28 Cdo 5186/2015
Datum rozhodnutí: 03.01.2017
Dotčené předpisy: § 451 obč. zák., § 89 odst. 2 předpisu č. 1/1993Sb.




28 Cdo 5186/2015 ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce O. Ž. , P., zastoupeného Mgr. Janou Tichou, advokátkou se sídlem v Praze 9, Nežárská 613, s adresou pro doručování Praha 1, Revoluční 23, proti žalovanému hlavnímu městu Praze , IČ 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, zastoupenému Mgr. Jakubem Kotrbou, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, o zaplacení částky 958.885 Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 138 EC 81/2011, o dovolání žalobce i žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. května 2015, č. j. 13 Co 125/2015-203, takto:

Rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 6. května 2015, č. j. 13 Co 125/2015-203, a Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. října 2014, č. j. 138 EC 81/2011-138, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í :
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 31. 7. 2012, č. j. 138 EC 81/2011-44, uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 958.885 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalobce své právo na žalovanou částku dovozoval ze skutečnosti, že žalovaný v období od 1. 10. 2010 do 31. 12. 2010 užíval jeho (v rozhodnutí blíže specifikované) pozemky, neboť se na nich nacházel žalovaným vlastněný zemní val, aniž by za to žalobci bylo poskytováno náležité peněžité protiplnění. Na základě provedeného dokazování, jakož i s přihlédnutím k závěrům učiněným v řízeních týkajících se obdobně vymezeného nároku žalobce za odlišná časová období, soud shledal, že pozemky žalobce jsou z podstatné části zastavěny zemním valem a zbytek pozemků je žalobcem prakticky nevyužitelný. V souladu se závěry vyslovenými v obdobném sporu Nejvyšším soudem v rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 3366/2008 obvodní soud dovodil, že dnem právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu, jímž byla schválena dohoda o vydání (tj. 23. 12. 1998), došlo ke vzniku nájemního vztahu dle § 22 odst. 9 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, mezi žalobcem, jemuž byly tyto pozemky vydávány, a žalovaným, který doposud pozemky užíval a zastavěl je zemním valem. Nebylo přitom zjištěno, že by tento nájemní vztah již byl ukončen, a nepřetrvával tak ve sledovaném období od 1. 10. 2010 do 31. 12. 2010. Žalovaný tudíž byl povinen platit žalobci nájemné, a to v souladu s § 671 obč. zák. ve výši odpovídající obvyklému nájemnému v době uzavření smlouvy s přihlédnutím k hodnotě věci a způsobu jejího užívání, neboť výše nájemného nebyla sjednána. Soud tedy přiznal žalobci právo na částku odpovídající dle výměru ministerstva financí maximální ceně nájemného z pozemku, aniž by shledal opodstatněným návrh žalovaného na ponížení takto určené částky s ohledem na menší lukrativnost předmětných pozemků nenacházejících se v centru města. Soud přitom přihlédl k závěrům učiněným v předchozích sporech účastníků, jakož i k obvyklému nájemnému stanovenému znaleckým posudkem vycházejícím z výše nájemného za pozemky sousední, jež přesahovalo cenu vyplývající z cenového výměru. Pokládal dále za vhodné poznamenat, že i v případě, že by mezi účastníky neexistoval nájemní vztah založený zákonem č. 229/1991 Sb., byl by nárok žalobce důvodným, neboť užíváním pozemků by na straně žalovaného vznikalo bezdůvodné obohacení, jehož výše by se rovněž odvíjela od týchž kritérií.
K odvolání žalovaného přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 6. 3. 2013, č. j. 13 Co 40/2013-75, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud přitakal skutkovým i právním závěrům soudu prvního stupně. Žalovaný se v souladu s § 22 odst. 9 zákona č. 229/1991 Sb. stal právní mocí rozhodnutí pozemkového úřadu, jímž byla schválena dohoda o vydání věci, na základě níž byly předmětné pozemky žalobci vydány, jejich nájemcem, a byl tak povinen žalobci platit nájemné dle § 671 odst. 1 obč. zák. Případným shledal odvolací soud i stanovení výše nájemného a připomněl, že obvodní soud se zabýval otázkou obvyklého nájemného a provedl k ní důkaz znaleckým posudkem, v němž bylo obvyklé nájemné stanoveno ve výši přesahující požadavky žalobce. Odvolací soud se ztotožnil i se závěrem, dle nějž vybudovaný protihlukový val brání žalobci v užívání pozemků v jejich nezastavěné části. Třebaže k nezastavěným částem pozemků nevzniklo nájemní právo ze zákona, byl by i v této části nárok důvodný z titulu bezdůvodného obohacení a jeho výše by se opět odvíjela od obvyklého nájemného v daném místě a čase. I z tohoto pohledu byla přitom věc soudem prvního stupně řešena. Odvolací soud tedy jeho rozhodnutí jako věcně správné potvrdil.
Na základě dovolání žalovaného přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud, jenž rozsudkem ze dne 9. 10. 2013, č. j. 28 Cdo 2691/2013-106, zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení obvodnímu soudu. Dovolací soud přitakal žalovanému, že posouzení předmětného zemního valu coby samostatné stavby, a nikoliv jako pouhého ztvárnění zemského povrchu, bylo soudy provedeno bez náležitého zohlednění kvalifikačních kritérií, jimiž občanské právo vymezuje stavbu jako samostatný předmět právních vztahů. Opodstatněnost přiznal též výtce stran nepřípadnosti aplikace § 22 odst. 9 zákona č. 229/1991 Sb. v projednávané věci a poukazu na nedostatečné vypořádání námitky rozporu žalovaného nároku s dobrými mravy. Jelikož zmíněné nedostatky tížily rozsudky soudů obou instancí, přistoupil Nejvyšší soud k jejich zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 1 následně rozsudkem ze dne 14. 10. 2014, č. j. 138 EC 81/2011-138, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Přihlédl k nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, v němž byla ve formě obiter dicta prezentována teze, dle níž osobě, jíž svědčí správa či vlastnictví veřejného statku, nevzniká bezdůvodné obohacení na úkor vlastníka pozemku vydaného na základě restitučního předpisu, leč neuživatelného s ohledem na jeho zatížení veřejným statkem. Ve světle zmíněného názoru Ústavního soudu tak žalobci nárok na vydání bezdůvodného obohacení přiznat nelze, a to nehledě na to, zda je val samostatnou stavbou či součástí pozemků, neboť jeho existence je opodstatněna veřejným zájmem a žalobce jakožto oprávněný restituent přijal takto dotčené pozemky do svého vlastnictví při vědomí jejich stavu. Soud tedy přistoupil k zamítnutí žaloby jako nedůvodné, současně s poukazem na § 150 o. s. ř. upřel žalovanému právo na náhradu nákladů řízení, přičemž za důvody zvláštního zřetele hodné označil jednak presumpci dostatečného materiálního i personálního vybavení statutárních měst k hájení svých zájmů bez advokátní pomoci, jednak nastalý posun ustálené rozhodovací praxe představovaný shora označeným nálezem Ústavního soudu.
K odvolání žalobce přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 6. 5. 2015, č. j. 13 Co 125/2015-203, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud přitakal závěrům soudu prvního stupně, pro stručnost na ně odkázal a zdůraznil nezbytnost respektovat vývody Ústavního soudu vyřčené ve vzpomínaném nálezu. Při akceptaci této názorové pozice je pak nadbytečné zabývat se tím, je-li val samostatnou stavbou či nikoliv. Nákladový výrok svého rozhodnutí podpořil odvolací soud rovněž odkazem na § 150 o. s. ř, jehož aplikaci považoval za odůvodněnou faktem, že žalobce byl neúspěšný jen kvůli změně konstantní a letité judikatury.
Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně jeho výroku I.) podal dovolání žalobce, jenž má za to, že dovolání splňuje podmínky přípustnosti ve smyslu § 237 o. s. ř. Vytkl soudům obou stupňů, že ve svých úvahách vyšly z myšlenek vyslovených jako obiter dictum v nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, třebaže jim nelze přiřknout závaznost ve smyslu čl. 89 odst. 2 zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky. V předmětné pasáži nebyly zahrnuty nosné důvody daného rozhodnutí, ale toliko úvahy artikulované nad rámec odůvodnění přijatého výroku. Odvolací soud nadto ve svém rozsudku zcela nepřípadně hovoří o vztahu účastníků vzniklém umístěním veřejné komunikace na pozemcích ve vlastnictví žalobce, ač v řešené při se jedná o zemní val. Náhled, dle nějž by teze obsažené ve zmíněném nálezu přivodily změnu setrvalé rozhodovací praxe, se přitom protiví i následně vydaným rozhodnutím Ústavního soudu (viz jeho usnesení ze dne 20. 8. 2015, sp. zn. III. ÚS 1208/15) a soudu Nejvyššího (viz jeho rozsudky ze dne 3. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 332/2015, či ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4250/2014), z nichž se naopak podává, že požadavek na náhradu za užívání pozemků, které jsou předmětem veřejného zájmu, není ani v rozporu s dobrými mravy. Výtku dovolatele sklidilo také odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nedostatečně reagující na argumenty vznesené v odvolání. Městský soud rovněž pochybil, nezabýval-li se tím, je-li zemní val stavbou či nikoliv, a zhodnocením důkazů dokládajících, že se v masivu daného valu nachází komunální odpad. Dle dovolatele přitom horu komunálního odpadu, která má oficiálně plnit protihlukovou funkci, za veřejný statek považovat nelze. Svou polemiku s napadeným rozhodnutím završil dovolatel návrhem, aby je Nejvyšší soud zrušil a věc vrátil odvolací instanci k dalšímu řízení.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze (dle označení do jeho výroku II., dle obsahu dovolání však i do té části rozhodnutí odvolacího soudu, jíž byl potvrzen nákladový výrok rozsudku obvodního soudu) podal dovolání také žalovaný, jenž obsáhle sporoval korektnost aplikace § 150 o. s. ř a poukazoval na rozpornost postupu odvolacího soudu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Plédoval dále pro hodnocení vynaložených nákladů jako účelných a navrhl, aby Nejvyšší soud korigoval nastíněná pochybení odvolacího soudu změnou napadeného rozhodnutí a přiznáním požadované náhrady nákladů žalovanému, nebo zrušením rozhodnutí a vrácením věci k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že obě dovolání byla podána řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a zastoupenými podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval přípustností dovolání.
Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V projednávaném sporu lze přitakat žalobci, že založil-li odvolací soud své právní posouzení věci výlučně na názoru vysloveném jen jako obiter dictum v nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, nerespektoval ustálenou koncepci závaznosti rozhodnutí Ústavního soudu, tak jak je pojímána rozhodovací praxí Ústavního i Nejvyššího soudu. Dovolací soud se k dopadům obiter dicta obsaženého v označeném nálezu explicitně vyslovoval již ve svém rozsudku ze dne 3. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 332/2015, a zdůraznil, že v předmětné pasáži nejsou vyjádřena nosná právní pravidla, o něž se výrok uvedeného rozhodnutí (zaobírajícího se primárně výkladem restitučních předpisů) opíral, a již proto lze v souladu s ustáleným výkladem čl. 89 odst. 2 zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, takto vysloveným tezím upřít povahu závaznosti pro rozhodovací praxi obecných soudů (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05, bod 55 a násl., nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 2013, sp. zn. IV. ÚS 3465/12, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2205/2005, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2438/2010). Ke shodnému závěru dospěl Nejvyšší soud ostatně i v rozsudku ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4250/2014. Nelze odhlédnout ani od toho, že jednoznačným upřednostněním onoho obiter dicta by byly v podstatě negovány nosné důvody vyjádřené v jiných rozhodnutích Ústavního soudu (srov. například nález ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. III. ÚS 3735/11, či nález ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 1607/11), jež byly připomenuty i v aktuálnější rozhodovací praxi Ústavního soudu (reprezentované například nálezem ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 3624/13), která rovněž výslovně popřela, že by dotčené obiter dictum představovalo judikatorní posun (viz kupříkladu usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 8. 2015, sp. zn. III. ÚS 1208/15, či nález Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. II. ÚS 2520/15). Sledoval-li odvolací soud odlišnou názorovou linii, což ho vedlo k odhlédnutí od veškerých dalších relevantních aspektů daného sporu, nemůže jeho rozhodnutí obstát jako správné.
Vytýká-li dále žalobce odvolacímu soudu opomenutí zásadních faktů, absenci dokazování ke skutečnostem stěžejním pro danou při či neuspokojivé odůvodnění jeho rozsudku, pak je třeba podotknout, že označené nedostatky se odvíjí především od shora rozebraného pochybení v právním posouzení, pro něž byly zjevně upozaděny argumentace i důkazní návrhy založené na odlišných právních východiscích. Revizí náhledu odvolacího soudu by tedy měl být korigován také jeho přístup k tvrzením žalobce a navrhovaným důkazům. Poukazované nepříhodné užití termínu veřejná komunikace v textu rozhodnutí Městského soudu v Praze pak značí spíše jen mylnou volbu slov než jakýkoliv právní vývod soudu druhé instance, jenž by si žádal nápravu dovolacím soudem. K odstranění této chyby bude nadto opět prostor v dalším řízení.
Z předestřeného je zřejmé, že dovolání žalobce bylo podáno důvodně, pročež Nejvyšší soud přistoupil podle § 243e odst. 1 a 2 o. s. ř. ke zrušení rozsudku odvolacího soudu, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně, taktéž zatíženého nastíněným pochybením v právním posouzení, a vrácení věci obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
Za dané procesní situace pak bylo nadbytečné zabývat se dovoláním žalovaného směřujícím jen proti nákladové části rozhodnutí odvolacího soudu.
Soudy obou stupňů jsou v souladu s § 243g odst. 1, částí věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. 1. 2017
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu