28 Cdo 5144/2008
Datum rozhodnutí: 03.11.2010
Dotčené předpisy: § 11 pdst. 1 úísm. c) předpisu č. 229229/1991Sb.




28 Cdo 5144/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatele Hlavního města Prahy , IČ 0006 4581, Praha 1, Mariánské náměstí č. 2, zastoupeného JUDr. Miroslavem Janstou, advokátem, 110 00 Praha 1, Těšnov č. 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 24. 4. 2008, sp. zn. 24 Co 448/2007, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 11 C 191/2003 (žalobce Hlavního města Prahy, IČ 0006 4581, zastoupeného JUDr. Miroslavem Janstou, advokátem, a dalších účastníků řízení: 1. J. T. , zastoupeného JUDr. Danielou Burešovou, advokátkou, 140 00 Praha 4, Kloboučnická 22, 2. H. T. , zastoupené Mgr. Josefem Hlavičkou, advokátem, 110 00 Praha 1, Týnský dvůr 637/7, 3. Městské části Praha 17 , 160 00 Praha 6 - Řepy, Žalanského 291/12b, 4. Státního statku hl. m. Prahy /v likvidaci/ , IČ 0006 4092, zastoupeného Mgr. Renatou Zemanovou, advokátkou, 100 00 Praha 10, Turnovského 497/2, a 5. Pozemkového fondu ČR , 130 00 Praha 3, Husinecká 1024/11a, o určení vlastnictví podle zákona č. 229/1991 Sb.) takto:

I. Dovolání dovolatele se odmítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.



O d ů v o d n ě n í :

O žalobě žalujícího Hlavního města Prahy, podané u soudu 30. 9. 2003, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 z 21. 2. 2007, č. j. 11 C 191/2003-208. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobce domáhajícího se, aby rozsudkem soudu bylo nahrazeno rozhodnutí Ministerstva zemědělství Pozemkového úřadu Praha z 15. 6. 2003, č. j. PÚ 2941/92/3 (ve výroku označeném I.), a to tak, že by bylo určeno, že J. T. a H. T. nejsou spoluvlastníky (každý z jedné poloviny) pozemku parc. č. 1234/74 (o výměře 7291 m2), parc. č. 1234/73 (o výměře 339 m2) a parc. č. 1234/72 (o výměře 656 m2), vedených na listech vlastnictví č. 82, 329 a 925 pro katastrální území Ř. (obec Hlavní město Praha) u Katastrálního úřadu Praha-město. Dalším výrokem uvedeného rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto, že se nahrazuje rozhodnutí Ministerstva zemědělství Pozemkového úřadu Praha z 15. 6. 2003, č. j. PÚ 2941/92/3 (ve výroku označeném I.) jen tak, že J. T. a H. T. nejsou vlastníky (každý z jedné ideální poloviny) pozemku parc. č. 1234/52 (o výměře 37 m2), vedeného na listech vlastnictví 82, 329 a 925 pro katastrální území Ř. (obec Hlavní město Praha). Žalobci a vedlejšímu účastníku řízení na straně žalobce (IROP, inženýrská a realitní organizace Praha, 110 00 Praha 1, V Jámě 12) bylo uloženo zaplatit účastníku řízení J. T. na náhradu nákladů řízení 7.475,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalobci a již uvedenému dřívějšímu vedlejšímu účastníku řízení na straně žalobce bylo uloženo zaplatit účastnici řízení H. T. na náhradu nákladů řízení 7.854,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Rovněž bylo uloženo žalobci a dřívějšímu vedlejšímu účastníku řízení na straně žalobce zaplatit účastníku řízení Státnímu statku hl. m. Prahy (v likvidaci) na náhradu nákladů řízení 8.270,50 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Bylo ještě i rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobcem, dřívějším vedlejším účastníkem řízení IROP a účastníky řízení Městskou částí Praha 17 a Pozemkovým fondem ČR nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení.

O odvoláních žalobce Hlavního města Prahy a dřívějšího vedlejšího účastníka řízení na straně žalobce IROPu, inženýrské a realitní organizace Praha, proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 24. 4. 2008, sp. zn. 24 Co 448/2007. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 z 21. 2. 2007, č. j. 11 C 191/2003-208, potvrzen ve výroku o věci samé (označeném I.) a ve výrocích o nákladech řízení (označených III., V. a VI.) a tím, že nedotčen zůstává výrok uvedeného rozsudku soudu prvního stupně (označený II.) o částečném nahrazení rozhodnutí Ministerstva zemědělství Pozemkového úřadu Praha z 15. 6. 2003, č. j. PÚ 2941/92/3.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláními napadený výrok (označený I.) rozsudku soudu prvního stupně ve věci a výroky o nákladech řízení (označené III., IV., V. a VI.) podle ustanovení § 212 občanského soudního řádu a dospěl k závěru, že odvolání nejsou důvodná.

Odvolací soud poukazoval také na to, že v této právní věci podal původně žalobu IROP, inženýrská a realitní organizace Praha, jehož právním nástupcem je nyní Hlavní město Praha. Podle názoru dovolatele Hlavního města Prahy pozemky tu přešly do vlastnictví státu za účelem výstavby sídliště Ř.; na tuto stavbu bylo vydáno stavební povolení a stavba byla zkolaudována; ve stavebním povolení je jako jeden z povolených objektů uvedeno i parkoviště; stavby na sporných pozemcích jsou trvalého charakteru; parkoviště se stavbou sídlištních nadzemních objektů bezprostředně souvisí a je nutné k provozu uvedených staveb; parkoviště je na pozemku parc. č. 1234/74; na pozemku parc. č. 1234/72 je nyní ještě umístěna vrátnice a vstupní prostor do kolektoru a na pozemku parc. č. 1234/73 se nachází technická vybavenost /sušáky a klepadlo/ .

Odvolací soud konstatoval, že v daném případě zůstala mezi účastníky řízení spornou otázka, zda vydání pozemků, uvedených v žalobě žalobce, brání jejich zastavěnost ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb.

Odvolací soud dospěl k výslednému právnímu závěru v daném případě, že pozemky, o něž jde v tomto řízení, na kterých se nachází parkoviště, sušáky a klepadla, dočasná stavba vrátnice, montážní a nouzový vstup do kolektoru (dočasné stavby), nelze z hlediska ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. považovat za zastavěné; není tu tedy překážka, která by bránila vydání pozemků. Podle názoru odvolacího soudu tu vydáním pozemků oprávněným osobám nemůže dojít k ohrožení veřejného zájmu obyvatel sídliště, protože charakter pozemku jako parkoviště nebo zelených ploch je dán územním plánem a vydáním pozemků tu dochází pouze ke změně vlastníka, který je ovšem územním plánem vázán .

Odvolací soud proto potvrdil výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu (včetně výroků o nákladech řízení); výrok rozsudku soudu prvního stupně, který nebyl napaden odvoláním, zůstal nedotčen (§ 206 občanského soudního řádu).

O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1, § 245 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.

Rozsudek odvolacího soudu byl dne 28. 5. 2008 doručen advokátu, který žalující Hlavní město Prahu v řízení zastupoval, a dovolání ze strany tohoto dovolatele bylo podáno u Obvodního soudu pro Prahu 6 dne 25. 7. 2008, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.

Uvedený dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).

Dovolatel především uváděl, že nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že parkoviště nebrání vydání předmětných pozemků, když nejde o samostatnou stavbu ve smyslu občanského práva . Je toho názoru, že na místní komunikaci (srov. i přílohu k vyhlášce č. 26/2007 Sb.) je třeba pohlížet jako na samostatný předmět občanskoprávních vztahů. V daném případě jde o parkoviště jakožto stavbu místní komunikace, spojenou se zemí pevným základem, takže tu jde o stavbu ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb.; jde nepochybně o stavbu, která brání zemědělskému nebo lesnímu využití pozemků. Tento zastavěný pozemek (ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. c/ zákona č. 229/1991 Sb.) bezprostředně souvisí s okolní zástavbou sídliště a je nezbytně nutný k provozu sídliště.

Dovolatel je přesvědčen, že všechny pozemky, o něž jde v tomto řízení, plní svou konkrétní funkci v rámci sídliště Ř. a jsou pro provoz a fungování uvedeného sídliště naprosto nezbytné; ve smyslu ustanovení vyhlášek č. 83/1976 Sb., o technických požadavcích na výstavbu, a nyní vyhlášky č. 137/1998 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu, byly tu i v daném případě na sídlišti v Ř. zřizovány odstavné a parkovací plochy v kapacitě odpovídající potřebám obytné zóny a výhledovému stupni motorizace. Obytný soubor sídliště Ř. spočíval ve vystavění příslušných bytových domů, a to s odpovídajícími obslužnými objekty, technickou vybaveností, parkovišti apod., které jsou s provozem sídliště funkčně spojeny. Je tu tedy, podle názoru dovolatele, dána proporcionalita mezi omezením restitučního nároku oprávněných osob na vydání původních pozemků s prosazením veřejného zájmu, týkajících se vlastnických poměrů v sídlišti Ř. Toto sídliště tvoří jeden funkční celek, v němž každý pozemek plní svou konkrétní funkci v rámci sídliště a je nezbytným pro provoz tohoto sídliště.

Ohledně pozemku parc. č. 1234/74 v katastrálním území Ř. dovolatel ještě dodával, že je přesvědčen o tom, že na něm zřízené parkoviště je místní komunikací, jejímž vlastníkem může být pouze obec, na jejímž území se tato místní komunikace nachází.

Ve vyjádření účastníka řízení J. T. k dovolání dovolatele Hlavního města Prahy bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Ve vyjádření bylo zdůrazněno, že v daném případě pouze na pozemku parc. č. 1234/52 v katastrálním území Ř. stojí trafostanice (na pozemku o výměře 37 m2). Dále bylo ve vyjádření zdůrazněno, že ani na Pozemkovém úřadu Praha, ani na Magistrátu hlavního města Prahy, ani na místním stavebním úřadu a ani na výstavbě sídlišť (VHMP) se nenachází stavební povolení, a to ani pro stavbu parkoviště na pozemcích, ohledně nichž je v této právní věci uplatňován nárok na jejich vydání; na žádném z plánů sídliště není pozemek parc. č. 1234/74 a parc. č. 1234/73 označen jako parkoviště. Kolaudační rozhodnutí, o němž se v průběhu řízení zmiňoval žalobce, se vztahuje na úplně jiný pozemek (úplně jiné pozemky) v sídlišti Řepy. Sporné pozemky, o něž jde v tomto řízení, se nenacházejí uprostřed sídlištní zástavby, jak tvrdí dovolatel; za těmito pozemky jsou dosud volné louky, které rodině T. nebyly vůbec vydány (to vyplynulo i z fotodokumentace, kterou si soud v tomto řízení vyžádal).

Ve vyjádření účastnice řízení H. T. k dovolání dovolatele Hlavního města Prahy bylo uvedeno, že by toto dovolání mělo být odmítnuto jako nepřípustné, protože tu nejsou dány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu. V této právní věci nejde o řešení právní otázky, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu nebo která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. Účastnice řízení H. T. pokládá za nesprávné právní posouzení právní povahy a právních důsledků zřízení parkoviště, jež tu je pouze zpevněnou plochou; takové parkoviště není možné považovat za stavbu z hlediska zákona o půdě ; výklad pojmů z restitučních předpisů nelze podřizovat pojmům obsaženým např. ve stavebních předpisech. V žádném případě nelze ohledně pozemků, o něž jde v tomto případě, dovozovat jejich nepostradatelnost pro provoz sídliště.

Účastník tohoto řízení Pozemkový fond ČR ve svém vyjádření k dovolání dovolatele uváděl, že ze strany pozemkového úřadu došlo tu k rozhodnutí o vydání pozemků v plném souladu s ustanovením § 32 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, za jehož účinnosti bylo rozhodnutí vydáno; i z tohoto hlediska je tedy dovolání dovolatele nedůvodné.

Městská část Praha 17, jako účastník tohoto řízení, ve svém vyjádření k dovolání dovolatele měla za to, že toto dovolání je důvodné a je proto na místě zrušit rozsudky odvolacího soudu i soudu prvního stupně, jež byly vydány v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 11 C 191/2003.

Dovolání dovolatele bylo tu třeba posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 11 C 191/2003 Obvodního soudu pro Prahu 6), že by odvolací soud svým rozsudkem z 24. 4. 2008 (sp. zn. 24 Co 448/2007 Městského soudu v Praze) řešil některou právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud řešil svým rozsudkem napadeným dovoláním, právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo že by svým rozsudkem řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V tomto případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc zejména podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. Toto ustanovení se projednávané právní věci nepochybně týkalo a účastníci řízení na ně také v průběhu řízení poukazovali. Odvolací soud tu aplikoval ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. v souvislosti s ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu i s ustanovením § 250j občanského soudního řádu.

Podle ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu lze žalobou (návrhem na zahájení řízení) uplatnit, aby bylo rozhodnuto i o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.

Podle ustanovení § 250i občanského soudního řádu dospěje-li soud v řízení o věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem, k závěru, že správní orgán rozhodl o sporu nebo o jiné právní věci správně, žalobu zamítne.

Podle ustanovení § 250j občanského soudního řádu dospěje-li soud k závěru, že o sporu nebo o jiné právní věci má být rozhodnuto jinak, než rozhodl správní orgán, rozhodne ve věci samé rozsudkem. Rozsudek tu nahrazuje rozhodnutí správního orgánu v takovém rozsahu, v jakém je rozsudkem soudu dotčeno; tento následek musí být uveden ve výroku rozsudku.

Podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě) nelze oprávněné osobě (podle tohoto zákona) vydat pozemky nebo jejich části také v případě, že pozemek byl po přechodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěn; pozemek lze vydat, nebrání-li stavba zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku, nebo jedná-li se o stavbu movitou nebo dočasnou, nebo jednoduchou nebo drobnou, anebo o stavbu umístěnou pod povrchem země.

Zastavěním pozemku ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. je třeba rozumět zastavění pozemku trvalou stavbou (jež je tu stavbou hlavní), která má povahu nemovitosti a která má za následek trvalou změnu využití pozemku (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 70/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).

Pro posouzení toho, zda lze zastavěný pozemek vydat (ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. c/ zákona č. 229/1991 Sb.), je rozhodující pouze to, zda stavba brání zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku, nikoli její velikost a hodnota stavby nebo účelnost jejího dalšího využití (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 73/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

V nálezu Ústavního soudu ČR z 23. 10. 2003, I. ÚS 754/01 (uveřejněném pod č. 123 ve svazku 31 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) bylo k ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. vyloženo: Vůdčím principem při výkladu ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. musí být vždy účel restitučního zákona; při jeho výkladu je zásadně nutno preferovat vydání původního pozemku či původních pozemků, pokud o to restituenti usilují a pokud to zákon nevylučuje. Zákon č. 229/1991 Sb. sleduje v první řadě ten cíl, aby byl původní majetek oprávněným osobám reálně vydán. Pouze výjimečně, jsou-li beze všech pochybností splněny předpoklady stanovené tímto zákonem v § 11, pozemky vydat nelze. Zastavěnou část pozemku, pro jejíž zastavěnost pozemek nelze vydat, se považuje část, na níž stojí stavba, a část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k provozu stavby. Jsou to zejména otázky bezprostřední souvislosti a nezbytné nutnosti, které musí být v jednotlivém případě zkoumány a vyloženy. Podle názoru Ústavního soudu ČR nelze totiž dané ustanovení interpretovat příliš extenzívně. V restitučních věcech zpevněnou asfaltovou plochu parkoviště nelze považovat za stavbu bránící vydání pozemku podle zákona č. 229/1991 Sb. Podle zákona č. 229/1991 Sb. lze oprávněné osobě vydat i pozemky, na nichž se nacházejí stavby bránící zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku, pokud se jedná z hlediska stavebně-technického o některou ze staveb uvedených v ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) citovaného zákona (stavba dočasná, jednoduchá, drobná, movitá a stavba umístěná pod povrchem země).

V nálezu Ústavního soudu ČR ze 14. 7. 2004, IV. ÚS 176/03 (uveřejněném pod č. 96 ve svazku 34 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) byly zaujaty tyto právní závěry: Institut překážek ve vydávání nemovitostí podle § 11 zákona č. 229/1991 Sb. je institutem stanovujícím výjimku z účelu restitucí. Pojmy a instituty obsažené v restitučních předpisech je třeba vykládat s ohledem na to, aby byl v maximální míře dosažen jejich účel a rovněž s ohledem na to, že předmětem úpravy těchto předpisů jsou vztahy majetkoprávní, které jsou svou povahou občanskoprávními vztahy. Výklad pojmů obsažených v restitučních předpisech nelze podřizovat pojmům obsaženým v jiných právních předpisech či odvětvích (např. práva stavebního).

Vzhledem k těmto uvedeným ustanovením právních předpisů (zejména hmotněprávních) i vzhledem k citovaným právním závěrům z uveřejněné judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) i z nálezů Ústavního soudu ČR, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku z 24. 4. 2008 (sp. zn. 24 Co 448/2007 Městského soudu v Praze), v němž měl na zřeteli tatáž ustanovení právních předpisů a tytéž závěry z judikatury soudů, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem nebo právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). A protože, jak již bylo uvedeno, neřešil odvolací soud svým rozsudkem z 24. 4. 2008 ani právní otázka. která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebylo možné u dovolání dovolatele shledat zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiného ustanovení téhož právního předpisu upravujícího přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.

Přikročil tedy dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatele, a to jako dovolání nepřípustného.

Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný (stejně jako Městská část Praha 17 se svým návrhem ve vyjádření k dovolání dovolatele) a pokud jde o náklady vynaložené účastníky řízení J. T. a H. T. na vyjádření k dovolání dovolatele, použil dovolací soud ustanovení § 150 občanského soudního řádu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení a náhradu těchto nákladů uvedeným účastníkům řízení nepřiznal. Dovolací soud tu přihlížel k právní povaze projednávané právní věci i k obsahu již zmíněných vyjádření k dovolání dovolatele, rekapitulujícího v podstatě to, co již bylo těmito účastníky řízení uplatněno a uvedeno v řízení před soudy obou stupňů.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 3. listopadu 2010

JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu