28 Cdo 518/2008
Datum rozhodnutí: 11.03.2008
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 518/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského, ve věci žalobce J., s. d. Z., proti žalované České republice Ú. p. z. s. v. v. m., o 197.710,- Kč, vedené u Okresního soudu v Ostravě, pod sp. zn. 26 C 306/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. srpna 2007, č. j. 42 Co 218/2007 70, takto:

I. Dovolání žalované se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Odvolací soud potvrdil výrok rozsudku soudu prvního stupně, jímž ten rozhodl ve věci samé tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 179.710,- Kč, a rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení. Skutkový stav byl již v řízení před soudem prvního stupně mezi účastníky nesporný. Žalobce byl trvalým uživatelem pozemků (blíže specifikovaných v odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí), přičemž přípisem ze dne 13. 9. 2000 požádal Okresní úřad v Šumperku o změnu tohoto užívacího práva na právo vlastnické. Dne 1. 12. 2003 uzavřeli účastníci předmětného řízení kupní smlouvu, jejímž předmětem byl převod vlastnického práva k dotčeným pozemkům na žalobce. Kupní cena byla dohodnuta ve výši 197.710,- Kč a byla zaplacena dne 26. 10. 2004. Vlastnické právo žalobce k výše uvedeným pozemkům však vzniklo na základě zákona, podle § 879c zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (díle jen o. z. ), a to ke dni 1. 7. 2001. Nepřešlo tedy na žalobce až nabytím účinnosti nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 9. března 2004, vyhlášeného ve Sbírce zákonů pod č. 278/2004, tedy dnem 31. 12. 2004. Žalobce uplatnil v intencích § 879c odst. 4 o. z. svůj nárok cestou žádosti státu, a proto právní účinky svázané se vznikem nároku zůstaly zachovány a jednoroční transformační lhůta, založená v § 879c odst. 1 o. z., doběhla pro tento nárok bez ohledu na vydání kontroverzního zákona č. 229/2001 Sb. s jeho zrušenou druhou či dosud platnou čtvrtou částí. Vlastnické právo k uvedeným nemovitostem na žalobce přešlo na základě zákona a nikoliv na základě posléze uzavřené kupní smlouvy, a proto je podle § 451 odst. 2 o. z. žalovaná povinna vrátit žalobci zaplacenou kupní cenu.

Proti tomuto rozhodnutí podala žalovaná dovolání, přičemž jeho přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ), tedy že rozhodnutí odvolacího soudu má charakter zásadního právního významu, jenž spatřuje v posouzení účinků nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 9. března 2004, č. 278/2004 Sb. na existující ustanovení § 879c až § 879e o. z. Za zásadně právně významnou považuje i otázku dopadu uvedených ustanovení do právních poměrů žalobce či jejich vztah k části čtvrté zákona č. 229/2001 Sb., která citovaným nálezem zrušena nebyla. Rozhodnutí odvolacího soudu dle názoru žalované spočívá na nesprávném právním posouzení věci a zakládá tak důvodnost dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Žalovaná nesouhlasí s možností obživnutí již jednou platně zrušených ustanovení na základě nálezu Ústavního soudu, aniž by tak byla založena funkce Ústavního soudu jakožto pozitivního zákonodárce, přičemž odkazuje na nález pléna Ústavního soudu ze dne 12. února 2002, sp. zn. Pl. ÚS 21/01, publikovaný pod č. 95/2002 Sb. Jistou souvislost lze spatřovat i v situaci vzniknuvší po vydání nálezu Ústavního soudu č. 8/1995 Sb., jímž se mělo obnovit původně zrušené ustanovení § 324 trestního řádu, avšak není jisté, že k tomu opravdu došlo, neboť s účinností od 1. září 1995 Parlament ČR přijal zákon č. 152/1995 Sb., kterým v rámci novely trestního řádu pod bodem 37 zařadil do trestního řádu kompletní § 324 včetně nadpisu, ačkoliv změna oproti původní podobě § 324 zrušené zákonem č. 292/1993 Sb. a údajně oživené s účinností od 6. února 1995 představovala pouze dílčí část textu odstavce 1 tohoto ustanovení. Kdyby tedy zákonodárce měl toto původní ustanovení za oživené , a tedy za součást trestního řádu v době jeho následné novelizace, zřejmě by s využitím běžné legislativní techniky nahradil v oživeném ustanovení pouze příslušnou část textu. Není proto důvod předpokládat při derogaci derogačních ustanovení Ústavním soudem jiné dopady než zrušení příslušné pasáže zákona č. 229/2001 Sb. Protože tedy výše uvedeným nálezem Ústavního soudu nemohlo dojít k oživení ustanovení § 879c a násl. o. z., žalobce se nestal vlastníkem uvedených pozemků na základě zákona. I kdyby však byly takové důsledky nálezů Ústavního soudu akceptovány, byly by právní účinky těchto oživených ustanovení nulové, neboť ke dni 30. 6. 2001 zanikl zcela institut trvalého užívání, přičemž stanovený den pro přeměnu práva trvalého užívání na právo vlastnické (tj. den 1. 7. 2001) nenávratně minul a oživená ustanovení se tedy nemohou naplnit. Dnem 30. 6. 2001 se právo trvalého užívání přeměnilo na výpůjčku a ke dni 1. 7. 2001 tedy žalobce neměl pozemky v trvalém užívání. Kupní smlouva uzavřená mezi žalobcem a žalovanou byla podkladem pro vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí ve prospěch žalobce a vklad byl následně rozhodnutím příslušného katastrálního úřadu povolen. Žalovaná s rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasí a navrhuje, aby soud dovolací napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu odvolacímu k dalšímu řízení.

Jak zjistil Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dále se proto zabýval přípustností předmětného dovolání.

Podle ust. § 236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dál jen o. s. ř. ) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím [§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl jinak ) byl odvolacím soudem zrušen [§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.

Uvedené podmínky však rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s dovoláním žalované nesplňuje. Dovolací soud se již několikrát ve své rozhodovací praxi zabýval právními otázkami předestřenými i v předmětném dovolání a rozhodnutí soudu odvolacího je plně souladné se závěry přijatými Nejvyšším soudem v těchto případech. Nutno podotknout, že Nejvyšší soud již také rozhodoval spor týkající se posouzení účinků nálezu Ústavního soudu ze dne 9. března 2004, vyhlášeného ve Sbírce zákonů pod č. 278/2004. Jednalo se především o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2006, sp. zn. 22 Cdo 2205/2005, na nějž poukázal již soud odvolací. V něm Nejvyšší soud dovodil, že není nejmenší pochybnosti o tom, že výrokem uvedeného nálezu vydaným podle § 70 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je bezpodmínečně vázán nejen on, ale i všechny jiné orgány a osoby, neboť jde o právní akt, jímž Ústavní soud zasáhl v souladu s čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy do právního řádu České republiky tím, že zrušil do té doby platná a účinná ustanovení zákona pro jejich rozpor s ústavním pořádkem .

Dle uvedeného rozhodnutí je pak Nejvyšší soud vázán i tzv. nosnými důvody plenárního nálezu Ústavního soudu, přičemž zpravidla půjde o právní názor vyjádřený právní větou publikovanou ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. Není proto namístě jakkoliv pochybovat či polemizovat s důvody, které Ústavní soud v daném případě vedly ke zrušení části II. zákona č. 229/2001 Sb. nazvané Změna občanského zákoníku čl. II. , jak to v souzeném sporu činí dovolatelka.

Výše citované rozhodnutí Nejvyššího soudu též uvádí, že další částí plenárního nálezu, v níž Ústavní soud řešil otázku ožívání předpisu již dříve zrušeného, nepatří do jeho nosné části . V daném případě se jedná o dva odstavce odůvodnění nálezu předcházející odstavec poslední, v nichž se Ústavní soud zabývá účinky nálezu, jímž jsou rušena derogační ustanovení zákona a kde dovozuje, že takový nález má za následek rehabilitaci zrušených ustanovení a v daném případě pak obnovení právního stavu založeného ustanoveními § 879c, § 879d a § 879e o. z. Dovolací soud dospěl k závěru, že obecné soudy touto částí odůvodnění nálezu právně vázány nejsou. Nicméně jde o otázku posouzení existence vlastnického práva jako práva základního, kterému poskytuje ochranu přímo Listina základních práv a svobod. Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti by pak byl oprávněn přezkoumat na základě ústavní stížnosti rozhodnutí obecných soudů, týkající se ochrany vlastnického práva jako práva základního, včetně posouzení otázky účinnosti a důsledků zmíněného nálezu. Proto je třeba přistoupit i ke zmíněné právně nezávazné části jeho nálezu tak, jak obecné soudy přistupují k judikatuře a stanoviskům Nejvyššího soudu, byť pro ně nejsou právně závazné.

Není proto důvodné odklánět se ani od těchto právních závěrů učiněných Ústavním soudem obsažených v odůvodnění předmětného nálezu. Opačný závěr by ostatně ani nebyl logický, neboť takový nález, jenž ruší derogační ustanovení předchozího právního předpisu, by nevyvolal žádné právní účinky v situaci, kdy by zrušeným právním předpisem derogovaná ustanovení zůstala i nadále derogována čili mimo platný právní řád.

V rovině časové souslednosti nález pléna Ústavního soudu zrušil část zákona č. 229/2001, jíž bylo derogováno ustanovení občanského zákoníku (§ 879c, § 879d a § 879e), pak se taková ustanovení stala znovu platnou součástí právního řádu České republiky, a to ode dne účinnosti zrušení napadeného ustanovení zákona č. 229/2001 Sb. (tj. od 1. 1. 2005). Jinak by tu totiž nebyl dán žádný právní podklad pro vymizení těchto ustanovení občanského zákoníku z právního řádu ČR. Jestliže pak § 879c občanského zákoníku, který je tedy ke dni rozhodování dovolacího soudu platnou součástí právního řádu České republiky, stanoví, že uplynutím jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona (tj. od 1. 7. 2001, neboť z. č. 103/2000 Sb. nabyl účinnosti dne 1. 7. 2000) dochází při splnění jistých podmínek k právní skutečnosti, a to přímo ze zákona, nevyvstává žádná pochybnost o právních následcích takového ustanovení. Jinými slovy řečeno, platné a účinné ustanovení § 879c o. z. stanoví, že ke dni 1. 7. 2001 došlo při splnění taxativně vypočtených podmínek existujících ke dni účinnosti zákona č. 103/2000 Sb. k přeměně práva trvalého užívání pozemku podle § 70 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, na právo vlastnické. To bezesporu platí i pro souzený spor. Ostatně i Ústavní soud si byl vědom dopadů svého nálezu, a proto odložil účinnost zrušení napadeného ustanovení zákona č. 229/2001 Sb. do 31. 12. 2004, aby tak podle vlastních slov poskytl Parlamentu České republiky dostatečně dlouhou dobu k přijetí přiměřené právní úpravy (viz i rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2008, sp. zn. 28 Cdo 265/2008).

Argumenty dovolatelky vztahující se k účinkům nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 30. listopadu 1994, publikovaného ve Sbírce zákonů pod č. 8/1995, a k zákonu č. 152/1995 Sb., jímž byl novelizován trestní řád, jsou pak ve vztahu k řešenému sporu bezpředmětné. Není totiž právně významné, zda zákonodárce (navíc v jiném případě), považoval či nepovažoval jiné ustanovení právního řádu České republiky za obživlé či nikoliv, nýbrž je jedině podstatné posoudit účinky nálezu Ústavního soudu, jímž se ruší zákon či jeho jednotlivé části ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy ČR. Toto právní posouzení bylo rozebráno ve výše uvedených rozhodnutích Nejvyššího i Ústavního soudu a je stručně reprodukováno i v tomto usnesení.

Lze tedy jednoznačně dovodit závěr, že jestliže žalobce splňoval ke dni 1. 7. 2000 podmínky uvedené v § 879c o. z., pak na něj dnem 1. 7. 2001 přešlo ex lege vlastnické právo k předmětným pozemkům, a tudíž nemohl nabýt totéž vlastnické právo na základě později uzavřené kupní smlouvy.

Z výše uvedeného vyplývá, že dovolatelce se nepodařilo podat takové argumenty, pro které by bylo možno dovodit přípustnost jejího dovolání dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. A protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání žalované podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalobci v dovolacím řízení zřejmě žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 11. března 2008

JUDr. František I š t v á n e k

předseda senátu