28 Cdo 514/2005
Datum rozhodnutí: 19.07.2007
Dotčené předpisy:




28 Cdo 514/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce J. E., zastoupeného advokátem, proti žalovanému H. s. O., o vyslovení neplatnosti rozhodnutí valné hromady, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 5 C 1093/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 5. 2004, č. j. 12 Co 547/2003-51, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 5. 2004, č. j. 12 Co 547/2003-51, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Brně jako soud odvolací výše uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 17.6.2003, č. j. 5C 1093/2002-33, kterým byl zamítnut návrh na určení, že usnesení valné hromady H. s. O., konané dne 21. 9. 2002 v O., je neplatné, přičemž bylo rozhodnuto o nákladech řízení mezi účastníky a vůči České republice. Rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé spočíval na závěru, podle něhož sice je třeba žalobce považovat za člena žalovaného honebního společenstva, nicméně toto se nedopustilo pochybení při rozesílání pozvánek na valnou hromadu společenstva a způsob uvědomění člena (žalobce), resp. doručení na adresu jeho trvalého bydliště odpovídal zákonným předpisům v té době platným.

K odvolání žalobce odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, přičemž vyšel z toho, že předmětem řízení je žaloba podle § 22 odst. 8 zákona č. 449/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů (zákon o myslivosti.). Podle citovaného ustanovení považuje-li člen honebního společenstva rozhodnutí valné hromady za nezákonné nebo odporující stanovám, může se do patnácti dnů ode dne, kdy se o rozhodnutí dověděl, nejpozději však do tří měsíců od konání valné hromady, domáhat, aby soud vyslovil neplatnost rozhodnutí valné hromady, jinak jeho právo zaniká. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně zkoumal naplnění předpokladů citovaného zákonného ustanovení, tedy zejména to, zda žalobce je členem žalovaného honebního společenstva a zda mu tak svědčí aktivní legitimace k vedení sporu. Soud prvního stupně sice dospěl k závěru, že žalobce nikdy neučinil úkon směřující k tomu, aby se stal členem žalovaného honebního společenstva. Na druhé straně však výkladem § 19 odst. 5 písmeno a/ zákona dovodil, že uvedený právní předpis ztotožňuje vlastníky honebních pozemků s členy honebního společenstva. Z toho důvodu žalobce jako vlastník honebních pozemků (ze zákona) je členem žalovaného honebního společenstva.

Odvolací soud se s tímto posledně uvedeným právním závěrem neztotožnil.

Odkázal na znění nové úpravy, která s účinností od 1.7.2002 (v důsledku přijetí zákona č. 449/2001 Sb.) upravovala v § 19 podmínky založení honebního společenstva jako nově vznikajícího subjektu, resp. nově vznikající právnické osoby. Honební společenstva jako subjekty práva však existovala již před účinností uvedeného zákona, když zákon č. 23/192 Sb., po novelizaci provedené zákonem č. 270/1992 Sb. (s účinností od 1.6.1992) v ustanovení § 6 odst. 3, a to v návaznosti na zákon č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, upravoval podmínky jejich vzniku jakožto právnických osob. Do právních poměrů těchto stávajících honebních společenstev zasáhl zákon č. 449/2001 Sb. ustanovením § 69 odst. 2, kterým uložil již existujícím honebním společenstvům přijmout stanovy, popřípadě je přizpůsobit novému zákonu a současně zvolit orgány nejpozději do devíti měsíců od účinnosti zákona, a to pod sankcí zániku společenstva.

S přihlédnutím k výsledkům dokazování v této věci pak odvolací soud zohlednil okolnost, že žalované honební společenstvo bylo založeno již před 1.7.2002, tedy ještě v době účinnosti zákona č. 23/1962 Sb. Valná hromada konaná žalovaným honebním společenstvem dne 21.9.2002, tak podle odvolacího soudu nemohla mít charakter ustavující valné hromady ve smyslu ustanovení § 19 odst. 6, odst. 7 zákona č. 449/2001 Sb. Jejím účelem tedy nebylo založení honebního společenstva, nýbrž měla charakter transformační valné hromady ve smyslu ustanovení § 69 odst. 2 téhož zákona. Jejím účelem bylo tedy přizpůsobit právní poměry již existujícího subjektu nové právní úpravě. Již z tohoto důvodu nelze při posuzování otázky členství žalobce v honebním společenstvu, a tedy jeho práva účastnit se předmětné valné hromady, vycházet z ustanovení § 19 zákona č. 449/2001 Sb.

Odvolací soud k tomu dodal, že podle výsledků dokazování stal se žalobce v průběhu let 1991 až 2000 postupně vlastníkem pozemků, které byly pozemky honebními, přičemž tyto byly součástí honitby využívané žalovaným k výkonu práva myslivosti. Vzhledem k tomuto časovému období je třeba otázku vzniku jeho členství posuzovat podle zákona č. 23/1962 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Pak ovšem samotná skutečnost, že žalobce nabyl vlastnické právo k honebnímu pozemku, bez dalšího nevedla k tomu, že by se žalobce stal též členem honebního společenstva. Citovaný zákon totiž vycházel z toho, že právo myslivosti bylo možno vykonávat pouze na honebních pozemcích definovaných v § 10 zákona, které okresní úřad za honitbu uznal (§ 5 odst. 1 zákona). Přitom šlo o honitbu vlastní v případě, že honební pozemek tvořící honitbu byly ve vlastnictví jediného vlastníka (§ 6 odst. 1, odst. 2 zákona) či honitbu společenstevní v případě, že honební pozemky tvořící honitbu byly ve vlastnictví více vlastníků a tito vytvořili honební společenstvo (§ 6 odst. 3, odst. 4 zákona). Na situace, kdy honební pozemky netvořily vlastní honitbu nebo nebyly součástí společenstevní honitby, pamatovalo ustanovení § 6 odst. 5 zákona. Podle něj byl okresní úřad oprávněn přičlenit takové pozemky k sousední honitbě, přičemž vlastníkům takto přičleněných honebních pozemků příslušela náhrada. To neplatilo v případě, kdy byl vlastník pozemků přičleněných do společenstevní honitby přijat, a to na vlastní žádost, za člena příslušného honebního společenstva.

Podle odvolacího soudu z ustanovení § 6 odst. 5 zákona č. 23/1962 Sb. nevyplývá závěr, že by právní úprava ztotožňovala bez dalšího vlastníka honebních pozemků, které byly součástí (byly přičleněny) společenstevní honitby se členem honebního společenstva. Vlastník takových pozemků se mohl stát členem příslušného honebního společenstva, musel však v tomto směru vyvinout aktivní chování, sám učinit úkony směřující k přijetí za člena honebního společenstva. To plyne z doslovného znění § 6 odst. 5 zákona ( přijat na vlastní žádost ) i z obecných principů, na kterých je založeno sdružování občanů podle zákona č. 83/1990 Sb. (viz ustanovení § 3 odst. 1), na který se zákon č. 23/1962 Sb. ohledně honebních společenstev výslovně odvolával.

Podpůrně k tomu odvolací soud připomněl nynější (pozdější) platnou právní úpravu, která rovněž počítá s projevením zájmu nabyvatele pozemku o členství v honebním společenstvu podle § 26 odst. 1 zákona č. 449/2001 Sb. Podle tohoto ustanovení převede-li člen honebního společenstva vlastnické právo k honebním pozemkům, které jsou součástí společenstevní honitby, jeho členství v honebním společenstvu zaniká. Nabyvatel těchto pozemků se pak stává členem honebního společenstva, pokud do třiceti dnů ode dne vzniku jeho vlastnického práva neoznámí písemně honebnímu společenstvu, že s členstvím nesouhlasí.

Při nesporných skutkových zjištěních, podle nichž žalobce nabyl vlastnické právo k honebním pozemkům, jež však netvořily honitbu vlastní, přičemž byly rozhodnutím okresního úřadu přičleněny do společenstevní honitby žalovaného, a při zjištění, že žalobce nikdy neučinil žádný konkrétní úkon (nepodal žádost) směřující k přijetí za člena žalovaného honebního společenstva v přesvědčení, že mu členství vzniklo automaticky spolu s nabytím vlastnického práva k honebním pozemkům, dospěl odvolací soud k závěru, že takový důsledek nemá oporu v příslušné právní normě. Žalobce tak není členem žalovaného honebního společenstva, schází mu tudíž i aktivní legitimace k zpochybňování platnosti rozhodnutí orgánu sdružení, jehož není členem. Bez ohledu na odlišný důvod zamítnutí žaloby soudem prvního stupně (uznání regulérnosti doručení pozvánky na valnou hromadu žalovaného honebního společenstva), je tak jeho rozhodnutí věcně správné, takže bylo odvolacím soudem potvrzeno.

Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včas dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Tvrdil dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a), b) o.s.ř. s tím, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci, a dále že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Podle dovolatele v řízení před soudy obou stupňů bylo prokázáno, že žalobce nepřetržitě vlastnil a dále nabýval zemědělské pozemky, které byly označeny jako pozemky honební již ode dne účinnosti zákona č. 143/1991 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 23/1962 Sb., o myslivosti, tj. ode dne 26.3.1991 až do současné doby. Tyto zemědělské pozemky se ze zákona staly základem žalovaného honebního společenstva. To mělo podle § 27 odst. 1) zákona č. 449/2001 Sb. právo s nimi jako honebními nakládat, myslivecky na nich hospodařit a mj. pronajímat je za úplatu. Ze smyslu zákona však plyne, že vlastník honebních pozemků má vždy rozhodovat o užití těchto pozemků, resp. má mít objektivní možnost se o způsobu hospodaření na těchto pozemcích dozvědět. Už z faktu vlastnictví honebních pozemků ku dni 26.3.1991 plyne, že žalobce se ze zákona stal členem honebního společenství. V této souvislosti zmínil dovolatel nezanedbatelnou výměru svých honebních pozemků (56 hektarů) a poukázal právě na současnou úpravu, podle níž vlastník honebního pozemku ze zákona je členem honebního společenstva. Žalobce je ostatně zapsán podle § 28 zákona o myslivosti v rejstříku honebních společenstev, vedeném orgánem státní správy myslivosti, který je veřejným seznamem. Ve spojení s ustanovením § 19 odst. 5 zákona je tedy zřejmé, že žalobce je členem honebního společenstva.

K tomu dovolatel přičinil, že žalovaný od roku 1991 zval žalobce na svá jednání a jeho členství v honebním společenstvu nezpochybňoval.

Za vadné právní posouzení věci považoval dovolatel závěry odvolacího soudu vztahující se k aplikaci ustanovení § 6 odst. 3 zákona č. 270/1992 Sb., resp. ustanovení § 69 odst. 2 zákona č. 449/2001 Sb. Podle dovolatele naopak z ustanovení § 6 odst. 3 zákona č. 270/1991 Sb. plyne, že členy honebního společenstva se stávají vlastníci honebních pozemků, a to i ti, kteří mají souvislých více jak 500 ha a nechtějí vlastní honitbu. Věta Členem honebního společenstva může být i vlastník souvislých honebních pozemků o výměře větší než 500 ha přímo oznamuje, že ti vlastníci honebních pozemků menších jak 500 ha jsou členy honebního společenstva z povahy svého pozemkového vlastnictví (honební pozemek) zcela automaticky.

Interpretace odvolacího soudu, podle něhož žalobce je subjektem uvedeným v ustanovení § 26 odst. 1) zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, je nesprávná. Zmíněná úprava se totiž vztahuje toliko na členství subjektů, které nabyly vlastnického práva k honebním pozemkům po vzniku honebního společenstva a před tímto okamžikem jiné honební pozemky nevlastnili.

V další části dovolání dovolatel podrobně rozvádí důvody neplatnosti valné hromady žalovaného honebního společenstva vztahující se k absenci náležitostí pozvánky na valnou hromadu. Žalobce proto navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení zastoupeným řádně advokátem (§ 241 odst. 1 o.s.ř.). Rozsudek odvolacího soudu v této věci je sice podle obsahu výroku sub I. rozsudkem potvrzujícím, obsahově však jde o rozhodnutí měnící rozsudek soudu prvního stupně. Je tomu tak proto, že na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru o absenci aktivní legitimace na straně žalobce v případě určovací žaloby. Pak ovšem přípustnost dovolání plyne v této věci z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, když obsahově jde o případ zjevné diformity v právním posouzení věci.

Pokud jde o uplatněné dovolací důvody, dovolatel sice výslovně odkázal na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. s tím, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Z obsahu celého dovolání však není patrno, v čem naplnění tohoto dovolacího důvodu spatřuje. Dovolání totiž promiscue uvádí námitky jednak skutkové povahy (nesprávný postup, resp. nedoložení faktu doručení pozvánky na valnou hromadu honebního společenstva), jednak polemiku s právním posouzením věci odvolacím soudem. Dovolací soud konstatuje, že takto formulované dovolání neposkytuje dovolacímu soudu možnost k přezkoumání uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., takže v tomto rozsahu nemohl ani přistoupit k posouzení, zda vůbec a nakolik tento dovolací důvod byl uplatněn důvodně.

Podle § 242a odst. 3 o.s.ř. je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolatel však posledně zmíněný dovolací důvod uplatnil ve vztahu k otázce, na které rozhodnutí odvolacího soudu nespočívalo (jak bude dále uvedeno), takže tyto skutečnosti nespadají do předmětu dovolacího přezkumu.

Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jak byl tento dovolací důvod uplatněn v této věci, může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/45).

Pokud jde o tento dovolací důvod, konstatuje dovolací soud, že v této věci rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na posouzení prejudicielní otázky věcné legitimace toho, kdo žalobu podal. Otázku aktivní věcné legitimace k podání takové žaloby pak odvolací soud vyřešil tak, že vyšel z nesporných skutkových zjištění, jak je uvedl v odůvodnění svého rozsudku a na ně aplikoval ustanovení § 6 odst. 5 zákona č. 23/1962 Sb. ve vztahu k § 3 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb., jakož i ustanovení § 19 odst. 6, odst. 7 zákona č. 449/2001 Sb. a § 69 odst. 2 téhož zákona.

V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda si odvolací soud tato ustanovení také správně vyložil, popřípadě, zda projednávaná věc neměla být posouzena podle jiných ustanovení právních předpisů.

Odvolacímu soudu předně nutno přisvědčit, pokud při svém rozhodování vycházel z respektování autonomie vůle spolku (v této věci honebního společenstva) veden zásadou, podle níž je věcí vnitřní úpravy spolku, pojaté do stanov, aby rozhodoval v souladu s vůli svých členů o tak základní otázce, kterou je přijetí či nepřijetí (dalšího) člena do honebního společenstva. Tato zásada je sdílena i dovolacím soudem a došla ostatně vyjádření též v rozhodování Ústavního soudu. Podstatou správného, smyslu a účelu zákona přiléhavého výkladu v této věci, při posouzení toho, zda a za jakých podmínek bylo lze žalobce považovat za člena honebního společenstva ze zákona, či nikoliv, je tedy rovnovážné posouzení na jedné straně práv vlastníka (honebních pozemků), která jsou ostatně chráněna a preferována ústavně právními předpisy i předpisy soukromého práva, a postavení honebního společenstva, které v rámci své autonomie rozhoduje o tom, zda, který subjekt a za jakých podmínek se stane jeho členem. To má svůj význam rovněž pro interpretaci v úvahu přicházejících předpisů, které odvolací soud aplikoval.

K uvedené otázce se dovolací soud byť i v jiné souvislosti vyjádřil ve svém rozsudku ze dne 18.července 2007, sp. zn. 28 Cdo 364/2005. Z něj se vyjímá: Dovolací soud vycházel shodně ze zásady autonomie spolkového života, kterou lze dovodit z ustanovení § 3 odst. 3 zákona č. 83/1990 Sb. Z úvodních ustanovení (§ 1 odst. 1 cit. zákona) rozvádějících ústavněprávní svobodu sdružování lze dovodit, že zákonodárce neměl v úmyslu upřílišněným způsobem reglementovat vnitřní život spolků, když tuto oblast podle § 3 odst. 3 zákona svěřil vnitřnímu předpisu (stanovám). Postavení člena sdružení však nezůstává mimo rámec (rovněž ústavněprávně zaručené) soudní ochrany. To plyne z ustanovení § 15 odst. 1 zákona, podle něhož považuje-li člen sdružení rozhodnutí některého z jeho orgánů, proti němuž již nelze podle stanov podat opravný prostředek, za nezákonné nebo odporující stanovám, může do 30 dnů ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do 6 měsíců od rozhodnutí požádat okresní soud o určení, zda je takové rozhodnutí v souladu se zákonem a stanovami.

Z gramatického výkladu uvedených ustanovení nelze spolehlivě dovodit prioritu vnitřní úpravy před zákonnou úpravou, neboť citované ustanovení promiscue používá dílem souřadné, dílem vylučující spojení. Nicméně ze smyslu ustanovení § 15 odst. 1 zákona lze dovodit, že právo na soudní ochranu přísluší členu sdružení v každém případě tehdy, je-li úprava podle stanov v rozporu s takovými ustanoveními zákona, které lze považovat za kogentní.

Hodnoceno z tohoto pohledu nemohl dovolací soud ponechat stranou výklad nabízející se ze znění zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, jmenovitě těch ustanovení, která se vztahují k postavení vlastníka honebních pozemků. V této souvislosti se sluší připomenout znění § 26 odst. 1) zákona č. 449/2001 Sb., ve znění platném ku dni 30.3.2003. Podle uvedeného ustanovení převede-li člen honebního společenstva vlastnické právo k honebním pozemkům, které jsou součástí společenstevní honitby, jeho členství v honebním společenstvu zaniká. Nabyvatel těchto pozemků se stává členem honebního společenstva, pokud do 30 dnů ode dne vzniku jeho vlastnického práva neoznámí písemně honebnímu společenstvu, že s členstvím nesouhlasí.

Stejně tak je třeba v této souvislosti připomenout ustanovení § 17 a násl. zákona o obecných zásadách tvorby honiteb. Z nich plyne, že myslivost lze provozovat jen v rámci uznané honitby, která je tvořena souvislými honebními pozemky, s výjimkami uvedenými v § 17 odst. 2 věty druhé. O prioritním postavení vlastníka honebních pozemků svědčí ostatně i znění § 18 odst. 1 věty první zákona, podle něhož návrh na uznání honitby podává vlastník honebních pozemků nebo přípravný výbor honebního společenstva.

Dokonce i při založení honebního společenstva vystupuje do popředí postavení vlastníků honebních pozemků. Podle § 19 odst. 4 věty první návrh na registraci honebního společenstva spolu s návrhem na uznání společenstevní honitby podávají alespoň dva vlastníci honebních pozemků, kteří dosáhli věku 18 let (dále jen přípravný výbor ). Dovolací soud v této souvislosti připomíná nutnost výkladu právních předpisů, byť i spadajících do oblasti různých právních odvětví, v souladu se zásadami, které ovládají právní úpravu, upravující prvotně právo vlastnické (v tomto případě), resp. právo nájemní. Jde o oblast práva soukromého, normovaného ustanoveními občanského zákoníku, který respektuje (v souladu s ústavněprávními předpisy) postavení a ochranu vlastnického práva. Realizace takového práva je věcí spadající do oblasti soukromé autonomie vlastníka, jenž může být ve svých právech omezen jen způsobem a postupy stanovenými zákonem.

Abstraktně uvažováno, je věcí příslušného sdružení, zda, koho a za jakých podmínek přijme do řad svých členů. Tomu odpovídá zákonná úprava kladoucí důraz na to, že vnitřní poměry ve sdružení spravují se stanovami. Tento závěr však nemůže vylučovat zřetel rovněž na zákonnou úpravu. Pakliže taková úprava z důvodů vyjádřených zákonodárcem v určitých případech modifikuje autonomii sdružení ve prospěch určitých subjektů, nemůže být rozhodování orgánů sdružení oproštěno od těchto zřetelů. O takový případ se jedná v posuzované věci.

Ze systematického výkladu v úvahu přicházejících ustanovení zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, se tak podle dovolacího soudu podává předně dílčí závěr, podle něhož výkon práva myslivosti je nemyslitelný bez hmotného substrátu, jímž je honitba, tvořená souvislými honebními pozemky (§ 17 odst. 1, odst. 2 věta první zákona). Právo k honebním pozemkům sice může svědčit nájemci honitby, prvořadě jde však o případ, kdy honební pozemek je ve vlastnictví člena honebního společenstva. Tomu odpovídá shora uváděná dikce zákona, která se promítá i do způsobu přijímání členů honebního společenstva. Z povahy věci se tak nabízí závěr, který sdílí dovolací soud, podle něhož zákonný důsledek plynoucí z ustanovení § 32 odst. 6 zákona musí být promítnut do znění stanov, resp. do realizace přijetí členů majitelů honebních pozemků aby tak bylo možno dostát požadavkům zákona. Ten má ve sledovaných souvislostech přednost před formálními předpisy o hlasování o přijetí za člena honebního společenstva. Uvedený závěr se nepříčí nijak zásadám spolkové autonomie, jak bylo shora naznačeno. Honební společenstvo by bez podstatného hmotného substrátu honebního pozemku prakticky nemohlo existovat. Odhlédne-li se od možnosti práva nájmu honebního pozemku, pak je vlastnictví k honebnímu pozemku onou rozhodující skutečností, která odůvodňuje, aby honební společenstvo při rozhodování o přijetí takového vlastníka honebního pozemku, požadavku zákona dostálo preferencí při jeho přijímání, bez ohledu na mechanismus přijetí zakotvený stanovami v závislosti na počtu získaných hlasů, jak tomu bylo v tomto případě.

Dovolacímu soudu jsou známy závěry rozsudku téhož soudu ze dne 17.10.2002, sp. zn. 22 Cdo 3006/2006. Podle něj i po vystoupení vlastníka honebního pozemku z honebního společenstva zůstává tento pozemek součástí honitby a honební společenstvo je i nadále oprávněno vykonávat na něm třeba i proti vůli vlastníka právo myslivosti. Tento závěr je ostatně v souladu i s důvodovou zprávou k novele zákona č. 449/2001 Sb. k § 32 odst. 2 zákona. Podle ní pokud vlastník honebního pozemku nechce být členem honebního společenstva, není důvod, proč by měl mít přednostní účast na užívání honitby. Zmíněné závěry se však projednávané věci netýkají, neboť jde o řešení otázek souvisejících se stavem po vystoupení vlastníka honebního pozemku z honebního společenstva.

V dané věci nemá dovolací soud důvod odchýlit se od úvah, vyjádřených ve zmíněném rozhodnutí. Pro posuzovanou věc z hlediska přiléhavosti odůvodnění pak považuje dovolací soud za potřebné dodat:

Dovoláním nebylo zpochybněno skutkové zjištění, že žalobce nepřetržitě vlastnil a dále nabýval zemědělské pozemky, které byly označeny jako pozemky honební, již ode dne účinnosti zákona č. 143/1991 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 23/1962 Sb., o myslivosti, tj. ode dne 26.3.1991 až do současné doby. Dovolací soud v této souvislosti nemohl upřít důvodnost dovolací námitce dovolatele, podle něhož z ustanovení § 6 odst. 3 zákona č. 270/1992 Sb. se podává, že členy honebního společenstva se stávají vlastníci honebních pozemků, a to i ti, kteří mají souvislých více jak 500 ha a nechtějí vlastní honitbu. Z gramatického výkladu citovaného ustanovení tak skutečně se nabízí závěr, že i vlastníci honebních pozemků menších jak 500 ha jsou členy honebního společenstva z povahy svého pozemkového vlastnictví. Ze stejného důvodu nemohl dovolací soud přisvědčit závěrům odvolacího soudu, podle něhož žalobce je subjektem uvedeným v ustanovení § 26 odst. 1) zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti. Uvedené ustanovení se i podle dovolacího soudu vztahuje toliko na členství subjektů, které nabyly vlastnického práva k honebním pozemkům po vzniku honebního společenstva a před tímto okamžikem jiné honební pozemky nevlastnily. To ovšem není případ žalobce z důvodů shora uvedených.

S přihlédnutím k smyslu a účelu zákona, významu vlastnictví vlastníka k honebním pozemkům, které tvoří rozhodující podstatnou podmínku existence honebního společenstva, důrazu na ochranu vlastnického práva přesahujícího do výkladu předpisů správních, dospívá dovolací soud k závěru o důvodnosti dovolání žalobce v tom, že tento byl ku dni konání valné hromady žalovaného honebního společenstva jeho členem s právy a povinnostmi z toho plynoucími. Z uvedených důvodů tak dovolací nemohl dospět k spolehlivému závěru, že by rozhodnutí odvolacího soudu v mezích dovolacího přezkumu řešilo pro věc rozhodující otázku v souladu s hmotným právem. Přistoupil ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2 věta za středníkem o.s.ř., § § 243b odst. 3 věta první o.s.ř.

Právní názor dovolacího soudu je pro soud odvolací závazný (§ 243d odst. 1 o.s.ř., za použití § 226 odst. 1 o.s.ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. července 2007

JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.

předseda senátu