28 Cdo 52/2009
Datum rozhodnutí: 12.08.2009
Dotčené předpisy:





28 Cdo 52/2009


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce: Č. d., a. s.,proti žalovanému: H. K. CZ, s. r. o., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 32.996,32 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 11 C 82/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. srpna 2008, č. j. 54 Co 38/2008-75, takto:


Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Třebíči rozsudkem ze dne 31. března 2008, č. j. 11 C 82/2007-63, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 32.996,32 Kč s příslušenstvím ve stanovené lhůtě (výrok I.), v části týkající se dalšího úroku z prodlení žalobu zamítl (výrok II.), částečně řízení zastavil do částky 4.124,54 Kč s příslušenstvím (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky (výrok IV.) i o vrácení přeplatku na soudním poplatku (výrok V.).


Žalovaný měl na základě nájemní smlouvy ze dne 27. 3. 2006 v nájmu nebytové prostory a část pozemku od 1. 4. 2006 do 30. 9. 2006, přičemž předmět nájmu užíval i po skončení nájemního vztahu. Žalovaný nájemné nehradil a v průběhu řízení uhradil pouze jedno měsíční nájemné. Dle § 671 obč. zák. ve spojení s § 7 odst. 1 zákona č. 116/1990 Sb. je však nájemce povinen hradit nájemné a po té, co nájem skončil a žalovaný nájemce užíval předmět nájmu i nadále, je povinen vydat bezdůvodné obohacení z důvodu plnění bez právního důvodu dle § 451 odst. 1 obč. zák. ve výši obvyklého nájemného. Soud prvního stupně na základě jím zjištěného skutkového stavu proto žalobě vyhověl.


K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 26. srpna 2008, č. j. 54 Co 38/2008-75, citovaný rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I. a IV. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky (výrok II.).





Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné, neboť skutkové i právní závěry soudu prvního stupně byly správné. Neobstála ani námitka žalovaného, že bylo rozhodnuto ve věci bez jeho přítomnosti, když ze spisu bylo zjištěno, že k jednání dne 31. 3. 2008 byl žalovaný řádně a včas předvolán, a to na dobu, kdy ošetřující lékař jednatele žalovaného povolil jednateli v době jeho pracovní neschopnosti vycházky a potvrdil, že v uvedené době se může k jednání soudu dostavit. Odvolací soud proto rozsudek soud prvního stupně potvrdil v napadeném rozsahu.


Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost odvozuje od § 237 odst. písm. c) o. s. ř. v návaznosti na § 237 odst. 3 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam. Dovolatel má za to, že rozhodnutím odvolacího soudu o potvrzení napadeného výroku pod bodem I. rozsudku soudu I. stupně došlo k nesprávnému vyřešení právní otázky, když soud I. stupně posoudil věc v rozporu s hmotným právem.


Žalovaný se domnívá, že ze strany soudů obou stupňů byly důkazy nesprávně hodnoceny, což způsobuje vadnost vydaných rozhodnutí. Dále uvádí, že v řízení před soudem prvního stupně došlo k procesnímu pochybení, neboť tento jednal v nepřítomnosti zástupce žalovaného, jenž byl řádně omluven a nemohl se k jednání dostavit. Skutečnost, že jednatel žalovaného měl povolenu vycházku v době své pracovní neschopnosti, ještě sama o sobě nemůže prokazovat, že byl reálně schopen se k jednání soudu dostavit a tohoto se plnohodnotně po celou dobu jeho trvání účastnit. K prokázání shora uvedených skutečností žalovaný navrhuje provedení důkazu účastnickou výpovědí statutárního zástupce žalovaného, jenž by se podrobně k předmětné problematice vyjádřil a vše uvedl na pravou míru.


Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.


Žalobce se k dovolání nevyjádřil.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).


Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.


Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.


Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.


Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není dovolání ve věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.


Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam - odstavec 1 písm. c) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.


Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.


Dovolací soud zastává s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) názor, že ačkoliv dovolatel odkazuje na nesprávné právní posouzení věci, fakticky uplatnil důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. vady řízení mající za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když vytýká soudu, že jednal v nepřítomnosti zástupce žalovaného. Nad rámec zde uvedeného dovolací soud zdůrazňuje, že procesní pochybení soudu v tomto ohledu neshledal, přičemž s danou námitkou se odvolací soud přiléhavě vypořádal v odůvodnění svého rozsudku (viz výše). Potvrdil-li totiž ošetřující lékař, že se jednatel žalovaného může v době vycházky k jednání soudu dostavit, musely by přítomnosti jednatele u jednání soudu zabránit jiné okolnosti než zmíněná pracovní neschopnost, které však v konkrétní podobě tvrzeny nebyly.


Dovolatel uplatnil rovněž dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., když vytýká soudům obou stupňů, že nesprávně hodnotily důkazy, aniž by však toto blíže specifikoval. Citovanou výhradou tak brojí proti skutkovým zjištěním učiněným soudy obou stupňů, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková zjištění rozhodná pro posouzení věci. Přitom však přehlédl, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu § 238 odst. 2 a § 238a odst. 2 o. s. ř.) přípustné (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Je-li, jako v daném případě, přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Současně opomenul, že k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tedy k vadám podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a také k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zásadně nezakládají (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. července 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005, a dále např. rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 12. dubna 2006, sp. zn. IV. ÚS 155/06, a z 15. srpna 2008, sp. zn. III. ÚS 1482/08).


Pokud dovolatel navrhuje provedení důkazu účastnickou výpovědí statutárního zástupce žalovaného, jenž by se podrobně k předmětné problematice vyjádřil a vše uvedl na pravou míru, přičemž neuvádí, co konkrétně by měla jeho výpověď prokazovat, pak je zde nutno připomenout, že v dovolání nemohou být uplatněny nové skutečnosti nebo důkazy. Těmi jsou všechny skutečnosti a důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v § 205a a 211a v řízení před odvolacím soudem. Jedná se zde tedy o skutkovou námitku, přičemž skutkový základ věci tak, jak byl zjištěn nižšími instancemi, nemůže být v rámci dovolacího řízení rozšiřován nebo jinak měněn a v dovolacím řízení nelze uplatňovat nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé. Dovolací soud je totiž soudem právního přezkumu, nikoli soudem skutkovým resp. nalézacím viz též konstantní výklad k ustanovení § 243a o. s. ř. Dovolací soud proto nemohl k této námitce přihlížet.


Jestliže tedy dovolatel, který navíc v dovolání nikterak nevymezil otázku zásadního právního významu, ve skutečnosti zpochybnil správnost (úplnost) skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vycházel, a současně uplatnil existenci vad ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., které však ani dovolací soud neshledal, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť se zde nejedná o nesprávné právní posouzení věci.


Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného ve smyslu § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.


Žalobci by vzniklo podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu nákladů tohoto řízení, žádné však nevynaložil.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 12. srpna 2009


JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r.


předseda senátu