28 Cdo 5116/2009
Datum rozhodnutí: 14.12.2010
Dotčené předpisy: § 3 oddst. 2 a 4 předpisu č. 87/1991Sb.




28 Cdo 5116/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatele R. D., zastoupeného Alexandrem Petričkem, advokátem, Liberec 2, Chrastavská 188/27, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci z 25. 6. 2009, sp. zn. 29 Co 566/2008, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 21 C 472/1999 (žalobce R. D., zastoupeného Alexandrem Petričkem, advokátem, proti žalovanému Elthermu, výrobnímu družstvu Liberec, Liberec 2, Valdštejnská 285, zastoupenému JUDr. Petrem Rydvanem, advokátem, 460 01 Liberec 2, Kostelní 10/5, o vydání nemovitostí) takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :



O žalobě žalobce, podané u soudu 1. 4. 1999, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu Liberci z 13. 12. 2002, č. j. 21 C 472/1999-255 (ve znění doplňujícího rozsudku ze 4. 12. 2003, č. j. 21 C 472/1999-273). Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo žalovanému družstvu uloženo uzavřít se žalobcem dohodu o vydání dvou neoddělitelných dvacetičtvrtin (2/24) domu čp. 285 na pozemku parc. č. 1768/1 (a kolny) na pozemku parc. č. 1768/2/ v katastrálním území L., zapsaných na listu vlastnictví č. 2433 u Katastrálního úřadu v Liberci, a také tento podíl na nemovitostech žalobci vydat do 15 dní od právní moci rozsudku. Žalobci bylo uloženo nahradit žalovanému družstvu náklady řízení částkou 6.275,- Kč do tří dnů právní moci rozsudku.

O odvoláních žalobce i žalovaného družstva proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci z 25. 6. 2009, sp. zn. 29 Co 566/2008. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Liberci z 13. 12. 2002, č. j. 21 C 472/1999-255 (ve znění doplňujícího rozsudku ze 4. 12. 2003, č. j. 21 C 472/1999-273) změněn tak, že žalovaný je povinen se žalobcem uzavřít dohodu o vydání dalších 3/8 domu čp. 285 (na pozemku parc. č. 1768/1) a kolny (na pozemku parc. č. 1768/2) v katastrálním území L., a to do 15 dnů od právní moci rozsudku. V části výroku uvedeného rozsudku, zamítající žalobu ohledně dalších 2/4 nemovitostí, byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně dospěl k závěru, že odvolání žalobce nelze upřít oprávnění .

Odvolací soud poukazoval především na to, že řízení v této právní věci (sp. zn. 21 C 472/1999) předcházelo řízení, v němž byl vyhlášen rozsudek Okresního soudu v Liberci z 13. 12. 2002, č. j. 21 C 472/1999-225, i rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem z 22. 1. 2004, sp. zn. 29 Co 136/2003, a také rozsudek Nejvyššího soudu z 22. 11. 2006, 28 Cdo 1454/2004, který však byl zrušen nálezem Ústavního soudu ČR z 11. 3. 2006, I. ÚS 274/2004; právními záměry tohoto nálezu se cítí také odvolací soud vázán.


Odvolací soud zdůrazňoval, že podle závěrů Ústavního soudu ČR se na tento případ vztahuje zákon č. 87/1991 Sb.; z obsahu tohoto zákona lze dovodit, že podmínka tohoto zákona je splněna i ohledně fideikomisních substitutů, na které je třeba nahlížet jako na osoby, jejichž věc přešla do vlastnictví státu. Byla tak v této právní věci v dalším řízení otevřena otázka, zda žalobci náleží nárok na vydání podílu na nemovitostech, o něž jde v tomto řízení, v širším rozsahu, než se tak stalo pravomocnými rozhodnutími ohledně vydání 3/24 (po otci žalobce a jeho sourozencích), a to s ohledem na další fideikomisární substituty, jež jsou ve vztahu k žalobci vzdálenější jeho příbuzní, konkrétně ke G. D., A. (E.) D. a A. D. Odvolací soud měl za to, že Ústavní soud ČR tu připustil, že žalobce práva ve vztahu k osobám, které náležejí ke vzdálenějšímu příbuzenství, získal pozici oprávněné osoby podle restitučního zákona.

Odvolací soud k otázce fideikomisární restituce (tzv. svěřenského náhradnictví) uváděl, že tento institut (který byl upraven v § 608 a násl. dříve platného obecného zákoníku občanského z roku 1811) a má charakter institutu dědění. Z tohoto institutu plyne, dovozoval odvolací soud, že na obmyšleného fidikomisárního substituta je třeba nahlížet jako na dědice ze závěti; podstatou fideikomisární substituce bylo zůstavitelovo nařízení, že pozůstalost nebo její část, která připadá dědici (ten má postavení tzv. předního dědice), má po tomto předním dědici v určitém případě (i v případě úmrtí tohoto předního dědice) připadnout jiné osobě (tzv. substitutu), která se stává dědicem zůstavitele, nikoli dědicem instituta (předního dědice).

Odvolací soud dále měl za to, že ze zjištění učiněných v tomto řízení vyplývá, že v daném případě zůstavitel J. G. uložil své manželce, jako přední dědičce, aby přenechala po své smrti dědictví dalším osobám, které byly v pořízení zůstavitele J. G. uvedeny. Takto tu byli vymezeni fideikomisární substituti v režimu § 608 a násl. obecného zákoníku občanského, a to A. R., které měl připadnout podíl na nemovitostech v rozsahu 1; dále M. Z., které měl připadnout podíl v rozsahu 1; obě jmenované byly sestrami J. G. Ten obmyslel zároveň i příbuzné ze strany své manželky J. G., rozené D., a to v podílech 1/8 pro A. (E.) D., pro G. (A.) D. a pro A. D. a také v podílech 1/24 pro otce žalobce R. D. R. D., pro F. D. a pro J. N., děti R. (G.) D.


Odvolací soud tedy dále dovozoval, že žalobce R. D. je ve vzdálenějším příbuzenském vztahu k sourozencům J. G., která jako fideikomisární substitut byla obmyšlena zůstavitelem J. G.; jde tu o G. (A.) D., A. (E.) D. a A. D. a o děti předzemřelého R. (G.) D. děda žalobce, který zemřel ještě před úmrtím zůstavitele J. G., jenž právě na úmrtí R. (G.) D. reagoval tak, že obmyslel děti tohoto zemřelého a ustanovil jako fideikomisární substituty F. D., R. (G.) D., otce žalobce, a J. N. Podíly na nemovitostech, které uvedení obmyšlení měli na základě pořízení zůstavitele J. G. získat po úmrtí přední dědičky J. G., jsou v rozsahu třikrát po 1/8 a třikrát po 1/24.


Odvolací soud měl proto za to, že byl-li pravomocnými rozhodnutími žalobci již přiznán podíl v rozsahu 3/24, zbývají mu tak k vydání 3/8 nemovitostí, tj. podíl po substitutu G. (A.) D., který byl obmyšlen týmž zůstavitelem v rozsahu 1/8, dále A. (E.) D., který byl obmyšlen zůstavitelem v rozsahu 1/8. Žalobci náleží tedy vydat podíly v rozsahu 3/8 na předmětných nemovitostech, nikoli však podíly, které měly připadnout A. R. a M. Z., sestrám zůstavitele J. G., jimž měly připadnout podíly dvakráte po 1, tedy v rozsahu 1, ve vztahu k celku; žalobcem nabyl totiž v tomto řízení prokázán vzdálenější příbuzenský vztah k sestrám zůstavitele J. G. A. R. a M. Z.

Odvolací soud proto změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované výrobní družstvo je povinno uzavřít se žalobcem dohodu o vydání dalších 3/8 domu čp. 285 (na pozemku parc. č. 1768/1) a kolny (na pozemku parc. č. 1768/2) v katastrálním území L. a tyto podíly žalobci také vydat; v části zamítající žalobu ohledně vydání 2/4 týchž nemovitostí byl rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrzen ve smyslu ustanovení § 219 občanského soudního řádu.

Odvolací soud rozhodl také o nákladech řízení před soudy obou stupňů s přihlížením k tomu, že ani žalobce, ani žalované družstvo neměli v řízeních před soudy obou stupňů převažující úspěch.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 21. 8. 2009 a dovolání ze strany žalobce bylo podáno u soudu dne 21. 10. 2009, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.


Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v části potvrzující rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.

Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).


Dovolatel ve svém dovolání uváděl, že postup odvolacího soudu, který se zaměřil na vymezení osob, které považuje za osoby oprávněné s odkazem na ustanovení § 3 zákona č. 87/1991 Sb., lze považovat za správný jen částečně . Z předchozích zrušovacích rozhodnutí dovolacího soudu i z nálezu Ústavního soudu ČR, jež se týkaly této právní věci, vyplývá, podle názoru dovolatele, že právo tu v tomto případě nelze odvozovat výlučně od jediného z náhradních dědiců a vyloučit tak nárokový podíl, který by jinak připadl dědicům dalším, respektive vzdálenějším; bylo tu proto, podle názoru dovolatele, povinností soudu vypořádat se s okruhem dědiců nikoli jen ve vztahu k ustanovením zákona č. 87/1991 Sb., ale i ve vztahu k předpisu, který platil v době, kdy dědický nárok vznikl, tj. ve vztahu k ustanovením obecného zákoníku občanskému z roku 1811.

Dovolatel nepokládá za správný názor odvolacího soudu, že žalobce tu má nárok pouze po sourozencích svého otce a prastrýcích a pratetách . Dovolatel dovozuje, že fideikomisární substituce stejně jako závěť předpokládá určitý okruh osob povolaných k dědění (při smrti zůstavitele), s tím, že účinky nároku nastávají při splnění specifických podmínek. Nárok žalobce tu měl být proto posuzován i ve vztahu k obmyšleným osobám, tj. zda by v případě jejich nečinnosti při podání dědické přihlášky nepřipadl jejich podíl ostatním substitutům. Dovolatel vychází z právního názoru, že subsitut (fideikomisář) je skutečným dědicem (§ 608 in fine), nikoliv odkazovníkem, a to dědicem zůstavitele, nikoliv institutu .


Dovolatel poukazoval na to, že v řízení bylo prokázáno, že otec žalobce, jeho sourozenci, ani sourozenci žalobcova děda se nemohli ujmout svěřeneckého náhradnictví a stejně tak se nemohly dědictví ujmout ani další osoby. Dovolatel je toho názoru, že ve smyslu ustanovení § 615 obecního zákoníku občanského z roku 1811 platí fikce, že obecné náhradnictví zanikne buď přijetím dědictví, nebo není-li náhradních dědiců. Ujmout se dědictví (celého) se nemůže ujmout kterýkoli z náhradních dědiců bez ohledu na výši přikázaného podílu , neboť postavení těchto dědiců je rovnocenné . Proto, podle názoru dovolatel, za situace, kdy nedědily A. R. a M. Z., pak najisto jejich podíl, jenž by zpětně připadl zůstaviteli, respektive ve smyslu ustanovení § 757 obecného zákoníku občanského z roku 1811, v odkazu vyjádřeném podílu jeho manželce, kterou je obmyšlená J. G., musel by být v jím takto nabytém podílu nebo celku (§ 757 odst. 2 obecného zákoníku občanského) rozdělen ve výši stanovených podílů na ostatní substituty (sourozence), neboť tito jsou zákonnými dědici podle ustanovení § 731 odst. 2 obecného zákoníku občanského z roku 1811.

Nepochybně proto, podle názoru dovolatel, se i na okruh takto určených osob musí vztahovat k podílu A. R. a M. Z. i ustanovení § 3 odst. 2 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., jako osob oprávněných.

Přípustnost dovolání dovolatele, které směřuje podle dovolacího návrhu proti výroku rozsudku soudu prvního stupně v části potvrzující rozsudek soudu prvního stupně , bylo tu třeba posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (jak na toto ustanovení poukazoval dovolatel) tu nebyly dány, neboť tu nešlo o vázanost soudu prvního stupně závěry ze zrušujícího rozhodnutí odvolacího soudu, když tu šlo o zrušení rozhodnutí odvolacího soudu nálezem Ústavního soudu ČR.


Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílné odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.


V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 21 C 472/1999 Okresního soudu v Liberci), že by rozhodnutím odvolacího soudu z 25. 6. 2009 (sp. zn. 29 Co 566/2008 Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci) napadeným dovoláním dovolatele, byla řešena právní otázka, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda byla uvedeným rozhodnutím odvolacího soudu řešena některá právní otázka v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázka, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.

V tomto případě posuzoval odvolací soud projednávanou právní věc v dalším řízení, následujícím po zrušovacím nálezu Ústavního soudu ČR z 11. 3. 2008, I. ÚS 274/04, podle ustanovení § 3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. a podle ustanovení obecného zákoníku občanského z roku 1811, pokud jimi byl upraven právní institut tzv. fideikomisární subsituce (svěřenského náhradnictví). Zaměřil se na posouzení otázky, zda žalobci nemá náležet větší podíl na domové nemovitosti, neodvozený pouze od jeho otce a od jeho sourozenců , jak na to bylo poukázáno v nálezu Ústavního soudu ČR z 11. 3. 2008, I. ÚS 274/04, na str. 6 (a to i přihlížením k závěru Ústavního soudu ČR z tohoto nálezu na str. 8, že totiž postavení žalobce, jako oprávněné osoby, nesmí být zhoršeno ve vztahu k jiným osobám, ve srovnatelné situaci se nacházejícím restituentům,, jen proto, že jeho předek před více než sedmdesáti lety nepoužil např. klasické závěti, ale institut fideikomisární substituce ).

Odvolací soud dospěl v dalším průběhu řízení k závěru, že v tomto řízení nebyl žalobcem prokázán vzdálenější příbuzenský jeho vztah k sestrám zůstavitele A. R. a M. Z. , přičemž poukazoval i na to, že žalobce v řízení uvedl jen to, že pokud jde o A. R., dovozuje své postavení oprávněné osoby po této jmenované z toho, že navštěvovala zůstavitele J. G., svého bratra a jeho manželku, a pokud jde o M. Z. žalobce uvedl jen, že rodina se opět prolíná, navzájem se navštěvujeme ; odvolací soud z toho dovozoval, že uvedené skutečnosti nejsou způsobilé založit právní vztah vymezený v příslušných právních předpisech týkající se této právní věci, v níž bylo třeba mít na zřeteli právní úpravu fideikomisární substituce . I když tu šlo o prokázání skutečnosti prokazatelných stěží po uplynutí dlouhé doby od právních jednání, relevantních pro danou věc (jak na to bylo upozorněno v již uvedeném nálezu Ústavního soudu ČR z 11. 3. 2008, na str. 8), měl odvolací soud za to, že ani žalobce nebyl s to uvést a doložit nic konkrétnějšího k prokázání vzdálenějšího příbuzenského vztahu k uvedeným A. R. a M. Z. ve smyslu právní úpravy týkající se zůstavitele J. G. použitého institutu fideikomisární substituce .

Vzhledem k uvedeným okolnostem nedospěl dovolací soud k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku z 25. 6. 2009 (sp. zn. 29 Co 566/2008 Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, nebo právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo právní otázku, která by nebyla dosud vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (jenž ve svém předchozím rozsudku z 22. 11. 2006, 28 Cdo 1454/2004 Nejvyššího soudu zevrubně poukázal na publikovanou judikaturu soudu k výkladu ustanovení § 3 odst. 2 písm. b/, později § 3 odst. 4 písm. b/ zákona č. 87/1991 Sb.). Nebylo proto možné dospět k závěru, že tu jsou u dovolání dovolatelů dány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu.

Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelů, a to jako dovolání nepřípustného.

Vzhledem k výtkám neúplného skutkového zjištění, nesprávného hodnocení důkazů i vycházení soudů z toho co nemá oporu v dokazování v tomto případě (jak tyto výtky byly obsaženy v dovolání dovolatelů), lze poukázat ještě na to, jak je podle uveřejněné judikatury soudy vykládáno posouzení takových výtek v dovolacím řízení. Např. v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek byly uvedeny tyto výkladové závěry: Vadná nebo nesprávné skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 a 3 občanského soudního řádu, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z dovolacích důvodů, stanovených v občanském soudním řádu. Dovolacím důvodem nejsou vady či omyly při hodnocení důkazů (§ 132 občanského soudního řádu), které je soudům svěřeno k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů soudem. Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování jen jestliže soud vzal za jištěno něco, co v soudním spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která bez dalšího z obsahu soudního spisu naopak vyplývá.

Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný, když jeho dovolání bylo usnesením dovolacího soudu odmítnuto, a žalovanému družstvu v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu. V Brně dne 14. prosince 2010 JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu