým způsobem se vypočítává náhrada za toto užívání, a co rozumět pod pojmem obvyklé nájemné. Tvrdili, že v dané věci je nutno vycházet z obecné ceny pozemků a z ní stanovit procentem výši bezdůvodného obohacení (poukazovali na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 337/2011). Dále nutno posoudit, zda znalecký posudek, z něhož soudy vycházely, obstojí z hlediska zákonných kritérií. Namítali, že srovnávací podklady byly neúplné a nekonkrétní, a proto neskýtaly věrohodnou oporu pro provedení tohoto srovnání. Navíc v dané věci nebylo jasné, zda znalci hodnotí pozemek jako zastavěnou plochu či ostatní plochu. Při stanovení obvyklé ceny nájmu dále nezohlednili tu skutečnost, že předmětné pozemky jsou v lokalitě obce T. územním plánem určené k podnikatelské činnosti. Dovozovali, že pro právní posouzení věci je určující výklad správnosti znaleckého posudku, který byl ve věci zpracován a ze kterého soudy vycházely. Splnění předpokladů přípustnosti spatřují v řešení problematiky způsobu stanovení úhrady bezdůvodného obohacení na základě obvyklého nájemného, které vychází z nájemních smluv v daném místě a čase obvyklých, či zda v takových případech má být vycházeno z obvyklé ceny pozemků a procenta z této ceny. Druhou otázkou je nesprávný právní postup při hodnocení důkazů, a to znaleckého posudku, který byl zpracován VŠB Technickou univerzitou Ostrava. Navrhli proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření navrhla odmítnutí dovolání.

Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum dále jen o. s. ř.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými a patřičně zastoupenými podle § 241 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z obsahu dovolání je především patrné, že brojí proti způsobu zjišťování výše bezdůvodného obohacení, kdy základním podkladem pro její stanovení byly znalecké posudky (zpochybňuje podklady i znaleckým ústavem použité metody).
Soud, který provádí dokazování, postupuje při hodnocení důkazů zásadně podle své (volné) úvahy, a hodnotí přitom každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti (§ 132 o. s. ř.). Logicky toto hodnocení může provádět jen soud, který důkazy prováděl a mohl je bezprostředně vnímat svými smysly. Za důkaz může mimo jiné sloužit právě i znalecký posudek (§ 125 o. s. ř.). Na tomto místě je vhodné upozornit na závěry Nejvyššího soudu stran hodnocení znaleckého posudku jako jednoho z důkazů v civilním řízení. V naznačených případech je totiž nutné respektovat specifika, jimiž se takový důkaz vyznačuje. Soud zde musí zvažovat, zda má posudek všechny formální náležitosti, jsou-li závěry v něm popsané řádně odůvodněny a podloženy obsahem nálezu, dále jestli znalec vyčerpal úkol v rozsahu, v němž mu byl zadán, jestli přihlédl ke všem skutečnostem, s nimiž se měl vypořádat, své závěry podložil výsledky řízení a jestli tyto nejsou v rozporu s ostatními provedenými důkazy (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 329/2010, a ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5138/2014). Je přitom zřejmé, že soud ze své povahy nedisponuje odbornými znalostmi, aby mohl zodpovědně přezkoumávat věcnou správnost znaleckého posudku, či jeho závěry nahradit závěry vlastními (například za použití § 136 o. s. ř., jenž má ovšem místo pouze tam, kde výši nároku lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo ji není možné určit vůbec). Uvedené ovšem neznamená, že by soud výsledek znaleckého zjišťování musel bez dalšího převzít, nýbrž může znalci v případě pochybností uložit, aby podal vysvětlení, posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, popřípadě muže znalci zadat vypracování posudku nového, anebo ustanovit jiného znalce, jenž by věc znovu posoudil a ke správnosti původního posudku či posudků se vyjádřil (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soud ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4930/2009, jakož i jeho usnesení ze dne 2. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4157/2015, a ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5001/2015).
V nyní projednávané věci pak nic nenasvědčuje pochybení odvolacího soudu v předestřeném směru, neboť veškeré námitky žalobců (které v dovolacím řízení již jen opakují) byly v průběhu řízení dostatečně vypořádány, a závěry revizního posudku ústavu jsou řádně odůvodněny. Namítaný postup soudu je proto možné považovat za souladný se shora citovanými závěry judikatury Nejvyššího soudu, a nikoli za jsoucí s nimi v rozporu. Okolnost, že dovolatel některé skutečnosti hodnotí jinak než soud odvolací (prvního stupně), resp. než znalec, je v uvedených souvislostech nevýznamná.
Odvolací soud (ani soud prvního stupně) se od shora naznačených postupů, vyplývajících z ustálené judikatury, neodchýlil a námitky dovolatelů stran znaleckého posudku fakticky brojí toliko proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, jež ovšem dovolacímu přezkumu podléhat nemohou, neboť taková činnost Nejvyššímu soudu ve smyslu ustanovení § 237, § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 o. s. ř. nepřísluší (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, či ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. 28 Cdo 411/2014). Rovněž kritika hodnocení provedených důkazů nemůže být považována za způsobilý dovolací důvod (k tomu srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Protože žalobci ve svém dovolání nepoukázali na žádnou otázku, pro niž by na ně bylo možné pohlížet jako na přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnul.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalovaná zastoupená advokátem se vyjádřila k dovolání. Jde o odměnu advokáta v částce 9 380 Kč (§ 6 odst. 1, § 7 bod 6, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů), náhradu hotových výdajů určenou paušální částkou 300 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a 21 % DPH z obou těchto položek, tj. celkem o částku 11 712,80 Kč, kterou jsou žalobci povinni zaplatit žalované do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, a to podle jejich podílu na předmětu dovolacího řízení, tedy žalobce a) v rozsahu jedné třetiny a žalobkyně b) v rozsahu dvou třetin.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 16. listopadu 2016 JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu