28 Cdo 5174/2015
Datum rozhodnutí: 24.04.2017
Dotčené předpisy: § 11a předpisu č. 229/1991Sb.



28 Cdo 5174/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce JUDr. M. F. , zastoupeného JUDr. Tomášem Homolou, advokátem se sídlem v Praze 5, U Nikolajky 833/5, proti žalované České republice Státnímu pozemkovému úřadu se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČO: 01312774, o nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy o převodu náhradních pozemků , vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 12 C 143/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. srpna 2015, č. j. 12 Co 215/2015-269, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 388 Kč k rukám advokáta JUDr. Tomáše Homoly do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
O d ů v o d n ě n í :
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Plzni potvrdil rozsudek Okresního soudu v Sokolově ze dne 1. dubna 2015, č. j. 12 C 143/2014-210, ve výroku pod bodem I ve věci samé, jímž tento soud nahradil projev vůle žalované uzavřít s žalobcem (nabyvatelem) smlouvu o bezúplatném převodu pozemků p.č. 55/1, p.č. 168/9 a p.č. 168/17 v katastrálním území O. u. Š., a p.č. 34/1 v katastrálním území H. u. J., jako jiných vhodných zemědělských pozemků za pozemky, které žalobci dědici původní oprávněné osoby nelze vydat (§ 11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů dále jen zákon o půdě ).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání.

Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první, odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších přepisů (dále jen o. s. ř. ), neboť není přípustné.

Dovoláním napadené rozhodnutí nepatří do okruhu rozhodnutí (usnesení) uvedených v § 238a o. s. ř. a přípustnost dovolání proti němu nezakládá ani ustanovení § 237 o. s. ř. (rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak).

V otázkách hmotného práva vymezených dovoláním (zda se oprávněná osoba může výjimečně za stanovených podmínek domoci uspokojení nároku převodem pozemku mimo veřejnou nabídku žalované a zda jde o postup diskriminující jiné oprávněné osoby, jejichž řešení napadeným rozsudkem považuje dovolatelka za rozporné s jí odkazovanou judikaturou dovolacího soudu), se odvolací soud v rovině prověřovaného právního posouzení věci závěrům ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu srov. zejm. nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, uveřejněný pod č. 531/2005 Sb.) nikterak nezpronevěřil, vycházel-li z teze, že v případě liknavého postupu žalované (a jejího předchůdce Pozemkového fondu ČR) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, kdy důvodnost takové žaloby (o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu pozemku) není třeba vázat na podmínku předchozího zahrnutí vybraného pozemku do veřejné nabídky žalované, že takový postup (jímž oprávněná osoba střeží svá práva) nelze považovat za diskriminující ostatní oprávněné osoby a že za uvedených podmínek je tato žaloba oprávněné osobě k dispozici i za účinnosti nového ustanovení § 11a zákona o půdě (k řešení těchto otázek srov. především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Těžiště dovolací argumentace ve vztahu k uvedeným závěrům i v nyní posuzované věci nespočívá ani tak v polemice se shora popsanými tezemi, ale v rozporování závěru, že si žalovaná v poměrech projednávané věci vůči žalobci (či jeho předchůdkyni) počínala liknavě. Zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu žalované (jejího předchůdce Pozemkového fondu ČR) je ovšem především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů, kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole zjištěným okolnostem nepřiměřené (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015). Vady skutkových zjištění dovolacímu přezkumu podrobit nelze a otázky skutkové nemohou založit přípustnost dovolání (na níž lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř.). Samotné právní úvahy odvolacího soudu přitom žádným deficitem netrpí (spojuje-li je odvolací soud se zjištěním, že uspokojení nároku, jenž svědčil již jeho právní předchůdkyni, se žalobce navzdory svému aktivnímu přístupu, kontrastujícímu s postojem žalované a jejího předchůdce, Pozemkového fondu ČR, v přiměřené době domoci nemohl).

Pokud pak na odlišné právní posouzení věci dovolatelka usuzuje i prostřednictvím dalších skutečností snášených k doložení závěru, že její postup (či postup jejího předchůdce Pozemkového fondu ČR) nelze v případě uspokojování nároku žalobce kvalifikovat jako liknavý, že je to žalobce, jenž obchází zákonem stanovená pravidla převodu náhradních pozemků, kdy v několika případech požaduje i převod pozemku, jenž byl zahrnut do již dříve vyhlášené veřejné nabídky pozemků, jde o okolnosti, které odvolací soud v posuzované věci nemá za prokázané a nejsou ani součástí jeho skutkového zjištění, z něhož pak vycházel i při právním posouzení věci, dílem i proto, že tyto skutečnosti dle závěru odvolacího soudu žalovaná nepřípustně uplatnila až po zákonné koncentraci řízení.

Není uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Právní posouzení, s nímž se spojuje odvolacím soudem v dané věci vydané rozhodnutí, nekoliduje pak ani s další žalovanou v dovolání odkazovanou judikaturou (s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3453/2007, ze dne 9. 6. 2010, sp. zn. 28 Cdo 171/2009, ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3893/2008). Konkrétní odkaz žalované na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3042/2006 (jde-li ve věci nyní posuzované o převod náhradního pozemku oprávněné osobě, jejíž nárok nebyl dlouhodobě uspokojen, nikoliv o posouzení platnosti převodní smlouvy, jíž uzavřel Pozemkový fond ČR s jinou osobou postupitelem pohledávky na převod náhradního pozemku v rozporu se zákonem, ustanovením § 7 odst. 2 zákona č. 95/1999 Sb.) nelze mít za případný. Přiléhavá není ani argumentace závěry z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014 (bylo-li toto žalovanou označené usnesení dovolacího soudu vydáno rovněž v situaci, kdy liknavost, svévole či diskriminace žadatele oprávněné osoby o převod náhradních pozemků v řízení prokázány nebyly).

V případě dalších dovoláním vznášených otázek neobsahuje dovolání ničeho ve vztahu k vymezení předpokladů přípustnosti dovolání [jež představuje jednu z obligatorních náležitostí dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), jejichž neuvedení v zákonem stanovené lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) má za následek neprojednatelnost dovolání srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněný tamtéž pod číslem 15/2015]. Žalovanou i nyní opětovně vyslovovaná obava z toho, zda nehrozí přečerpání žalobcova nároku s ohledem na množství podaných žalob, ostatně nepředstavuje ani uvedení kvalifikované otázky hmotného či procesního práva, pro jejíž řešení by bylo lze zvažovat přípustnost dovolání (kdy i v tomto bodě jde víceméně o záležitost skutkového zjištění, k němuž žalovaná taktéž mohla a měla uplatnit relevantní okolnosti již v řízení před soudy nižších stupňů). Určující pro rozhodnutí této věci pak není ani řešení současně položené otázky, lze-li poskytnutím náhradního pozemku uspokojit též nároky oprávněné osoby vůči státu na náhradu živého mrtvého inventáře podle § 18a zákona o půdě, podává-li se z odvolacím soudem učiněných zjištění, že i bez tohoto dalšího nároku (plynoucího z dohody o jeho vyčíslení) disponuje žalobce takovými nároky na převod náhradních pozemků, jež bezpečně převyšují hodnotu nyní převáděného pozemku (a kdy pak jde toliko o otázku zúčtování plnění převodem pozemku na jednotlivé nároky oprávněné osoby). K žalovanou položené otázce sluší se snad dodat, že podle rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1308/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 483/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2468/2013) byl pro poskytování náhrad podle § 18a odst. 2 zákona o půdě, spočívajících v poskytnutí nemovitostí, již před účinností zákona č. 131/2006 Sb. uplatnitelný postup podle § 11 odst. 2 zákona o půdě (kdy s účinností od 14. 4. 2006 byl pak převod náhradních pozemků oprávněným osobám podrobněji upraven právě ustanovením § 11a zákona o půdě).

Přestože pak žalovaná v dovolání výslovně uvádí, že je podává proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu, tedy i proti těm o náhradě nákladů řízení před soudy nižších stupňů, tak ve vztahu k nim již žádnou argumentaci natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání nevznáší. Ostatně, proti těmto výrokům, jimiž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, byla by přípustnost dovolání tak či onak vyloučena, a to již podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a kdy k nákladům (k náhradě oprávněného) žalobce patří odměna advokáta za zastupování v tomto řízení ve výši 2 500 Kč [§ 6 odst. 1, 7 bod 5., § 9 odst. 3 písm. b) a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s paušální náhradou hotových výdajů advokáta stanovených částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrad (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 588 Kč.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 1. ledna 2014) se pak podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaná po 1. lednu 2001 jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. dubna 2017

Mgr. Petr Kraus
předseda senátu