28 Cdo 5203/2008
Datum rozhodnutí: 05.03.2009
Dotčené předpisy:





28 Cdo 5203/2008


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně E. P., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1/ České republice Ministerstvu financí, zastoupenému advokátkou, 2/ D. z. F., s. p., o uzavření dohody o vydání nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 8 C 443/1992, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 17. 3. 2008, č. j. 36 Co 187/2006-600, takto:


I. Dovolání se zamítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.


O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 17. 3. 2008, č. j. 36 Co 187/2006-600, byl ve výroku I., který je relevantní pro nynější dovolací přezkum, změněn rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 23. 8. 2005, č. j. 8 C 443/92-455.


Změněný výrok zní tak, že se žaloba proti 1. žalovanému na uložení povinnosti uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání pozemku parc. č. 447/2 se stavbou truhlárny, a dále pozemků parc. č. 448 a 449/3, vše v katastrálním území H. a okresu L., zamítá.


Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně rozhodl o nevydání (ostatní restituční podmínky na straně žalobkyně splněny) pozemku se stavbou truhlárny (parc. č. 447/2), jakož i dalších dvou pozemků parc. č. 448 a 449/3, které jsou v řízení označovány jako manipulační plocha a pokryty nyní asfaltovým povrchem.


Proti tomuto měnícímu výroku (částečného) rozsudku odvolací instance podala žalobkyně dovolání. V něm vytkla odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci. K pozemku s truhlárnou zejména namítla, že nově dostavěná truhlárna činí podle posudku znalce Ing. R. 28,64 % celkové části celé truhlárny. Podle dovolatelky se nejedná o samostatnou stavbu, nýbrž pro stavbu provozně propojenou se stavbou původní. Nedošlo k zásadní přestavbě, která by byla překážkou vydání věcí v restituci. Odvolací soud tu zaujal odlišný právní názor neodpovídající provedeným důkazům. Pokud se týče vydání pozemků parc. č. 448 a 449/3 (tzv. manipulačních ploch), pak ty nejsou stavbou hlavní, ale stavbou doplňkovou. Původní cesty byly doplňovány a rekonstruovány podle nových technologií a nejde o stavbu ve smyslu § 8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen zákon o soudních rehabilitacích ). Jak tyto manipulační plochy tak i již zmíněný pozemek s truhlárnou by tedy měly být vydány. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolací instance v napadeném rozsahu zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení.


Ze strany žalované nedošlo soudu písemné vyjádření k dovolání.


Dovolání žalobkyně bylo podáno v otevřené lhůtě, žalobkyně je zastoupena advokátem. Přípustnost dovolání byla dána pro odlišnost rozsudků obou nižších soudů, tedy podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; dovolací důvod, který je v dovolání vylíčen, odpovídá ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávné posouzení věci).


Dovolání však není důvodné.


Nejvyšší soud předesílá, že ve smyslu konstantní interpretace § 243a o. s. ř. je vázán skutkovými zjištěními, která učinil odvolací soud. Tato skutková zjištění tvoří skutkový základ věci a dovolací soud není oprávněn tento základ měnit. Dovolací soud není soudem nalézacím, ale instancí, která provádí mimořádný právní přezkum napadeného rozsudku a navíc v rozsahu limitovaném uplatněným dovolacím důvodem.


Pro přehlednost rozhodnutí, kterou odvolací soud na rozdíl od první instance příliš nerespektoval a směřoval spíše ke kvantitativnímu vylíčení věci, považuje Nejvyšší soud za vhodné rozdělit právní posouzení věci do dvou částí.


1) pozemek parc. č. 447/2 se stavbou truhlárny


Dovolatelka zde vytýká v souvislosti s tvrzeným nesprávným právním posouzení věci odvolacímu soudu, že jeho důkazní zjištění neodpovídají výsledku dokazování (subsidiárně tedy snad i dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.). S tímto názorem se však dovolací soud neztotožňuje.


Je třeba konstatovat, že podle § 8 odst. 3 zákona o mimosoudních rehabilitacích se pozemek, na němž je umístěna stavba, která byla zřízena až po převzetí pozemku státem, nevydává.


V posuzované věci je zřejmé, že v souvislosti s novou stavbou truhlárny či její části, která byla postavena prokazatelně po převzetí nemovitostí státem, jde o problém tzv. přístavby. Tedy o to, zda může být tato stavba posouzena jako samostatná ve smyslu § 8 odst. 3 zákona o mimosoudních rehabilitacích.


Ke stavebně technickému termínu přístavba, který nalezl své užití i v restituční judikatuře, podal nejkompaktnější vysvětlení Vrchní soud v Praze v rozsudku sp. zn. 3 Cdo 199/93, uveřejněném v Právních rozhledech č. 7/1994. Závěry této instance je možné použít i v nyní posuzované věci. Podle zmíněného soudu je přístavba obvykle součástí stavby původní a nemění nic na vytvořených vlastnických vztazích k věci. Jestliže je však na přístavbu usuzováno pouze z hlediska funkčního propojení dvou staveb (například spojovací chodbou a podobně), nelze uvažovat jen v termínech věci a její součásti. V takovém případě může jít o dvě relativně samostatné věci, byť by při porovnání jejich účelu a významu mohla být jinak jedna z nich příslušenstvím stavby druhé.


Dovolací soud vyjadřuje přesvědčení, že skutková zjištění v nyní posuzované věci mají k citovanému právnímu názoru velmi blízko.


Odvolací soud shrnul svá doplněná skutková zjištění na straně 7 svého rozsudku. Uvedl tam při rekapitulaci znaleckého posudku a výpovědi znalce Ing. R., že znalec vypověděl tak, že přístavbu lze užívat samostatně. Přístavba není konstrukčně propojena s původní stavbou truhlárny, pouze provozně . Níže v rámci další rekapitulace znaleckých závěrů odvolací soud uzavřel, že v případě nové stavby, nazývané jako přístavba k původní truhlárně, se jedná o zcela nezávislou stavbu, která není nijak propojena se stavbou původní a může být zcela samostatně využívána a také je .


Nutno zde podotknout, že tyto skutkové závěry neprotiřečí písemnému znaleckému posudku Ing. R., jak je ve spise založen na č.l. 303 a následujících. Znalec uvedl, že výstavbou třetí části truhlárny v letech 1968-69 došlo ke zvětšení původní stavby. Konstrukce včetně výtahu je konstrukcí nezávislou . Vedle těchto znalcových závěrů na č. l. 310 následují další znalcova zjištění na č. l. 314. Tam se říká, že sušárna, kotelna a stavba truhlárny jsou stavbami novými, které byly vystavěny po roce 1953. Ze znalcových závěrů je též pozoruhodné, že stavby truhlárny, sušárny a kotelny posuzuje procentním podílem 53 % ve vztahu ke všem stavbám; tedy dostavěné stavby reprezentují většinový podíl. Znalec opětovně označuje truhlárnu jako samostatně provozně propojenou .


Zjištění znalce Ing. R. si tedy v zásadě neodporují a i když znalec používá některé pojmy zčásti konfúzně, lze oprávněně převzít od odvolací instance závěr, že provozní propojení nyní nevylučuje samostatné užívání nově vystavěné truhlárny. V takovém případě ovšem dochází k situaci, kterou předvídal Vrchní soud v Praze ve svém již citovaném judikátu. Tento judikát může být relevantní tím spíše, že odvolací soud prezentuje též důkazní zjištění, podle něhož je skutečně truhlárna ( její dostavba ) samostatně využívána.


Všechna zde rekapitulovaná skutková zjištění vyúsťují v takové právní posouzení této části věci, podle něhož je možno dostavbu truhlárny ve smyslu § 8 odst. 3 zákona o mimosoudních rehabilitacích považovat za stavbu, která byla zřízena po převzetí pozemků státem a která se tedy - oprávněně - nevydává.


2) pozemky parc. č. 448, 449/3 - tzv. manipulační plochy


Na těchto pozemcích byly prokazatelně cesty sloužící pro provoz v areálu, které byly po odnětí věcí státem postupně zpevňovány až na asfaltové. Odvolací soud je v souvislosti se změnou příslušné výrokové části rozsudku soudu prvního stupně nevydal s tím, že mají, byť k nim není stavebněprávní dokumentace, charakter samostatných staveb podle § 120 odst. 2 obč. zák. Tedy takových staveb, které nejsou součástmi pozemků, na nichž stojí.


Dovolací soud má proti tomuto právnímu postoji výhrady. Není přesvědčen, že je vzhledem k funkci cest či manipulačních ploch zcela rozhodující, zda byly či nebyly zpevněny a zda jde či nejde o stavby. Případné vydání těchto nemovitostí je třeba posuzovat především z hlediska funkčního v relaci k ostatním částem areálu. Je tedy možno (jen v tomto ohledu) souhlasit s dovolatelkou, pokud v souvislosti s manipulačními plochami hovoří o doplňkové stavbě. Tedy o prostorech, které slouží k využití areálu.


Z toho konkrétně vyplývá, že povinnost vydat oba pozemky by měla být povinné osobě uložena tehdy, jestliže cesty (manipulační plochy) nijak neslouží provozu v areálu, z něhož se již nyní nevydala nikoliv nepodstatná část. Dovolací soud nyní přisvědčil odvolací instanci ohledně jejího závěru o nevydání dodatečně postavené truhlárny. Další provozní budova, a to sušárna na pozemku parc. č. 447/1, má být předmětem zbylé části řízení po definitivním přezkumu částečného rozsudku. Jeví se tedy zřejmým, že zmiňované manipulační plochy jsou potřebné k provozu v areálu a nemohou sloužit pouze žalobkyni v souvislosti s vydáním těch nemovitostí, které jsou vypočteny ve výroku II. rozsudku soudu prvního stupně. Pozemky včetně jejich zpevnění musí sloužit i těm právnickým osobám, které mají případně provozy v nevydávaných budovách.


Manipulační plochy tedy nelze vydat ani tak ne z důvodu, který použil odvolací soud (i když ani ten nelze pro oporu v § 8 odst. 3 zákona o mimosoudních rehabilitacích opomenout), jako především z důvodu funkčního.


Závěrem svého rozsudku Nejvyšší soud neshledávaje naplnění dovolacích důvodů konstatuje, že právní posouzení věci odvolacím soudem v té výrokové části I. jeho rozsudku, která byla napadena dovoláním žalobkyně, je správné. Proto rozhodl tak, že podle § 243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. dovolání žalobkyně zamítl.


Na straně žalované, na níž byla dovoláním dotčena první z nich, nevznikly v řízení o dovolání žádné náklady. Přes úspěch tohoto účastníka ve věci tedy dovolací soud


Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.


V Brně dne 5. března 2009


JUDr. Ludvík D a v i d , CSc.


předseda senátu