28 Cdo 5183/2014
Datum rozhodnutí: 06.10.2015
Dotčené předpisy: § 142 odst. 3 o. s. ř., § 150 o. s. ř.



28 Cdo 5183/2014


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně J. F. , zastoupené Mgr. Radkem Zapletalem, advokátem se sídlem v Brně, Arne Nováka 4, proti žalovanému Mysliveckému sdružení Židlochovice , IČ 484 80 843, se sídlem v Židlochovicích, zastoupenému JUDr. Martinou Janečkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Živného 21, o náhradu nákladů řízení , vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 14 C 223/2009, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. listopadu 2013, č. j. 13 Co 531/2012-290, ve znění opravného usnesení ze dne 15. září 2014, č. j. 13 Co 531/2012-339, takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. listopadu 2013, č. j. 13 Co 531/2012-290, ve znění opravného usnesení ze dne 15. září 2014, č. j. 13 Co 531/2012-339, se ve výrocích I. a IV. zrušuje a věc se v tomto rozsahu odvolacímu soudu vrací k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud Brno-venkov rozsudkem ze dne 21. 9. 2012, č. j. 14 C 223/2009-275, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 14.204,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), co do částky 343.800,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.), žalobkyni zavázal k náhradě nákladů řízení žalovaného (výrok III.), povinnost k náhradě nákladů státu pak uložil částečně žalobkyni (výrok IV.) a částečně žalovanému (výrok V.). Soud zjistil, že žalobkyně je vlastníkem pozemků v katastrálním území Ž., jež tvoří honitbu užívanou bez právního důvodu žalovaným pro účely myslivosti. Výši bezdůvodného obohacení takto vznikajícího na straně žalovaného určil soud za použití revizního znaleckého posudku, který byl vyhotoven s ohledem na skutečnost, že se dva předchozí znalecké posudky vypracované na zadání soudu, jakož i znalecký posudek předložený žalobkyní v udávané výši nájemného v místě a čase obvyklého značně rozcházely. Žalovanému, jenž byl ve věci převážně úspěšný, přiznal soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), poměrnou část vynaložených nákladů řízení.

Krajský soud v Brně usnesením ze dne 29. 11. 2013, č. j. 13 Co 531/2012-290, ve znění opravného usnesení ze dne 15. 9. 2014, č. j. 13 Co 531/2012-339, rozsudek soudu prvního stupně k odvolání obou účastníků změnil ve výroku III. tak, že žalovanému uložil nahradit žalobkyni náklady řízení před okresním soudem ve výši 147.589,- Kč (výrok I.), ve výroku IV. tak, že povinnost zaplatit náklady řízení státu stanovil v plné míře žalobkyni (výrok II.), a ve výroku V. tak, že žalovaného k náhradě nákladů vzniklých na straně státu nezavázal (výrok III.), náhradu nákladů odvolacího řízení přitom neuložil žádnému z účastníků (výrok IV.). Odvolací soud akcentoval, že žalobkyně měla v řízení co do základu věci úspěch a její neúspěch se projevil jen ve výši přiznaného plnění. Žalobkyně sama zpočátku nebyla s to přesně kvantifikovat částku, na niž měla nárok, neboť tento úkol byl problematický i pro soudem ustanovené znalce. Jelikož výsledek řízení závisel na složitém a nejednoznačném znaleckém posuzování, nebylo žalobkyni, jež vycházela ze znaleckého posudku, který si nechala před zahájením řízení vypracovat na vlastní náklady, při rozhodování o povinnosti k náhradě nákladů řízení možno klást k tíži nízkou míru procesního úspěchu ve věci. Odvolací soud proto v souladu s § 142 odst. 3 o. s. ř. přiznal žalobkyni plnou náhradu nákladů řízení, byť byla úspěšnou pouze zčásti.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu (podle obsahu podání však nikoli proti jeho výrokům II. a III.) brojí žalovaný dovoláním, jež pokládá za přípustné s ohledem na otázku, zda bylo v řešené věci, v níž žalobkyně, odvolávajíc se na znalecký posudek, požadovala plnění zjevně nepřiměřené, potažmo účelově nadhodnocené, možno aplikovat § 142 odst. 3 o. s. ř. Samotná skutečnost, že byl v řízení vypracován znalecký posudek, není podle dovolatele důvodem pro přiznání náhrady nákladů řízení účastníkovi, který byl jen minimálně úspěšný, pokud se tím výrok o náhradě nákladů řízení dostává do zjevného nesouladu s výrokem o věci samé. Nelze požadovat po žalovaném, aby žalobkyni hradil náklady, které jí vznikly v důsledku toho, že znalec, z jehož posudku vycházela při vyčíslování svého žalobního nároku, mnohonásobně nadhodnotil skutečnou výši nájemného obvykle placeného za obdobné nemovitosti. Je třeba brát v potaz, že dovolatel byl ochoten žalobkyni poskytovat úplatu v realistické výši, žalobkyně však jeho nabídky odmítala brát na vědomí a trvala na placení absurdně vysokých částek určených jako obvyklé nájemné jí sjednaným znalcem. Určení výše přiznaného plnění nemůže ostatně ve smyslu § 142 odst. 3 o. s. ř. záviset na znaleckém posudku tam, kde je výše nároku předem objektivně dána poměry na trhu, jako je tomu i v projednávané věci.

Dovolatel má rovněž za to, že v řízení nemuselo dojít k vypracování tří znaleckých posudků, pakliže by soud hned na počátku odborné posouzení sporné otázky svěřil znalci se specializací na pozemky využívané k lesnímu hospodářství a myslivosti. První znalec ustanovený soudem si totiž při vyčíslení obvyklého nájemného počínal chybně a zapříčinil další prodloužení procesu, jakož i nutnost zadání revizního znaleckého posudku. Jeho znalecký posudek, respektive ani posudek předložený žalobkyní zcela evidentně nebyly zpracovány řádně (přičemž dovolatel podrobně rozebírá nedostatky obou těchto posudků), vycházela-li tedy žalobkyně z posudku oceňujícího majetkový prospěch na straně žalovaného ve výši očividně nadsazené, měla by jí tato skutečnost jít k tíži. Dovolatel pokládá výši přiznaných nákladů řízení za naprosto nepřiměřenou, neboť mu bylo uloženo zaplatit žalobkyni na nákladech téměř 150 tisíc Kč, zatímco uplatňovaný nárok byl shledán důvodným toliko v částce přibližně 14 tisíc Kč. Mezi úspěchem žalobkyně ve věci samé a rozsahem přiznané náhrady nákladů řízení je tedy zjevný nepoměr, což se jeví obzvláště markantní s ohledem na skutečnost, že po vydání rozsudku soudu prvního stupně došlo ke zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb., a odvolací soud tak vyčíslil náklady řízení v částce téměř třikrát vyšší než okresní soud.

Z těchto důvodů žalovaný navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, případně aby sám dle § 243d písm. b) o. s. ř. rozhodl o náhradě nákladů řízení.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání žalovaného lze shledat přípustným ve smyslu citovaného ustanovení, neboť dovolací soud otázku aplikace § 142 odst. 3 o. s. ř. v obdobném kontextu doposud neřešil.

Na prvním místě je nezbytné zopakovat, že přiznání plné náhrady nákladů řízení účastníkovi, který měl ve věci úspěch pouze částečný, v souladu s § 142 odst. 3 o. s. ř. je i v případech, kdy rozhodnutí o výši plnění závisí na znaleckém posudku, postupem toliko možným, a soudu je tak dána diskrece, zda k aplikaci tohoto ustanovení přistoupí (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3356/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 258/2014). I za splnění předpokladů stanovených v hypotéze normy obsažené v § 142 odst. 3 o. s. ř. tedy může být o náhradě nákladů řízení rozhodnuto dle zásady úspěchu ve věci coby základního principu rozhodování o nákladech civilního sporného procesu, shledá-li pro to soud přesvědčivé a srozumitelné důvody (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2008, sp. zn. III. ÚS 2558/07, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 2904/12, případně usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 2942/12).

Dovolací soud, který s ohledem na své postavení toliko přezkumné instance nemá bezprostřední přístup ke skutkovým okolnostem věci, jakým disponují soudy nižších stupňů, respektuje závěr odvolacího soudu, podle něhož nemohla být žalobkyni neadekvátnost výše žalované částky od počátku zřejmá, a nelze jí proto vytýkat, že by se po žalovaném domáhala částky účelově nadhodnocené, neboť dospěli-li znalci, již vypracovali posudky v dané věci, k podstatně odlišným závěrům, bylo do značné míry přirozené usuzovat, že výpočet obvyklého nájemného za obdobné pozemky nebyl bez obtíží ani pro osoby vybavené náležitými odbornými znalostmi. Dovolatelovu argumentaci, pokud se týká otázky očividnosti nedostatků žalobkyní opatřeného posudku, nadto Nejvyšší soud nepokládá za polemiku s právním posouzením věci, potažmo uplatnění dovolacího důvodu dle § 241a odst. 1 o. s. ř., ale za ve své podstatě směřující k přehodnocení v řízení provedených důkazů znaleckými posudky. Za pravdu nelze dát dovolateli ani v námitce, dle níž výpočet výše bezdůvodného obohacení v řešeném sporu neodvisel od znaleckého posuzování, protože nájemné placené za užívání obdobných pozemků v daném místě a čase představovalo předem daný fakt. Pro závěr, zdali rozhodnutí o výši plnění dle § 142 odst. 3 o. s. ř. záviselo na znaleckém posudku, je totiž určující, zda bylo k jejímu zjištění třeba odborných znalostí, a nikoli to, zda byla předurčena objektivními skutečnostmi, poněvadž úkolem znalce je vždy (tj. i pokud vyčísluje obvyklou hodnotu nájemného) právě co nejpřesnější zjištění objektivně existující reality (viz přiměřeně kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2009, sp. zn. 22 Cdo 2363/2007). Za bezvýznamné pro dovolací přezkum je nutno považovat také pochybnosti žalovaného o hospodárnosti procesního postupu před soudem prvního stupně a jeho přesvědčení o nadbytečnosti vypracování některých znaleckých posudků, jelikož i kdyby se soud v tomto ohledu dopustil určitého pochybení, nebylo by tím ovlivněno řešení otázky, jak mají být mezi účastníky řízení rozloženy vzniklé procesní náklady.

Přesto však Nejvyšší soud dospívá k závěru, že v přezkoumávané věci jsou dány okolnosti, jež aplikaci § 142 odst. 3 o. s. ř. ve prospěch žalobkyně činí obtížně udržitelnou. V první řadě je nutno poukázat na skutečnost, že žalobkyni, která se domáhala zaplacení částky 358.004,- Kč s příslušenstvím, byla meritorním výrokem rozhodnutí soudu prvního stupně přiznána suma 14.204,- Kč s úrokem z prodlení. Její úspěch v řízení tak byl mimořádně malý, neboť nedosahoval ani 4 %, a je otázkou, zda lze v takto extrémním případě podmínku alespoň částečného úspěchu ve věci dle § 142 odst. 3 o. s. ř. na straně žalobkyně pokládat za splněnou nejen formálně, ale též materiálně, obzvláště mohl-li se za daných okolností s odvoláním na toto ustanovení přiznání plné náhrady nákladů řízení dožadovat též žalovaný, který byl ve věci samé neúspěšný toliko ve zcela nepatrném rozsahu. Ačkoli provedení výpočtu odměny za zastupování podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, odvolacím soudem, který rozhodoval po zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, představuje postup konformní s judikaturou Nejvyššího soudu (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1362/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3501/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3834/2014) a přestože ani přiznání náhrady nákladů řízení v částce převyšující plnění uložené meritorním výrokem rozhodnutí soudu není samo o sobě problematické (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 559/12), nelze si dále nepovšimnout toho, že aplikace § 142 odst. 3 o. s. ř. odvolacím soudem vedla (jak nikoli nedůvodně vyzdvihuje dovolatel) v projednávané kauze k zásadní disproporci mezi relativně bagatelní částkou, na jejíž uhrazení vznikl žalobkyni v souladu s hmotným právem nárok proti žalovanému, a více než desetkrát vyšším obnosem, jejž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni na nákladech řízení.

Za podstatné z hlediska rozhodování o náhradě nákladů v řešené věci pokládá Nejvyšší soud i to, jakým způsobem si účastníci v průběhu řízení počínali. Z obsahu spisu se podává, že žalovaný od samého počátku kauzy nepopíral, že je žalobkyni povinen uhradit částku odpovídající hodnotě užívacího práva k jejím pozemkům (viz kupř. protokol o jednání, jež proběhlo před soudem prvního stupně dne 8. 4. 2010, na č. l. 80-81). Požadavek žalobkyně však hodnotil jako excesivní s tím, že nájemnému v místě a čase obvykle placenému za obdobné pozemky odpovídá přibližně částka 5.000,- Kč ročně (takto srovnej např. protokol o jednání konaném u soudu prvního stupně dne 10. 5. 2011 na č. l. 132-133). Vzhledem k tomu, že okresní soud v posledku určil výši bezdůvodného obohacení nabytého užíváním pozemků žalobkyně v částce 7.102,- Kč za rok, je zjevné, že argumentace žalovaného byla opodstatněnou, a výsledek sporu tak v podstatě odpovídá jeho procesnímu stanovisku. Uvádí
-li odvolací soud, že žalobkyni nemohou jít k tíži následky jejího téměř úplného neúspěchu ve věci samé, neb vycházela ze znaleckého posudku, který si nechala vyhotovit, dodává k tomu Nejvyšší soud, že ve světle obecného principu spravedlnosti (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1241/12, bod 15) je ještě méně únosné, aby bylo finanční břímě vedení sporu přenášeno na žalovaného, jenž signifikantní nadhodnocení výše předmětného majetkového prospěchu tímto znaleckým posudkem rovněž nikterak nezavinil a na nesprávnost závěrů vyslovených daným znalcem ohledně ceny nájemného za obdobné pozemky setrvale upozorňoval.

Nejvyšší soud dospívá k závěru, že nereflektoval-li odvolací soud v úvahách, jež jej v řešené věci vedly k použití § 142 odst. 3 o. s. ř., shora nastíněné skutečnosti, nemůže být jeho úsudek shledán korektním, a napadené rozhodnutí tudíž spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Svým výkladem dovolací soud neuzavírá možnost provedení moderace povinnosti k náhradě nákladů řízení mezi stranami sporu podle § 150 o. s. ř. (již ve svém odvolání žalobkyně taktéž navrhovala), pakliže odvolací soud pro takový postup najde důvody zvláštního zřetele hodné. Je pouze nutno mít na paměti, že judikatura Nejvyššího i Ústavního soudu uplatnění § 150 o. s. ř. připouští toliko výjimečně a na základě pečlivého posouzení všech rozhodných okolností dané věci (srovnej rozbor podmínek aplikace zmíněného ustanovení např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2389/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2524/2014, dále viz kupř. nález Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 2862/07, popřípadě nález Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2012, sp. zn. II. ÚS 2658/10).

Z nastíněných důvodů přistoupil dovolací soud v souladu s § 243e odst. 1 a odst. 2, větou první, o. s. ř. ke zrušení usnesení Krajského soudu v Brně v dovoláním napadených výrocích a vrácení věci jmenovanému soudu k dalšímu řízení.

Odvolací soud je vázán právními názory Nejvyššího soudu vyslovenými v tomto usnesení (§ 243g odst. 1, část věty první za středníkem, a § 226 o. s. ř.).

V novém rozhodnutí o nákladech řízení rozhodne odvolací soud též o náhradě nákladů řízení dovolacího (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 6. října 2015

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu