28 Cdo 5137/2016
Datum rozhodnutí: 02.05.2017
Dotčené předpisy: § 451 odst. 2 obč. zák., § 1 odst. 2 písm. c) předpisu č. 107/2006Sb.



28 Cdo 5137/2016

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce L. F. , zastoupeného JUDr. Libuší Svobodovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 1302/18, proti žalovanému Lidovému bytovému družstvu Praha 10 , IČ 480 30 627, se sídlem v Praze 10 Vršovicích, Slovinská 597/10, zastoupenému JUDr. Danielem Uličným, advokátem se sídlem v Praze 2, Slezská 949/32, o zaplacení 76.994,06 Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 15 C 203/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. října 2015, č. j. 72 Co 240/2015-168, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.420,80 Kč k rukám advokátky JUDr. Libuše Svobodové do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 13. 2. 2015, č. j. 15 C 203/2011-145, zamítl projednávanou žalobu co do částky 2.720,40 Kč s příslušenstvím (výrok I.), dále žalovanému uložil zaplatit žalobci 76.994,06 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Soud konstatoval, že na žalobce v roce 1989 přešlo nájemní právo k bytu ve vlastnictví žalovaného, dne 14. 12. 1999 se pak stal členem daného družstva, jemuž platil nájemné upravované od 1. 1. 2007 na základě zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. V souladu s § 1 odst. 2 písm. c) citovaného předpisu se však dotčená regulace na členy někdejších lidových bytových družstev obývající byty ve vlastnictví řečených korporací nevztahovala. Poskytoval-li tedy žalobce žalovanému v letech 2007 až 2010 peněžité plnění převyšující obnos, jejž měl po právu hradit, lze dovodit, že se žalovaný bezdůvodně obohatil ve smyslu § 451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák. ). Žalobcovo právo na vydání takto získaného prospěchu je nicméně zčásti promlčené, což se promítlo do zamítavého výroku I.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 10. 2015, č. j. 72 Co 240/2015-168, rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalovaného směřujícímu proti jeho výrokům II. i III. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud shodně s obvodním soudem zdůraznil, že odvolatel je bytovým družstvem vlastnícím byt, jejž má žalobce coby člen družstva v řádném pronájmu. Skutečnost, že nájemce nabyl členských práv a povinností až poté, co vznikl nájemní vztah k dotčenému bytu, se nejevila rozhodnou, žalobce tak nebyl povinen platit nájemné navyšované podle zákona č. 107/2006 Sb., nýbrž (v souladu se stanovami družstva) jen úplatu ve výši odpovídající příspěvku na opravy a údržbu domu, který platili vlastníci jednotek v domě. Jakékoli úhrady převyšující takto určené plnění zakládají na straně žalovaného bezdůvodné obohacení, které musí být nájemci vydáno.

Proti rozsudku odvolacího soudu brojí žalovaný dovoláním, v němž Nejvyššímu soudu předkládá k zodpovězení dosud neřešenou otázku, zda nečlen bytového družstva, který si pronajímá družstvem vlastněný byt, nabytím členství získává postavení nájemce družstevního bytu. Dovolatel odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2112/98, z něhož dovozuje, že sporný byt nebyl bytem družstevním, neboť podle § 154 obč. zák., ve znění účinném do 31. 12. 1991, se za družstevní pokládaly pouze byty v domech stavebních bytových družstev, nikoli lidových bytových družstev. Zdůrazňuje, že v dané věci je nesporné, že se žalobce nejprve stal nájemcem předmětného bytu a teprve následně též členem družstva vlastnícího příslušnou nemovitost. Výklad zaujatý soudy nižších stupňů by vedl k protiústavní diskriminaci předmětného družstva oproti jiným vlastníkům bytů, respektive družstvům, u nichž neexistuje členství nespojené s nájmem bytu. Družstvo by pronájmem svého bytu nečlenovi riskovalo, že si nájemce následně pořídí (volně převoditelné) členství, a tím režim nájmu změní na užívání družstevního bytu. Interpretace přijatá odvolacím soudem rovněž vede k možnosti obcházet zákon č. 107/2006 Sb., neboť by nájemce bytu, vůči němuž je řečená úprava uplatnitelnou, mohl její použití vyloučit, pakliže by si opatřil členství od některého ze členů, který je reálně nevyužívá. Nejvyšší soud by proto měl napadený rozsudek změnit tak, že žalobu zamítne, případně jej zrušit a věc vrátit městskému soudu k dalšímu řízení.

K dovolání podal žalobce vyjádření, v němž reaguje na žalovaným předestřené námitky a navrhuje, aby dovolací soud předmětný opravný prostředek zamítl.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání žalovaného však přípustným není, neboť řešení jím nastolené otázky nepochybně vyplývá z dosavadní judikatury dovolacího soudu, dle níž se družstevním bytem rozumí byt, který družstvo pronajímá nebo jiným způsobem dává do užívání svým členům (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 21 Cdo 327/99, popřípadě rozsudky téhož soudu ze dne 10. 3. 2005, sp. zn. 26 Cdo 2198/2003, a ze dne 13. 12. 2012, sp. zn. 26 Cdo 2526/2012). Definice družstevního bytu (založená na vlastnictví bytu družstvem, přenechání dotčeného bytu do užívání a členství v družstvu na straně uživatele) má tak objektivní charakter a není pro ni v zásadě určující pořadí, v němž dojde k naplnění jejích jednotlivých prvků, jak je zřejmé mimo jiné ze skutečnosti, že se dle konstantní rozhodovací praxe byty stávají družstevními dnem nabytí vlastnického práva k nemovitosti, v níž se nacházejí, družstvem za předpokladu, že je družstvo pronajímá svým členům (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2007, sp. zn. 26 Cdo 3060/2005, ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. 26 Cdo 4563/2007, a ze dne 13. 12. 2012, sp. zn. 26 Cdo 2103/2012, či jeho usnesení ze dne 10. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 1989/2011). Stanoví-li se tedy v § 1 odst. 2 písm. c) zákona č. 107/2006 Sb., že se uvedený předpis nevztahuje na nájemné v bytech bytových družstev označovaných podle dřívějších právních předpisů jako lidová bytová družstva (ani dovolatel nijak nezpochybňuje, že do této kategorie spadá), které jsou v nájmu jejich členů, nevyvstává zde rozumných pochybností, že i žalobce, jsa členem žalovaného a současně nájemcem jím vlastněného bytu, byl danou normou vyňat z okruhu osob, vůči nimž bylo lze uplatnit jednostranné zvýšení nájemného ve smyslu citovaného předpisu. Obsah § 154 obč. zák., ve znění účinném do 31. 12. 1991, respektive jeho dopad na historické chápání pojmu družstevní byt , postrádá z hlediska řešené kauzy (v níž je činěn sporným status žalobce jakožto člena družstva majícího v nájmu byt vlastněný danou právnickou osobou v letech 2007 až 2010) významu, pročež není relevantním ani dovolatelův odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2112/98.

Argument, dle něhož výklad provedený odvolacím soudem zakládá nepřípustnou diskriminaci družstev pronajímajících byty nečlenům oproti jiným majitelům, neobstojí. Vybraná bytová družstva byla vůči ostatním vlastníkům do jisté míry znevýhodněna již tím, že jim zákonodárce prostřednictvím § 1 odst. 2 písm. b) a c) zákona č. 107/2006 Sb. upřel oprávnění provádět jednostranné zvyšování nájemného, což je ovšem krok, jehož legitimitu žalovaný žádným způsobem nezpochybnil. Interpretace zvolená odvolacím soudem pak naznačené méně příznivé postavení bytových družstev, na něž dopadají zmíněná ustanovení, nikterak dále neprohlubuje. Poukaz na údajnou diskriminaci družstev se členy, jejichž členství není spojeno s nájmem bytu, vůči družstvům bez tzv. nebydlících členů, je rovněž zcela zjevně neopodstatněný. Bytové družstvo, které má členy, již nejsou nájemci jím vlastněných bytů, a přesto se rozhodne pronajmout byt nečlenovi v režimu obecného nájmu (srovnej mimo jiné rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 26 Cdo 4922/2009), vskutku čelí možnosti, že daný nájemce posléze nabude členství v družstvu, což bude mít dopad na obsah jeho právního vztahu vůči družstvu; to je však jen logická konsekvence skutečnosti, že základním účelem bytových družstev je zajištění bytových potřeb jeho členů (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 7. 2006, sp. zn. 26 Cdo 2397/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2398/2010). Družstvo s nebydlícími členy, které plně neuspokojuje bytové potřeby své členské základny, a družstvo, jež takové členy nemá, se nenacházejí ve srovnatelné situaci, pročež ve vztahu mezi nimi ani nelze hovořit o porušení rovnosti.

Konečně je nutné uvést, že smluvní nabytí členských práv a povinností osobou, jež si doposud pronajímala byt ve vlastnictví družstva jako nečlen, nelze samo o sobě pokládat za obcházení zákona (tj. jednání směřující k vyvolání právně nežádoucích účinků protivících se nikoli liteře, nýbrž cíli a smyslu určité právní normy, viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 228/2001, či jeho usnesení ze dne 29. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo 340/2006, a ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4143/2014), neboť jde o legitimní výkon autonomie vůle původního člena na straně jedné a nájemce na straně druhé. Fakt, že daná transakce má pro družstvo negativní finanční následek v podobě omezení možnosti jednostranného zvyšování nájemného, pak na uvedeném může sotva čeho změnit.

Jelikož v projednávaném dovolání žalovaný nenastolil žádnou otázku odpovídající kritériím § 237 o. s. ř., bylo jako nepřípustné odmítnuto (§ 243c odst. 1, věta první, o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. l, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle § 8 odst. 1 a § 7 bodu 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 4.180 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21 % DPH podle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalobce právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 5.420,80 Kč.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. 5. 2017

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu