28 Cdo 518/2007
Datum rozhodnutí: 20.03.2007
Dotčené předpisy:





28 Cdo 518/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobce města P., proti žalované I.R.S. r. a s., s.r.o., zastoupené advokátem, o zaplacení 234.160,- Kč s příslušenstvím, vedené Okresním soudem Plzeň město pod sp. zn. 12 C 219/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 6. 2006, č.j. 10 Co 112/2006-119, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Odůvodnění:


Krajský soud v Plzni (odvolací soud) rozsudkem ze dne 5. 6. 2006, č.j. 10 Co 112/2006-119, ve vyhovujícím výroku ve věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení potvrdil rozsudek ze dne 9. 12. 2005, č.j. 12 C 219/2005-86, jímž Okresní soud Plzeň město (soud prvního stupně) vyhověl žalobě v části požadující zaplacení 188.596,- Kč s příslušenstvím, zamítl návrh žalobce na zaplacení 6,5 % úroku z prodlení z částky 1.595,- Kč od 16. 4. 2002 do 15. 5. 2002, po částečném zpětvzetí žaloby zastavil řízení o částce 45.564,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení; současně odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i právními závěry soudu prvého stupně. Konstatoval, že dne 27. 11. 1997 uzavřeli účastníci v režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák. ) smlouvu o nájmu nemovitosti , na základě které žalovaná poukazovala měsíční nájemné ve výši 3.797,- Kč ze svého účtu na účet žalobce. V jednotlivých příkazech k úhradě žalovaná vždy uváděla pouze číslo nájemní smlouvy bez jakéhokoli dalšího údaje (variabilního symbolu), z něhož by bylo možné usuzovat, na které období (kalendářní měsíc) má být uhrazená částka nájemného započtena. Odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) dospěl k závěru, že neřeší-li tuto situaci žádné ustanovení občanského zákoníku, byl žalobce oprávněn subsidiárně použít ustanovení § 330 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obch. zák. ), z něhož podle soudu vyplývá, že pokud dlužník při plnění dluhu výslovně neuvede, který z více dluhů chce plnit, pak se uhradí dluh nejdříve splatný, přestože mohl být i promlčený.


Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná ve všech jeho výrocích dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř. ), a jako dovolací důvod uplatňuje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Dovolatelka uvádí, že předmětná nájemní smlouva byla uzavřena podle § 663 a násl. obč. zák. s tím, že v jejím čl. II. bylo ujednáno, že pronajímatel pronajímá pozemek nájemci za účelem podnikání, a to výstavby a provozu vícepodlažních obytných domů s komerčně využívaným panterem. Výslovně poukazuje na skutečnost, že v posuzovaném případě se nejedná o závazkový vztah mezi samosprávnou územní jednotkou a podnikatelem při jejich podnikatelské činnosti týkající se zabezpečování veřejných potřeb (§ 261 odst. 2 obch. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2000), jakož i skutečnost, že nájemní smlouva se jako smluvní typ zakotvený v občanském zákoníku řídí výlučně ustanoveními tohoto zákona (§ 261 odst. 6 obch. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2000). Namítá, že odvolací soud, stejně jako soud 1. stupně, nesprávně posoudil možnost použití ust. § 330 obchodního zákoníku při započítávání jednotlivých měsíčních splátek na nejstarší splatné pohledávky, čímž odmítl obranu žalované, která vznesla námitku promlčení splátek nájemného za období do dubna 2002. Dovolatelka dále odvolacímu soudu vytýká, že ujednání obsažené v čl. IV. nájemní smlouvy vyložil jako ujednání o automatickém navýšení nájemného a nikoliv jako ujednání o uzavření budoucí smlouvy (dodatku k nájemní smlouvě) podle ust. § 50a občanského zákoníku, případně jako ujednání neurčité a tedy neplatné, a v důsledku tak nesprávně posoudil výši dlužného nájemného a jeho úhradu žalovanou. Z těchto důvodů dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek prvostupňový, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení; současně žádá, aby dovolací soud podle § 243 o.s.ř. odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.


Žalobce se k dovolání nevyjádřil.


Nejvyšší soud posoudil dovolání podle § 240 odst. 1, § 241 a § 241a odst. 1 o.s.ř. a shledal, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.


Návrh žalované na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí dovolací soud neshledal důvodným a v souladu se svou ustálenou praxí o něm nerozhodoval samostatným usnesením.


Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ust. § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.


Ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, neboť rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.


Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji dovozuje dovolatelka.


Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmene b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.


Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.


Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ust. § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla.


Vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).


Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu byť správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.


V projednávané věci dovolatelka zpochybňuje právní závěr odvolacího soudu (na kterém jeho potvrzující rozsudek spočívá), že za situace, kdy dlužník při plnění dluhu neuvede, na který z více dluhů vyplývajících z nájemního vztahu řídícího se výlučně ustanoveními občanského zákoníku hodlá takové plnění poskytnout, dojde (za použití ustanovení § 330 obch. zák.) k uhrazení dluhu nejdříve splatného.


Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi k této otázce opakovaně uvedl, že na rozdíl od obchodních závazkových vztahů nebo pracovněprávních vztahů, u nichž je splnění (uspokojení) více dluhů (závazků, nároků) u stejného věřitele upraveno v zákoně (srov. § 330 obch. zák., § 254 odst. 2 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 31. 12. 2006), občanský zákoník (v platném znění) jakožto právní předpis upravující občanskoprávní vztahy výslovnou úpravu zániku více dluhů u téhož věřitele v důsledku jejich splnění neobsahuje; právní úprava původně uvedená v ustanovení § 73 občanského zákoníku (podle něhož má-li splnit témuž věřiteli dlužník několik dluhů a plnění nestačí na vyrovnání všech, je vyrovnán dluh, o němž dlužník při plnění prohlásí, že jej chce splnit; jinak je plněním uhrazen dluh nejdříve splatný, a to nejprve jeho příslušenství) byla dne 31. 12. 1991 zrušena (srov. čl. I bod 43 zákona č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník), aniž by byla nahrazena jinou, shodnou či odlišnou úpravou. Z uvedeného však nelze dovozovat, že by otázka splnění více dluhů vzniklých z občanskoprávních vztahů, které má dlužník u téhož věřitele, nebyla v právu řešena. Při jejím řešení nelze s ohledem na ustanovení § 1 obch. zák. přímo použít ustanovení § 330 obch. zák., a obdobně to platí i o ustanovení § 254 odst. 2 zákoníku práce. Neobsahuje-li zákon výslovnou úpravu jak postupovat a není-li možné vyjít ani z analogie zákona (§ 853 obč. zák.), musí soud své rozhodnutí založit zejména na základních principech českého právního řádu, jimiž se řídí právní úprava občanskoprávních vztahů. Představuje-li splnění dluhu (soluce) v první řadě jednostranný právní úkon dlužníka, kterým poskytuje věřiteli předmět plnění s úmyslem splnit svou povinnost vyplývající ze závazku nebo z jiného občanskoprávního vztahu, vyplývá z toho též, že z více dluhů, které má dlužník u téhož věřitele, je vyrovnán (nestačí-li plnění na úhradu všech dluhů) ten z nich, o němž dlužník projeví při plnění úmysl jej splnit, tedy takový dluh, o němž dlužník při plnění prohlásí nebo který dlužník při plnění jinak určí, že jej chce splnit. V případě, že plnění nestačí na vyrovnání všech dluhů u téhož věřitele a že dlužník při plnění neurčil, který z více dluhů (popřípadě v jaké části) chce vyrovnat, nepřechází právo volby , který z více dluhů byl uhrazen, popřípadě v jaké výši, na věřitele. Při splnění dluhu věřitel totiž může projevit svou vůli jen v (jednostranném) právním úkonu, kterým plnění přijme (vyžaduje-li to povaha předmětu plnění), a jeho případná vůle, na který z více dluhů si plnění započte (nestačí-li poskytnuté plnění na úhradu všech dluhů dlužníka), nemá žádnou právní relevanci. Při úvaze, který z dluhů byl za této situace vyrovnán, pak lze vycházet obecně vzato buď ze zásady priority (přednostního vyrovnání některého z více dluhů, založeného například na době jejich splatnosti, na úrovni jejich zajištění, na jejich povaze apod.) nebo ze zásady proporcionality (poměrného vyrovnání všech dluhů); nemůže-li se uplatnit zásada priority, neboť pravidla stanovená pro přednostní vyrovnání dopadají na více dluhů, je třeba postupovat jak je zřejmé z povahy věci podle zásady proporcionality [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2004, sp. zn. 21 Cdo 326/2004, uveřejněný v Soboru rozhodnutí Nejvyššího soudu (dále jen Soubor ) pod č. C 2905, svazek 30, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2005, sp. zn. 26 Cdo 1649/2004, uveřejněný v Souboru pod č. C 3461, svazek 33].


Dovolací soud nepovažuje za správný závěr soudu prvního stupně (se kterým se odvolací soud ztotožnil), podle něhož za situace, kdy občanský zákoník ve znění účinném od 1. 1. 1992 žádná pravidla pro započtení částečného plnění na více dluhů nestanoví, lze subsidiárně vycházet z ustanovení § 330 obch. zák. V případě tzv. mezery v zákoně (nelze-li prostřednictvím analogie legis dle § 853 obč. zák. aplikovat obsahem či účelem nejbližší ustanovení občanského zákoníku) je třeba vycházet z výše zmíněné zásady priority, případně proporcionality. Dospěl-li (ač nesprávnou právní úvahou) odvolací soud na základě nezpochybnitelného skutkového stavu k závěru, že neuvede-li dlužník při plnění dluhu, k úhradě kterého z více dluhů jeho plnění směřuje, uhradí se tím dluh nejdříve splatný, neodchýlil se (v konečném důsledku) od judikatury dovolacího soudu a jeho rozhodnutí je v této otázce výrazem zastávané soudní praxe.


Námitku dovolatelky týkající se nesprávného výkladu ustanovení čl. IV předmětné nájemní smlouvy odvolacím soudem jako ujednání o automatickém navýšení nájemného a nikoli jako ujednání o uzavření smlouvy o smlouvě budoucí nepovažuje dovolací soud za způsobilou založit přípustnost dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť jde o námitku primárně skutkovou, nikoli právní. Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1145/99, ze dne 19. 7. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2187/99, a ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněného pod č. 46 v sešitě č. 3 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura). Vzhledem k právě uvedenému neobstojí ani námitka dovolatelky, která (bez jakéhokoli dalšího upřesnění) pokládá ujednání o nové výši nájemného za neurčité a tedy neplatné.


Z vyjádření dovolatelky, že dovolání podává do všech výroků výše uvedeného rozsudku odvolacího soudu, vyplývá, že žalovaná se dovolává rovněž proti části napadeného rozsudku, v níž bylo rozhodnuto o nákladech řízení.


Z ustanovení § 167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadeným výrokům o nákladech řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení § 237 až § 239 o.s.ř. ovšem vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. 1. 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 z roku 2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).


Se zřetelem k výše uvedenému lze uzavřít, že uplatněné dovolací námitky nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; ve zbývající části dovolání směruje proti rozhodnutí o nákladech řízení, proti kterému není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalované podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.


Žalovaná sice z procesního hlediska zavinila, že dovolání bylo odmítnuto, avšak žalobci nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči žalované právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§ 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř.).


Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 20. března 2007


JUDr. Robert Waltr, v. r.


předseda senátu