28 Cdo 5151/2009
Datum rozhodnutí: 12.05.2010
Dotčené předpisy: § 137 odst. 1 obč. zák., § 451 obč. zák.




28 Cdo 5151/2009


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně R. Š. , zastoupené JUDr. Daliborem Kalcso, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Škroupova 719, proti žalované M. F., zastoupené JUDr. Jiřím Pavlíkem, advokátem se sídlem v Chlumci nad Cidlinou, Klicperovo náměstí 1/I, o zaplacení částky 74.747,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 14 C 32/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. prosince 2008, č. j. 21 Co 581/2008-164, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech dovolacího řízení částku ve výši 6.366,- Kč k rukám JUDr. Dalibora Kalcso, advokáta, do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.


O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem ze dne 31. 3. 2008, č. j. 14 C 32/2005-140, uložil Okresní soud v Hradci Králové žalované uhradit žalobkyni částku 49.537,80 Kč spolu s 3 % úrokem z prodlení za dobu od 23. 1. 2005 do zaplacení (výrok I.), žalobu zamítl do částky 43.611,50 Kč s 3 % úrokem z prodlení za dobu od 24. 11. 2004 do 22. 1. 2005 (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. až VI.).

Žalobkyni podle jejího tvrzení vznikl nárok na zaplacení částky 93.149,30 Kč tím, že jako ideální podílová spoluvlastnice (s podílem ve výší jedné poloviny) domu č. p. 867 v ulici K. IV., H. K., uhradila v žalobě vymezené opravy a nové vybavení této nemovitosti bez účasti žalované, druhé ideální spoluvlastnice nemovitosti také s podílem ve výši jedné poloviny. Soud vyšel ze zjištění, že žalovaná částka představuje vícepráce prováděné nad rámec smlouvy o dílo uzavřené podle § 536 a násl. zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ), kterou se zhotovitelem uzavřely obě účastnice. Soud se zabýval charakterem jednotlivých vynaložených nákladů. V rozsahu, v jakém představovaly poměrnou úhradu nutných oprav, shledal nárok žalobkyně důvodným, neboť zaplatila-li tyto opravy pouze žalobkyně, došlo tím na straně žalované k bezdůvodnému obohacení podle § 454 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ). Náklady na jiné než nutné opravy nepředstavují bezdůvodné obohacení žalované, které by mohlo být vypořádáno za trvání spoluvlastnického vztahu, a nárok v částce těmto nákladům odpovídající není oprávněný. Dále soud přihlédl k námitce započtení vznesené žalovanou ohledně částky 15.172,50 Kč odpovídající poměrné části nákladů, které žalovaná vynaložila na společnou nemovitost, a přiznal důvodnost žalobkyní uplatněného nároku na uhrazení částky 49.537,80 Kč s příslušenstvím, zatímco ve zbytku žalobu zamítl.

K odvolání žalobkyně i žalované přezkoumal uvedené rozhodnutí soudu prvního stupně Krajský soud v Hradci Králové a rozsudkem ze dne 1. 12. 2008, č. j. 21 Co 581/2008-164, zastavil odvolací řízení v části výroku II. rozsudku soudu prvního stupně, pokud jím byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 18.402,- Kč a 3 % úroku z prodlení z částky 93.149,30 Kč za dobu od 24. 11. 2004 do 22. 1. 2005 (výrok I.). Odvolací soud dále potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, vyjma nenapadeného výroku VI., ve výroku I. a v části výroku II., pokud jím byla zamítnuta žaloba s požadavkem, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit částku 17.246,50 Kč (výrok II.), zatímco ve zbývající části změnil výrok II. tak, že uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 7.963,- Kč s 3 % úrokem z prodlení od 23. 1. 2005 do zaplacení (výrok III.), a v dalších výrocích (IV., V., VI., VII.) rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud na základě částečného zpětvzetí odvolání učiněného žalobkyní zastavil řízení ohledně části výroku II. rozsudku okresního soudu (viz výše) a v dalším se zabýval správností skutkových zjištění i právních závěrů soudu I. stupně, přičemž se s nimi s níže uvedenou výjimkou zcela ztotožnil, zejména pak s právním závěrem soudu prvního stupně opírajícím se o ustanovení § 137 obč. zák. a posuzujícím nárok žalobkyně jako nárok z bezdůvodného obohacení, shledal však nesprávným hodnocení nákladů na vestavěnou skříň. I tato oprava podle odvolacího soudu byla nutná, žalovaná je tak povinna uhradit odpovídající část ve výši 7.963,- Kč žalobkyni, v této částce proto odvolací soud změnil zamítavý výrok rozsudku soudu I. stupně. Zamítavý výrok odvolací soud potvrdil ve výši 17.246,50 Kč, tato částka podle odvolacího soudu odpovídá částce, v níž pohledávka žalobkyně zanikla započtením, a části nákladů, jež byla povinna nést žalobkyně. Ve zbývající části odvolací soud prvostupňové rozhodnutí potvrdil a rozhodl o nákladech řízení.

Proti výrokům II. a III. rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a c) o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam daný tím, že odporuje hmotnému právu. Důvodnost dovolání je pak dána nesprávným právním posouzením ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesprávné právní posouzení, které vedlo k rozporu s hmotným právem, spatřuje dovolatelka v následujících skutečnostech. Upozorňuje především na to, že nebyl sjednán písemný dodatek ke smlouvě o dílo, jak vyžaduje § 272 odst. 2 obch. zák., a přesto soudy dovodily, že žalobkyně má právo na náhradu nákladů vynaložených na vícepráce realizované bez odpovídajícího smluvního podkladu. Zásadní právní význam spatřuje dovolatelka v posouzení, zda jeden ze spoluvlastníků může objednávat bez vědomí druhého spoluvlastníka další práce nad rámec uzavřené smlouvy o dílo a následně požadovat jejich úhradu po druhém spoluvlastníkovi. Upozorňuje zároveň na ustanovení § 547 odst. 6 obch. zák., z něhož plyne, že zhotoviteli zaniká nárok na uhrazení ceny přesahující rozpočet, neoznámí-li nutnost překročení rozpočtové částky bez zbytečného odkladu poté, kdy se ukáže, že zvýšení ceny určené na základě rozpočtu je nevyhnutelné. Dovolatelka se domnívá, že v důsledku včasného neoznámení tohoto zvýšení ceny jí nevznikla povinnost ji uhradit, přičemž došlo-li k objednání předmětných prací žalobkyní, měla by je také zcela uhradit.

Dovolatelka dále zpochybňuje závěr odvolacího soudu, který, odlišně od soudu prvostupňového, posoudil náklady ve výši 7.963,- Kč na vestavěnou skříň jako nutné a nezbytné, ač podle dovolatelky šlo pouze o vylepšení komfortu bydlení.

Žalobkyně navíc soustavně porušuje ustanovení § 139 obč. zák., když si svévolně počíná jako výlučná vlastnice a rozhoduje sama - jak tomu bylo v projednávaném případě o provádění prací na společné nemovitosti.

Na základě shora uvedeného navrhla dovolatelka, aby byl rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 12. 2008, č. j. 21 Co 581/2008-164, zrušen a věc byla vrácena soudu k novému rozhodnutí, případně aby byl zrušen i rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 31. 3. 2008, č. j. 14 C 32/2005-140. Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání uvádí, že soudy obou stupňů správně posoudily projednávanou věc jako spoluvlastnický spor, v němž není rozhodující uzavřená smlouva o dílo. Sporná částka nepředstavuje náklady na práce neobjednané dovolatelkou, ale náklady, které žalobkyně jako spoluvlastnice musela uhradit k řešení vzniklé havárie a v zájmu zdárného dokončení oprav. Žalobkyně proto navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto a aby jí byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou účastníkem řízení, zastoupeným advokátem podle § 241 odst. 1 o. s. ř., a po posouzení rozhodnutí odvolacího soudu dospěl k závěru, že dovolání není v dané věci přípustné.

Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé písm. a), jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil písm. b), jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam písm. c).

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. V rozsahu, v jakém dovolání směřuje proti první části výroku II. rozsudku odvolacího soudu, je jím napadán výrok odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o vyhovění žalobě; přípustnost dovolání je tedy nutno posoudit podle § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. Pokud soudy obou stupňů dospěly k závěru, že na straně dovolatelky došlo k bezdůvodnému obohacení v důsledku vynaložení částky na společnou nemovitost žalobkyní, neodchýlily se od ustáleného výkladu § 137 odst. 1 obč. zák. dovolacím soudem. Vynaložila-li totiž žalobkyně náklady na společnou věc, mající charakter nákladů nutných a neodkladných, není pro posouzení vzniku bezdůvodného obohacení dovolatelky rozhodující, na základě jakého titulu žalobkyně tyto náklady uhradila, ale okolnost, že je vynaložila na udržení žádoucího stavu společné věci bez odpovídající spoluúčasti dovolatelky. Takové obohacení je pak dovolatelka povinna v souladu s ustanovením § 451 a násl. obč. zák. vydat žalobkyni (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 599/1999, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 583, svazek 7/2001, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2009, sp. zn. 28 Cdo 852/2008). Rozhodnutí soudů obou stupňů tedy odpovídá hmotnému právu i jeho ustálenému výkladu v judikatuře Nejvyššího soudu, a není tedy důvodu pro závěr o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí ve světle dovolatelkou předestřených námitek, a proto ani o přípustnosti dovolání. V jednání podílového spoluvlastníka, jenž provádí nutné opravy a běžnou údržbu společné věci, přitom nelze spatřovat výkon práva v rozporu s dobrými mravy, jak snad naznačuje dovolatelka.

V části, v níž dovolání směřuje proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu I. stupně v částce 17.246,50 Kč, není možno považovat dovolání za subjektivně přípustné. Jde totiž o výrok, jež prospívá dovolatelce, která je sice obecně jako účastník řízení oprávněna podat dovolání (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), z povahy dovolání jako opravného prostředku ovšem vyplývá, že oprávnění je podat svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, publikované v časopise Soudní judikatura čís. 3/98). Dovolatelka tak nemůže brojit proti pro ni příznivému výroku a v tomto rozsahu se jí nedostává subjektivní legitimace k podání dovolání. Navíc jde v naznačené části o bagatelní spor , pro nějž platí to, co bude uvedeno v následujícím odstavci.

Dovolatelka napadá i výrok III. rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo v částce 7.963,- Kč s příslušenstvím změněno rozhodnutí soudu I. stupně ve věci samé. Přípustnost dovolání proti tomuto výroku je však vyloučena ustanovením § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. (ve znění účinném k datu rozhodnutí odvolacího soudu, které je podle čl. II. bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., jímž se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů, rozhodující pro dovolací přezkum), podle nějž není dovolání podle § 237 odst. 1 o. s. ř. přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Výše nároku v napadeném III. výroku rozsudku odvolacího soudu tedy činí dovolání nepřípustným i v této části.

Protože dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné, a z části dovolání není přípustné i pro nedostatek subjektivní legitimace dovolatelky k jeho podání, Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. b) i c) o. s. ř.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 5.005,- Kč podle ust. § 3 odst., 1 bodu 4., § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ust. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., obojí navýšené o 20% DPH podle ust. § 137 odst. 3 o. s. ř., celkem tedy 6.366,- Kč.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 12. května 2010

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu