28 Cdo 515/2005
Datum rozhodnutí: 23.09.2005
Dotčené předpisy: § 23 odst. 2 předpisu č. 72/1994Sb., § 24 odst. 2 předpisu č. 72/1994Sb., § 5 odst. 2 předpisu č. 72/1994Sb.




28 Cdo 515/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobců a/ J. S. a b/ J. S., obou zastoupených advokátkou, proti žalovanému Bytovému družstvu L., zastoupenému advokátkou, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu bytové jednotky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 Cm 416/98, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 6. 2004, č. j. 11 Cmo 73/2004-90, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobci jsou společně a nerozdílně povinni zaplatit na nákladech dovolacího řízení žalovanému částku 1.625,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupkyně.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Praze rozsudkem výše identifikovaným potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 7. 2003, č. j. 37 Cm 416/98-72, kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný byl povinen uzavřít se žalobci smlouvu o převodu bytové jednotky č. 11 o velikosti 4 + 1 ve 4. a 5. nadzemním podlaží v domě čp. 889, spolu s adekvátní částí společných prostor domu a pozemku zastavěné plochy, v k.ú. N., vše zapsáno u Katastrálního úřadu P. Žalobci byli zavázáni nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení.

Odvolací soud vyslovil právní názor, že po provedené stavební úpravě získal předmětný byt natolik rozdílné parametry (výměra, počet místností aj.), že nájemní vztah k němu, existující v podobě práva společného nájmu resp. užívání bytu od sňatku žalobců dne 31. 10. 1984 (již předtím vzniklo první žalobkyni jako člence lidového bytového družstva užívací právo dne 1. 4. 1981), zanikl. S poukazem na esentialia smlouvy o nájmu bytu v § 686 odst. 1 obč. zák. a na judikaturu Nejvyššího soudu odvolací soud dovodil, že nová (písemná) nájemní smlouva uzavřena nebyla a žalobci se ani nedomáhali soudní cestou jejího uzavření. Neexistence nájemního vztahu nyní vylučuje možnost, aby účastníci uzavřeli smlouvu o převodu bytu v intencích § 23 odst. 2 a následujících ustanovení zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů.

Žalobci považovali v dovolání otázku trvání nájemního vztahu k bytu, s ohledem na charakter stavebních úprav, za otázku zásadního právního významu ve vztahu k napadenému rozhodnutí; z kladné odpovědi na ni dovozovali smluvní přímus žalovaného. Citovali text správních aktů o povolení i kolaudaci stavebních úprav s tím, že došlo k rozšíření bytu vestavbou do podkroví, nikoli tedy ke vzniku nové bytové jednotky a tím i nového předmětu nájmu. Zákon podle nich vylučuje zánik nájemního vztahu způsobem, přijatým odvolacím soudem; naopak se kolaudační rozhodnutí stalo součástí nájemní smlouvy. Žalobci ostatně pro pořádek žádali po družstvu vyhotovení nové nájemní smlouvy a byli odmítnuti, ač žalovaný sám existenci nájemního vztahu po stavebních úpravách nezpochybnil. Navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudky případně i obou nižších instancí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření k dovolání poukázal na svou aktivitu ve směru uzavření smlouvy o převodu vlastnictví jednotky; tomu však brání neprovedené vypořádání vzájemných závazků. To tvoří ex lege součást předmětné smlouvy a žalobci dosud nesložili na účet žalovaného částku 160 tis. Kč, ač to vyplývá ze smlouvy o uzavření budoucí smlouvy o výstavbě ze dne 24. 2. 1997. Důvodem plnění je alikvotní finanční náhrada za převod společných částí domu a spoluvlastnických podílů k zastavěnému pozemku. Žalovaný proto žádal, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl.

Nejvyšší soud zjistil, že žalobci, zastoupení advokátkou, podali své dovolání včas. Vzhledem ke konformitě předchozích rozsudků nižších instancí (bez předchozí kasace se závazným a odlišným právním názorem odvolacího soudu) se však stalo již sporným, zda je dovolání přípustné; tato přípustnost mohla spočívat jen v zásadním právním významu napadeného meritorního rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.

Dovolací soud však dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.

Žalobci nastolená právní otázka by musela být určující pro rozhodnutí ve věci samé.

Dovolací soud shledává částečně nesprávným právní názor dovolacího soudu v tom rozsahu, podle něhož by měla dnem právní moci kolaudačního rozhodnutí o rozšíření bytu vestavbou (viz text stavebního povolení ze 14. 8. 1997 i kolaudačního rozhodnutí z 15. 6. 1998) zaniknout dokonce i nájemní smlouva i k původnímu bytu (1 + 1) v důsledku změny bytových dispozic. Nájemní vztah mezi účastníky nadále existuje; je ovšem nutno konstatovat, že jen v původním rozsahu a že rozšíření o podkroví domu (3 pokoje + příslušenství) není nijak právně pokryto.

V těchto souvislostech je pozoruhodné, že ve spise je založena a žalovaným zmiňována smlouva o uzavření budoucí smlouvy o výstavbě z data 24. 2. 1997, která byla (vedle manželů H.) sjednána též se žalobci. Jejím předmětem bylo, pokud jde o žalobce, právě rozšíření bytové jednotky žalobců o tři místnosti s příslušenstvím. Do jednoho měsíce od právní moci stavebního povolení měli účastníci smlouvy uzavřít smlouvu o výstavbě podle § 17 zákona č. 72/1994 Sb., k čemuž však podle všeho nedošlo.

Kdyby byla smlouva o výstavbě sjednána, její účastníci by si museli dohodnout mj. vzájemná práva a povinnosti při stavebních úpravách, jimiž se mění velikost jednotky (§ 17 odst. 3 cit. zák.). Navíc zákon č. 72/1994 Sb. presumuje v odst. 6 § 17 vlastnictví stavebníka (zde jím byli žalobci) k jednotce, která je předmětem smlouvy o výstavbě, samozřejmě po zápisu do katastru nemovitostí. Smlouva o výstavbě by tedy přinejmenším zčásti vyřešila sporný vztah mezi účastníky, aniž by bylo třeba soudní dohry. Nebyla-li ovšem uzavřena, zůstal tu právní stav nedořešen.

Žalovaný také namítal, že účastníci nejsou vyrovnáni; nedošlo k zaplacení částky 160 tis. Kč ze strany žalobců za budoucí převod odpovídajícího podílu společných prostor domu i podílu k pozemku. Zde je nutné poznamenat, že článek 13 pacta de contrahendo ze dne 24. 2. 1997 je kontroverzní stanoví solidární povinnost k zaplacení částky celkem 400 tis. Kč všemi stavebníky, tedy nejen žalobci, ale i manželi H., a částka měla být zaplacena do 60 dnů od doručení oznámení o vkladu již budoucí smlouvy o smlouvě o výstavbě do katastru. Nicméně tvrzený závazek ze strany žalobců tu přichází v úvahu.

Výklad tohoto aspektu věci je třeba dokončit konstatováním, že žalobní petit obsahuje v článku IV. odst. 2 navrhované smlouvy formulaci, že účastníci nemají vůči sobě navzájem žádné nevypořádané závazky . Z námitek protistrany je patrný potenciální opak a vzhledem k sukcesi žalovaného bytového družstva do práv předchozího lidového bytového družstva dnem 19. 3. 1997 je nepochybné, že v intencích odst. 2 § 24 zákona č. 72/1994 Sb. platí pro účastníky právní režim odstavce 5 téhož § 24 cit. zák., považující za součást smlouvy o převodu jednotky mj. vzájemné vypořádání závazků nabyvatele ve vztahu k družstvu.

Právní vztah mezi účastníky tedy nebyl ve dvou aspektech, a to ohledně vlastnictví či nájmu části bytu a vypořádání vzájemných závazků, dořešen. To vylučuje nahrazení projevu vůle žalovaného soudním rozhodnutím se smluvním obsahem; pokud by se tak stalo, dostala by se konstituovaná smlouva do rozporu se zákonem i stávajícím obsahem smluvního vztahu mezi účastníky. Z řečeného je současně patrno, že jak dovolací soud předeslal v obecné rovině výše právní otázka nastolená dovolateli nemohla být sama o sobě určující pro meritorní rozhodnutí.

Podmínky přípustnosti dovolání tedy nebyly ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř. naplněny a dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. dovolání žalobců jako nepřípustné odmítl.

Odmítnutí dovolání založilo podle § 243c odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. právo protistrany na náhradu nákladů dovolacího řízení. Ty spočívaly v odměně za jediný úkon v dovolacím řízení (vyjádření k dovolání), se sazbou krácenou dvakrát o 50% (§ 15, § 14 odst. 1, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.). Představovala-li výchozí sazba odměny za úkon částku 6.200,- Kč (§ 7 písm. e/ vyhl. č. 484/2000 Sb.), pak výše nákladů zastoupení žalovaného činila po zmíněné redukci 1.550,- Kč plus 75,- Kč režijního paušálu.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 23. září 2005

JUDr. Ludvík D a v i d , CSc., v.r.

předseda senátu